| Author |
 Topic  |
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
 Posted - 27/08/2010 : 18:06:26
|
Kay.
Já bych řekl.že strach ze smrti není strachem s toho nic,ale naopak strachem že cosi ztratíme a nikdy nezískáme zpět,čili strach ze smrti je ztrachem ze ztráty něčeho a navíc je zde strach s nepříjemna umírání a ten bych řekl, že je tím nejsilnějším.Pokud si však uvědomím to velké nic po smrti, pak naopak ztrácím ze smrti strach. To nic znamená, že nebudu myslet, nebudu přemýšlet, nebudu tedy ani vědět,že jsem někdy žil. Nebudu litovat, že jsem cosi ztrátou života ztratil.protože nebudu myslet.Dokonce si nebudu pamatovat ani to nepříjemno či bolest umírání. S čeho bych potom měl mít strach? Ten strach ze smrti je příčinou víry,že po smrti je něco,čili vědomí svého já, kontinuita vzpomínek na život a vzpomínání na život,na utrpení před smrtí a podobně. Kdybych věřil v posmrtný život, klepal bych se strachem.Pokud by se toto do posmrtného života nepřenášelo,pak by se nejednalo o kontinuitu lidského já a prostě by se jednalo o úplně jiného člověka, nebo bytí.Čili strach ze smrti neevniká uvědoměním si toho nic,ale právě naopak vírou,že po smrti je něco.Nebo snad někdo trpí tím, že se ještě nenarodil,že ještě nebyl počat? Po smrti je to stejné nic jako před narozením.Strach je vždy s něčeho a nikdy z ničeho.
Sláva |
 |
|
|
kay
Aktivní uživatel
110 Posts |
Posted - 28/08/2010 : 01:54:52
|
Miloslave, ty tvrdíš, že se „nebojíš“ smrti, protože nevěříš v posmrtný život, věřící se bojí smrti, protože… ono je asi hodně důležité, na jakou dobu tuhle myšlenku aplikuješ – častokrát byla a je taková víra velkou útěchou, jindy přesně naopak. Původně to byla útěcha a pomoc, ten strach z nějakých posmrtných trestů a dědičných hříchů, to „vzniklo“ až mnohem později. Nikdo by se ale neměl bát vzpomínek na svůj vlastní život, to bys ho mohl rovnou nesnášet už nyní. Strach může vzniknout i z toho, že po smrti třeba nic není. Tohle je hodně individuální. Prostě žij tak, aby ses nemusel bát.
|
|
|
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
Posted - 28/08/2010 : 08:21:48
|
Kay.
Asi jsi mně nepochopila.Smrt člověka odděluje od lidí blízkých,které měl rád od světa který měl rád a života.Člověk nemá strach ze vzpomínek na nějaké zlo, které v životě udělal,ale ze ztráty toho co mu bylo milé s oddělení od tohoto.Pokud by byl posmrtný život a pokračovala kontinuita myšlení, člověk by si po smrti tuto ztrátu uvědomoval.Bylo by to jako bys přišla o vše co tě bylo milé a tuton ztrátu by sis uvědomovala. To by byl absolutní stress.Pokud je po smrti nic,čili nepoktačuje kontinita myšlení, tu ztrátu si neuvědomuješ,protože nemyslíš, nepřemýšlíš a tedy ani nevíš,že nějaký život někdy existoval.
A nyní mně řekni s čeho by měl mít člověk strach.Je to tentýž stav jaký byl před početím a narozením.Člověk by měl být přírodě vděčný,že se vůbec narodil a mohl prožít tento svůj život a protože je jeden, snažit se aby tento život za něco stál a pokud mu to dává radost ze života,pomáhat žít ostatním a snažit se ten jejich život nějak udělat příjemnějším a lepší.Oni pak jednají podobně ve prospěch jeho života a dělají jeho život krásnějším. Za života si člověk může uvědomovat,že smrtí vše ztratí,čili té ztráty předem litovat,ale pokud si uvědomí, že po smrti bude nic,čili že ničeho litovat nebude,pak s toho vyjde jednoduchý výsledek."Kazit si život myšlenkami na ztrátu,kterou si po smrti nebude uvědomovat je holý nesmysl" A tak jsem se naučil díky logice žít bez strachu ze smrti.Mám strach s bolesti a nepříjemna před smrtí, čili umírání,ale vím,že si ani na to nepříjemno pamatovat nebudu. Tak čeho se sakra bát?Proč se ze strachu šidit předpokladem posmrtného života,když právě logika tohoto vytváří v člověku strach ze smrti jako ztráty všeho co mu bylo milé a při kontinuitě života si toto uvědomovat a trpět tím steskem po životě. S toho jde strach,ale naštěstí to vůbec není možné.To bych však musel mluvit o podstatě lidské duše a uvědomění si svého já v čase a prostoru ,jako důsledku funkce slova v procesu myšlení.Musel bych ukázat, jak je toto vázáno na fukci živého mozku a bez živého mozku to je nereálné. Čili posmrný život není technicky možný.
Mluvíš o rozličnostech lidských názorů na toto v různých dobách.Přirovnej si to k lidskému poznání v těch dobách a pochopíš proč tomu tak bylo.
Můj názor vychází s mého poznáníprogramové stránky procesu myšlení,čili s premisi,která zatím není běžně známa a proto je od ostatních můj názor možná odlišný.Zda je správný ukáže čas.
Sláva |
|
|
|
kay
Aktivní uživatel
110 Posts |
Posted - 28/08/2010 : 13:47:27
|
Miloslave, já se o tohle nechci přít, ale respektuji tvůj názor. Myšlenka posmrtného života je útěchou a pomocí pro člověka. Schopenhauer (volná citace, „O smrti“): „úvahy nad smrtí nás ovšem vedou i k metafyzickým náhledům, které mají poskytnout člověku útěchu. To byl hlavní důvod vzniku všech filosofických systémů a náboženství. Jsou produktem lidského rozumu a slouží jako utěšující lék proti jistotě smrti. Smrt člověk chápe často jako zánik, ovšem strach ze smrti je pouze apriorní, což znamená, že je nezávislý na lidské zkušenosti a pociťuje ho i zvíře. Jeho odvrácenou stranou je vůle k životu. My všichni jsme tou vůlí k životu a pociťujeme k němu bezmeznou oddanost. Vůle k životu nevychází z žádného poznání či uvažování, protože v souvislosti s rozumem bychom zřejmě dali přednost nebytí před bytím. Objektivní hodnota bytí se poznáváním totiž stává pochybnou, z čehož plyne, že oddanost k životu se neváže na rozum. Lze ji vysvětlit pouze tak, že vůlí k životu je naše celá bytost o sobě a život je pro ni tím nejvyšším dobrem. Poznáváním se ale oddanost k životu snižuje, ba dokonce přemáhá strach ze smrti. Triumf poznání a zbavení se strachu ze smrti tak u člověka vítězí nad vůlí k životu. Takto „rozumný“ člověk dokonce pohrdá těmi, u kterých poznání nezvítězilo a kteří se snaží bezvýhradně zůstat na živu. Kdyby byl člověk pouze poznávající bytostí, byla by mu smrt lhostejná. Docházíme tak k paradoxu, že to, co se bojí smrti, je vůle, ovšem ta, jako jediná smrti nepodléhá. Smrtí zaniká intelekt, poznávající vědomí, které vlastně není strachu ze smrti vůbec schopno. Tím se tak vysvětluje rozpor, kdy filosofové dokážou zcela zdůvodnit, že smrt není zlem, ovšem strach ze smrti zůstává – to proto, že nepramení z poznání, ale z vůle. Vůle je jediná, co setrvá a na jejím setrvání jí záleží, protože je vůlí k životu. Spánek znamená pro individuum totéž, co smrt znamená pro vůli, jako pro věc o sobě. To jsou úvahy, kterými se potvrzuje jednak to, že vůle k životu je nejniternější podstatou člověka, dále že vůle o sobě nezahrnuje poznání, které je jí původně cizí a je s ní v rozporu, a že rozumový úsudek oslavuje poznání nad vůlí k životu“. V žádném případě z této části nevyvozuj jeho filosofii, Schopenhauer inklinoval k buddhismu a z této části to moc vidět není. Jen jsem měla pocit, že se to sem velmi hezky hodí. Tímto diskuzi na tohle téma skutečně končím, já se nyní pohybuji v jiném oboru a svou koncentraci musím upínat úplně jiným směrem. Před sebou mám 14 knih, které musím vcelku rychle a podrobně zpracovat. Ještě ti tady napíšu „moje moudro“: „Vím, že toho pořád víme strašně málo“
|
|
|
|
Miloslav Bažant
Ultragrafoman
Czech Republic
6254 Posts |
Posted - 28/08/2010 : 14:30:16
|
Kay.
Škoda že s tímto tématem končíš,ale chápu tvé důvody a respektuji je.Začínalo to být velmi zajímavé a s tou vůlí by to stálo za rozvinutí.Zatím tomu moc nerozumím.
V každém případě nechci někomu brát to co mu odnímá strach ze smrti,jen předkládám k posouzení svůj názor.Lidi věřící v posmrtný život nepovažuji za méně dokonalé, či co a necítím se být nad nimi poznáním povýšený.Jen bych tomu rád více porozuměl.Díky svému poznání jsem ztratil schopnost tento fenomen chápat a chtěl bych získat mnohé odpovědi na otázky tohoto se týkající.Rozhodně tě však nechci vyrušovat od tvé práce. A tak se těším, alespoˇna to tvé moudro.
Sláva |
|
|
|
Michal Lyga
Nový uživatel
3 Posts |
Posted - 16/01/2011 : 01:24:54
|
quote:
Originally posted by Miloslav Bažant
...Po smrti je to stejné nic jako před narozením...
To je právě ono...
...Pokud je po smrti skutečně stejné nic jako před životem, pak bych se obával, že stejně jako před životem, bude i po smrti následovat něco. Když ze stejného nic mohlo vzejít něco, proč by se to nemohlo stát znovu, když se jedná o stejný případ? Jedině, že by nic po smrti nebylo stejné jako nic před životem, pak by po smrti nemuselo nic následovat, ale zase je třeba si uvědomit, že když se nám liší dvě nic, tak se již nejedná o stejné nic, ale o dvě odlišné věci(něco). To mě trochu navádí se zamýšlet nad tím, co tam tedy je? Pokud tam být něco musí?
Začátkem a koncem něčeho je nic:
...NIC-NĚCO1-NIC-NĚCO2-NIC-NĚCO3...
Jinak bych se velice rád podepsal pod tvým názorem o strachu ze smrti, avšak zamýšlení se nad problémem s odlišností ničeho mi to nechce dovolit.
Možná, že právě z tohoto důvodu se zde vyskytuje 4. dimenze => čas. Která zajišťuje, aby nemohlo dojít ke znovu narození, ke znovu ztvárnění něčeho z ničeho, aby mohlo být to posmrtné nic stejné jako předživotní nic, ale aby se jen nepatrně lišilo - a to délkou! Je to jako když násobíme nulou: 4*0 = 0(z něčeho -> nic); 2*0=0(z něčeho -> nic); Výsledek je vlastně stejný(DVĚ stejné nic = JEDNO stejné nic), ale základ, který jednotu výsledků zapříčinil, je odlišný(délka jednoho stejného nic != délce druhého stejného nic, avšak ty dvoje nic se sobě rovnají) - tak tedy lze zajistit, že z jednoho nic něco vzniknou může a z druhého nic NE!
Začátkem něčeho je nic s délkou a a koncem něčeho je nic s délkou b:
[NIC(a)-NĚCO-NIC(b)]
Průser by ale možná mohl nastat ve chvíli, kdy se a bude rovnat b!
Pokud by to takto skutečně bylo, pak strach ze smrti nemám, ale mám strach z konce něčeho - života!
Další možností je ta, že nic vlastně vůbec neexistuje, a že po něčem následuje další něco. Tedy:
...NĚCO1-NĚCO2-NĚCO3-NĚCO4-NĚCO5...
Lze potom říct, že nic je pouze prostředkem pro sdělení informace o změně. NĚCO1 vnímá změnu na NĚCO2 jako zánik samo sebe a tedy přeměnu na nic. NĚCO2 vnímá změnu z NĚCO1 na samo sebe jako vznik tedy přeměnu na něco. Ptám se pak ale tedy: "Jedná se o přeměnu něčeho na další něco, nebo o zánik něčeho a vznik něčeho jiného?"
Pokud ta první varianta, pak je samozřejmé, že po smrti je něco jiného než před životem, i přesto, že to může být velice podobné, a tak po smrti život být může, ale také nemusí.
Pokud ta druhá varianta, pak je samozřejmé, že po našem životě následuje nic, však náš život se stane základem pro jiné něco. Tedy pak před životem bude stejné nic jako po smrti. Ale z našeho něčeho(života) vznikne jiné něco, kde před tím něčím bylo také nic, než se to stalo něčím a než to zanikne a stane se to znovu ničím.
Jenomže mi to tak připadá, že se neustále ocitám pořád ve stejném kruhu myšlení. Možná je to právě tím, že tím pravým odhalením toho, co se právě tím myšlením snažím odhalit, a to co je to vlastně život a smrt, a nic a něco, je vlastně také uzavřený kruh. Tedy snažit se odhalit uzavřený kruh - nekonečno - mi bude trvat také nekonečno času! Nabízí se tedy řešení problematiky ohledně smrti, života, ničeho a něčeho:
...NIC-NĚCO-NIC-NĚCO-NIC-NĚCO-NIC... |
|
|
|
jrf
Aktivní uživatel
Czech Republic
278 Posts |
Posted - 17/01/2011 : 09:37:33
|
quote:
Originally posted by Michal Lyga
To je právě ono...
...Pokud je po smrti skutečně stejné nic jako před životem, pak bych ...
Michale, tvůj rozbor mě velmi zaujal, tohle je přesně styl uvažování který mám i já. Jak píšeš - že pokud je před životem a po životě stejné nic, tak to znamená, že toto nic se může změnit v něco - to je vynikající postřeh který mě zatím nenapadl. Díky a vítej
jrf |
|
|
|
Topic |
|
|
|
něco/nic
