| Author |
 Topic  |
|
elx
Aktivní uživatel
Czech Republic
155 Posts |
 Posted - 11/12/2011 : 13:44:28
|
| Pohrdáte často určitými lidmi / situacemi? Věříte, že pohrdáte oprávněně? Jak vnímáte ve svém etickém smýšlení pohrdání? Vadí vám pohrdání u jiných? |
|
|
elx
Aktivní uživatel
Czech Republic
155 Posts |
Posted - 12/12/2011 : 12:29:43
|
Díky za názor.
Jen jestli to dobře chápu. V tvejch očích by měl pohrdat jen ten, kdo přesáhl padesátku (nemůže bejt člověk hloupej i po padesátce? jasný, že nějaký zkušenosti se získaj.. ale přece jejich vyhodnocení, množství, intenzita, to všechno radikálně ovlivní tvoje kvality), je v danym oboru fakt borec (stačí, pro příklad, bejt pro pohrdání určitym filosofem znalec filosofie, nebo je nutný bejt filosof s nějakou teorií? je nutný dobový uznání a pochopení?), zažil určitej pocit subjektivní nespravedlnosti (co když je někdo zasaženej křivdou ale vnímá to jako podmínky k růstu jeho teorie? co když vnímá jinak dobro a zlo než my?) a ten kym pohrdá už nemá podle něj šanci se napravit (není pohrdání teda jen nevidění si na špičku nosu? aneb usim je přesvědčit, oni jsou ti porouchaní, já rozhodně ne).. |
 |
|
|
elx
Aktivní uživatel
Czech Republic
155 Posts |
Posted - 12/12/2011 : 12:34:33
|
Zapomněl jsem dodat, co z toho plyne a co jsem si uvědomil až díky tobě. Nemělo by teda bejt pohrdání obhajitelný jen na úrovni argumentace? Ve smyslu - někdo něco tvrdí, ty mu to vyvrátíš, protože to nedává smysl, ale on si za tim pořád tvrdohlavě stojí, přestože jsi mu vysvětlil, že je to kravina.. pak máš důvod jím pohrdat.. ne?
Ty jsi vypsal zajímavý věci, který chápu proč, ale který se daj aplikovat zase jen podle našeho pocitu, chybí nějaký objektivnější měřítko.. :) |
|
|
|
pet_kroku
Aktivní uživatel
168 Posts |
Posted - 12/12/2011 : 13:00:29
|
to elx
Pohrdání jsem vždy vnímal jako spíše negativní projev osobnosti, který vychází z čehosi, čemu říkám negativní sebevědomí, tj. ze skutečnosti, že člověk si na tom, že je na dně, postaví svou obranu, která je vtělenou výčitka druhým. Pohrdám Vámi, protože jsem se dostal na dno, nikdo mi nepomohl a to mě nad Vás povyšuje. Pohrdání bylo pro mě vždy něčím jako vědomým zvolením si bahna jako svého trůnu, trůnu, kterým se nad druhé povyšuji. Jsem, kde jsem a ty nemáš sílu to změnit! Nemáš nade mnou již žádnou moc. Je to jakási útočně použitá rezignace, resentiment.
P. |
|
|
|
pet_kroku
Aktivní uživatel
168 Posts |
Posted - 12/12/2011 : 13:06:52
|
to elx
snad jen ještě, pohrdá se jen někým, kdo byl spojený s nadějí a pohdrání znamená, že je stále spojen s nadějí, ale již i s obrovskou nedůvěrou, zraněním, přičemž zároveň neexistuje jiná nová naděje stejného významu.
P. |
|
|
|
elx
Aktivní uživatel
Czech Republic
155 Posts |
Posted - 13/12/2011 : 12:12:47
|
gullsy: líbí se mi tvoje vymezení, že pohrdání je subjektivní, nepřátelská pasivita, která slouží jako stav odpočinku v beznadějnym boji..
pet_kroku: trochu mi to připomíná větu z Mýtu o Sysifovi od Camuse - Neexistuje osud, kterej by se nedal překonat pohrdánim.. co když ale dosáhneš naopak určitýho vrcholu a pohrdáš tim pod tebou? ne z resentimentu, ale z pozice síly; tys to dokázal, oni ne.. stoici pohrdali těmi, kdo se nechal ovládat emocemi; nietzsche pohrdal "pololidmi", všemi kdo nepatřili do té jeho "duševní aristokracie"..
tak mě napadá otázka pro oba - lze udělat progres, tj. přijít s něčím novým - například novym etickym systémem - aniž byste pohrdali tim předchozim? bez ohledu na to, kterej z nich je lepší.. prostě otázka pohrdání jakožto předpoklad kreativity |
|
|
|
pet_kroku
Aktivní uživatel
168 Posts |
Posted - 13/12/2011 : 13:35:43
|
to elx
kdyby platilo, že nový etický systém znamená i nový smysl, nové vnímání časovosti, pak jistě je pohrdání tím, co dokáže překlenout přechod z jednoho smyslu, do jiného, který se teprve naplní. Ale zas mám tendenci jeho projev, hlavně je-li trvalý, i zde vnímat spíše jako nedostatek sil, jako neschopnost žít v přítomnosti, neschopnost být naplněn svým životem, tj. klást mu podmínky. Napadá mě, že stejně jak stud často funguje jako překlenutí rozdílu mezi aspiracemi a skutečnou situací, tak pohrdání překonává rozdíl mezi schopnostmi a tím, co jsme čekali, že za ně získáme. Je v něm pýcha. A jestli bych měl v pohrdání hledat něco pozitivního, pak bych to hledal spíš v jednorázovém pohrdání, v kterém se v okamžiku člověk odpoutá od druhých, dokonce i od svých představ, aby následoval cíl, který si vytkl a kterým si ještě předtím nebyl jistý. Takové jednorázové pohrdání je pak, zdá se mi, zároveň i projevem znovunalezení síly. Spojitost s kreativitou bych však vyřadil. U Nietzscheho bych ho nakonec přiřadil k ideji nadčlověka, nikoliv k myšlence věčného návratu, tedy zas ke stavu, kdy se člověk sebepřekonává, opouští minulou slabost a nachází sílu.
P. |
|
|
|
pet_kroku
Aktivní uživatel
168 Posts |
Posted - 13/12/2011 : 15:35:31
|
to elx
pořád si však říkám, že v pohrdání není lehkost, ba právě naopak. Pokud jsem mluvil o sebepřekonání, snad bych řekl, že je to vždy sebepřekonání k jinému pevnému bodu, nikoliv k lehkosti. Takovou lehkostí však oplývá humor, schopnost zasmát se tomu, co nás předtím poutalo. Takový humor nevytváří nové připoutání. Řekl bych, že právě humor dává větší možnost převratu od nepodstatného k podstatnému, k životu v jeho celku a tudíž je v něm větší dávka kreativity, zatímco s pohrdáním se pojí spíše vynalézavost.
P. |
|
|
|
elx
Aktivní uživatel
Czech Republic
155 Posts |
Posted - 13/12/2011 : 18:29:57
|
pet_kroku: pochopitelně.. když někdo pohrdá neustále, jako například Camus, dá se to vnímat spíš chorobně, jako určitá neschopnost žít.. ale u něj je to samozřejmě diskutabilní, vnucuje se otázka, když tak pohrdal všim, proč napsal tolik děl..
na druhou stranu, určitá chorobná řekněme "Nietzscheovská pohrdlivost" bych řekl, že má v sobě naopak dostatek sil, dokonce nadbytek, díky čemuž dokáže právě životu klást vlastní podmínky, aniž by musel jen mechanicky absorbovat, dokáže skutečnost překonat, a to aniž by si idealizoval boha nebo jiný modly.. (to je i reakce na tvoje "od bodu k bodu namísto lehkosti" - k čemu by byla lehkost beze smyslu/cíle; je to ono osvobození se né PROČ, ale K ČEMU)
stud a pohrdání bych nepřipodobňoval.. stud je blok, omezení, nepomáhá překonávat se.. pohrdání je nadhled, odpor umožňující překonání daný situace..
pohrdání, výsměch, ironie.. všechno to odlehčuje situaci, dělá jí to míň vážnou.. podle mě to jde ruku v ruce.. stejně jako kreativita je spojená s vynalézavostí.. |
|
|
|
pet_kroku
Aktivní uživatel
168 Posts |
Posted - 14/12/2011 : 19:58:34
|
to elx
Ano, pohrdání, které jsem nejprve zobrazil, bude v jistém smyslu camusovské, vždyť u něj je třeba neustálé revolty proti skutečnosti, pohrdat jí, neboť jí člověk potřebuje, ačkoliv ho zrazuje, potřebuje smysl, naději a není-li jistá, je-li jistá jen iluze, je třeba vzdorovat, pohrdat. On se zdá být tím, co Nietzsche nazývá proměnou Lva, nihilismem síly, neustálým ne. Ale Camus k tomu přistupuje občas i jinak, např. v Cizinci. V poslední scéně Cizince píše o jeho prvním zážitku něžné netečnosti světa, ale co je to jiného, než zažití toho, že doposud vše, co ho blokovalo, bylo pouze v jeho hlavě, že to byla jeho interpretace o tom, co svět vyžaduje? Tento prožitek není negací, pohrdáním, ale obnovením vztahu s celkem svého bytí, kterému byly dříve kladeny podmínky. Tento odkaz k životu v jeho celku nakonec dává možnost právě čistému projevu individuality, dělá individualitu podstatnější než jakýkoliv jiný určitý cíl. To je pak i dodatek k tomu, co znamená v jistém smyslu nemít určitý cíl. U Nietzscheho je problém, že nadčlověk je cíl a věčný návrat je bezcílnost ve zmíněném smyslu. Nadčlověk a věčný návrat jsou si v mnohém protikladné teze.
A Nietzsche? Našel jsem si tento aforismus: http://starymistr.blog.cz/1010/tak-pravil-zarathustra-iii-friedrich-nietzsche , kde se píše: „Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť ono moře, v němž vaše velké pohrdání může zaniknouti.“ Tím neříká nic jiného, než že doteď potřeboval člověk smysl, ač byl vždy v jistém smyslu mimo něj a proto sebou pohrdal, nadčlověku však toto pohrdání bude cizí. Dál pak uvádí: „Co jest největší, čeho můžete zakusiti? Hodina velkého pohrdání. Hodina, v níž se vám i vaše blaho zvrhne v hnus, a stejně váš rozum i vaše ctnost.“ To ale nemluví k nadčlověku, ale k lidem, které jsou stále v zajetí starého a již neplatného řádu, který nikam nevede. I po nich chce, aby přešli do fáze věčného negování, do fáze lva, která je předstupněm fáze dítěte a tedy i nadčlověka.
Z hlediska zmíněného si říkám, že mnou popisované pohrdání je zakotvené v degenerovaném jedinci a je tedy vždy spíš jen příznakem té degenerace, není z ní cestou ven, pohrdání totiž nedokáže celek žití obnovit, ale vždy se jen vymezuje proti jistotě, která selhala, ale stále poutá, protože není jiné. Nietzsche naproti tomu pohrdá tím, co je protichůdné k jeho myšlení, pohrdá tím, co si dělá nárok na to, aby ho znovu spoutalo. Jeho pohrdání je jako ohnání se plácačkou po mouše. V tomto smyslu mi připomíná až štítivost, tedy spíš fyziologickou reakci, než funkci sloužící k překonávání. V tom smyslu si myslím, že mluví třeba o pohrdání břemenem či o pohrdání, kterým zahrnují muslimové křesťany, protože islám předpokládá muže. Jeho pohrdání značí pevné přesvědčení, ačkoliv nikoliv jasně vyjádřené pomocí určitého cíle, ale spíš vyjádřené myšlenkou o věčném návratu. Toto pohrdání je pak samozřejmě provázeno lehkostí, ale lehkost z něj nepochází a ani tvorba. Pohrdání, pokud člověk není svobodný, není osvobozující k něčemu a proto ani není lehkostí, je jen mezikrokem, tou táhlou camusovskou vzpourou, za kterou je pak až možné nalézt lehkost. Proto bych k jeho dekadentní formě stále spíš přiřazoval vynalézavost, kterou vnímám, jako jakousi kreativitu v již nadiktovaném směru či proti němu, zatímco kreativitu ve smyslu tvorby, tvorby spontánní, volné, tu bych přiřazoval až k fázi dítěte, ke schopnosti se oprostit od všeho i od sebe, tj. i od pohrdání. Navíc se mi zdá, že se u Nietzscheho jak nadčlověk, tak věčný návrat stále kombinuje a tedy se prolínají oba způsoby pohrdání.
P.
|
|
|
|
elx
Aktivní uživatel
Czech Republic
155 Posts |
Posted - 15/12/2011 : 13:21:18
|
Právě, Camus řiká tak moc NE, až řekne NE i sebevraždě a tim se všechno otáčí. Nechce umřít, ale žije lhostejně, to otvírá pestrou paletu možností seberealizace. Už jen najít důvod, proč neříct NE i tomu. Třeba by ho Nietzsche dokázal inspirovat nadčlověkem..
Nietzsche jinde v Zarathustrovi řiká přímo, že bylo tisíc cílů, tisíc národů, ale nikdy nebyl žádnej cíl společnej pro člověka jako takovýho.
K hnusu, velkýmu pohrdání. Možná tim myslel přesně ono Camusovský pohrdání. Jinými slovy - aktuální štěstí člověka je málo, chci víc. A abych mohl chtít víc, potřebuju bejt sám víc.
"Proto bych k jeho dekadentní formě stále spíš přiřazoval vynalézavost, kterou vnímám, jako jakousi kreativitu v již nadiktovaném směru či proti němu, zatímco kreativitu ve smyslu tvorby, tvorby spontánní, volné, tu bych přiřazoval až k fázi dítěte, ke schopnosti se oprostit od všeho i od sebe, tj. i od pohrdání." - Teď už tomu rozumím. Máš pravdu. On se pořád drží rámce evoluce, nepřekračuje jí, krom snad té myšlenky věčného návratu.
K štítivosti. Ano, jen je to spíše ten typ štítivosti, který tě nezablokuje, "neotočí", ale který tě nutí k překročení místo pošlapání..
Spíš si to ujasňuju, tak se nezlob, kdybych tě jen parafrázoval. :) |
|
|
|
pet_kroku
Aktivní uživatel
168 Posts |
|
|
okref
Velmi aktivní uživatel
672 Posts |
Posted - 27/12/2011 : 14:18:09
|
quote:
Originally posted by elx
Pohrdáte často určitými lidmi / situacemi? Věříte, že pohrdáte oprávněně? Jak vnímáte ve svém etickém smýšlení pohrdání? Vadí vám pohrdání u jiných?
Pohrdání je vždy postojem k tomu co, pohrdající chápe jako zlo či špatnost. Pohrdající si však špatně nebo vůbec neuvědomuje, že samotný postoj pohrdání je špatný. Opakem pohrdání je pochopení. Pochopení osvobozuje od zla, od nekonečného regresu pohrdání pohrdáním.
Pohrdání a pochopení jako označení jsou jistě přiléhavé a použitelné pro vymezené situace. Pohrdání a pochopení má své obdoby v jiných oblastech. Zobecňujícím označením by asi bylo uzavřená a otevřená mysl.
Nevěřím, že mysl nějakého člověka je neustále otevřená, přístupná nebo neustále zavřená, zatvrzelá. Ptát se po příčině tohoto by bylo, ptát se po příčině zla.
Toť můj pohled na věc.
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 28/12/2011 : 12:33:49
|
quote:
Originally posted by okref
Opakem pohrdání je pochopení.
Jak by měl podle tebe ale člověk jednat s pochopením, ale z pozice síly? Já myslel, že pochopení znamená vcítit se, spoluprožívat, souznít, lízat. |
|
|
|
elx
Aktivní uživatel
Czech Republic
155 Posts |
Posted - 09/01/2012 : 17:20:49
|
pet_kroku: pročtu, dík
okref: zlo je relativní.. přehnaná otevřenost vede k hlouposti a dezinformaci.. hodně otevřenej člověk těžko udělá nějakou radikální změnu, protože bude neustále pod tlakem protipólů, dojde ke stagnaci.. |
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 09/01/2012 : 19:36:42
|
| elx, potom by mě zajímalo o čem jsou třeba filmy. Všechno hraje pro záporného hrdinu a najednou se vše změní a skončí to stejně dobře. |
|
|
|
Topic |
|
|
|
Otázka pohrdání
