| Author |
 Topic  |
|
axel01
Velmi aktivní uživatel
Czech Republic
785 Posts |
 Posted - 29/07/2010 : 17:24:16
|
| K tomu dalšímu nevím co říct, protože pleteš dohromady hrušky jabka. Deviant není nebo nemusí být šílenec. Jako šílenec není nutně deviant. Takže podle mě mimo téma. |
 |
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 29/07/2010 : 18:31:51
|
Axel
---------------------------------------------
Milane odpověď ač obsáhlá mi neodpověděla na otázku, jestli vnímáš šílenství kladně nebo záporně.
----------------------------------------
Já šílenství vnímám jako cosi
Co člověka mnohdy může obohatit
V samotných obsahových vzorech.
Ač někdy se zdá že takový člověk
Mnohdy nemůže mít zdravé usuzování
Tak i takový člověk mnohdy vychází
Z prožitků které při oněch stavech šílenství
Prožil.
A však stav šílenství který jednotlivec prožívá
By se měla společnost proti takovému
Stavu bránit a to samotným ambulantním
Či Ústavním léčením.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 29/07/2010 : 18:53:11
|
Axel
----------------------------------
K tomu dalšímu nevím co říct, protože pleteš dohromady hrušky jabka. Deviant není nebo nemusí být šílenec. Jako šílenec není nutně deviant. Takže podle mě mimo téma.
-------------------------------------
Nevím vím že Topic zní mezi rozumem a šílenstvím
Ale volná diskuse nás dostala až k např. k normám
Tak jako k sociálním deviacím tedy odchylkám od
Norem.
Vím že deviantní jednání není šílenství dalo by se říct
V pravém slova smyslu.
Ale asi ti nechtěně unikla Axel volná diskuse která nás
Dovedla až k tomu to tématu.
Milan.Miló.
|
|
|
|
axel01
Velmi aktivní uživatel
Czech Republic
785 Posts |
Posted - 29/07/2010 : 19:02:32
|
| Co člověka mnohdy může obohatit ano s tímto souhlasím. |
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 29/07/2010 : 19:19:52
|
quote:
Originally posted by Milan.Miló
A však stav šílenství který jednotlivec prožívá
By se měla společnost proti takovému
Stavu bránit a to samotným ambulantním
Či Ústavním léčením.
Nemyslím si, že by měl v ústavu skončit každý šílenec. Lidé jsou ve společnosti už tak různorodí, že i to co je v mezích hodnot je defakto až "šíleně" rozdílné. Tedy pokud se subjekt nedopouští nějaké trestné činnosti, může být jeho vliv nezávadný. |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 29/07/2010 : 20:01:25
|
Neronisi.
Vím že by se člověk tak to postižení
Šílenstvím nemusel hned dávat do Ústavu
Ale musíš si uvědomit že člověk trpící třeba
Stavem psychózy nemůže sám třeba určovat
A tudíž posuzovat svůj aktuální stav.
Protože samotná psychóza mu v tom zabraňuje
Psychóza je stav kdy člověk zcela nerozpoznává
Svůj duševní stav.
Protože při psychóze se zcela rozpadá lidská
Osobnost.
Výtažek.:
----------------------------------------------------------
195 Spojení pojmu psychóza s neurologickým onemocněním zní trochu jako paradox. Pojem psychóza poprvé použil v r. 1845 vídeňský psychiatr Ernest Feuchtersleben k označení „chorobných stavů duševního života“ neboli „psychizmu“. Rozuměl tím onemocnění, která jsou obdobná nezánětlivým chorobám nervů, označovaným v té době jako neurózy. Projevy závažných změn duševního života (francouz¬sky „aliénation“, německy „Verrűckheit“) byly považovány za choroby mozku, velký vliv ale měla také škola lékařů -„psychiků“, kteří věřili, že duševní onemocnění jsou spíše slabostí duše, morálním a volním nedostatkem, nežli tělesnou nemocí. Jejich názory se později odrazily ve využití psychologických prostřed¬ků a sociálních podnětů v léčbě duševních nemocí. Koncepty neurózy a psychózy, ob¬dobně jako mnoho jiných pojmů v medicíně i v psychiatrii prodělaly složitý vývoj. Jejich význam se měnil. Psychóza znamenala pro starší generaci psychiatrů především těžkou duševní alteraci, provázenou hlubokou změ¬nou osobnosti a narušením vzájemné souhry duševních schopností. Charakteristickým projevem psychózy bylo stažení do vlastního duševního světa a neschopnost prožívat skutečnost obdobně jako ostatní lidé. Vznik psychózy byl spojen s pojmem endogenity, tedy „vnitřních“, biologických, příčinných vlivů. Tyto předpokládané jemné vnitřní příčiny měly skrytou a vědě obtížně přístupnou povahu.
Postupně byl pojem psychóza stále více spojován se spolehlivě zjistitelnými příznaky poruchy vztahu jedince ke skutečnosti. V po¬předí takové poruchy je změněné vnímání a myšlení. Projevuje se především halucina¬cemi a bludy, které jsou doprovázeny změnou chování. Příznaky vytváří pro nemocného novou realitu, kterou jeho okolí nesdílí. Změny ve vztahu ke skutečnosti činí pacienta nápad¬ným a mohou vést ke konfrontaci s okolím. Prožívání pacienta s psychózou je natolik rozdílné od běžné zkušenosti ostatních lidí, že postiženému znemožňuje přizpůsobivě jednat a zastávat běžné sociální role.
Spojení psychózy s onemocněním mozku při záchvatových poruchách, intoxikacích, nebo některých neurodegenerativních po¬ruchách potvrzuje, že psychóza je spojena s patologií nebo dysfunkcí mozku. Psychotické symptomy se u neurologických nosologických kategorií nevyskytují často a pravidelně a ne¬jsou specifické.
Mezinárodní klasifikace duševních nemocí v 9. vydání rozlišovala mezi orga¬nickými a „jinými“ psychózami. „Neorganic¬ké“ psychózy byly většinou „endogenní“. Organické psychózy zahrnovaly především demence a deliria různé etiologie a v ka¬tegorii „jiných organických psychóz“ byly zmíněny smíšené paranoidní a afektivní stavy a nespecifickovaná epileptická psy¬chóza. V 10. decenální revizi Mezinárodní klasifikace nemocí nejsou organické psy¬chózy uvedeny v nezávislé podkapitole, ale oddíl F0 zahrnuje psychotické příznaky podmíněné tělesným onemocněním nebo onemocněním mozku, pokud nebyly způso¬beny návykovými látkami.
Psychóza doprovází onemocnění mozku. Rozpoznání a znalost „organických“ změn v nemocném mozku závisí na dostupnosti a citlivosti metod, kterými jej vyšetřujeme. Rozlišení mezi organickými a „funkčními“ psychózami s rozvojem neurozobrazovacích metod, kvantitativní neuropatologie a neuro¬chemie ztrácí význam.
První část tohoto článku se zabývá psy¬chotickými syndromy, které MKN 10 klasifiku¬je ve spojení s organickou příčnou (organická halucinóza, organická schizofreniformní poru¬cha a organická katatonní porucha). Zvláštní pozornost je věnována halucinacím, které se u neurologických onemocnění vyskytují poměrně často.
Druhá část článku je věnována neurolo¬gickým chorobám, se známou, nebo alespoň částečně objasněnou patogenezou, která jsou doprovázena psychotickými projevy. Takové choroby mohou z klinického hlediska znamenat diferenciálně diagnostický problém. V některých případech je lze považovat za patogenetický model, který nabízí možnost porozumět mechanizmu vzniku psychické poruchy.
I. Psychotické syndromy u neurologických onemocnění
Z psychotických syndromů, pomineme-li poruchy vědomí, se vyskytují u neurologic¬kých onemocnění především halucinatorní syndromy, syndrom poruchy myšlení, který je v nové klasifikaci nemocí označován jako schizofreniformní organická porucha a syn¬drom katatonní.
Organická halucinóza
U neurologického onemocnění je často v popředí zájmu především ztráta funkce. Ha¬lucinacím tak nemusí být věnována dostatečná pozornost. Pacienti o nich spontánně nemluví ze strachu, aby nebyli považování za duševně nemocné. Halucinace se vyskytují poměrněýt
---------------------------------------
Milan.Miló.
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
|
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
Posted - 01/08/2010 : 10:24:53
|
Pro blázna i genius cvokem je.Mezi blázny je cvok normálním.Cvok je nenormální pouze mezi soudnými lidmi.
MB |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 01/08/2010 : 20:03:14
|
Neronisi
Tím jsem jen chtěl říci
Že takový člověk postižený
Třeba psychózou by se měl léčit.
Ne s toho důvodu aby mu bylo křivděno.
Naopak že jeho aktuální stav ho stejně
Jednou dožene ke konfrontaci s jeho nemocí.
A to tak že stejně ať chtě či nechtě bude moci
Třeba sám.
Vyhledat odbornou lékařskou pomoc.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 01/08/2010 : 20:57:43
|
Neronisi
Tady jsem něco o tom
Problému našel.
--------------------------------
Jak se NEchovat k psychicky nemocnému člověku
První příspěvky v diskuzi
24.5.2009 13:47 - Ejpa
Každý ví, co je to chřipka, fraktura nebo zánět středního ucha. Pacientovi s chřipkou se dá paralen, horký čaj s citronem a na pár dní si lehne do postele. Když potkáte kamaráda se sádrou na noze, je vám jasné, že si minimálně šest neděl nezaběhá. Jenže jak se chovat k člověku, s nemocnou duší?
Psychická onemocnění jsou ve společnosti stále ještě bohužel tabuizována a lidé s takovými nemocemi narážejí na nepochopení ostatních. Když má někdo arachnofobii, každý to pochopí, ale když řeknete, že máte sociální fobii, lidé nevědí, co si pod tím představit. Vlastně každý zdravý člověk nemůže nikdy pochopit, jak se duševně nemocný člověk cítí, dokud to nezažije na vlastní kůži.
Příkladně deprese - ve společnosti se často říká \"mám depku\" ve smyslu \"mám špatnou náladu\", jenže opravdová deprese není jen špatná nálada, ale i ve své lehčí formě člověka doslova vysává. Mnoho lidí si ale bohužel myslí, že deprese je opravdu jen špatná nálada a tak se snaží nemocného rozveselit stylem - \"běž se projít\", \"pojď, jde se nakupovat, to ti spraví náladu\". Depresivní člověk se svému okolí jeví, jako flákač, protože stále vysedává doma v koutě a nikam nechodí, vždyť fyzicky je na tom dobře. Zdravý člověk nepochopí, jaký problém je pro člověka s depresí vstát a někam jít.
Nejrozšířenější nesmysly o psychických onemocněních:
1) Mnoho zdravých lidí v duševní nemoci nevěří, protože se ta nemoc nedá \"nahmatat\", a tak se k nemocnému chovají, jako ke zdravému a pak vznikají mezi oběma stranami spory. Takže vy, kteří v duševní nemoci nevěříte, pak vězte, že psychická onemocnění tu byla, jsou a budou. V dnešní době jsou psychické nemoci jasně definované a řadí se na stejnou úroveň, jako onemocnění fyzická. Často jsou tato onemocnění lidmi bagatelizována, protože psychicky nemocný je fyzicky OK. Blbost. Člověk, který trpí silnou panickou poruchou se třese, má záchvaty úzkosti, stažený žaludek, průjem nebo zácpu a jeho tělo trpí stejně, jako jeho duše.
2) Řada lidí se domnívá, že psychicky nemocný člověk si svou nemoc zavinil sám, např. že sociální fobik pořád vysedával doma a tím se jeho nemoc spustila, tudíž, že vysedávání doma je příčina a sociální fobie (SF) následek. A co takhle obráceně, tedy že fakt, že nemocný nechodí ven je zapříčiněn jeho nemocí? A jsme v bludném kruhu - nemocný nikam nechodí -> následek je u něj strach z lidí, který mu zabraňuje jít ven... a tak stále dokola.
To, zda se u někoho objeví psychická nemoc je dáno několika faktory. Hlavní roli zde hraje genetika (nemoci se často dědí), potom přichází výchova, vliv protředí, kde se pacient pohybuje a také závislost na drogách
Takže už žádné nesmysly typu: \"To máš z toho, že nic neděláš!\"
3) Další věcí jsou antipsychotika - léky na psychické nemoci. Příbuzní nemocného se domnívají, že léky, které působí na mozek udělají z nemocného zombie a že mu poškodí zdraví nebo kompletně změní jeho osobnost. To je zásadní omyl. Například silná panická porucha se prostě bez psychofarmak léčit nedá. Tyto léky, jako ostatně každé jiné, jsou vyráběny a předepisovány nikoliv proto, aby farmaceutické firmy rejžovaly peníze, ale aby nemocným ulevily. Ano psychofarmaka mají nežádoucí účinky. Moderní antidepresiva 3. generace, která jsou v současné době léky první volby při léčbě úzkostných a depresivních poruch, většinou mívají nežádoucí účinky velmi mírné . Lidé si však myslí, že si jejich nemocný blízký léky jen podlamuje zdraví, protože je to \"odporná chemie, kterou nemocný nepotřebuje\". Věřte nebo ne, ale na psychické nemoci se také umírá. Úmrtnost u některých závažných onemocnění, která nejsou léčena, je někdy až 15%, což je dost. Na neléčenou depresi se také umírá, člověk prostě už to utrpení nesnese a radši se zabije. Další věcí je, že tělo psychicky nemocného také trpí - je prokázáno, že psychicky nemocní lidé mají větší šanci dostat infarkt nebo mozkovou mrtvici.
4) Když má člověk chřipku, bere paralen a za týden je v pořádku. Léčba psychických nemocí je někdy velmi zdlouhává a náročná. Paralen u drtivé většiny léčených zabírá tak jak má. U antipsychotik je situace jiná, zejména u antidepresiv, která se sice tváří, že do týdne zaberou, realita je takových 5 - 6 týdnů, kdy se člověk cítí mizerně a až poté se mu uleví. Pokud se mu uleví... Ne na každého totiž antidepresiva zabírají, tak jak by měla. Pokud je pacientovi nasazeno antidepresivum, většinou se čeká 4 až 6 týdnů než zabere. Pokud nezabere, tento čas byl promrhaný a nasadí se jiné antidepresivum a zase se čeká, co se bude dít. Například já mám už šesté antidepresivum, tak si spočtěte, co mě to stálo času (a sil). Tak se stává, že farmakorezistetní pacienti končí v invalidních důchodech (mě se bohužel zatím ID stále přibližuje) a léčí se celé roky. Pokud selžou veškeré člověku známé metody léčby, pak je pacient nadosmrti invalida. Pokud nemoc propukne v ranné dospělosti, může se stát, že ve svých 18 letech pobírá člověk ID a okolí se na něj dívá zkrz prsty, protože nemaká a parazituje na společnosti (vždyť je přeci úplně zdravý...).
5) Zapomeňte na to, že z depky člověka vytáhnete nějakou komedií, fyzickou aktivitou nebo úplně tím nejhorším, co můžete udělat - nadávkami a shazováním. Člověk v derpesi má problém sám se sebou a se světem okolo a tím, že na něj budete hnusní, ho může naprosto položit. Oblíbená věta, za kterou bych střílel je například: \"Seber se ty línej flákači a začni něco dělat\". To je zásadní nepochopení a neschopnost se vcítit do trpícího člověka. V podstatě se dá říct, že se jedná o psychické násilí a je to to samé, jako kdybyste mlátili člověka na vozíku za to, že nemůže chodit. Pro okolí psychicky nemocného člověka je to samozřejmě velmi těžké, protože mu nikdo nerozumí a tak se mezi ním a světem vytváří bariéra, která se pak těžko bourá.
Samozřejmě druhý extrém - přehnaná péče, také není to pravé. Smiřte se prostě s tím, že váš nemocný partner, dítě, sourozenec, kdokoliv, se bude nějakou dobu léčit a léčba se nedá uspěchat. Pokud jsou obě strany rozumné, najdou společnou řeč, která je konstruktivní: \"Jak ti je? Nešel by jsi ven?\" a ne destruktyvní \"Ty lenochu líná, seber se a běž ven. Koukni, jak je tam krásně a ty se tady jenom flákáš\"
6) Další spory vznikají, když nemocný odmítne udělat něco, protože je mu špatně. Okolí to vezme jako lennost a nařkne nemocného z \"útěku do nemoci a vyhýbání se práci.\" Kruciprdel, lidi neblázněte! Když má člověk chřipku asi ho nebudete nutit jít plavat do bazénu a přesto nutíte sociálního fobika do nákupů v hypermarketech v sobotu odpoledne. Nemocný si svoji nemoc nevymýšlí. Psychicky nemocný člověk nechce nic jiného, než aby mu konečně bylo dobře a dal by za to téměř cokoliv. A ten, kdo si vymýšlí, toho lékaři prokouknou. A nesnažte se být chytřejší, než lékař s třicetiletou praxí.
Toleranci a trpělivost, prosím za nás všechny, kteří máme tu smůlu, že trpíme duševní nemocí.
---------------------------------------------
Milan.Miló.
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 01/08/2010 : 21:02:37
|
S tím souhlasím. Jen říkám, že izolací se ničeho nedosáhne. Je pravda, že si lidé do jisté míry vytvořili nějaké obecné povědomí o tom jak to ve společnosti chodí. Tedy můžeme normálně potkávat dosud neznámé lidi a jen na základě nějaké obecné zkušenosti o formě komunikace, s nimi mluvit tak aby nám rozuměli.
Když poté potkáme někoho, kdo je úplně padlý na hlavu, ten rozdíl je samozřejmě patrný. Nicméně když je neškodný a chodí za nějakým odborníkem, je zcela v pořádku, že se ve společnosti pohybuje, protože ta si stejně vytváří mechanismy, kdy si ono chování zjednoduší na konstatování, že jde třeba o magora s tím, že si navíc každý jednotlivec může na chvíli připadat lépe díky tomu, že má větší štěstí než on. |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 01/08/2010 : 21:38:35
|
Neronisi
----------------------------------------
Když poté potkáme někoho, kdo je úplně padlý na hlavu, ten rozdíl je samozřejmě patrný. Nicméně když je neškodný a chodí za nějakým odborníkem, je zcela v pořádku, že se ve společnosti pohybuje, protože ta si stejně vytváří mechanismy, kdy si ono chování zjednoduší na konstatování, že jde třeba o magora s tím, že si navíc každý jednotlivec může na chvíli připadat lépe díky tomu, že má větší štěstí než on.
-------------------------------------------
Potkáme-li člověka jinak smýšlejícího
Zcela ten rozdíl poznáme.
A taky zjistíme že cosi není v pořádku
Se samotným oním jedincem.
Je opravdu ke škodě společnosti že
Jejím nejpřijatelnějším způsobem je mnohdy
Ono zjednodušené konstatování že jde nejspíš
O magora.
Jak si podotkl.
Milan.Miló.
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 02/08/2010 : 21:13:02
|
Neronisi
Tady jsem něco našel k té tvé
Pohádce.
Snad i o tom se dá diskutovat.
----------------------------------------
Mýty - Mýty, vědomí a nevědomí.
MýtyMýty, vědomí a nevědomíMýtus byl po mnoho let v myslích lidí degradován na smyšlenku, lež, pověru či omyl. Ještě ve filosofii 20.století se občas o mytologii psalo jako o "nemoci jazyka". K rehabilitaci mytologie dochází až nyní ve spojení s postmodernou - novým pokusem o výklad našeho světa. Mýty začínají být chápány ve světle nových poznatků jungovské psychologie, psychoanalýzy či antropologie. Mohou nové kontroverzní teorie kolektivního nevědomí či hypotézy morfogenetických polí osvětlit význam mýtů? Mohou snad dokonce praktické zkušenosti se šamanskými rituály a s jinými výlety za hranice lidského vědomí, uskutečňovanými v rámci transpersonální či hlubinné psychologie, vrhnout na mýty zcela nové světlo?
Samozřejmě dosud panují i zcela opačné, konzervativní názory, odsuzující výše uvedené teorie a kritizující např. postmodernu jako zcela iracionální a tmářskou. Ať už je význam mýtů jakýkoliv, většina odborníků se shoduje ve vysoké důležitosti mýtů a mytologických pohádek pro náš duševní život. Při vnímání mýtického příběhu může být mysl uváděna do pohybu, je formována a směrována. Podle prof. Zdeňka Neubauera mýtus formuje mysl vypravěče i posluchače a rozumět mu znamená myslet, mluvit a jednat správně, tedy v souladu s řádem světa a s vlastní přirozeností. Mytologické pohádkyMytologické pohádky jsou obvykle staré tradiční pohádkové příběhy, které svým obsahem přesahují oblast svého vzniku. Na rozdíl od mýtu není mytologická pohádka časově či místně určena. Odehrává se v čase "bylo nebylo, dávno tomu" na místě určeném "za devatero horami...". Jasně v nich bývá rozlišeno dobro a zlo. Ve zdánlivě jednoduchém a přímočarém příběhu většinou dobro nad zlem vítězí. Není tomu však vždy.Mytologické pohádky vznikaly snad ve všech kulturách a přes velké vzdálenosti a mnoho kulturních odlišností mají společné znaky, podobné typy hrdinů i podobné překážky, které musejí překonávat. Srovnávací analýzou těchto jevů se zabýval světoznámý švýcarský psycholog C.G. Jung, autor teorie o kolektivním nevědomí, tedy části naší duše, kterou máme všichni společnou. Společné obsahy v pohádkách nazval archetypy - obsahy kolektivního nevědomí. Archetypy jsou vrozené formy (šablony), pomáhající utvářet naše myšlení, fantazii, prožívání i vztahy.[2] Příkladem mytologické pohádky je například "Pták Ohnivák", "O živé vodě" nebo "O Plaváčkovi". Tyto příběhy se nezaměřují na jednu vývojovou etapu člověka, ale obsáhnou obvykle celý životní příběh nebo jeho velkou část - od zrození až po svatbu, někdy po smrt. Příběh hlavního hrdiny je příběhem nás samých.[2] Postavy z pohádek byly s nástupem racionálního věku samozřejmě chápány jako zcela vymyšlené. Pokud dříve někdo přiznal, že občas vidí duchy, víly nebo je účasten jiným racionálně nevysvětlitelným událostem, měl většinou problém. V lepším případě se stal terčem posměšků a opovržení, v horším případě skončil na hranici či v léčebném ústavu. Nové objevy, zejména na poli psychologie a antropologie, však postupně mění původně zcela odmítavý pohled současné vědy na některé podivné lidské zážitky. Dnes jsou určité paranormální fenomény předmětem vědeckého výzkumu, byť neveřejného (ústav známý hlavně všem "postiženým" mimořádnými jevy působí např. v Brně). Výsledky psychologie a dalších moderních vědních oborů mohou významně posunout naše znalosti týkající se mýtů a posvátných textů. Mýty a kolektivní nevědomíC.G.Jung[4] chápe mýty, báje, pověsti i pohádky jako spontánní řeč kolektivního nevědomí lidstva. To, co snad máme všichni v naší duši společné, co je velmi prastaré a co přirozeně ovlivňuje naše přání a cíle, bývá označováno také jako paměť lidstva, duchovního světa člověka či podobně. Hlavní součásti kolektivního nevědomí jsou tzv. archetypy, které zahrnují psychickou zkušenost mnohých generací lidstva. Tyto symbolické struktury lze nalézt již v archaických rituálech, mýtech a pohádkách.
Jungovy archetypy jsou prvky, které strukturují naši podvědomou a nevědomou energii a vytvářejí v našem vědomí "prvotní obrazy". Ty jsou základem snů, fantazií, ale také uměleckých děl a jiných důležitých symbolických struktur v náboženství, ideologii, morálce a etice. Existence tohoto společného dědictví vysvětluje podivuhodný jev, kdy se jisté motivy v mýtech a bájích opakují ve stejné podobě na různých místech světa. Věda i umění čerpají z jednoho společného zdroje, archetypální obraznosti.[5]Z Junga vychází archetypální kritika, která se snaží prokázat, jak a v jaké míře jsou v literatuře uchovány prazákladní symboly, motivy, modely a symbolické struktury, a vysvětlit, jakým způsobem se podílejí na konstituování umělecké hodnoty. Zkoumání mýtů a rituálů je jednou z náplní archetypální kritiky. K nejvýznamnějším představitelům patří N. Frye, R. Chase, J. Campbell, W. H. Auden aj. Psychoanalýza potvrzuje existenci určitých univerzálních symbolů ovlivňujících psychické děje, projevujících se v naší mysli a manifestujících se v našem životě. Kolektivní nevědomí a v něm uložené symboly jsou dědictvím předchozích generací. Nevědomí a jeho symboly pak ovlivňují naše vědomí. Panují však rozpory v názorech na původ, zdroj těchto symbolů. Podle mnohých psychoanalytiků jsou zdrojem určité funkce našeho těla ve vztahu k vědomí, podvědomí a nevědomí. Ze srovnávací religionistiky, mytologické kritiky a tradiční etnologie vznikl nový vědecký obor - kulturní antropologie. Antropologové tvrdí, že zmíněné univerzální symboly psychických jevů získávají svou formu z prastarých mýtů a rituálů. Podle Claude Lévi-Strauss jsou mýtus a rituál dvě těsně spojené formy. Rituál působí na úrovni jednání, mýtus na úrovni pojmů.[5]
Nové objevy, zejména na poli psychologie a antropologie, však postupně mění původně zcela odmítavý pohled současné vědy na některé podivné lidské zážitky. Dnes jsou určité paranormální fenomény předmětem vědeckého výzkumu, byť neveřejného (ústav známý hlavně všem "postiženým" mimořádnými jevy působí např. v Brně).
Výsledky psychologie a dalších moderních vědních oborů mohou významně posunout naše znalosti týkající se mýtů a posvátných textů.
Mýty a kolektivní nevědomí
C.G.Jung[4] chápe mýty, báje, pověsti i pohádky jako spontánní řeč kolektivního nevědomí lidstva. To, co snad máme všichni v naší duši společné, co je velmi prastaré a co přirozeně ovlivňuje naše přání a cíle, bývá označováno také jako paměť lidstva, duchovního světa člověka či podobně. Hlavní součásti kolektivního nevědomí jsou tzv. archetypy, které zahrnují psychickou zkušenost mnohých generací lidstva. Tyto symbolické struktury lze nalézt již v archaických rituálech, mýtech a pohádkách. Jungovy archetypy jsou prvky, které strukturují naši podvědomou a nevědomou energii a vytvářejí v našem vědomí "prvotní obrazy". Ty jsou základem snů, fantazií, ale také uměleckých děl a jiných důležitých symbolických struktur v náboženství, ideologii, morálce a etice. Existence tohoto společného dědictví vysvětluje podivuhodný jev, kdy se jisté motivy v mýtech a bájích opakují ve stejné podobě na různých místech světa. Věda i umění čerpají z jednoho společného zdroje, archetypální obraznosti.[5]
Z Junga vychází archetypální kritika, která se snaží prokázat, jak a v jaké míře jsou v literatuře uchovány prazákladní symboly, motivy, modely a symbolické struktury, a vysvětlit, jakým způsobem se podílejí na konstituování umělecké hodnoty. Zkoumání mýtů a rituálů je jednou z náplní archetypální kritiky. K nejvýznamnějším představitelům patří N. Frye, R. Chase, J. Campbell, W. H. Auden aj.
Psychoanalýza potvrzuje existenci určitých univerzálních symbolů ovlivňujících psychické děje, projevujících se v naší mysli a manifestujících se v našem životě. Kolektivní nevědomí a v něm uložené symboly jsou dědictvím předchozích generací. Nevědomí a jeho symboly pak ovlivňují naše vědomí. Panují však rozpory v názorech na původ, zdroj těchto symbolů. Podle mnohých psychoanalytiků jsou zdrojem určité funkce našeho těla ve vztahu k vědomí, podvědomí a nevědomí.
Ze srovnávací religionistiky, mytologické kritiky a tradiční etnologie vznikl nový vědecký obor - kulturní antropologie. Antropologové tvrdí, že zmíněné univerzální symboly psychických jevů získávají svou formu z prastarých mýtů a rituálů. Podle Claude Lévi-Strauss jsou mýtus a rituál dvě těsně spojené formy. Rituál působí na úrovni jednání, mýtus na úrovni pojmů.[5]
----------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 02/08/2010 : 22:10:40
|
Neronisi
Mohli bychom se třeba bavit
O výkladu pohádek.
I sám Carl.Gustav.Jung.
Měl rozpracovaný systém pohádek
Od bratří Grymů podle kterých určoval
Samotné lidské Osobnosti na jejichž
Základě třeba určoval samotný posun
Z nevědomí do vědomí nebo třeba
Achaický Archetypy různých
Postav na děti které si přinášíme na ten to
Svět.
A kolektivem, rodinou a společností jsme tak to
Od samotného útlého dětství vychovávány a podle
Nichž si utváříme samotný obraz a vzor, tak jako postavení
Ve společnosti.
Jež nás formují a vytváří v nás různé komplexi tak jako
Pocity a povahové rysy osobnosti.
Tady jsem něco našel.:
O té to problematice od
M. L. von Franz
Carla.Gustava.Junga. Studentce.
Která se podílela i na přepsání a spolupodílela
Se na vydání knihy Emi.Jungové.
Manželce C.G.Junga.
Na knize o středověkém psychologickém
Pojednání o samotném Grálu.
---------------------------------------------
V pohádkových příbězích a v osudech jejich hrdinů je člověk po staletí v symbolické podobě konfrontován s obtížemi a nebezpečími, kterým je sám v životě vystaven. M. L. von Franz ve svém, dnes již klasickém díle, interpretuje pohádková vyprávění na základě jednotlivých archetypů hlubinné psychologie a odkrývá tak v příbězích jejich uzdravující a stabilizační roli pro životní cestu člověka. Jednotlivé pojmy psychologie C. G. Junga, jež jsou pro pochopení pohádek důležité, jsou názorně vysvětleny na řadě pohádkových příběhů. Kniha vznikla z přednášek, které měla autorka v sedmdesátých letech na Institutu C. G. Junga v Curychu.
-----------------------------------------------
Milan.Miló.
|
|
|
|
Topic |
|
|
|
Mezi rozumem a šílenstvím
