|
Dalibor Grůza
Grafoman
Czech Republic
1678 Posts |
 Posted - 08/09/2009 : 20:18:15
|
Subjektivní idealismus z exaktního pohledu Filosofie rovnováha
V mozku člověka existuje redukcionistický „redukcionistický operátor“ levé hemisféry našeho mozku, který je odpovědný za analytické myšlení a a „emocionální operátor“ našeho mozku (podle Antonia Damasia, 1999) z druhé podkorové strany našeho mozku. Oba tyto operátory se skládají z nervových buněk, neuronů, které spolu bojují o přístup k podnětům. Ty, kterým se to podaří, přežijí, rozvětvují se a vytváří v závislosti na zkušenostech (učení) nová spojení. Ty, kterým se to nepodaří, odumírají či zůstávají v latenci (skryté, utajené, nezjevné).
Člověk po smrti podle mne vytváří jakési společné osoby, které jdou napříč neživou a živou přírodou a slučují všechny spřátelené živé organismy, např. katolíky, muslimy, židy, ateisty, dravce, býložravce apod., jinými slovy potlačují jinakost. Společným průsečíkem těchto společných bytostí je pak živý člověk před smrtí, resp. jeho mozkové buňky, které ztělesňují tyto živé jednotlivce po smrti. Člověk před smrtí má tak svět před sebou jako předmět (makrokosmos) a zároveň ho má ve svém mozku (mikrokosmos), jde o jedno a to samé (totožnost makrokosmu a mikrokosmu).
Základním rozdělením těchto mozkových buněk, neuronů je jejich rozdělení na analytické, rozumové, rozkladné a emocionální, citové mozkové buňky, které zhruba odpovídají rozdělení na muže a ženy. U mužů před smrtí převládají analytické mozkové buňky a u žen citové mozkové buňky. V mozku člověka před smrtí tak dochází k rozvoji tohoto mužského prvku, analytických mozkových buněk na úkor citových mozkových buněk, jde-li o může, a opačně, jde-li o ženu před smrtí.
Analytické mozkové buňky mají podle mne schopnost rozkladu celku předmětné skutečnosti na dílčí části, tento rozklad však nikdy není konečný, tedy dokonalý, protože skutečnost se podle mne skládá z nekonečna boů časoprostoru, proto byť sebevětší konečná analýza, resp. rozklad celku skutečnosti nikdy nemůže popsat předmětnou skutečnost jako celek a určit její náhodný, resp. nekonečně možnostní vývoj (viz. Heisenbergovi vztahy neurčitosti). Citové mozkové buňky vnímají skutečnost jako něco a nic, hmotu a vlnění na jedné straně a absolutní vakuum na druhé straně, tedy by měli v dokonalém případě vnímat každý bod časoprostoru. Dokonalá (ideální) analýza nekonečna bodů časoprostoru či dokonalý (ideální) cit skutečnosti, resp. nekonečna podle mne skutečně jsoucích bodů časoprostoru je podle mne možný pouze při spojení, rovnováze či souladu analytických a citových mozkových buněk v mozku člověka před smrtí, tedy postupného dělení nekonečna (schopnost analytických mozkových buněk) a zvětšování konečna (schopnost citových, emocionálních mozkových buněk).
Vlastností citových mozkových buněk je ustupování analytickým mozkovým buňkám, umožnění rozvoje analytických mozkových buněk v případě muže před smrtí a opačně umožnění rozvoje citových mozkových buněk v případě ženy před smrtí. Toto ustupování je však možné pouze do určité míry, od určitého stupně smrti citových, resp. analytických mozkových buněk dochází k jejich zvýšenému bojovému nasazení, které má za cíl uchránit muže před zánikem jejich schopností citů, resp. ženy před zánikem jejich schopnosti analýzy, rozkladu. V případě zániku mezního množství citových, resp. rozumových mozkových buněk nutných k dalšímu přežití jednoho z těchto druhů mozkových buněk přichází u dosud nezemřelého muže, resp. ženy vzápětí smrt.
Muž po smrti tak ztrácí city a žena po smrti tak ztrácí analytickou schopnost a dále žijí pouze v podobě mozkových buněk jejich živých příbuzných jako součást jejich genetické informace, která podle současných vědeckých poznatků zahrnuje celý vývoj života v dějinách Vesmíru, dalo by se říci ve vzpomínkách či nevědomí živého příbuzného člověka, popř. lidí. Stávají se součástí analytického (rozkladného či rozumového) nebo emocionálního (citového) operátoru (činitele) mozku člověka, resp. lidí před smrtí, jejich mozkových buněk. Vytváří tak po smrti s ostatními mozkovými buňkami daného operátoru mozku člověka, popř. lidí před smrtí jakési uskupení, organismy, výše uvedené společné osoby, které jsou přátelé na život a na smrt, při konkurenčním boji o přežití s ostatními mozkovými buňkami člověka před smrtí jsou schopny takřka dokonalého soucítění a obětování se pro druhého.
Člověk před smrtí je povinen co možná nejvíce chránit všechny živé buňky svého mozku, které vnímá jako svoje okolí, jako všechny živé buňky jeho okolí, tj. především jeho těla, ale i ostatních lidí, živočichů, rostlin, hub, živých buněk, bakterii a virů apod., tj. docilovat souladu, rovnováhy jeho mozkových buněk, které spolu neustále bojují o ovládnutí mozku člověka před smrtí o to, aby mohli se dále větvit, vytvářet mozkové spoje na úkor jiných mozkových buněk, např. analytické (rozumové) mozkové buňky na úkor citových mozkových buněk u muže před smrtí, resp. opačně u ženy před smrtí.
Člověk před smrtí, který docílí oné rovnováhy jeho mozkových buněk, má zaručen dlouhý život, protože smrt člověka, resp. smrt jeho mozku nastává až ve chvíli, kdy určitému druhu mozkových buněk např. citových u muže před smrtí či analytických u ženy před smrtí neodvratně hrozí jejich úplné vyhynutí. Pak dochází ke smrti mozku jako orgánu člověka před smrtí a ztělesňující vnější svět tohoto člověka (Boha v mé pojetí) vnímaného lidskými smysly a jeho přesunu do oblasti života po smrti, tedy do výše uvedené oblasti vzpomínek příbuzného živého člověka před smrtí, např. potomka.
Po své smrti tak člověk ožívá jako mozková buňka jiného člověka před smrtí, kterou tento jiný člověk před smrtí svými smysly vnímá jako svého bližního člověka, živočicha, rostlinu, houbu, živou buňku, bakterii či vir či jiného živého tvora ve svém okolí. Tyto obživlé mrtvoly lidí se jako mozkové buňky živého člověka před smrtí ve skutečnosti zřejmě vůbec nemnoží, např. příčným dělením jako ostatní živé buňky těla člověka (i když to v současnosti někdy exaktní věda zpochybňuje), i když se člověku před smrtí zdá, že dochází k množení lidí a ostatních živých tvorů v jeho okolí a jeho těla vyjma jeho mozku. Ve skutečnosti však dochází pouze k přeskupení stávající živé hmoty, kdy ze zpracované živé, organické hmoty mozkových buněk zřejmě vznikají jejich stále nové spoje a člověk před smrtí to vnímá jako stálé nové zrození živých tvorů v jeho okolí.
Člověk před smrtí podle mne bezprostředně a nejsilněji vnímá svým citem umírající a jim blízké mozkové buňky a zároveň svými smysly ve svém okolí jako živé tvory či věci ztělesňující tyto mozkové buňky (jde o zrcadlový projev jednoho a téhož děje), které se mu v daný okamžik mstí za tuto smrt podle toho, jakého se dožili věku (tj., zda umřely mladé či staré) a jakou cítí při této smrti bolest (tuto pomstu může člověk před smrtí vnímat jako svou nemoc, sexuální úchylku či jiné neštěstí, resp. útok proti sobě).
Toto umírání mozkových buněk se projevuje v předmětném světě člověka před smrtí jako jeho hlad a jídlo, člověk tak ve skutečnosti jí a tráví své mozkové buňky, které umírají, aby mohli být přeměněny na nové mozkové spoje člověka před smrtí.
Člověk před smrtí tak nemůže žít věčně ve smyslu věčného života všech jeho mozkových buněk, může však co nejvíce umenšit jejich umírání (obdobně jako Vesmír zabraňuje entropii Vesmíru, tedy jeho přeměně na stejnorodou kaši o stejné teplotě výměnou tepla mezi chladnějším a teplejším prostředím oddělením energeticky hustého tělesa v energeticky řídkém prostředí, viz. kapitola Dodatky, oddíl Filosofie rovnováhy proti zániku-entropii Vesmíru) a nahrazováním vědění uloženém v mrtvých mozkových buňkách novými spoji stávajících živých mozkových buněk. Děje se tak podle mne dodržováním shora uvedeného povinnosti každého živého tvora způsobit co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů (viz. kapitola I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd).
Děkuji mé druhé matce Marii Grůzové za podnětné rady při napsání tohoto článku.
|
|
Subjektivní idealismus z exakt. pohledu Fil. rovn.
