| Author |
 Topic  |
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
 Posted - 14/08/2010 : 14:40:53
|
Neronisi
Tady jsem našel něco
o Olmécké kultuře.
Tedy ztracené civilizaci
která mnohdy měla stejné
rysy a prvky jako mnoho jiných
civilizací a kultur.
---------------------------------------------------
Olmécká kultura
Olmécká kultura vznikla jako první z kultur na pobřeží Mexického zálivu. Olmékové byli rovněž první, kdo začal na tomto území stavět monumentální chrámy a posvátná místa. Jejich původ je neznámý a není známo také jméno, kterým nazývali sami sebe – název Olmékové znamená v jazyce mnohem pozdějších Aztéků ‚Lidé ze země kaučuku‘. Jejich největšími středisky byly La Venta, San Lorenzo, Laguna de Los Cerros a Tres Zapotes, kde se nacházejí i jejich největší památky. Za vznikem této bohaté civilizace patrně stejně jako u Mezopotámie stály příznivé přírodní podmínky, které tehdejším lidem zajistily blahobyt a rozkvět. Olméckou kulturu v roce 1929 poprvé identifikoval a od mayské kultury odlišil Marshall H. Saville, který byl ředitelem newyorského Museum of American Indian. Olmékové obývali různé regiony dnešního Mexika v období přibližně od roku 1450 př. n. l., přičemž rozkvět olmécké civilizace nastal někdy kolem roku 50 př. n. l. Ve svých střediscích mimo monumentálních obřadních staveb Olmékové tesali z kamene obrovité hlavy, které jsou hlavním poznávacím znamením jejich kultury, dalšími charakteristickými prvky jejich civilizace byly obrovské vytesané oltáře, stély a tyrkysové mozaiky. Olmécká kultura se pak postupně rozšiřovala po území celého Mexického zálivu a do severního i jižního vnitrozemí.
Nejvíce pozornosti si patrně zaslouží sedmnáct dochovaných obrovitých hlav vytesaných z kamene, jejichž účel není znám. Každá z hlav je zcela jiná a má jiné detaily, společným prvkem jsou jakési vytesané helmy, které se rovněž od sebe navzájem liší. I jejich rozměry jsou různé – od největší o výšce 3.4 metrů po nejmenší, která měří 1.47 m. Hlavy byly vytesány vždy z jednoho bloku sopečného čediče, který se nacházel v pohoří Tuxtlas, a následně byly na místo svého určení dopraveny do značných vzdáleností po vodě i pevnině. Některé hlavy byly zakopány nebo přetesány na nové podoby, některé byly zničeny patrně při dobytí novou civilizací. Olmékové uctívali celou řadu božstev, z nichž některá uzdravovala a některá ovládala temné síly, náboženství bylo velkou součástí jejich života i kultury.
Praktikovali šamanismus a věřili, že každý člověk v sobě má také ducha zvířete. Nejvýznamnější postavou olméckých božstev byl jaguár, který byl uctíván prostřednictvím mnoha soch, uctíváno bylo také dítě jaguár-člověk, které bylo potomkem jaguářího otce a lidské matky, a které ovládalo blesk, hrom a déšť. Tomuto božstvu pak byla obětována krev při velkých obřadech, které se konaly v květnu. Obřady obvykle vedl šaman, který se dostal blíže božstvům užitím tabákového prášku nebo kouřením směsi tabáku a bylin. Kouř se podle jejich náboženství dostal až k oblakům, odkud pak padal blahodárný déšť. Dalšími božstvy Olméků byla první matka a první otec, který byl rovněž znám jako kukuřicový bůh a opeřený had a který byl zakladatelem jejich civilizace a stvořitelem vesmíru. Dvojčata Hunahpu a Xbalanque překonala smrt a byla praotci lidstva. Kukuřičný bůh byl zosobněním života a smrti, které vyjadřoval prostřednictvím své stále se opakující cesty po obloze a podsvětí. Jeho hlava vypadala jako kukuřičný klas, což bylo patrně inspirací pro modifikaci lebek mayských novorozenců z urozených rodin. Olmékové patrně praktikovali rituální pouštění krve, neboť se v jejich chrámech našlo velké množství keramických trnů. O přítomnosti lidských obětí nebyly doloženy zásadní archeologické důkazy, i když bylo na nalezišti El Manatí objeveno několik poškozených lebek, stehenních kostí i celých koster novorozenců.
Olmékové znali již pravděpodobně kolem čtvrtého století koncept nuly, tedy několik století před tím, než nulu začal používat Ptolemaios. Byli dobrými matematiky a astronomy a jejich znalosti stály i za vznikem komplexního kalendáře. Není známo, co způsobilo zánik olmécké civilizace, ke které došlo někdy mezi lety 400 a 350 před naším letopočtem. Hlavní území, které tato civilizace obývala, zůstalo zapomenuté až do 19. století naší doby. Konečná verze – 15. 6. 2009
-----------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
 |
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 17:12:24
|
To je sice zajímavé, ale o mentalitě tamních lidí to nic nevypovídá, tedy je to pro mě bezcenné. Můžu pouze předpokládat, že si lidské vlastnosti vysvětlovali jako působení oněch bohů a jestli se z nich jmenoval třeba Karel a byl to ten zlý, tak si mohli říct "no jo, ten náš šestnáctý bratranec má v sobě zase Karla".
Je škoda, že z těch dob neexistují žádné záznamy, naše poznatky jsou tedy dost povrchní. Na druhou stranu pokud se už od dob knihtisku archivuje, může být naše doba užitečná někomu v budoucnosti. |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 17:31:36
|
Neronisi
----------------------------------------
To je sice zajímavé, ale o mentalitě tamních lidí to nic nevypovídá, tedy je to pro mě bezcenné. Můžu pouze předpokládat, že si lidské vlastnosti vysvětlovali jako působení oněch bohů a jestli se z nich jmenoval třeba Karel a byl to ten zlý, tak si mohli říct "no jo, ten náš šestnáctý bratranec má v sobě zase Karla".
Je škoda, že z těch dob neexistují žádné záznamy, naše poznatky jsou tedy dost povrchní. Na druhou stranu pokud se už od dob knihtisku archivuje, může být naše doba užitečná někomu v budoucnosti.
-------------------------------------
Neronisi nejspíš předpokládáš velice dobře
a zajímavě.
a to v tom smyslu že oni bozi hráli v tehdejších
Civilizacích velmi určitou a důležitou úlohu.
Ne jen jako jakýsi prostředek mezi lidmi a přírodou
ale především ze samotného psychologického měřítka
který se spolupodílel na myšlení a chápání samotných
lidí ve společnosti a k samotné přírodě.
Nejspíš je to opravdu veliká škoda že s oněch dob
existuje minimum poznatků a jen kolikrát kusé informace
které vypovídají však o oné samotné civilizaci a jejich
kultuře která mnohdy vypráví zcela o oné epoše
dějin která se vyvíjela zcela nezávisle a přitom
tak dokonale symbioticky na pozadí nás samých.
A však si nemyslím že informace o tom jsou jen
povrchními a to s toho důvodu že zcela vypovídají
o samotné podstatě oněch dějin.
Jsem zcela za jedno s tebou když říkáš že informace
s naší doby mohou být užitečné třeba někomu v budoucnosti.
Milan.Miló.
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 17:45:10
|
Ono asi hodně záleží o jaké části epochy se vypráví. Pokud půjde o souhrn děje, kdy byla napadena nějaká země a v tratolišti krve statisíců se ubránila, půjde zcela jistě o záznam, který o něčem vypovídá, jenže ne o lidech jako takových. Totiž válku už známe a víme jak vypadá.
Onen údaj tedy může být vypovídající a něčím nový. Může zohledňovat skutečnosti jež neznáme, ale to nic nemění na faktu, že jde většinou o záznam velmi obecný, tedy ne příliš vypovídající.
Jinak je skutečně zajímavé jak by bylo v takovém případě možné, že si lidé ony psychologické stavy vysvětlovali právě bohy. Možná tenkrát přišli na to, že jsou některé nálady destruktivní a nepřináší příliš užitečného, tak svým způsobem zjistili, že by mohlo být užitečné, kdyby ony radostné a šťastné pocity uctívali, neustále si je připomínali.
Taková jakoby prastará, jednoduchá forma psychologické pomoci. |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 18:15:27
|
Neronisi
-----------------------------------
Jinak je skutečně zajímavé jak by bylo v takovém případě možné, že si lidé ony psychologické stavy vysvětlovali právě bohy. Možná tenkrát přišli na to, že jsou některé nálady destruktivní a nepřináší příliš užitečného, tak svým způsobem zjistili, že by mohlo být užitečné, kdyby ony radostné a šťastné pocity uctívali, neustále si je připomínali.
Taková jakoby prastará, jednoduchá forma psychologické pomoci.
-----------------------------
Už v samotné Bibli se vypráví
O Abrahámovi a jeho synu Izákovi.
Kdy Abrahám šel obětovat svého syna Izáka
Jako zápalnou oběť a však když nakonec se mu
Bůh zjevil v podobě hořícího keře a řekl Abrahámovi
Aby obětoval jehně které bylo opodál na důkaz jeho
Víry a oddanosti Bohy.
Toto obětování zápalné oběti mělo velice důležitý
Psychologický kontext.
A to v tom že když lidé obětovali Bohu zbavovali
Se tak negací nebo naopak čekali požehnání.
I lidé v dnešní době kolikrát dávají své oběti.
A to v tom smyslu že když se proviní vůči
Někomu a trápí je svědomí tak mu třeba něco
Dají či darují aby se tak zbavily částečně pocitu
Viny a provinění.
Které má za následek samotné eliminování
Napětí v mysli.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 18:22:11
|
Neronisi
Tady jsem ti našel onen
Biblický příběh o Abrahámovi.:
---------------------------------------------
Abrahám
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Anděl zabraňuje oběti (Rembrandt, 1634)
Tento článek je o biblické postavě, praotci Izraele. Další významy jsou uvedeny v článku Abrahám (rozcestník).
Abrahám (původně Abram) – hebrejsky ????????? - „otec množství“, „vznešený otec“, arabsky Ibráhím. Je praotcem Izraele. Jeho příběh je popsán v Bibli, Gn 11-25.
Abrahám je líčen jako vzor člověka, který spoléhá na Boží zaslíbení. Od příběhu Abraháma se odvozuje vyvolení Izraele a jeho domácí právo na Kanaán. Všechna tři hlavní monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství a islám, se hlásí k Abrahámovi, Židé i Arabové se považují za jeho potomky.
„ Nebudeš se už nazývat Abram: tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. “
— Bible, Genesis 17:5
Obsah[skrýt]· 1 Abrahám v Bibli· 2 Abrahám v islámu· 3 Abrahám v kultuře· 4 Související články· 5 Externí odkazy
[editovat] Abrahám v Bibli
Abraham je prvním biblickým patriarchou (po něm následují Izák a Jákob) a praotec izraelského národa. Je vzorem Božího muže, který se poslušně podřídil Božímu povolání.
Narodil se v mezopotámském městě Ur cca 2000 let př. n. l. Byl nejstarší ze tří synů Táre (jeho bratry byli Náchor a Háran). Abram a jeho o deset let mladší žena Sarai měli společného otce. Po smrti bratra Hárana odešel se svým otcem a Háranovým synem Lotem do Cháran.
Když bylo Abramovi 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaan, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. Abram uposlechl a společně se svým synovcem Lotem vstoupil do země, kterou obývaly národy vzešlé z Kanaana, syna Chama, syna Noema. Posléze se Abram oddělil od Lota a usídlil se v Hebronu. Bůh byl po celou dobu s Abramem, dopomohl mu k velkému bohatství a učinil ho význačnou osobností své doby.
Manželství se Sarai však bylo dlouho bezdětné. Na radu své manželky proto zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Izmaele, jehož matkou byla služka Sarai jménem Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Sarai. Na znamení platnosti změnil jejich jména na Abraham (otec mnohých národů) a Sára. V 90 letech se Sáře narodil syn Izák, ze kterého vzešel izraelský národ, který posléze dědičně obdržel zaslíbenou zemi Kanaan.
Známý je především příběh obětování Izáka. Izák byl Abrahámův jediný syn, který se narodil jeho manželce Sáře, když bylo Abrahamovi sto let. Bůh mu poručil, aby ho obětoval, a Abraham, zcela v důvěře v Boha, šel oběť vykonat. Když už se chystal syna zabít, Bůh jej zadržel a poslal mu k obětování namísto syna berana. Bůh tím dal Abrahámovi prožít cennou zkušenost, že spolehnout se na Boha se vyplácí, i když nevidí smysl svého úkolu.
Po smrti Sáry (127 let) pojal Abraham za manželku Ceturu, která mu porodila ještě dalších šest synů. Abrahám zemřel ve 175 letech v Hebronu, kde byl pochován v rodinné hrobce vedle své první ženy Sáry.
[editovat] Abrahám v islámu
Korán nepřejímá židovskou myšlenku vyvoleného národa, ale přesto považuje Abraháma jednak za praotce Arabů (dle biblického líčení byl Izmael, Abrahámův syn z otrokyně Hagary, praotcem arabského národa), jednak za zbožného hanífu, tj. věrného ctitele jediného Boha. Je proto jedním ze vzorů čisté koránské víry, stejně jako pozdější proroci.
Podle Koránu odešel do Sýrie/Palestiny z Babylonu.
[editovat] Abrahám v kultuře
· Příběh Abraháma, Sáry, Izáka a Izmaela lze shlédnout ve filmu z roku 1994 pod názvem Abraham.
--------------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 18:44:45
|
Neronisi
Tady jsem ti našel pro změnu
Psychologické pojetí jakési
Objeti dnešních dnů.:
--------------------------------------------
Persona a psychologie
Duše touží být se svým tělem, protože bez organických nástrojů takového těla nemůže jednati ani vnímati.“…,,Kdo chce vědět, jak duše obývá jeho tělo, nechť se podívá, jak tělo užívá svého každodenního obydlí, je-li totiž bez pořádku a zmatená, nepořádné a zmatené bude tělo ovládané duší.“ Leonardo da Vinci
K Jungově personě jsme přidali americké psychology Kurta Luina (oděvy, které pověřují a mění chování jednotlivce) i Even Lengerovou z Harwardské university (podstatné zvyšování výkonu zraku v pověřujícím oděvu), jejichž práce danou oblast rozvíjejí a ukazují nám další nové souvislosti.
Když otevřeme stařičkou knížku Františka Jiránka a Jana Součka ,,Úvod do obecné psychologie" z roku 1969 najdeme zde na straně 78 kapitolku o sebevědomí (Jiránek, Souček,1969), která jakoby citovala Junga a také se skutečně dovolává personalistického pojetí osobnosti. Cituji ...,,Kromě toho si však člověk vlivem svého sociálního prostředí vytváří i o b r a z o s o b ě. Ten není závislý jen na subjektu, nýbrž také na tom, jak ho vidí osoby z jeho prostředí a jak on si tento jejich obraz promítá do svého vnitřního světa.... Z obrazu o sobě vzniká s e b e h o d n o c e n í. Nevychází vždycky z hodnocení skupin aktuálních, s nimiž přijde jedinec do styku, nýbrž i z předpokládaného hodnocení skupin imaginárních... ...Sebehodnocení je vlastně subjektivní stránka sociálního místa. ,, Já" jako původce činnosti, jako východisko všech motivací se už tím vztahuje k budoucnosti. Tento vztah jedince k budoucnosti je vyjadřován je vyjadřován jako s e b e d ů v ě r a. Zatímco sebehodnocení je výraz sociálního místa jedince, jeho udržení a zachování, vyjadřuje sebedůvěra stav připravenosti na nový nebo nově strukturovaný úkol. Připravenost zvládnout úkol se nazývá a s p i r a c í a měří se a s p i r a č n í ú r o v n í...." Vytváření naší vlastní persony je pak z tohoto pohledu snahou jedince ovlivňovat skutečné i imaginární okolí v hodnocení nás, aby jsme ovlivnili i svoje vlastní sebehodnocení, své sociální místo, ale i svoji sebedůvěru, ale pravděpodobně ovlivňuje i aspirační úroveň.
V téže publikaci si autoři všímají jevu projekce, kdy se v kapitolce ,,Vnímání okolí" věnují analýze vzezření určitých lidí určitým jedincem. Toto posuzování při setkání nazývané prvním dojmem, jak dále autoři rozvíjejí, může být výrazně ovlivněno projekcí, to je tendencí vkládat do jednání lidí vlastní přání a vlastní motivy. Tyto podněty vedoucí k projekci mohou být vyvolány těmi prvky persony, které fungují jako spouštěče takových reakcí. Mohou to být jak určité hmotné atributy, tak i prvky ve vystupování.
V současnosti skutečně neznám zásadní práci, které by v zásadě kritizovala Jungovu personu ani vyvracela tak spojitost mezi chováním a vizáží. Spíše naopak, především sociální psychologie rozvíjí dál a podrobněji toto téma. Například Erving Goffman píše ,,Stejně jako běžná situace předepisuje oficiální převlek, za kterým se skrýváme, tak také určuje, kde a jak se v něm předvedeme. Kultura sama předepisuje, kterému druhu bytosti v nás samých musíme věřit, abychom měli prostřednictvím takového převleku co ukázat.“ V publikaci Edwarda O. Wilsona ,,O lidské přirozenosti“ dál Goffmana rozvádí: ,,Není divu, že krize identity je hlavním zdrojem moderních neuróz a že městská střední třída touží po návratu k prostší existenci.“ Wilson se zabývá množstvím rolí, skrytých za těmito převleky, jež musí jedinec za určitý úsek vyměnit (Wilson, O lidské přirozenosti, str.94). Když jsem si četl tuto kapitolku uvědomil jsem si, že asi právě šaman byl prvním takovým příkladem člověka s krizí identity, protože je otázkou nakolik v něm při roli šamana zůstalo vlastní já. Určitě by stálo za to porovnat současné šamany, jejich časové naplnění role šamana a sledování specifických důvodů k nárůstu nebo úbytku ,,šamanské práce“, či úplného stálého údělu nebo občasné role typu ,,je také příležitostně šamankou kmene“.
Je tedy jasné, že je určitý rozdíl mezi označením persony-masky a atributy role. Role může být či nemusí být skutečná. Role rodiče nebo vychovatele, či velitele je vždy skutečná a ji doprovázející vizuální atributy vyplývající z kulturních zvyklostí budou opravdové. Naopak u persony bychom mohli předpokládat, že je vždy určitým předstíráním. Jinak mezi rolí a personou je řada podobností a shod a mnohdy se oba termíny i významy překrývají.
Ale psychologie jde v dané oblasti i podstatně dál je možné registrovat i oblast interakce na danou personu. A rozhodně právě propracování gravettienských ozdob napovídá, že gravettienci sami dobře znali reakci vnější sociální komunity na svůj zevnějšek a právě proto věděli, že stojí za námahu věnovat se mu (Sungir). Jestliže se Pospíšil (2005) věnuje otázce manipulativního prostředí v oblasti verbální komunikace, můžeme také mluvit u oděvu a ozdobách jako o oblasti vizuální manipulace a doporučuji přečíst si Pospíšilovo členění manipulace (např. agresivní manipulace, pozitivní manipulace atd...) a aplykovat je na vizuální úroveň. Získáme tak mnoho inspirativního materiálu k dalšímu výzkumu.
Stejně se dá dále rozvíjet znalost prvního dojmu, ten totiž patří k nedůležitějšímu momentu poznávání a hodnocení určitého člověka. První dojem je kategorie, která stojí rozhodně za větší pozornost pro naše studium gravettienu i pro samotnou podstatu naší psychologie kolem paleolitu. První dojem se vytváří ve velmi krátkém časovém intervalu jen v několika málo vteřinách (asi 15) a jeho vliv zůstává statisticky velmi významný i pro další hodnocení. Zdobné čepice a oděvy gravettienců tedy vypovídaly o svých majitelích na podvědomé úrovni těm, kteří se s nimi setkávali, ještě dříve, než sami gravettienci promluvili. Tato složitá a výrazná gravettienská vizuální persona pro ně znamenala získání si respektu a obdivu hned na začátku každého setkání s cizinci.
Bohužel v archeologickém materiálu takové seznámení není možné a o paleoetnikách si děláme my první dojem podle hromad prokopané hlíny, pár rozpraskaných a rozpadávajících se artefaktů, podle zápachu konzervačních chemikálií, podle nehybných kostí hromad spisů nebo pověr, konvencí, spekulací, pseudorekonstrukcí či dokonce čirých výmyslů. Náš první dojem nás statisticky vlastně vykolejí tak, že bude pro nás velmi velmi nesnadné zůstat objektivní. Myslím, že je zde na místě mluvit o nástřelu pevného bodu prvním dojmem, které je zřejmě snad i možné ztotožnit s vtiskem.
Dokonce vojenští historikové nepřehlédli tuto oblast ,, předvádění se" a jak by mohli, každý si vybaví vojenské přehlídky i předváděcí akce pro veřejnost. Ale vojenští historikové si všímají, že lidské chování je právě v oblasti persony iracionální. Laicky, ale pěkně to vyjádřili větou …,,forma je povýšena nad funkci“… naprosto jasně a jednoduše řečeno, když vidíme slečnu v minisukni v mínus dvaceti sedmi utíkat z metra na pracoviště jen, aby si udržela svůj superatraktivní zevnějšek, nesoucí sociální výhodu. Ale historikové mají spíš na mysli nikoli nerozvážné mladé děvče, ale hromadu zkušených stavitelů lodí, lodní konstruktéry a inženýry, kteří staví loď ,,Bassa“, která je tak reprezentativní a dekorem tak zatěžkaná, že se po spuštění na vodu ihned potápí. (Název lodi je psán foneticky)
Také jsme si všímali významu určité vizáže ve smyslu výbavy uklidňujících známých předmětů do neznámého prostředí a na cesty (Šípek, 2001). Takovou výbavou jsou u sošek účesy, v Sungiru oděvy. Naši gravettienci byli bezpochyby lidé, kteří se museli určitou část roku pohybovat po rozlehlých oblastech svých teritorií, je proto na ně nutné nahlížet jako na cestovatele a posuzovat je z pohledu psychologie, věnující se cestování - geopsychologie.
Když jsem spíše ze zvědavosti začal číst stařičkou knihu akademika Josefa Charváta ,,Život, adaptace a stres" z roku 1969 upoutalo mne jeho tvrzení, že kultura je nedělitelnou součástí člověka a nikoli nadstavba. Takto smýšlející autoři mne vždy zaujmou. Uvědomil jsem si, že na vizuální personu, tak jak jí vidíme se můžeme dívat také jako na adaptaci - vyrovnání se se stresovou situací (i Jung viděl personu jako adaptaci). Naše soužití se sociálním okolím může znamenat a a mnohdy permanentně znamená určitou zátěž organismu. Připomeňme si jen, že na hierarchické špičce je jen vždy menšina a i ta se musí prezentovat většině aby své místo v hierarchii obhájila. Zdobné gravettienské čepice, nákladné sungirské oděvy zde zapadají jako odpověď specifického organismu na stresovou situaci (zátěž). Organismus je mobilizován aby reagoval na zátěž (stresor). U člověka taková odpověď bude vedena přes hypertrofickou tvořivost a to dopředu známým určitým kulturním koridorem (v ritualizované podobě) s důrazem na geometrizaci. Je možné, že snaha o geometrizaci o vnesení evidentního řádu je touto odpovědí. Myslím si, že dívat se na vnější personu jako na protistresovou adaptaci (či možná i jako prevenci) dává logiku, zvláště z pohledu evoluční psychologie. ,,Buď se vynaloží a obětuje energie, nebo materiál, nebo oboje, jen aby se přežila nouzová situace, aby se zachránila organizace živé hmoty." (Charvát 1969). Proměnlivost a tvrdost severského počasí spojené s hrozbou náhlé změny jinak pravidelného tahu migrující zvěře, chlad a sociální tlak i veliké očekávání od každého jedince v oblasti spolehlivosti a to vše ovlivněné podmínkami sluneční deprese přes zimu (stejně jako je tomu i dnes v naší zeměpisné šířce). Na to všechno lze nazírat jako na nouzovou situaci vyvolávající stres. Poplachová reakce by logicky vedla za předpokladu, že by přímo nešlo k paralyzující úzkosti k motivující úzkosti, která vede k řešení. Obsahoval-li gravettien ve svém kulturním podhoubí dostatečné a vhodné (konstruktivně plastické) kulturně adaptační vzorce a mechanismy mohl by tuto situaci teoreticky jako kulturní komplex jedinců (celá gravettienská společnost) zvládat. O výjimečnosti gravettienské epochy svědčí i délka jejího trvání a odpovědí jsou zpětně právě i zdobené oděvy. Ventilace stresu geometrizací zde má svoji logiku jako přirozená obrana jedince, kdy jeho rukopis a umělecké pojetí by se mohlo měnit podle daných stresových podmínek nikoli jako vyhraněný styl nebo proud předávaný nějakou zvláštní kulturní vlnou nebo oscilací. To by vysvětlovalo jak realistický dekorativní styl na jediném nalezišti, kde je někdy doprovázen geometrickým stylem (DV, Brasempoy) bez skutečného přímého propojení migrujícími lidmi.
Když se podíváme na současnou literaturu u nás, kde bychom očekávali nějaké informace o vnější personě, nemusíme zde vůbec najít nějakou zmínku o Jungovi, přesto popisy daného jevu jsou podobné a v zásadě shodné. Jung jde však do hloubky a na zevnějšek se nedívá jako na pouhé zrcadlení něčeho v nás, ale také jako na ochranný štít. Základní orientaci ostatního významu síly zevnějšku zase nikdo nezpochybňuje např. Milan Nakonečný ve své publikaci Sociální psychologie (Nakonečný 2004) vychází z Argylea a rozepisuje se o vnější personě (bez tohoto označení) v kapitolce vnější zjev. ...,,Upravený zevnějšek vzbuzuje větší důvěru než neupravený. Komponenty, které určují atraktivitu, jsou podle Argylea tyto: tělesná stavba, obličej, vlasy a ruce, přičemž ,,oblek má svůj význam jen v rámci určitých kulturních daností: může být více či méně moderní, může být asociován s určitou sociální skupinou - např. se studenty, venkovskou šlechtou, umělci, sedláky nebo bankéři... Oblek lze nosit korektně nebo laidácky, může působit vzrušivě nebo monotóně: tak reflektuje osobnost nositele." O svůj zevnějšek, jak je všeobecně známo, pečují více ženy než muži, protože je u nich silnějším zdrojem sebecítění, a muži také přisuzují zevnějšku žen větší hodnotu než ženy mužskému zevnějšku. Pokud se obličeje týče, v západní kultuře vyvolává pozornost především pleť, oči, brvy a rty (Argyle). Oceňována je úprava vlasů, u mužů také vousů. Lidé svým zjevem poukazují na příslušnost k určité sociální skupině a obecně řečeno, píše Argyle, ,,svým zevnějškem ukazují obraz sebe sama, včetně svého sociálního statusu a svého emotivního stavu, které prozrazuje monotónost nebo nápadnost jejich oblečení".
Vidíme tedy současnou psycholgii, že spíše navazuje, ať již přímo nebo paralelně, na Jungovu personu a v oblasti vizuální, které se nejvíce věnujeme ve spojitosti s archelogickým materiálem ji rozvíjejí a doplňují.
Proto není možné se dívat ani dnes na aplikaci Jungovi persony jako na nějaký extrémní dobový výstřelek. Ani Anthony Stevens ve své práci o Jungovi vydané v Oxfordu v roce 1996 vůbec neuvádí nějaké zásadní námitky jiných psychologů, které by mířily konkrétně k personě (Stevens 1996).
Persona gravettienu zahrnuje ve své podstatě výzkumy moderní psychologie a hlavního proudu moderní psychologie a použitý název Jungovi persony je využit také z důvodu, že i laické veřejnosti je jméno C. G. Junga známo a jeho dílo má stále mnoho příznivců. To, co můžeme dalšího od Junga ještě převzít je přístup brát vážně odlišná etnika. V našem případě paleoetnika a jimi zanechané materiály – hroby, sošky a další materiály. Jung, který pozorně sledoval neevropská etnika, které jiní prostě považovali za evolučně zaostalá a nehodná takové pozornosti. Jung je sice někdy označuje dobovým termínem ,,primitivové“, ale pro něho samého, jako člověka, jež si na svých cestách s nimi vytvořil přímou sociální vazbu, mělo toto označení poněkud jiný neprvoplánový význam. Dokonce ze vzájemného vztahu jeho a některých jeho cizokrajných protějšků vzešlo i přátelství . Jungovo označení primitivové nemá onen hanlivý a degradující význam. Jung pod termínem ,,primitiv“ evidentně nemínil to, co si jako první vybavíme při zaslechnutí onoho slova dnes my. (Samozřejmě toto slovo má v sobě silný negativní nástřel proto je nebudeme s dávnými etniky spojovat a užívat je.)
Jung studiem mytologie a chování lidí naopak zjistil, že ochuzená a tápající je právě naše moderní společnost, která zoufale hledá své archetypy hrdinů a je schopná je vidět v hercích, zpěvácích a jiných celebritách vytvářejíc si novou mytologii. Když se dosavadní tradiční mytologie a víry zřekneme ve prospěch vědy, chováme se k vědě jako k víře a vzniká nová mytologie a tak C. G. Jung mluví o novodobé mytologii (Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka). Rekonstrukční paleoetnologie je velmi propojená s psychologií a zkoumá a kriticky reviduje představy o vizáži a chování paleoetnik, tak jak si je představují různí antropologové, archeologové či obecně prehistorikové, ale i laikové. Proto, když se pohybujeme v oblasti psychologie, nutně musíme použít v určitých případech některých obecně uznávaných koncepcí a aplikovat je na prehistorický materiál. To byl i náš případ persony.
Ze starších (psychologických) prací by mohla být v rozporu s aplikací persony pro dávná etnika především hypotetická koncepce dávného předka chovajícího se zcela bez zábran, jehož nápady, pocity a touhy neomezuje ani on sám ani jeho společnost tak, jak ji formuloval Zigmund Frëud. Tato koncepce určitým způsobem připomíná teorii nultého předka, ale spíš se na ni dnes můžeme dívat jako na koncept změn psychiky a nárůst vnitřního napětí a psychických poruch u sociálně žijících tvorů oproti jejich individuálně žijících předků. (V této obecné rovině má pak i tato frëudovská psychologie a konkrétně tato koncepce jistou logiku.)
Aplikace bezprostředně indivudualistického asociálního chování do jakékoliv společnosti, nebo i malé komunity, by vedlo okamžitě k závažným konfliktům a jak dokládá rakouský etolog Konrád Lorenz budují se naopak mechanismy, které by konflikty potlačily, ztlumily, převedly přeskočením do jiného chování a nebo se zablokují. (Lorenz Konrád, Takzvané zlo).
Model, zcela bez zábran se chovajícího hypotetického dávného předka, je ryze jen abstraktní téze, jak dnes dokládají etologové. Ti zjišťují, že i zdánliví individualisté reagují svým chováním na jiné živočišné druhy a vlastní chování jim musí přizpůsobit. Samotný lov samotářských predátorů vyžaduje sebekontrolu a sebekázeň a určité specifické chování lovce a tomu se musí dotyčný jedinec učit. Stejně tak je ukázněná role potencionální kořisti, její specifické jednání míří k ostražitosti, obezřetnosti a předvídavosti. Ale patří sem i chování vyznačování teritorií, určitá pravidla při setkání s jinými tvory a i vlastně reakce na topografii okolí, protože to také diktuje určité chování. Ukáznění diktuje i existence jedovatých a trnitých bylin, stejně jako střídání ročních období, denního rytmu, poledního žáru atd. Tvor, který by si dělal jen to, co ho samotného napadne a na co má chuť je pouhou fikcí a nejspíš se mu vzdáleně blíží jen hravé období dětství, především savčích mláďat.
Nicméně Zikmund Frëud se dotknul velmi zajímavé oblasti a to napětí z rozporů mezi pocity a jednáním jedince ve společnosti. Jednak je možné toto vyrovnání si představit jako mechanismy probíhající individuálně, ale i jako mechanismy probíhající společně a mající ritualizační charakter. A takové ritualizované chování může mít i kulturní podstatu. Navíc je možné předpokládat, že podle daných životních charakteristik (evidovaných archeologií) bude možné stanovit některé oblasti s kterými se lidé museli takto vyrovnat, což zase může naznačit další možné konkrétní oblasti ritualizovaného chování. To je možnost určitého dalšího postupu na obecné rekonstrukci někdejšího lidského jednání v různých kulturách a komunitách.
Nevyrovnání se s napětím může vést podle Frëuda i k vážným psychickým onemocněním. Do mechanismů vedoucích k vyrovnávání se a mírnění pocitů jedince a konfliktního ovlivnění společností patří zcela rozhodně i popisovaná Jungova persona, nebo Goffmanova role. Toto vyrovnání vidíme však i u samotného Junga, který částečně připisuje stínu s jeho opakem persony i vnitřní nevědomý obraz asociálního primitiva a Jung ho přijímá jako jakéhosi ,,odpůrce“ patřícího ke kolektivnímu nevědomí ležícího v blízkosti světa instinktů. Právě onu blízkost ,,instinktů“ lze vysvětlit jako pasivní práci s konvencí, nepočítající s Lorenzovým výkladem chování a mechanismů chování (ani časově není možné, Jung byl podstatně starší než Lorenz). Musíme si uvědomit, že tak, jak je každý výtvarný umělec determinován svoji dobou, stejně je tomu i ve vědě a v psychologii nebo psychoanalýze.
Tak, jak se raduji, že stín persony vysvětluje proč všichni tak dobře ví, jak vypadali a chovali se pravěcí lidé, tedy jako mechanismus vzniku prvotřídního blábolu (díky vnitřním psychologickým kompenzačním mechanismům), tak jsem z Junga zklamaný, protože Jung ze stejného pramene sám vysvětluje i ono ,,divé zvíře“ v nás. …,,Stín je…ona zahalená, potlačená, většinou méněcenná a provinilá osobnost, která svými nejzazšími výběžky zabíhá až do říše živočišných předků a zahrnuje tak celý historický aspekt nevědomí…“ (Jung, Duše moderního člověka)
Tak jak nadšeně jsem v paskvilech, vydávaných za rekonstrukce, poznal projekci vlastního stínu autorů obrazů a představ o ,,pračlověku“, Jung opačně a nešťastně dál rozvijí, že ve stínu našel ,,živočišného předka“. Myslím, že moje vzdělání založené na studování Lorenze, Veselovského a Morise nemůže s Jungem souhlasit i když chápu, že ve své době to bylo pro Junga jediné možné vysvětlení. Asi proto, že Moris, Lorenz a u nás Zdeněk Veselovský studovali chování zvířat a lidí stejným metrem (a společností za to také byli mnohdy kritizováni). A tak mohu předpokládat, že stín persony, jako sekundární kompenzační mechanismus, je automaticky zapracováván a na úrovni podvědomí právě při promítání negativních vlastností (uchovávaných ve stínu), směrem k jiným etnikům nebo jedincům. Především se tak děje prostřednictvím stupnice vyšinutí (podvědomě daný přirozený psychologický mechanismus). Tento mechanismus vyšinutí pak násobí odlišnost, která mohla být sice původně konkrétní a objektivní, nyní se mění na fiktivní a daleko výraznější a je dále násobena do obludných rozměrů jevem Pygmalion.
Zkrátka, protože tehdejší konvence přičítala ,,pračlověku“ i živočišnému předchůdci člověka vlastnosti stínu, tak Jung, když našel ve stínu vlastnosti, o kterých se tehdy obecně věřilo, že patří ,,pračlověkovi“ a živočišnému předkovi člověka spojil obé dohromady. Jung tedy našel past, do které se však i on sám chytil.
Nebezpečnost stínu si však Carl Gustav Jung plně uvědomoval a proto jej řadí do blízkosti archetypálního ,,odpůrce“(protivníka, satana)“(Jung, Duše moderního člověka).
,,Nověji" se odívání také věnují například Davis Lewis v knize ,,Tajná řeč těla" (Lewis1989). Lewis se věnuje vnímání oděvu jako celku i s jeho detaily, speciálně si dává pozor na často zapomínané maličkosti, ale věnuje se i významu typu oděvu i momentálnímu stavu oděvu pro okolí i pro nositele samého. Oblékání mohou zanedbávat jen superbohatí či superchudí, kteří nemají co ztratit,... ,,Pro nás ostatní umět se oblékat znamená podmínku nutnou k tomu, aby nás lidé brali vážně." píše Lewis. Lidé paleolitu nebyli ani superbohatí ani superchudí a tedy stejně jako my byly nuceni dbát na svůj oděv, aby se společensky neznemožnili. I Lewis chápe oděv jako naši výkladní skříň, kterou dáváme okolí o sobě vědět, tedy o našem společenském a ekonomickém postavení. Lewis cituje sociálního psychologa Michaela Solomona, který komentuje čtení významu oděvu... ,,Očekává se od nás, že z těchto symbolů vyvodíme závěry a že budeme jednat v souladu s nimi."
Lewis si všímá i neochoty lidí následovat špatného vzoru nevhodně oblečených lidí a opačně, ochoty napodobovat určité špatné chování skvěle oblečených lidí. Pro nás bude velice zajímavé přisuzování schopností i událostí na základě oděvu... ,,Při jiném podobném pokusu byla na desce pod telefonním automatem úmyslně ponechána drobná mince. Muž nebo žena, oblečení dvěma rozdílnými způsoby, přicházeli k telefonujícím lidem a dotazovali se: ,,Myslím, že jsem v téhle telefonní budce před chvílí zapomněl(a) nějaké peníze. Našli jste je?" V polovině případů měl muž na sobě oblek a kravatu a žena elegantní šaty a kabát. Ve zbývajících případech měl muž pracovní oděv a žena obnošenou sukni a kabát. Nepřekvapí vás asi, že v případech, kdy vypadali na to, že si zrovna nemohou dovolit ztratit peníze, většinou nedostali zpět nic." Lewisem popsaný pokus nám velmi trefně objasňuje pro nás dvě velmi zajímavé oblasti. Zaprvé, schopnost lidí velmi pevně trvat na společenském stereotypu a očividných souvislostech a to až za hranici logiky, která nám říká, že zapomínání je typicky lidský projev, který se týká všech lidí. A vlastně i ukazuje inklinaci okrást nemajetné a sociálně níže postavené, a to i když vlastně máme evidentní doklady (jako byly ony mince pod telefonem), že situace je opravdu taková, jak to nemajetný tvrdí. Tento a podobné pokusy dávají tušit velmi omezenou schopnost vnímat archeologické reálie a další reálné souvislosti kolem paleolitických nemajetných pro naši společnost sociálně nezařaditelných lidí a to především u vysokoškolských hodnotitelů s vyšším sociálním postavením. Sledovali jsme například ve Válce sukna odmítání představy, aby u nás doma na Moravě existoval nejstarší textil světa a byla zde předkládána určitou osobou představa o zeměpisném prostoru, ve které by textil měl vzniknout, aby to bylo společensky přijatelné. Ve Stínu persony se zase dozvíme jaké mají archeologové problémy aplikovat své skvělé a trefné postřehy kolem paleolitu do vizuálněji přesvědčivých představ. Právě v oblasti oděvů paleolitu a jejich persony si uvědomujeme velmi naléhavou potřebu kvalifikovaného zpracovávání materiálů za naprosto nutné a velmi rozsáhlé pomoci psychologie.
Dodatečné poznámky k odívání Ty jsou tři, jedna spojená z druhou míří spíše k sociobiologii a k vývojové psychologii, a třetí míří k psychologii zabývající se terapií. Takže první otázka zní... jaký má podíl naše genetikou podmíněné chování na odívání? Ve výběhu zoologické zahrady běhají šimpanzi hrající si ze slámou. Vedle umístění orangutani si po chvíli slámu začnou dávat sami na sebe. Stejně tak si na sebe háže slon slámu i písek a krab špinavá mája si dává na sebe kusy rostlin, či určitý poustevníček shání nejen ulitu, ale i sasanky. Zatím jsme se nezabývali totiž tím, že kdyby nám nebylo (geneticky) dáno - neoblékali bychom se a nemohli bychom osídlit sever planety. Co když oblékání či dávání si na tělo cokoli je daleko složitější věc, podmíněná naši psychicko-genetickou výbavou? Víme, že některé pocity s potřísnění naší kůže nás vedou k silnému nutkání k očistě, jako něco mazlavého a lepkavého. Stejně tak to pociťuje řada savců. Otázkou přirozené očisty ptáků a savců jsme se už zabývali, a tak víme, že tohle (něco si přidávat na sebe místo odstraňování) je určitá výjimka, musí zde být určitý koridor k takovému chování, které odívání umožňuje.
Stále stejné téma, ale konkrétnější otázka, kdo měl doma malé děti, zjistil, že některé více, jiné méně v určité době nesnášejí oblečení, sundávají si je a berou je jako nějakou nepřátelskou překážku. To odpovídá i termoregulaci některých dětí, které se odmítají na noc přikrývat. Podobnou termoregulaci najdeme u Australců v dospělé populaci, ale i dospělí Evropané mají skrytý potenciál zázračné termoregulace například někteří lidé z koncentračních táborů si zvykli spávat jen pod lehkou dekou, peřinu pak dlouho odmítali. Podobný výsledek jsem zaznamenal z experimentu zimního obydlí lovců mamutů někdy z konce 80 let 20 století. A ten byl spojen jen s dvoudenním pobytem venku a jedné noci v extrémně chladném prostředí. Nutno však podotknout, že jsme řešily základní věci kolem přežití a náš stan rozhodně toho neměl mnoho společného se skutečnými obydlími našich gravettienců. Ti rozhodně takto mrznout v obydlí nemuseli. Po návratu domů, jsme (tři experimentátoři) nepřetržitě pociťovali nesnesitelné horko a stále jsme větrali. Otázka tedy zní, pes a řada dalších savců nesnese ani obvaz rány, malé děti nesnášejí na sobě oděv, co se pak stane, že přestanou oděv odmítat? Je to jen potlačení tohoto odmítání, nebo je v tom následná a daleko zásadnější vývojová psychická změna?
Třetí otázka zní takto. Existuje terapeutický vliv stažení (vypasování) oděvem těsně k tělu ? Oděv je věcí jak vizuální, tak ochranou, ale také dotekovou, ale i váhovou, ale také obklopující a někdy stahující. Všechny jeho aspekty se budou muset vyhodnocovat jednotlivě. Vizuální stránce oděvu jsme se věnovali v personě samé, víme, že existuje terapeutický vliv určitého čistého známého oděvu na jedince, je známa ochranná funkce oděvu ačkoli ta je až příliš často brána jako samozřejmost, ale je složitější. Někdy totiž se z ochrany stává nebezpečný skleník ničící vlastního majitele. V oděvu i na kůži mohou být a jsou jak makroskopičtí, tak mikroskopičtí organismy, a pokud není oděv i člověk správně ošetřován, oděv se obrátí proti svému majiteli. A to mnohdy velmi destruktivním způsobem. Záleží také na imunitě jedince, na jeho alergiích a podobně. Dotekem zjišťujeme kvalitu materiálu a posuzujeme podle nelibosti a libosti. Upřednostňujeme určité příjemné materiály, ale i jejich vlastnosti, jak sají pot, jak jsou vzdušné atd. Materiály mají svoji váhu a je třeba říci, že přílišná váha může být únavná, ale jak váha, tak střih materiálu, popřípadě různé pásky a řemínky nás přivádějí do světa stahování těla. Stahování těla nemusí mít vždy jen praktický rozměr nebo nemusí souviset vždy jen s vizuální stránkou. Jedná se totiž o to, že u lidí stejně jako u řady dalších tvorů stažení, zmáčknutí, stlačení určitou silou vyvolává uklidnění ne nepodobné uklidnění z objetí. Prvky těsných střihů, těžkých materiálů či řemínků v tomto terapeutickém světle snad nikdo přímo nestudoval, ale jejich význam je logický a je velmi pravděpodobné, že práce na dané téma by byla velmi vítána (jedinou výjimkou byl Alberto Vojtěch Frič, který uveřejnil několik fotografií terapeutického řemínku u jihoamerických indiánů, zde však byly řemínky používání zřejmě proti fyzickým nemocem). Řemínky totiž zaznamenáváme v tradici gravettienu, proto je logické, se tomuto tématu v budoucnu věnovat. A věnovat se mu v kontextu odívání v paleolitu obecně - například v souvislosti odloučení jedince na výpravě, na cestách, v sociální skupině, při sociálním napětí, při stresech, strachu, nebezpečí, práci odpočinku a podobně. Věnovat se váhovému aspektu materiálů jako je kůže či kožešina. Jenom připomínám, že například u eskymáků je přímá úměra, čím více se oblékám venku, tím více se svlékám doma. Jižněji je naopak tato situace často vyváženější. Nám by pro paleolit měly být nápovědou sošky venuší. Ty neolitické totiž mají někdy, pokud půdní podmínky dovolily, namalované krátké kalhoty, nebo rovnou celou sukni z keramiky (kultura s moravskou malovanou keramikou). Ale to jsou jen takové předběžné úvahy a črty.
----------------------------------------------------------------
Milan.Miló
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 19:46:01
|
Toto obětování zápalné oběti mělo velice důležitý
Psychologický kontext.
A to v tom že když lidé obětovali Bohu zbavovali
Se tak negací nebo naopak čekali požehnání.
I lidé v dnešní době kolikrát dávají své oběti.
A to v tom smyslu že když se proviní vůči
Někomu a trápí je svědomí tak mu třeba něco
Dají či darují aby se tak zbavily částečně pocitu
Viny a provinění.
Které má za následek samotné eliminování
Napětí v mysli.
Řekl bych, že to mělo účinnek především v tom, že člověk poté nenadával, možná si jen trochu zastesknul, že něco měl a kvůli oběti už nemá. To je totiž pravděpodobně požadovaný efekt. Naučit lidi manipulovat s vědomím svého vlastnictví a umět jej v určitých chvílích postrádat. Lidé byli v té době mj. pravděpodobně chamtiví, proto vznikl takový bůh. |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 20:44:56
|
Neronisi
---------------------------------------
Řekl bych, že to mělo účinnek především v tom, že člověk poté nenadával, možná si jen trochu zastesknul, že něco měl a kvůli oběti už nemá. To je totiž pravděpodobně požadovaný efekt. Naučit lidi manipulovat s vědomím svého vlastnictví a umět jej v určitých chvílích postrádat. Lidé byli v té době mj. pravděpodobně chamtiví, proto vznikl takový bůh.
------------------------------------
Neronisi no nemohu s tím to co si napsal
s tebou souhlasit.
Ony oběti které lidé přinášeli tak to bohu
hráli zcela jinou úlohu.
A to aby se tak lidé mohli přiblížit oné
tajemné síle mnohem blíže a tak mohli
sní komunikovat.
Nemyslím si že by lidé byli na tolik chamtiví
jako sou ostatně i v dnešní době.
To lidem nejspíš zůstalo do dnes.
já to vidím tak že lidé sami si utvářeli takové
rituály které jim umožňovali samotné dosažení
určitého přiblížení na pozadí samotné doby.
K tomu potřebovali se psychologicky zbavit jak
samotných negací tak aby museli eliminovat samotné
napětí ve společnosti.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 14/08/2010 : 20:57:37
|
Neronisi
Tady sem ti nalezl
např. něco o Slovanském pohanství.
Než se transformovalo v křesťanství.
Abys poznal co pro ně samotná oběť
byla a jak ji obětovali.:
--------------------------------------------------------
Slovanské pohanství
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Náboženství Slovanů je vírou vyznávanou Slovany před přijetím křesťanství v 7.-12. století a dnes vyznávanou příslušníky Rodnověří. Má mnoho společných rysů s náboženstvími ostatních indoevropských národů a souvisí silně se slovanskou mytologií. Typickým rysem je částečná idea nejvyššího boha (Peruna či Svaroga), dualismus, možná částečně převzatý od zoroastristů a polykefalismus (mnohohlavost) bohů.
Obsah[skrýt]· 1 Kult o 1.1 Posvátná místao 1.2 Objekty kultuo 1.3 Idoly a kultovní předměty· 2 Rituály o 2.1 Svátky· 3 Symbolika· 4 Kněží a čarodějové· 5 Zánik pohanství· 6 Reference· 7 Literatura· 8 Externí odkazy
[editovat] Kult
U Slovanů se vytvořil centralizovaný kult pouze u Rusů a především u polabských Slovanů. Jinde se neobjevila zvláštní kněžská třída a kontakt s nadpřirozenými silami zprostředkovávali především čarodějové.
[editovat] Posvátná místa
Stavění chrámů je doloženo pouze u pobaltských Slovanů, některé literární zmínky ukazují na jejich existenci v Rusku. Sporný je nález odkrytý v Kyjevě pod Desjatinou cirkví, kde není jasné zda šlo jen o ohrazený oltář či zastřešený chrám. Častější tedy byla pouhá obětiště jako byla novgorodská Peryň zasvěcená Perunovi a posvátné háje jako například ve Stargardu. Pobaltské chrámy byly stavěny ze dřeva ale bohatě zdobeny řezbou, malbou a kovovými ozdobami. Nejvýznamnějším byl Svarožicův v Retře a Svantovítův v Arkoně.
[editovat] Objekty kultu
U Slovanů byla především výrazná úcta ke stromům. Jedná se o stromy v nichž sídlila nějaká bytost ať už božská či démonická, takové se pak dají poznat tak že jsou staré, vykotlané či se zvláštními tvary. Bytost sídlící ve stromu se nazývala sjena. Takové stromy jsou pak posvátné, nesmí se kácet, mají léčivou moc a obětuje se jim. Křesťanství pak mnohé takové stromy převzalo a doplnilo je obrazy či sochami svatých. U východních Slovanů je známa také představa stromu zvaného vyrij či uraj, rajského stromu v jehož koruně sídlí duše mrtvých a odemykají ho na jaře ptáci
Nejčastěji byla úcta projevována dubu, zasvěcenému Perunovi. Konkrétními duby byly například na ostrově sv. Jiří na Dněpru (Chortice), duby v posvátném háji boha Prove či Święty Dab v Čenstochové. V Bulharsku se modlilo pod dubem pro déšť a na Balkáně tam kde nebyly po příchodu křesťanství kostely, se konali církevními obřady pod dubem, jemuž se dál obětovaly například zvířata.[1] Životopis sv. Otty se zmiňuje posvátném ořešáku uctívaném ve Štětíně. V severovýchodním Rusku byla ctěna bříza, především při jarních obřadech „semiku“ jako strom života a i jinde souvisela s májkou, jeřáb chránil před černou magií a podle Bulharů je oblíbeným příbytkem vil. Osika, vrba a černý bez mají zlověstnou moc, zároveň však před démony chrání. Všeobecně ctěno bylo jmelí pro svou ochrannou a léčivou moc.
Z dalších rostlin mělo význam především obilí, vícenásobné klasy byly nazývány „žitná matka“ či „matka obilí“ a schovávali se do příští setby jako záruka úrody. Kořen mandragory, posedu bělokvětého či rulíku měl po správných rituálech kouzelnou moc a plnil funkci hospodáříčka. Rostlinami na ochranu před zlou mocí byly například kopřiva, třezalka, pelyněk, černobýl, máta, rojovník, oměj, kapradí či mák. Kozlík lékařský zas chránil dívku před zneuctěním
Úctě se těšila též zvířata, některá byla zasvěcena bohům, kůň Svantovítovi a Svarožicovi, kanec Svarožicovi, kohout Svarogovi. O totemismu se nejspíš hovořit nedá, přes zvířecí jména některých kmenů (Vraňané, Reregové) a víru že některá zvířata (například medvědi či labutě) jsou přemění lidé.[2]
Posvátným byl především vůl a také býk jako symbol plodivé síly. Mýty z Ebstorfu dokonce mluví o božstvu zvaném Suentebueck, snad svatý býk. Mnoho zpráv je o posvátných koních určených k věštění u polabských Slovanům. Zvířetem spojovaným s domácností byl had jako ochranný démon, podobnou funkci měl pes. S temnými silami se spojovala kočka a koza, naopak kohout zlo plašil.
K ochraně domu přispívali také vlaštovky a čápi. Jiní posvátní ptáci jako slavíci či orli se používali k věštbám. Medvěd byl ctěn jako člověk v medvědí kůži jež chrání před zlem, v Bělorusku a Bulharsku se dokonce slavili medvědí svátky. Ochranou funkci má i vlk, také se svými svátky v Bulharsku. Z dávných dob se zachovala úcta k jelenu, jež se například později v Rusku obětoval na den sv. Eliáše.
[editovat] Idoly a kultovní předměty
Idoly bohů byly nejčastěji ze dřeva, méně často z kamene, pokrytého zlatým či stříbrným plechem doplněné různými atributy. Mezi nejčastější patří pohár, roh na pití, pro mnoho idolů je typické větší množství hlav. Slované tyto idoly nazývali původně modla, kap nebo socha, v církevní literatuře idol, bolvan, iskutan, kumir nebo stod, poslední jmenované názvy jsou turkotatarského původu. Nejvíc idolů je doloženo u pobaltských Slovanů z nichž některé byly zničeny až na počátku 12. století. Idoly v podobě malých sošek měly i duchové a démoni, především bůžci domácí, které se stavěly na krb nebo naproti peci.
Nejvýznamnějšími zachovalými idoly je „Svantovítův“ nalezený roku 1848 v haličské řece Zbruči, čtyřboký sloup z vápence dva metry vysoký zakončený hlavou se čtyřmi tvářemi, přes svůj název zobrazuje nějakého neznámého boha.[3] Vyskytly se ovšem i padělky slovanských idolů z nichž nejslavnější jsou tzv. prillwitzské nalezené na konci 17. století v Meklenbursku.
Mimo idolů se v kultu také používali různé posvátné předměty. Jsou především zbraně, zbroje a praporce u polabských Slovanů jako byl prapor bohyně Živy kmene Luticů. Mezi další patřil zdobený meč, uzda a sedlo zasvěcené Svantovítovi či pozlacený štít Gerovitův.
Již v 6.-7. století se u Slovanů objevují hliněné předměty bochníkovitého tvaru (rusky „chlebcy“) jež nejspíš měli magicky zajišťovat dostatek chleba. Podobné nálezy existují i v Čechách.[4] U východních Slovanů a v Polsku jsou známy nože s dvojitou volutou nejspíše sloužící k obětování zvířat. Z Novgorodu zase pocházejí dřevěné hole s hlavicemi ve tvaru lidských či zvířecích hlav sloužící při rituálních tancích.
[editovat] Rituály
Základním rituálem slovanského náboženství byla modlitba (z praslovanského molda „prosba“), některé takové invokace duchů předků se zachovali až do novověku. Modlitby byl nejspíš provázeny gestem vzpínání rukou, jak píše Herbord. Kněz Svantovíta podle Saxona Grammatika údajně musel mít v chrámu zadržený dech aby ho neposkrvnil. Oběti bohům a démonům byly jak krvavé, a to i lidské, tak frugální, především pro domácí démony, tedy chléb, sýr, med, koláče, vejce či česnek. Perunovi se obětoval skot a brav a například Svarožicovi selata, kněz prý po oběti ochutnal krev zvířete. Obětovali se také slepice a kohouti. Co se týče lidských obětí, nejčastěji byli obětováni váleční zajatci. Obětovalo se také do základů staveb ve víře že duše mrtvého se stane ochranným duchem. Existují též tzv. figurální oběti, tedy figurky jež byla obětována místo skutečného zvířete či jako vyjádření žádného předmětu. Slovanským termínem pro oběť je třeba či žrtva, cizím řecké trapeza.
U pobaltských Slovanů jsou také doloženy významné věštby, hlavně skrze posvátné koně Svantovíta, Svarožice a Triglava jež byly vozeni přes řadu zkřížených oštěpů. Věštilo se však také z nápojů v poháru, černých a bílých dřívek a letu ptáků.
[editovat] Svátky
Mezi svátky slavené v době zimního slunovratu patří kračun, koleda, badnjak a maskarní průvody. Název kračun pochází nejspíše ze slovanského kortk (krátký) se zesilující příponou –un. Má tedy význam nejkratšího dne v roce. Někteří mytologové se mylně domnívali že se jedná také o bytost,[5] ačkoliv byl později ve folklóru personifikován. Při těchto slavnostech se také prováděl obřad zvaný ovseň, kdy byly lidé pro bohatou úrody obsypáváni zrním. Název svátku koleda je odvozený nejspíše z latinského calendae. Svátek zahrnoval obcházení domů s vystrojenou figurínou, zvanou koleda, s proslovy a písněmi. Figura měla představovat nově zrozené slunce, jak napovídá srbochorvatský výraz Božic (mladý bůh). Tyto slavnosti byly často doprovázeny věštěním. U jižních Slovanů byl znám zvyk pálení kmene či větve zvané u Srbů badnjak, souvisel nejspíš s kultem ohně. Maskarní průvody s lidmi převlečenými především za zvířata zmiňují církevní zápovědi z 11.-13. století. Dodnes se zachovali například v Čechách jako masopust.
Na jaře je významným svátek především vynášení personifikované smrti (Marena, čes. Mařena, Morana, pol. Marzana) kdy je figura ze slámy nesena za zpěvu ulicemi a poté vhozena do řeky. U východních Slovanů se slavil podobný svátek, ovšem až na počátku léta. Na Ukrajině byl znám svátek Ljalja, kdy dívka zdobená větvičkami a květy rozdávala jídlo. Dále se slavila májka nebo bulharské kukerské hry kdy muž se zvířecí maskou a falem slavil svatbu za účelem zajištění úrody. Na konci jara se pak slavily rusalje, spojené nejspíše s plodností, později se k nim však přidružil ráz slavnosti zemřelých. Jejich motivem je vození dívky či vystrojené figuríny a také lidí ve zvířecích maskách za doprovodu zpěvu, tance a zápasů. Známy byly i Jihoslovanů jako ružičalo. Na Moravě souvisí s rusaljemi stále živá tradice „jízdy králů“.
V létě se v době slunovratu konali slavnosti se skákáním přes oheň (patrně za účelem očištění) a věštbami, s různými názvy (kupala, pol. sobótka, slovin. kres). Až do 19. století přes ohně dívky a mladíci skákali přes ohně nazí, nad čímž se pohoršovali církevní kronikáři .[6] V Rusku měli tyto slavnosti i dramatický ráz a je zde znát vliv řecko-orientální. Tyto slavnosti měli zřetelný ráz oslavy přírody a byly doprovázené erotickými projevy. Při těchto slavnostech se také vynášela figura pod různými názvy jako Kupalo, Marena, Jarilo, Kostroma.Některé autory vedly tyto svátky k mylné domněnce o existenci boha Kupala.[7]
Na podzim se konali slavnosti úrody a dokončení zemědělských prací nazývané dožínky. V těchto dnech se také obětoval kohout či kozel jako díky za sklizenou úrodu. O podzimních slavnosti Svantovítově píše Saxo Grammaticus, při ní kněz po mnoha obětech věštil z vína v nádobě co měl idol v rukou jaká bude příští rok úroda.
[editovat] Symbolika
Slované měli také jako jiné národy svou symboliku, objevující se na předmětech denní potřeby, zbraních či například kamenech. Tyto symboly měli svou magickou funkci, jež se zachovávala často až hluboko do novověku.
K nejčastějším symbolům patří kruh, jako solární symbol vyjadřující dokonalost a nekonečno. Objevuje se též v zesílené formě do sebe vložených kruhů. Dalším symbolem je kříž vyjadřující posvátné číslo 4 jež vyjadřovalo roční období, živly či měsíční fáze. V pohanské době byly známy i různé varianty jako pozdější ondřejský kříž, zmiňovaný Kosmasem v pověsti o Lucké válce, sloužící k ochraně. Maltézský kříž byl používán na amuletech. Častým motivem je také kříž v kruhu podobný symbolu kola a rozety, oba jako solární symboly. Ke slunci se váže i svastika znázorňující tok času a pohyb slunce a měsíce. Má magickou funkci jak k zajištění úspěchu, tak k ochraně před zlem. Lunárním symbol je zas srpek měsíce, lunice, ta ve spojením s křížem vyjadřovala spojení muže a ženy a hrála roli například v běloruském svatebním obřadu. Známý je také pentagram, jako symbol elementárních sil a člověka. Hexagram zase vyjadřuje spojení protikladů a stejně jako pentagram má ochranný význam.
[editovat] Kněží a čarodějové
Kněžská vrstva je doložena jen u polabskýchSlovanů, jinde obřady prováděla hlava rodiny, případně kníže. Zárodky kněžské třídy v podobě pomocníků při obětech a chrámových služebníků mohli však vznikat i jinde.
U polabských Slovanů bylo kněží poměrně dost, s jedním hlavním, veleknězem, kteří se starali především o věštby. Na sklonku pohanství získali velikou politickou moc, převyšující knížete. Podle Dětmara byly kněží voleni kmenovým sněmem, jinde byla funkce nejspíš dědičná. I Prove který neměl chrám, ale jen posvátný háj měl velekněze.
Podobnou třídou byly čarodějové, kteří také působili jako prostředníci mezi lidmi a bohy. Nejčastějším a nejobecnějším výrazem pro ně je východoslovanské volchv (pl. volchvi) odvozené od staroslovanského vlsnoti (blábolit), v Čechách používané jako vlchvec. Jiné názvy jsou čaroděj, korenic, vědun, hadač, vrač, obavnik či kúzdelník a další. Čarodějové patřili k nejdéle přežívající části pohanství a dlouho se bránili před křesťanstvím. Lidová magie samotná přežila prakticky do dnešních dnů.
Podle životopisců Otty Bamberského upadali polabští kněží při svých rituálech do křečí a extáze. Nejspíše toho dosahovali tancem, zpěvem, askezí a drogami (konopí, konvalinka, akácie, atd.). Bulharští nestinari upadali do transu a tančili pro přivolání zdraví a úrody bosí po ohništi, rusalii neboli kalušari známí v Makedonii a Bulharsku léčila zas extatickým tancem okolo nemocného, podobnou praxi znali starověcí kněží bohyně Kybelé. V Srbsku zas ženské čarodějnice kraljice upadali při svatodušních svátků do extáze a věřili že se jich zmocňují rusalky.
Doklady o čarodějích jsou jak v kronikách českých a polských, také v Bulharsku a především v Rusku. Jsou připomínáni v kronikách z 11.-14. století jako důležitý faktor bránící přijetí křesťanství. V některých oblastech měli větší moc knížata. Na severu Ruska byly čarodějové pod silným vlivem finského šamanismu.
[editovat] Zánik pohanství
Slované začali přecházet na křesťanskou víru v 7.-12. století, nejdříve na Balkáně, nejpozději u Baltu a v Rusku. Přesto se u mnohých udržovalo tzv. dvojvěrství a co se týče lidové magie a víry v některé démony tak se pohanství zachovalo svým způsobem dodnes. Vůči těmto přežitkům byla pravoslavná církev poměrně tolerantní, některé staré obřady dokonce prováděli přímo vesničtí kněží. Dnes se o obnovu snaží Rodnověří, v České republice společnost Rodná víra.
[editovat] Reference
1. ^ Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990, (ISBN 80-7038-187-6), S. 143.
2. ^ Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990, (ISBN 80-7038-187-6), S. 146.
3. ^ Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990, (ISBN 80-7038-187-6), S. 172.
4. ^ Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990, (ISBN 80-7038-187-6), S. 180.
5. ^ Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990, (ISBN 80-7038-187-6), S. 206.
6. ^ Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990, (ISBN 80-7038-187-6), S. 216.
7. ^ Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990, (ISBN 80-7038-187-6), S. 216.
8.
[editovat] Literatura
· Niederle Lubor. Rukověť slovanských starožitností. Praha : ČSAV, 1953.
· Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990.
[editovat] Externí odkazy
------------------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 15/08/2010 : 11:51:55
|
já to vidím tak že lidé sami si utvářeli takové
rituály které jim umožňovali samotné dosažení
určitého přiblížení na pozadí samotné doby.
K tomu potřebovali se psychologicky zbavit jak
samotných negací tak aby museli eliminovat samotné
napětí ve společnosti.
No jo, ale právě otázka zní co přesně ony jednotlivé aspekty oněch rituálů ovlivňují. Pokud jde o oběť, neříká se jí tak snad jen z toho důvodu, že jde o usmrcení něčeho živého. Přece jako oběť může sloužit i ovoce, donesené na oltář (nebo jak se tomu říká) a nechané napospas mikrobům i když by si onen mnich raději smls. Podle mě jde o hru vůle a cvičení vlastního já v umění postrádat nějakým pozitivním způsobem.
Pokud jde o vlastnosti rituálů, jež evokují společenskou interakci nebo třeba pocit sounáležitosti, může jít o další aspekt. Avšak otázka zní které to jsou.
Totiž pokud se ono uctívání třeba u Slovanů transformovalo na uctívání životadárných prvků přírody (asi měli často hlad a bojovali o střechu nad hlavou), je jakési uctívání oněch aspektů přirozeným důsledkem.
Jinými slovy - v historii se náboženství utvářelo především podle toho, s čím ona komunita nejvíce bojovala nebo co bylo její největší starostí.
Přičemž my se bavíme o jakési užitečnosti náboženství, o aspektech, jež evokují v člověku nějaký blahodárný stav. Nicméně to je něco jiného. Tyto prvky jsou podle mě jakýmsi vedlejším produktem, a proto jsou často chápány dost zkresleně, a tedy nefungují. |
|
|
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
Posted - 15/08/2010 : 12:13:19
|
Neronisi.
Ony ty oběti jsou vlastně jednáním dle věty prvé ve prospěch božstev.Za oběť je očekáváno jednání dle věty prvé od božstev,čili dám li božstvům, vznikne tím jejich láska ke mně a snaha využít svých schoností v můj prospěch. Bez tohoto očekávání by nebylo obětí.Mám strach s božského znužití schopností v můj neprospěch, dám oběť, vznikne lásky ke mně a nemusím mít strach. Stále je to tomtéž.Zajímavé na tom je, že si první větu a její logiku lidé uvědomují vzhledem k bohům, ale mezi sebou a ostatními lidmi jsou schopní tuto logiku i popírat.
Prostě lidé mají v hlavách binec a pokud si kdosi vytvoří řád, může nad jednáním a myšlením lidí jen nechápavě kroutit hlavou.
Tam kde by důsledek mohli očekávat,čili mezi sebou ve společnosti si toto neuvědomují a vzhledem k božstvům, která zřejmě vůbec neexistují ano. Není to nějak podivné? Co je modlitba ve skutečnosti? Pokud to řeknu hodně sprostě, pak je to vlezdoprdelismus vzhledem k božstvu a očekávanou odpovědí je,že božstvo tuto loajalitu ocení a budu odměněn.Když se potom lidé modlí,až mají na kolenou mozoly a přijdou povodně, které jim vezmou střechu nad hlavou jsou zmateni a nechápou.
%Cím víc svět kolem sebe chápu v souvislostech a zákonitostech příčin a následků, tím méně chápu lidi.Respektive je chápu,ale kroutím nad nimi hlavou.Někdy na lidech hledám nápis."Před použitím zatřepat."
MB |
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 15/08/2010 : 12:36:46
|
Nevím, nehledal bych v tom nic takového. Vysvětluju si to spíš tak, že byli lidé v minulosti velmi prchliví, jednali hodně zkratově a jednoduše, přemýšleli méně, a tak potřebovali souhrn nějakých pravidel k tomu aby neničili něco co je živí nebo nesympatizovali s něčím, co jejich společnost destabilizuje.
S tím pravděpodobně souvisí nutnost nějakého společného cíle nebo tak. Pokud chápeš boha jako sobě rovného, vyžaduješ od něj pokaždé něco na oplátku. Pokud je to dané nějakou formou hierarchie, je takový člověk spokojen, že může díky tomu co dělá vůbec existovat a že se jeho rodině daří.
Těch aspektů bude i víc a myslím, že se nedají redukovat na logiku - něco dostanu když něco dám, proto to dělám. Takový vztah nepočítá třeba s tím, že existují jedinci, kteří zkrátka chtějí být součástí něčeho "vyššího" z důvodu třeba toho, že mají aspoň do čeho mluvit. |
|
|
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
Posted - 15/08/2010 : 13:16:07
|
Neronisi.
Tohle by byla nekonečná debeta a klidně bychom mohli dojít i k tomu že kněz vybral k oběti někoho, kdo mu nevyhovoval a tím se jej zbavil a ještě získal jeho majetek.Že kněz vybral pěkné holky k obětování,nejprve se s nimi vyspal a pak se jich zbavil aby nemohly svědčit o jeho chlípnosti,či pedofilii. Tady je nekonečné množství možných variant.Ty tvé varianty k tomu patří stejně jako ty mé.
MB |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 15/08/2010 : 13:44:56
|
Neronisi
------------------------------------
No jo, ale právě otázka zní co přesně ony jednotlivé aspekty oněch rituálů ovlivňují. Pokud jde o oběť, neříká se jí tak snad jen z toho důvodu, že jde o usmrcení něčeho živého. Přece jako oběť může sloužit i ovoce, donesené na oltář (nebo jak se tomu říká) a nechané napospas mikrobům i když by si onen mnich raději smls. Podle mě jde o hru vůle a cvičení vlastního já v umění postrádat nějakým pozitivním způsobem.
-------------------------------
Ony jednotlivé aspekty rituálů ovlivňují
Především samotné psychologické vnímání
Lidí ve společnosti.
A to tak že lidé byly mnohem více spjati
V tehdejších dobách se samotnou přírodou
Než je tomu dnes.
Lidé v oněch dávných civilizacích především
Vnímali svět kolem sebe jako cosi důležité a jim
Tak blízké.
Co ovlivňovalo jejich myšlení a samotné chápání
Tehdejšího světa.
Objeti byly brány jako pojítko mezi světem reality
A světem duchovna.
Které byly vybírány podle aspektů samotného onoho
Božstva kterému byly obětovány.
------------------------------------------------
Totiž pokud se ono uctívání třeba u Slovanů transformovalo na uctívání životadárných prvků přírody (asi měli často hlad a bojovali o střechu nad hlavou), je jakési uctívání oněch aspektů přirozeným důsledkem.
Jinými slovy - v historii se náboženství utvářelo především podle toho, s čím ona komunita nejvíce bojovala nebo co bylo její největší starostí.
---------------------------------------
Různé národy a civilizace obětovaly
Především to co je nejvíce ovlivňovalo
A to s čím nejvíce zápasily.
Byli to oběti které si měli naklonit samotné
Živli přírody tedy božstva kterým tak to obětovali.
A do kterých byly projikovány samotné prvky
A charakterové vlastnosti bytostí (božstev) kterým
Lidé dávali různá jména a přívlastky.
Tak aby vystihli přesně daný aspekt a povahový
Atribut toho co ono božstvo mělo znázorňovat
A vystihovat.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Topic |
|
|
|
Ztracené civilizace
