| Author |
 Topic  |
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
 Posted - 23/07/2010 : 12:32:04
|
Milane Miló.
To vše je možno shrnout do jediného." Bůh je vše co neznáme a co má nějaký vnímatelný důsledek". Čím více skutečných příčin majících určitý důsledek poznáme, tím méně je Boha. Bůh je neznámo a neznalost. Důsledkem hmoty je energie. Nevíme li to, pak je energie důsledkem boha a podobně. To skutečně odpovídá tomu jak je bůh definován,čili jsi to Milane vyjádřil správně i když zbytečně složitě.
MB |
 |
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 13:16:51
|
Miloslave
Myslím že se pleteš
A to v tom jako u Naviho
Když říkal že prvotní síla
Byla příčinnost.
A pak důsledek.
Když víš tedy jak to bylo
Tak mi prosím popiš prvotní
Příčinu tak abys ji objasnil a zároveň
I obhájil.
------------------------------------------
Důsledkem hmoty je energie. Nevíme li to, pak je energie důsledkem boha a podobně.
-------------------------------------
Důsledkem hmoty je opravdu
Energie.
Tak mi tedy popiš samotnou
Příčinu onoho důsledku Boha.
Jak vznikla co ji provázelo než vznikla
Co stálo při samotném jejím utváření
Tak aby něco vzniklo a jak se formovala
A vytvářela tak toto Univerzo.
Měl bych na skladě mnohem víc otázek
A však postačím si pro začátek s tím to
Oč tě žádám.
Abys mi tedy objasnil onu prvotní
Příčinnost která a ze které vznikl právě až
Důsledek.
Nezaměňuj však příčinnost s důsledkem.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 14:35:12
|
Milane Miló.
Já nejsem Maruška, abys mne posílal do lesa v zimě pro jahody.Zde je řeč o nekonečnu,čili bych musel sledem příčin a následků dojít až na konec nekonečna. Poté by bylo možno označit slovem vševědoucí a ještě i docela blbý,protože nekonečno konec žádný nemá.Znát všechny souvislosti příčin a následků až k té tvojí prvotní příčině znamená být vševědoucí.Kam až lidské schopnosti dosahují je každý důsledek spojen s příčinou, která je opět nějaké příčiny nebo souhrnu příčin důsledkem.To se dokazuje samo a nemusím to dokazovat výpisem všech příčin a jejich důsledků.Není příčiny,která by nebyla současně i důsledkem příčiny jiné, nebo souhrnu příčin.Kdyby byl teoreticky tou základní příčinou bůh,pak existence boha by musela být zákoniě důsledkem určitých příčin, čili ani bůh nemůže být jakousi prvotní příčinou. Musel bych tedy pokračovat dál až k tomu co bylo příčinou existence boha. Jenže ona ta příčina, které je Bůh důsledkem není ani zdaleka tak daleko.Tou příčinou je vstup slova do procesu myšlení a to již je ožno logicky dokázat popisem této funkce v procesu myšlení,čili popsat to čeho je existence Boha důsledkem. Takže ani zdaleka nemusím kamsi na konec nekonečna abych poznal,že Bůh není prvotní příčinou,protože vím, čeho je důsledkem. Toto jsem popisoval již několikrát a záleží tedy pouze na schopnosti příjemce aby toto pochopil jako důkaz. Vymysli si tedy cosi jiného než boha jako prvotní příčinu, která není ničeho důsledkem.Bůh tou prvotní příčinou není, ten je důsledkem funkce slova v procesu myšlení a to je důsledkem dalších příčin.Až k tomu dojdeš,pak se ozvi a já se pokusím najít, čeho je ta prvotní příčina důsledkem.
MB |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 14:47:42
|
Miloslave.
Já tě nikam neposílám.
Já myslel že v tom máš celkem
Jasno a jak vidím tak jsem se zase
Spletl.
Jedno je jasné že ačkoliv ty budeš
Vycházet jen z hmoty nikdy se
Cíle nedobereš
Protože budeš vždy odkázán na
Hmotu.
A tedy její pomíjivost.
A vždy tak budeš oponovat logikou
Co je vlastně logika nebo 2.vědomí
Tak zvané racionálno.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 14:56:46
|
Miloslave.
Tady ti dávám něco od Carla.Gustava.Junga.
Jak on viděl Psýché – Duši.
Snad ti to pomůže v orientaci.
------------------------------------------------------------
Struktura psýché:
Jungova analytická psychologie zahrnuje „strukturu“ a dynamiku psýché. Pojem psýché Jung rozumí celou naši bytost, vědomou i nevědomou. (viz. Diagram)
Přirozeně směřuje k cíli, je „teleologická“, hledá růst, celistvost a rovnováhu. Je odlišná od pojmu bytostné Já, které znamená cíl, k němuž psýché směřuje.
Psýché je rozdělena na vědomí a nevědomí. Nevědomí „slouží“ ke kompenzaci vědomého postoje. Kdykoli je vědomý postoj příliš jednostranný, jeho nevědomý protiklad se autonomně (z řečtiny auto = sám, nomos = zákon, dávat sám sobě zákony) projeví, aby upravil rovnováhu. Dělá to vnitřně prostřednictvím mocných snů a představ, nebo se může stát patologickým v nemoci.
Často se může nevědomá složka externalizovat a objevit se zvnějšku, což je známo jako projekce. Patří sem nadměrná emoční reakce na jinou osobu nebo situaci, jako například intenzivní zamilování se do někoho nebo intenzivní odpor k někomu. Takové silné emoční reakce mohou naznačovat, že nevědomý obsah se snaží proniknout do vědomí, ale může se objevit pouze jako externalizovaný nebo projikovaný na jinou osobu. To, co milujeme nebo nenávidíme, není druhá osoba, ale část nás samých, na tuto osobu projikovaná.
Určení směru psychické energie je hlavní součástí úkolu analytika a jako pomůcku pro takovou analýzu Jung vytvořil několik psychologických typů ...
------------------------------------------------------------------
Tady máš popis všech typů člověka
Které Carl.Gustav.Jung. pojmenoval.
--------------------------------------------------------------------
Funkční typy:
Extrovert
Extrovertní myslivý typ - řídí sebe a druhé podle pevných pravidel a principů. Zajímají se o skutečnost, řád a hmatatelná fakta.
Extrovertní citový typ – je konvenční a dobře přizpůsobený době a prostředí, zajímá se o osobní a společenský úspěch. Je nestálý.
Extrovertní vnímavý typ – zaměřuje se převážně na vnější skutečnosti, je praktický a věcný a přijímá svět takový jaký je. Je přívětivý, užívá si života, jeho smyslnost však může vést k závislostem, perverzím a nutkáním.
Extrovertní intuitivní typ - nevědomé porozumění ho udržuje na stopě k budoucí nové věci. Je to charismatický vůdce, díky bezohlednému riskování však není vhodný pro dlouhodobou stabilitu.
Diagram
Introvert
Introvertní myslivý typ – formuluje otázky a snaží se porozumět svému vlastnímu bytí. Zanedbává svět a zabývá se svými vlastními myšlenkami.
Introvertní citový typ - je nepřístupný, ale vypadá vyrovnaně a soběstačně. Může se zabývat poezií a hudbou. „Tichá voda břehy mele.“
Introvertní vnímavý typ – živí se smyslovými dojmy a je ponořen do svých vlastních vnitřních vjemů. Má smysl pro krásu a často je skromný a zasněný. Je nápadný svým klidem a rozumovým sebeovládáním.
Introvertní intuitivní typ – řídí se vnitřním viděním je denní snílek, často nadán jasnovidností. Pokládá se za nepochopeného génia, který zápasí s esoterickou zkušeností. Chybí mu však přesvědčivý rozum.
Racionální a iracionální funkce
------------------------------------------------------------------
A tady máš racionální tedy vědomé
A iracionální tedy nevědomé podvědomé funkce.
----------------------------------------------------------------------
Racionální funkce:MYŠLENÍ - říká, co to jeCÍTĚNÍ - říká, jakou to má hodnotu a jaký významMyšlení a cítění jsou racionální, protože hodnotí zkušenost. Iracionální funkce:VNÍMANÍ - říká, že něco existujeINTUICE - říká, odkud to pochází a kam to směřujeVnímání a intuice jsou iracionální, protože nehodnotí, ale jsou závislé na aktu vnímáni.
Racionální extrovertní typy
Obecným znakem obou těchto typů je, že jejich život je ve značné míře podřízen rozumovému úsudku.
Rozumnost vědomého způsobu života obou těchto typů znamená vědomé vyloučení toho, co je nahodilé a co neodpovídá rozumu. Rozumový úsudek představuje v této psychologii sílu, jež si podmaňuje to, co je v reálném dění nezařazené a náhodné, do určitých forem, nebo se o to alespoň pokouší. A tak je na jedné straně prováděn určitý výběr mezi životními možnostmi tím, že se vědomě přijímá jen to, co odpovídá rozumu, na druhé straně je pak značně omezena samostatnost a vliv oněch psychických funkcí, které slouží vnímání toho, co se děje. Toto omezení percepce a intuice není přirozeně naprosto absolutní. Tyto funkce existují jako všude, jen jejich produkty podléhají volbě, respektive výběru rozumového úsudku. Pro motivaci jednání není například rozhodující absolutní síla vjemu, nýbrž úsudek.
Rozumnost je orientována objektivně, je závislá na objektivně daném. Jejich rozumnost odpovídá tomu, co se kolektivně pokládá za rozumné. Subjektivně nepovažují jedinci těchto dvou typů za rozumné nic jiného, než co se obecně za rozumné pokládá. Avšak i rozum je z větší části subjektivní a individuální. V našem případě je tato subjektivní část vytěsněna, a to tím více, čím větší je význam objektu. Subjekt a subjektivní rozum jsou proto neustále ohroženy vytěsněním, a když mu propadnou, octnou se pod vládou nevědomí, jež má v tomto případě nepříjemné vlastnosti.
Oponující nevědomé obsahy mají silný vliv, který se nutně projevuje častým porušením vědomého rozumového pravidla, totiž nápadnou vazbou na nahodilé věci a události, které buď na základě své percepční síly, nebo díky svému nevědomému významu dosahují nutkavého vlivu.
Iracionální extrovertní typy
Iracionální typy neopírají své jednání a chování o rozumové úsudky, nýbrž o absolutní sílu vjemu. Jejich vnímání se orientuje na to, co jednoduše existuje, co nepodléhá žádnému výběru úsudkem. V tomto ohledu mají oba typy značnou převahu nad oběma výše zmíněnými usuzujícími typy. Objektivní dění je zákonité i náhodné. Pokud je zákonité, je přístupné rozumu, pokud je náhodné, je rozumu nepřístupné. Mohli bychom rovněž obráceně říci, že na dění označujeme jako zákonité to, co se tak jeví našemu rozumu, a jako náhodné to, v čem nejsme s to odhalit žádnou zákonitost.
Bylo by ovšem naprosto nesprávné chápat proto tyto typy jako „nerozumné“, poněvadž kladou úsudek pod vnímání. Jsou jenom do značné míry empirické; opírají se výlučně o zkušenost, a to dokonce natolik výlučně, že jejich úsudek nedokáže většinou držet krok s jejich zkušeností. Ale úsudkové funkce jsou přesto přítomny, jen vedou z větší části živořivou existenci v nevědomí. Jelikož se nevědomí přes své oddělení od vědomého subjektu přece jen neustále projevuje, upozorňují na sebe i v životě iracionálního typu nápadné úsudky a nápadné akty volby v podobě zdánlivého rozumování, chladného a lhostejného posuzovačství a zdánlivě úmyslné volby osob a situací. Tyto rysy mají infantilní nebo i primitivní ráz; někdy jsou nápadně naivní, někdy i bezohledné, strohé a surové.
Psychický vztah u extrovertního zaměření se vždy řídí podle objektivních faktorů, podle vnějších podmínek. To, čím je někdo po vnitřní stránce, nemá nikdy rozhodující význam.
Racionální introvertní typy
Racionální typ má vždy typicky variovaný rozum. A tak mají introvertní racionální typy nepochybně rozumový úsudek, jenomže tento úsudek se řídí více podle subjektivního faktoru. Logika nemusí být nikde deformována nebo znásilňována, neboť jednostrannost je už v premise. Premisou je převaha subjektivního faktoru, která tu je před veškerými závěry a usuzováním. Subjektivní faktor vystupuje předem se samozřejmě vyšší hodnotou než objektivní faktor; přitom vůbec nejde o nějakou udělovanou hodnotu, nýbrž o přirozenou dispozici, jež existuje před veškerým udělováním hodnot. Proto se rozumový úsudek jeví introvertovi nutně o určité nuance jinak než extrovertovi.
Introvert podceňuje, respektive znehodnocuje subjektivní faktor pro jeho neviditelnost a nutí se k tomu, aby se podílel na extrovertním přeceňování objektů. Podcenění vlastního principu činí introverta egoistickým a vnucuje mu psychologii utlačovaného. Většinou nevidí, že se dopouští hlavní chyby v tom, že není subjektivnímu faktoru oddán s takovou věrností a oddaností, s jakou se extrovert řídí podle objektu. Podceněním vlastního principu se stává nevyhnutelným jeho sklon k egoismu, a tím si také zasluhuje předsudek extroverta. Kdyby však zůstal svému principu věrný, byl by jako egoista posuzován veskrze neprávem a oprávnění jeho zaměření by se potvrdilo jeho všeobecnými účinky a rozptýlilo by všechna nedorozumění.
Iracionální introvertní typy
Oba typy jsou téměř nepřístupné vnějšímu posouzení. Poněvadž jsou introvertní a v důsledku toho mají menší schopnost či ochotu se projevit, poskytují jen málo podkladů k přiměřenému a výstižnému posouzení. Jelikož jejich hlavní aktivita směřuje dovnitř, není navenek vidět nic než rezervovanost, skrytost a potutelnost, neúčastnost, respektive lhostejnost nebo nejistota a zdánlivě neodůvodněné rozpaky. Pokud se něco projeví, pak jsou to většinou nepřímé manifestace méněcenných a relativně nevědomých funkcí. Projevy tohoto druhu vyvolávají přirozeně předsudky prostředí vůči těmto typům.
Z extrovertního a racionalistického hlediska jsou tyto typy snad těmi nejneužitnějšími ze všech lidí. Viděno z vyššího hlediska jsou tito lidé živými svědky skutečnosti, že bohatý a mnohostranně pohnutý a vzrušující svět a jeho překypující a opojný život je nejen venku, nýbrž i v nitru. Tyto typy jsou jistě jednostrannými ukázkami přírody, ale jsou poučné pro toho, kdo se nedá zaslepit právě existující duchovní módou. Lidé s tímto zaměřením jsou svým způsobem podporovatelé kultury a vychovatelé. Jejich život učí více než říkají. Z jejich života, a nikoli nejméně právě z jejich největší chyby, z jejich neschopnosti sdílení, můžeme pochopit jeden z největších omylů naší kultury, totiž pověrečnou víru v mluvení a výklady, nesmírné přeceňování poučování slovy a metodami. Rodiče mohou jistě dítěti imponovat velkými slovy a může se zdát, že dokonce věříme, že se tím dítě vychovává. Ve skutečnosti je dítě vychováváno tím, co rodiče žijí, a tím, co k tomu ještě připojují slovními gesty, je dítě nanejvýš mateno.
Iracionální introvertní typy jistě nejsou žádnými učiteli dokonalé, ideální lidskosti. Chybí jim rozum a etika rozumu; ale jejich život učí jiné možnosti, kterou naše kultura bolestně postrádá.
------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
Edited by - Milan.Miló on 23/07/2010 14:59:21 |
|
|
|
axel01
Velmi aktivní uživatel
Czech Republic
785 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 16:39:47
|
Já už asi chápu jak to myslíš. Tys prostě prožil nějaké vnitřní prožitky, na jejichž základě tvrdíš, že Bůh existuje. Jak ale víš, že to není jen tvá fantazie?
Ta charakteristika co jsi popsal, by slovo Bůh mohla vylučovat naprosto stejně jako prve. |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 17:26:16
|
Axel
No asi si mi šlápla na kuří oko.
A to v tom směru že jsem měl mystické zkušenosti.
Ze kterých vycházím a tudíž tvrdím a jsem v celku
Zcela se svým prožitkem.
Jak vím že to co jsem zažil je pravda.
No jednoduše protože to co jsem zažil já zažilo
Kvanta jiných mnohých lidí.
Tady ti mohu dát a taky přiložím
Úvod do Mystiky.
Jsem proti dlouhým vyprávěním
A však chci to nechat po hromadě abych tak něco
Nevzal s kontextu.
-----------------------------------------------------------------------------------
Úvod
Problematika vztahu mystiky a psychopatologie patří k tématům diskutovaným tradičně jak v rámci teologie, tak v rámci psychiatrie a klinické psychologie. Neobvyklé a mnohdy i dramatické a bouřlivé stavy vědomí objevující se u mystiků v průběhu duchovní praxe byly pro vědeckou psychologii určitou výzvou již v dobách jejího vzniku a představují zcela legitimní problém i dnes. Mystické zážitky nejsou totiž pouhou součástí lidské historie a nevyskytují se, jak by se mohlo zdát, jen za zdmi klášterů nebo v poustevnách orientálních asketů. I v současné době se u některých lidí tyto zážitky objevují a to někdy dokonce zcela spontánně a mimo jakýkoli náboženský nebo duchovní kontext. Možná i proto, že naše sekularizovaná společnost namnoze není s to vymezit rozdíl mezi autentickými mystickými zážitky a psychopatologií, mohou mít jedinci, u nichž se podobné stavy objeví, potíže s jejich pochopením a integrací. Mystické zážitky se v těchto případech mohou stát zdrojem obav, zmatku i vážnějších psychických potíží. Pak se ovšem stávají také předmětem klinického zájmu.
V uplynulých desetiletích byla duchovní dimenze lidské existence v klinicko-psychologické praxi většinou zcela přehlížena i přesto, že výskyt religiózních a spirituálních témat je u některých psychiatrických diagnóz poměrně častým jevem (srv. Brewerton, 1994). Psychiatrie interpretovala zážitky velkých mystiků jako příznaky duševních poruch, zvláště hysterie, epilepsie a psychóz (srv. GAP, 1976) a teprve humanistická a později transpersonální psychologie tento postoj zpochybnila. Koncem šedesátých let se v psychologii objevila ale i tendence právě opačná. Někteří autoři představili koncepce, podle nichž lze schizofrenii chápat jako vývojovou krizi potenciálně směřující k osobnostnímu růstu (např. Bateson, Laing) a psychotické zážitky začaly být srovnávány se zážitky mystickými jako s hodnotným a žádoucím vzorem (srv. Silverman, 1967; Perry, 1974). Který z obou přístupů je blíže skutečnosti? Byli velcí mystikové opravdu schizofreniky? Nebo jsou snad schizofreničtí pacienti mystiky? Hledání podobností a rozdílů mezi mystickými a psychotickými zážitky nás přivedlo k rozhodnutí prozkoumat oba fenomény podrobněji.
Než přistoupíme k vlastní analýze vztahu mystiky a schizofrenie, seznámíme se v této práci nejprve s různými přístupy k náboženství, které v rámci psychologie existují. Dále se budeme věnovat fenoménu mystiky a mystických zážitků a to především z hlediska vývoje mystikovy osobnosti. Zvlášť podrobně popíšeme ta charakteristická období v životech mystiků, která vzbuzují podezření, zda se nejedná o duševní poruchu. Následně uvedeme definici schizofrenie a představíme si dva pozoruhodné alternativní modely tohoto onemocnění, totiž model Jungův a model J. W. Perryho. Ve čtvrté kapitole pojednáme konečně o vztahu mystiky a schizofrenie. Zmíníme Grofovu koncepci krize duchovního vývoje a seznámíme čtenáře se zařazením diagnostické kategorie "Náboženský nebo duchovní problém" do DSM-IV.
Psychologie a náboženství
1. Psychologie náboženství
Již etymologický výklad termínu psychologie, totiž nauka (řec. logos) o duši (řec. psýché), dává tušit jistou příbuznost zájmů psychologie a náboženství. Před vznikem psychologie jako samostatné vědy bylo to často právě náboženství, které se ze svého pohledu pokoušelo vysvětlovat některé duševní zákonitosti a posuzovalo psychopatologické projevy (srv. Bauer, 1994, str. 10-11). Na druhé straně psychologie se prakticky už od svého vzniku zajímala o náboženství. Na přelomu 19. a 20. století se na pomezí psychologické vědy a religionistiky konstituoval nový vědní obor - psychologie náboženství. Reber jej definuje jako "psychologickou disciplinu zabývající se původem náboženství, jeho rolí v lidské existenci, povahou náboženských postojů, náboženských zážitků, atd." (Reber, 1985, str. 637). Tento obor nechává stranou otázku pravdivosti náboženství. Jeho cílem je popsat, analyzovat a vysvětlit náboženské jevy jako objekty a obsahy lidského prožívání a chování (srv. Stríženec, 1994, str. 3). V dnešním systému psychologických věd se dostává do sousedství se sociální psychologií, vývojovou psychologií a s psychologií osobnosti (srv. Kolaříková, 1996, str. 293).
Za zakladatele psychologie náboženství v USA je považován G. S. Hall, v Německu byl jedním z prvních psychologů zajímajících se o náboženství Wilhelm Wundt. Mezi první soustavná pojednání o psychologii náboženství, která nejenže mají historickou hodnotu, ale jsou také dosud cenným zdrojem poznatků a inspirace pro soudobé badatele, patří bezpochyby Starbuckova monografie "Psychology of religion" z roku 1899, práce Jamese H. Leuby: "The psychology of religious mysticism" (Leuba, 1925) a také fenomenální a dnes již klasické dílo Williama Jamese "The varieties of religious experience" (1902; česky James, 1930). Předmětem Starbuckovy pozornosti byl fenomén konverze. Leubu stejně jako Jamese zajímaly náboženské a mystické zkušenosti. Ve Francii se nábožensko - psychologickými otázkami zabýval J. M. Charcot. Mystické zážitky zkoumal Pierre Janet (uvádí Holm, 1998, str. 15) a také Henri Delacroix (Delacroix, 1938). Významným způsobem ovlivnil na počátku století svými pracemi psychologický pohled na náboženství také Sigmund Freud a později Carl Gustav Jung (viz dále).
Podle Strížence lze rozlišit ve vývoji psychologie náboženství několik etap. Zatímco na přelomu století se náboženství těšilo v psychologii velkému zájmu, od počátku třicátých až zhruba do poloviny šedesátých let tento zájem postupně značně poklesl (srv. Stríženec, 1994, str. 4). Věda obecně se tehdy přikláněla k ateismu a k mechanistickému a deterministickému pojetí světa. V USA zavládl positivismus, scientismus a pragmatismus. Psychologie byla chápána téměř jako přírodní věda a oba v té době převládající směry - behaviorismus a psychoanalýza - přistupovaly k náboženství redukcionisticky (viz dále). Behaviorismus náboženské zážitky programově ignoroval. Psychiatrie dokonce náboženské fenomény často patologizovala a sebe sama v jistém smyslu stavěla jako světonázorovou alternativu náboženství.
Teprve počátkem šedesátých let byl znovu objeven "závažný vztah psychologie náboženství k problematice duševního zdraví a později i zdraví fyzického" (Křivohlavý, 1992, str. 38). Ukázalo se, že opomíjení duchovního rozměru života vede u mnohých lidí k frustraci, do té doby ne vždy dostatečně uvědomované potřeby sebepřesažení neboli transcendence. Odtržení od duchovních tradic znamenalo vytvoření jakéhosi "existenciálního vakua", jež se stalo zdrojem pocitů "vykořeněnosti" a beznaděje. Reflektování těchto faktů v psychologii a psychoterapii vedlo pak postupně k vytvoření dvou nových směrů - humanistické a transpersonální psychologie. V humanistické psychologii byla rehabilitována introspekce jako metoda vypovídající o lidském prožívání. Do psychologie a psychoterapie se znovu vrátila filozofická otázka po smyslu a na scéně se současně také znovu objevil pojem "náboženská zkušenost". Transpersonální psychologie v sobě integrovala poznatky z psychedelického výzkumu, poznatky nejmodernější fyziky a poznatky různých esoterních nauk. Předmětem jejího zájmu se staly stavy změněného (rozšířeného) vědomí a v jejich rámci mystické zážitky. Představiteli této etapy jsou Erik H. Erikson, Erich Fromm, V. E. Frankl, A. H. Maslow, Charles T. Tart, Robert E. Ornstein, St. Grof, a další.
V současnosti se podle Strížence formuje čtvrtá etapa, "ve které přetrvávají teoretické trendy z předešlé etapy, avšak vliv psychologických teorií náboženství se zmenšuje a do popředí se dostávají reálné životní situace (religiozita a zdraví, kriminalita, nové náboženské sekty a pod.)" (Stríženec, 1994, str. 5). Ze současných autorů uvádí Stríženec R. L. Gorsucha, L. B. Browna, B. Spilku, N. G. Holma, H. N. Malonyho, a další (viz Stríženec, tamtéž).
U jednotlivých psychologických škol i u jednotlivých autorů zabývajících se psychologií náboženství můžeme nalézt dva protichůdné přístupy k náboženství přístup redukcionistický a přístup neredukcionistický. Oběma přístupy se budeme podrobněji zabývat ve dvou následujících podkapitolách.
2. Redukcionismus v psychologii náboženství
Psychologie zkoumá náboženství nikoliv jako nauku, nýbrž především jako věc prožívání a chování náboženského člověka. Jak uvádí Holm, používá přitom nejrůznější výkladové modely, například biologické, sociální, kognitivní, hlubinněpsychologické (Holm, 1998, str. 11). Tendenci vykládat náboženství prostřednictvím pouze biologických či fyziologických daností označujeme jako redukcionismus. James píše: "Lékařský materialism odpravuje sv. Pavla nazývaje jeho vidění na cestě do Damašku náhlým ochrnutím týlní míchy, protože Pavel trpěl padoucnicí. Ohrnuje nos nad sv. Terezií jako hysterickou, sv. Františka z Assisi prohlašuje za dědičně zatíženého... Všecky takové přepiatosti duševní, říká, jsou, pronikneme-li věci na kloub, jen případy zvláštního stavu tělesného (pravděnejpodobněji samootravy), následky pokažené činnosti různých žláz, které fyziologicky chce teprve zjistiti a prozkoumati" (James, 1930, str. 15). Psychologie zkoumá řadu forem patologické religiozity a náboženské psychopatologie. Pokud však některé přístupy považují za patologické náboženství jako takové, případně popírají jakoukoli hodnotu náboženských zážitků vůbec, s poukazem na duševní kvality jejich původců, pak i tyto přístupy považujeme za redukcionistické. James k tomu dále poznamenává: "V přírodních vědách a v odborech průmyslových se nikdy nestane, aby se někdo pokoušel vyvraceti názory druhého, ukazuje na původcovu předrážděnost nervovou. Názory jsou tu bezpečně ověřovány logikou a pokusy a docela nic nezáleží na tom, v jakém stavu jsou autorovy nervy. Tak by mělo býti také s náboženskými přesvědčeními" (James, 1930, str. 19). "Z toho, že naši předkové nadělali mnoho skutečných chyb a zanesli je do svých náboženství, nevyplývá, že bychom proto my měli nadobro přestat býti náboženští vůbec" (tamtéž, str. 290).
Klasickým představitelem redukcionistického přístupu k náboženství je Sigmund Freud. Ve své práci "Nutkavá jednání a náboženské úkony" z roku 1907 srovnává nutkavé rituály neurotiků s některými úkony, jimiž věřící projevuje svou zbožnost. Konstatuje řadu nápadných podobností a přichází s tvrzením, že mechanizmus vzniku náboženských i neurotických rituálů je zřejmě totožný. Nutkavou neurózu zde Freud chápe jako "individuální religiozitu" a náboženství jako "univerzální nutkavou neurózu" (Freud, 1999, str. 108). V knize "Totem a tabu" z roku 1913 Freud inspirován etnologií odvozuje vznik náboženství z totemismu. Pojednává o "pratlupě", z níž despotický otec vyhání své syny, aby před nimi ochránil své ženy. Podle Freudovy konstrukce se tito synové nakonec spojí, otce zabijí a snědí (eucharistie!). Později však svého činu litují, dobrovolně se zříkají otcových žen a zemřelého otce začínají rituálně uctívat v podobě totemového zvířete. Tabu znamená zákaz zabíjet a jíst totemové zvíře a zákaz ženit se se ženami totemu. Je porušováno pouze během totemové hostiny, která je upomínkou na hrůzný čin otcovraždy. Vznik náboženství je tedy velmi úzce spjat s oidipovským komplexem a podle Freuda jej lze v podstatě vysvětlit působením obranných mechanizmů lidské psychiky. Freud se k tématu náboženství vyjádřil také v dílech "Budoucnost jedné iluze" (1927) a "Muž Mojžíš a monoteistické náboženství" (1939). Obě tyto práce mu vynesly ostrou kritiku ze strany katolické církve i židovské obce.
Zajímavým příkladem redukcionistického přístupu psychoanalýzy k fenoménům východní mystiky je přednáška Franze Alexandera "Buddhistic training as an artificial catatonia" přednesená v Berlíně na sedmém kongresu Mezinárodní psychoanalytické asociace v roce 1922 a později otištěná v časopise Psychoanalytic review (Alexander, 1931). Alexander analyzuje čtyři stupně buddhistického meditačního pohroužení (džhána) vedoucí k nirváně a vykládá je jako postupně se prohlubující regresi. "Podle našich současných psychoanalytických vědomostí je zřejmé, že buddhistické pohroužení se do sebe je libidonózní, narcistický obrat touhy po vědění dovnitř, druh uměle navozené schizofrenie s kompletním stažením libidonózních zájmů z vnějšího světa" (Alexander, 1931, str. 130). První stupeň pohroužení představuje dle Alexandera "experimentálně vyvolanou melancholii" (tamtéž, str. 133). "Libidonózní zájem ega je v tomto stádiu čistě sadistický" (tamtéž). Druhý stupeň pohroužení je regresí libida do narcizmu a dle Alexandera v něm můžeme rozpoznat "katatonickou extázi schizofrenie" (tamtéž, str. 138). Třetí stupeň je postupným přechodem do apatie. Ve čtvrtém stupni pohroužení pak Alexander poznává poslední stádium schizofrenie, schizofrenickou demenci. Alexander považoval dosažení nirvány za nejhlubší regresi do podmínek intrauterinního života. Buddha podle něj v hluboké regresi znovuprožíval embriologický vývoj a toto krátké opakování fylogeneze mylně pokládal za vzpomínky na minulé životy.
U nás některé náboženské jevy vykládali redukcionisticky prof. MUDr. Vladimír Vondráček a JUDr. František Holub v knize "Fantastické a magické z hlediska psychiatrie" (Vondráček; Holub, 1993). O Ignáci z Loyoly zde píší: "Zdá se, že měl jednak fázickou psychózu, jednak traumatickou epilepsii temporální, měl také vtíravé myšlenky, které dělil na myšlenky od dobrého ducha a myšlenky od zlého ducha. Měl stavy deprese, kdy jej nic netěšilo, stavy úplně bezútěšné Míval i stavy bezvědomí, stavy ztráty tonusu svalového, při nich verbigeroval, měl různé optické halucinace, slyšel hudbu, měl pocity tepla, chuťové halucinace. Jindy měl stavy kataleptické, úplné ztuhlosti svalové" (Vondráček; Holub, 1993, str. 314). Autoři přiřazují psychiatrické diagnózy řadě historických osobností. Apoštol Pavel stejně jako prorok Mohamed byli podle nich zřejmě epileptiky (tamtéž, str. 259).
Extrémní skepse redukcionismu pomohla odhalit mnohé formy nezdravé či nezralé religiozity. Ale přestože psychologové se ve svých ordinacích setkávají mnohdy právě s neurotickou religiozitou, bylo by nesprávné zobecňovat tuto zkušenost na religiozitu veškerou (srv. Šturma, 1991, str. 113). Navíc, jak konstatoval James: "Kdyby bylo něco takového jako inspirace z vyššího zdroje, dost možná, že by právě nervově churavý temperament poskytl hlavní podmínky potřebné vnímavosti" (James, 1930, str. 26).
3. Alternativní přístupy
Příkladem zcela odlišného postoje k náboženství může být analytická psychologie švýcarského psychiatra a psychologa C. G. Junga. Jung se náboženstvím velice intenzivně zabýval. Dá se říci, že i zde poněkud předběhl svou dobu a význam jeho prací je tak doceňován teprve s velkým zpožděním. Při svém zkoumání gnostických tradic, novoplatonismu, alchymie, světových náboženství, mytologie, pohádek a legend Jung postupně odhaloval psychologické pravdy náboženství. Jeho koncepce kolektivního nevědomí, archetypů (das Selbst!) a také popis procesu individuace jsou ve své podstatě překladem odkazu starých duchovních a náboženských tradic do řeči srozumitelné modernímu člověku, do řeči vědy.
Jung uznává pozitivní úlohu náboženství, zejména v terapeutickém smyslu (srv. Stríženec, 1994, str. 47). Člověk je podle něj "přirozeně náboženský" a odchýlení se od této základní povahy vede k neuróze. V přednášce "O vztahu mezi psychoterapií a duchovní péčí" (1932) Jung poznamenal: "Již 30 let mám klientelu ze všech kulturních zemí světa. Mnoho set pacientů prošlo mýma rukama. Byli to ve většině protestanté, v menšině židé a ne více než pět nebo šest praktikujících katolíků. Mezi všemi mými pacienty za životním středem, to znamená po 35, není jediný, jehož konečným problémem by nebyl náboženský postoj. Ano, každý trpí v posledku tím, že ztratil to, co živoucí náboženství svým věřícím ve všech dobách dávalo, a nikdo není skutečně uzdraven, kdo znovu nedosáhl svého náboženského postoje, což s konfesí nebo příslušností k církvi přirozeně nemá nic společného" (Jung, 1972, str. 138).
Tématu náboženství se přímo týkají Jungovy práce: "Psychologie a náboženství" (1940), "Pokus o psychologický výklad dogmatu Trojice" (1942), "Symbol proměny ve mši" (1942), "Aion" (1951), "Odpověď na Jóba" (1952) a další. Nepřímo pak také práce o alchymii a procesu individuace. Z nich jmenujme alespoň: "Tajemství zlatého květu" (1929), "Snové symboly individuačního procesu" (1936), "O symbolice mandaly" (1938), "Psychologie a alchymie" (1944), "Psychologie přenosu" (1946), "Mysterium coniunctionis" (1955).
Jung se velmi významně podílel na revitalizaci náboženskosti. V roce 1952 konstatoval: "Zjišťuji, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem Slunce a jako planety jsou Jím jakožto Sluncem neodolatelně přitahovány. Musel bych to pociťovat jako nejtěžší hřích, kdybych měl této síle odporovat" (Jaffé a Jung 1998, str. 9). Dnes má mnoho přívrženců nejen mezi psychology, ale také mezi teology. V německy mluvících zemích je velmi známý např. Eugen Drewermann, u nás je zatím známější Anselm Grün. Grün se spolu s Riedlem zabývá mystikou ve spise "Mystika a Erós" (Grün; Riedl 1996). K otázce rozlišení zdravé a patologické religiozity se vyjádřil spolu s Meinradem Dufnerem v práci "Zdraví jako duchovní úkol", kde oba autoři exaktně vymezují "kritéria zdravé spirituality" (Grün; Dufner, 1994, str. 44-57).
Mystickými zážitky se zabýval také čelní představitel humanistické psychologie Abraham Maslow. Ve své knize "Religions, values, and peak-experiences" představil tezi, podle níž je mystická zkušenost "samotným počátkem, vnitřním jádrem, podstatou, univerzálním základním stavebním prvkem každého známého velkého náboženství" (Maslow, 1973, str. 19). Podle Maslowa je to v každé době, v každé kultuře, v každém náboženství v podstatě vždy táž mystická zkušenost. Liší se pouze transkripce. Jazyk, kterým je tato zkušenost popisována, je poplatný dané kultuře, době a místu. "To společné, to, co zůstane, když odstraníme slupku všech lokalismů, etnocentrických formulací, všech nahodilostí způsobených různými jazyky či filosofiemi, to, co zůstane, odstraníme-li všechny prvky, které nejsou společné, můžeme nazvat niterně náboženská zkušenost nebo transcendentní zkušenost" (Maslow, 1973, str. 20).
Maslow dále definuje výčtem 25 znaků zvláštní druh mystické zkušenosti - tzv. "vrcholný zážitek" (peak-experience). Jedná se o krátký mystický zážitek, který ovšem mívá naprosto revoluční význam pro další život jednotlivce. "Následné účinky jsou někdy tak hluboké a silné, že nám připomínají hluboké náboženské konverze, které jedince dokáží navždy změnit... Jedinec sám víc, než kdy jindy cítí, že je odpovědným, aktivním a tvůrčím centrem vlastní činnosti a vlastního vnímání, že je sebeurčenějším, svobodnějším činitelem, a že má více "svobodné vůle"... Je schopen více milovat a více přijímat a tím se stává spontánnějším, upřímným a volným... Jedinec se též blíží stavu, ve kterém o nic neusiluje, nic nepotřebuje, nic si nepřeje a nic nevyžaduje pro sebe. Je méně sobecký... lidé se během vrcholných zážitků a po nich cítí šťastní a omilostnění" (Maslow, 1973, str. 59-68). Pro vrcholné zážitky je charakteristické vnímání vesmíru jako integrovaného, sjednoceného a smysluplného celku. Pozornost je během zážitku výlučně a plně zaměřena na prožitek. Vnímání je decentrované, ego-transcendentní, objektivnější a nezávislejší. Umožňuje zapomenout na vlastní já a soustřeďuje se více na předmět než na ego. Typická je také dezorientace v čase a v prostoru. "Ve vrcholném prožívání může člověku den uběhnout tak, jako by trval jen pár minut, nebo se minuta dá prožít tak, jako by trvala celý den, rok, nebo dokonce celou věčnost. Člověk také může úplně ztratit ponětí o tom, kde se zrovna nachází" (tamtéž, str. 63).
V dějinách byly vrcholné zážitky v rámci jednotlivých náboženství tradičně vysvětlovány jako nadpřirozené. Podle Maslowa něco takového dnes naprosto není nutné. Naopak jde o zážitky naprosto přirozené, dokonce běžné a také hodné vědeckého zájmu. "Tvrdím, že k tomu, abychom tyto prožitky vysvětlili, není nutné odvolávat se na principy mimo lidskou přirozenost a mimo přírodu", píše Maslow (Maslow, 1973, str. 5). Poznamenává pouze: "...je téměř nemožné hovořit o "duchovním životě" (jak nechutná fráze pro vědce a zvláště pro psychologa) bez použití tradičního náboženského slovníku. Doposud ještě neexistuje žádný jiný uspokojivý jazyk" (tamtéž, str. 4).
-----------------------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
|
|
|
axel01
Velmi aktivní uživatel
Czech Republic
785 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 17:53:30
|
No, já to teď nebudu číst, ale:
Jak vím že to co jsem zažil je pravda.
No jednoduše protože to co jsem zažil já zažilo
Kvanta jiných mnohých lidí.
Tohle podle mě souvisí taky s Pepou aneb - udělal to Pepa, udělám to taky.
Ty prostě vycházíš z toho, že když někdo řekne "Bůh existuje, protože jsem ho cítil", že ten Bůh je skutečný.
Podle mě to co jsi napsal je skutečný kámen úrazu a ,,díra" v tomto myšlení.
Tys definoval slovo ,,pravda" zajímavě.
PRAVDA = VĚTŠINOVÉ PŘESVĚDČENÍ.
Nemůžu s tebou souhlasit.
No tak když kvanta jiných lidí může dosvědčit, že existuje Bůh, existují zase kvanta lidí, kteří tě spolehlivě vyvrátí existenci boha.
|
|
|
|
axel01
Velmi aktivní uživatel
Czech Republic
785 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 17:56:30
|
quote:
Jak vím že to co jsem zažil je pravda.
No jednoduše protože to co jsem zažil já zažilo
Kvanta jiných mnohých lidí.
Mimoto tohle svědčí o tom, že ani nevěříš žádným vnitřním prožitkům....Ty tomu věříš prostě proto, že tomu chceš věřit. A taky proto, že tomu věří tolik jiných lidí. |
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 18:18:04
|
Axel
To co jsem zažil jsou mé prožitky
A však mnoho prožitků v mystice
Je shodných.
A opravdu si myslíš že budu věřit
Něčemu co bych opravdu neprožil.
Nevím jak ty nebo jiní věříte v něco
Co jste neprožily na vlastní kůži.
To že jsem ti to jsem dal bylo
Proto abych ti ukázal že to co jsem
Zažil já není zase až tak moc tajemné
A že to už je i psychologii popsané.
Tím ovšem ne znevažuji své vlastní
Zážitky.
Dítěti když řekneš že má špinavou
Pusu tak se s ním taky budeš přít
Třeba ač ty to vidíš a však on uvěří
Až mu teprve ukážeš zrcadlo.
Axel
Ještě jednou říkám a tvrdím to samé
Jako na začátku před 3-4.roky
Že jsem prožil to co jsem prožil.
Miloslav si to možná pamatuje
Když mi tvrdil že mé zážitky
Které jsem psal při Obhajobě Boha
Jsou jen mé výplody.
Třeba jsem použil tvrdší termín.
Ale mohu ti to vyhledat.
Že ti opravdu nelžu tady ti to
Předkládám.
Posted - 25/05/2007 : 06:02:54
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
5436 Posts
Milane
Můžeš tyto mystické projevy s dětství trošku popsat?
MB
Posted - 25/05/2007 : 12:06:44
Milan.Miló
Aktivní uživatel
229 Posts
Czech Republic
5436 Posts
Odpověď Miloslavu.
No nevím jestli se to pak zase neobrátí proti mně a zdali to má nějaký smysl.
Protože, když každý prožije mystický zážitek tak ví že ho něco ovlivnilo a vnitřně obrátilo.
Ale budiž, když jsem byl v ranném dětství atakován s mými, představami, které byli zcela jakýmsi vyústěním zcela nepochopitelného, jsem měl ten to stav.
Nejprve mě zaplnila jakási mystická energie teď už vím , že to byla kundalini (evoluční síla v člověku) , která je stočená u kořene páteře v 3,5 levotočivém závitu.Když jsem tedy cítil náhle nádherný nával hřejivého tepla, který se rozbíhá po celím mým těle náhle jsem vyděl všude kolem sebe různé obrazce a lidi tak jako všude jen samí hady.
Tenkrát táta musel vzít nůž a dělat, že ty hady jako zabíjí ale, když se to nepolevovalo tak zavolali s mámou sanitu a když přišla doktorka tak se to najednou zklidnilo a, když už chtěla odejít tak se to zase projevilo a teď i s horečkou, a ona mě vzala sebou na pozorování do nemocnice.
Ale když ráno přišla vizita plná doktorů tak se už nic takového nedělo tak mě propustili domů.
A ty to události a stavy jsem začal, též prožívat pak když jsem meditoval onu kundalini jógu.
V už dospělých letech.
Odpověď Noemus
Není snad i v bibli psáno „na počátku bilo slovo a to slovo bylo u Boha to slovo bylo Bůh.“ Jan verš 1.1 Když byl přeci bůh slovo které bylo na počátku tak bylo jakou si vibrací, hybnou silou, která tvořila neboť Jan pokračuje „to bylo na počátku u Boha“ Jan verš 1.2 Tudíž se zná že tato počáteční tvořivá vibrace byla u Boha, která byla u počátku tvoření.do třetice Jan pokračuje „všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo, co jest“ Jan verš 1.3.
Je to samozřejmě dobře známo i v Buddhismu kdy slabika óm rezonuje vesmírem a má prvky tvořivosti.
Proto buddhisti meditují na tu to slabiku óm které svým fonetickým u spořádáním rozvibruje a zcela rozezní všechny orgány v těle uvolňuje napětí a dostává nás do hlubších vrstev meditace.
Jak mi to tedy vysvětlíš třeba u počítače taky aby než začal fungovat mu musíme dát energii tedy elektřinu ta energie taky není vidět.
Ale přesto už víme že se zakládá na pohybů elektronů protonů atd.A ,když počítač obživne tak pracuje v dvojkové soustavě.
Proto vše co v tom to světě existuje potřebuje příkon energie, protože by se to pak nemohlo manifestovat v materii.
A to samí je z boží energií ta taky musí mít někde proud tvůrčí činorodé a ústřední síly která se pak manifestuje na nižších a stále hrubších vrstev těl.
Edited by - Milan.Miló on 25/05/2007 13:05:32
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
5436 Posts
Posted - 25/05/2007 : 13:55:14
Milane.
Slovo Ohm nerezonuje vesmírem, ale spíše mozkem. Tím se mozek dostává do určitého stavu. Ano od slova vše počalo. Slovo dalo člověku duši a vše co bylo člověk začal prostřednictvím slova vnímat. O žádnou vibraci zde vůbec nejde, to je tebe někdo pořádně rozvibroval, čili uvedl v omyl. To slovo bylo tím bohem,ale nic víc se nestalo, než to že člověk začal myslet a vše vnímat jinak než předtím a jinak než zvířata. Takže Bible zde nelže,ale ty si ji špatně vykládáš. To slovo bylo i tím zakázaným jablkem v ráji. Díky slovu si člověk začal uvědomovat svou smrtelnost a získal strach ze smrti. Ten strach stvořil boha jako pravdu a moc lidskou, čili zneužití schopností ve prospěch uznané pravdy a právě ta moc lidská je tím dědičným hříchem.Není to tedy sex,ale moc lidská. Víra je plná paradoxů a bylo by dobré aby sis je začal uvědomovat.
MB
-----------------------------------------------
Mohl bych pokračovat a stále
Omývat to samé dokola Axel
To mě utvrzuje stále v postoji
Že člověk stejně bude chtít
Slyšet jen to co se mu hodí.
Ať to řeknu před 3.roky nebo
Právě teď.
Milan.Miló.
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 18:36:14
|
Axel
Tím jsem jen chtěl říci
Že ač budu předkládat
Sebevětší důkazy a zdroje
Tak člověk který se tomu
Brání bude to vše vyvracet
A popírat mnohem instinktivněji
Protože bloky a drtivá fakta ho budou
Utvrzovat ve svém omylu a však
Taky ho to bude nutit stále k větší
Nutkavé neuróze to vše alespoň
Zpochybnit.
A mě už nebavilo jen papouškovat
To co jsem tu dělal před lety
Chtěl jsem vám ukázat samotný zdroj
Psychologií potvrzený a zmapovaný.
To jaký si s toho uděláš Axel závěr
Je koneckonců výslednicí tvých zkušeností
Tak jako ostatně prožitky dalších jiných
Lidí.
Milan.Miló.
|
|
|
|
neronis
Ultragrafoman
Czech Republic
2110 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 18:54:59
|
Milane, jak by si definoval vlastní osobnost v té definované funkční škále?
quote:
Funkční typy:
Extrovert
Extrovertní myslivý typ - řídí sebe a druhé podle pevných pravidel a principů. Zajímají se o skutečnost, řád a hmatatelná fakta.
Extrovertní citový typ – je konvenční a dobře přizpůsobený době a prostředí, zajímá se o osobní a společenský úspěch. Je nestálý.
Extrovertní vnímavý typ – zaměřuje se převážně na vnější skutečnosti, je praktický a věcný a přijímá svět takový jaký je. Je přívětivý, užívá si života, jeho smyslnost však může vést k závislostem, perverzím a nutkáním.
Extrovertní intuitivní typ - nevědomé porozumění ho udržuje na stopě k budoucí nové věci. Je to charismatický vůdce, díky bezohlednému riskování však není vhodný pro dlouhodobou stabilitu.
Diagram
Introvert
Introvertní myslivý typ – formuluje otázky a snaží se porozumět svému vlastnímu bytí. Zanedbává svět a zabývá se svými vlastními myšlenkami.
Introvertní citový typ - je nepřístupný, ale vypadá vyrovnaně a soběstačně. Může se zabývat poezií a hudbou. „Tichá voda břehy mele.“
Introvertní vnímavý typ – živí se smyslovými dojmy a je ponořen do svých vlastních vnitřních vjemů. Má smysl pro krásu a často je skromný a zasněný. Je nápadný svým klidem a rozumovým sebeovládáním.
Introvertní intuitivní typ – řídí se vnitřním viděním je denní snílek, často nadán jasnovidností. Pokládá se za nepochopeného génia, který zápasí s esoterickou zkušeností. Chybí mu však přesvědčivý rozum.
Racionální a iracionální funkce
|
|
|
|
Milan.Miló
Velmi aktivní uživatel
671 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 19:12:38
|
Neronisi
Nechci tě zklamat
A však mou osobnost
Tu nechci definovat nýbrž ji
Pak pitvat.
Držím se tvých slov.
---------------------------
Taky se stává, že mě některá témata prostě nebaví.
------------------------
Tak promiň.
Asi si plně uvědomuješ
Váhu svých slov.
A proč si to tak napsal.
Já tě plně chápu.
Milan.Miló.
|
Edited by - Milan.Miló on 23/07/2010 19:17:05 |
|
|
|
axel01
Velmi aktivní uživatel
Czech Republic
785 Posts |
Posted - 23/07/2010 : 19:51:06
|
Aha...
Stejně ale nemůžu takto hodnotit cosi, co jsem nezkoušela..
Jen tak trochu předpokládám že v těch meditačních prožitcích se ti možná zjevilo něco jiného než to za co to pokládáš...
Ale vraťme se k tomu, co pro tebe je Bůh. Protože tys napsal že Bůh je neosobní síla člověka. Ale v tom případě opět nemusíme používat slovo Bůh. Nýbrž ,,neosobní síla člověka". |
|
|
|
axel01
Velmi aktivní uživatel
Czech Republic
785 Posts |
|
|
Topic |
|
|
|
civilizace a náboženství
