| Author |
 Topic  |
|
|
Dalibor Grůza
Grafoman
Czech Republic
1678 Posts |
 Posted - 26/08/2009 : 12:01:27
|
Psychoanalytický pohled
na Filosofii rovnováhy
Má Filosofie rovnováhy je založena z hlediska psychoanalýzy na vytvoření její vůdčí zásady z tzv. oceánického pocitu naší psychiky, potažmo psychiky všech živých tvorů čili z dávné touhy po bezstarostnosti bez nutnosti ohraničení, bez nutnosti korigovat své fantazie přání možnostmi v realitě, se kterými jsme se narodili, a k ohraničení se od okolí v zájmu přežití se teprve učíme s rostoucím věkem, a to na různých úrovních, počínaje tělesnem a konče schopností bránit či prosazovat své názory. Tento oceánický pocit žije podle psychoanalytiků v hlubinách naší duše dále i v dospělosti zažíváme jej jako oceánický pocit (Ferenczy) či věčnou touhu (Lacan, 1975), vyplouvá na povrch naší psychiky v okamžicích štěstí, uměleckého, vědeckého či revolučního vytržení vytržení, během extatického aktu lásky či náhlého spojení s lidmi, jak to u nás bylo v srpnu 1968 či listopadu 1989.
Já jsem tento oceánická pocit všeobecné lásky, resp. přátelství všech živých tvorů na život a na smrt ve své Filosofii rovnováhy přesně (exaktně) vymezil jako povinnost všech živých tvorů způsobit co nejméně smrti a bolesti všech živých tvorů včetně sebe. Z hlediska psychoanalýzy jde o smíření funkcí jáství (egoismu) a bezpodmínečné lásky (altruismu) našeho mozku, resp. psychiky (tj. obrazu světa myšlenkového, pocitového či pouze zkušenostního) všech živých tvorů. Podle mne tento oceanický pocit našeho mozku jako jeho hluboce skrytý avšak nejsilnější pocit naší psychiky je skutečným odrazem platného hlavního zákonu vývoje našeho Vesmíru, protože náš mozek sám o sobě nám díky jeho evolučnímu vývoji víceméně pravdivě zobrazuje naši skutečnost. Domnívám se tedy, že tento náš subjektivní oceánický pocit nás může vést k objevení objektivní pravdy v rámci různých vědních oborů. Proto jsem se pokusil shora uvedený náš hlavní psychologický pocit všeobecné lásky, resp. přátelství všech živých tvorů na život a na smrt zpracovat rovněž z pohledů současných poznatků jiných vědních oborů (fyziky, matematiky, biologie, chemie, psychologie, historie, teologie, ekonomie apod.).
Neurofyziologové identifikovali „holistický“ (celistní) operátor v temenní oblasti pravé hemisféry našeho mozku, který nám umožňuje vnímat svět v jeho celistvosti. Opačně pracuje „redukcionistický operátor“ levé hemisféry našeho mozku, který je odpovědný za analytické myšlení; „abstrahující a kvantitativní (matematický) operátor“ našeho mozku umožňuje typicky lidské zdvojení, reprezentaci vnímaného, jež nás odtrhuje od bezprostředního styku se skutečností, avšak i osvobozuje, psychoanalýza hovoří o myšlení coby o zkušebním jednání, svobodné kombinatorice, jež umožňuje plánování a volbu. Ta je do jisté míry svázána „kauzálním operátorem“ našeho mozku, jenž nám zprostředkovává skutečnost jako řetězec příčin a následků, obdobně zužuje „binární operátor“ (v dolním spánkovém laloku našeho mozku) skutečnost do protikladů a vnáší do světa přehledný řád. „Emocionální operátor“ našeho mozku (podle Antonia Damasia, 1999) z druhé podkorové strany našeho mozku podstatně ovlivňuje naše myšlení a úsudek. V této souvislosti je zajímavé, že neurofyziologové D´Aquily a Neuberg našli v mozkové oblasti odpovědné za orientaci v prostoru ve vlastním těle religiózní (náboženské centrum). Během hluboké meditace buddhistů či modlících se františkánů byla pozorována snížená činnost v tomto okrsku temenního laloku, jež měla za následek přechodnou ztrátu vědomí (extázi čili vytržení) toho, kde naše tělo končí a kde začíná okolní svět. Zmínění autoři z toho usuzují, že v sobě máme vrozenou náboženskou možnost (připravenost), resp. metafyzickou potřebu nadsmyslového chápání světa.
Mozkové buňky spolu od počátku života konkurují, bojují o přístup k podnětům. Ty, kterým se to podaří, přežijí, rozvětvují se a vytváří v závislosti na zkušenostech (učení) nová spojení. Ty, kterým se to nepodaří, odumírají či zůstávají v latenci (skryté, utajené, nezjevné). Hlad po podnětech, po informacích, po novém, což má za následek zdokonalování naší orientace ve světě, je nám tudíž bytostně vlastní. Tak vede i ztráta podnětů, ať již pokusně v deprivační (oddělovací) komoře či v podobě emočního stažení se, nebo dokonce odnětím významovosti okolního světa při rozvoji schizofrenie, k vytváření náhradních podnětů v podobě denního snění, přeludů (halucinací) a bludů.
Tým profesora Maria Beauregarda z Montreal University odhalil, že při vnímání bezpodmínečné lásky se aktivuje sedm různých oblastí v mozku vytvářejících tak složitou souhru. Bezpodmínečná láska vychází z nás za každou cenu, bez ohledu na okolnosti, nic neočekává. Pokud tomu tak není a my za naši lásku očekáváme vděčnost, věrnost, poděkování a lásku, vytváříme sami v sobě pocit strachu, žárlivosti nebo dokonce nenávisti v okamžiku, kdy je nedostáváme. Profesorův tým pečlivě vybíral osoby, které prokazatelně dokáží pociťovat bezpodmínečnou lásku vůči druhým. Vhodné kandidáty nalezl mezi špatně placenými asistenty a pečovateli o osoby s těžkými vadami učení. Během pokusu si vybraní dobrovolníci vybavovali pocity bezpodmínečné lásky, zatímco vědci sledovali aktivitu jejich mozku pomocí magnetické rezonance. Aktivních bylo přitom sedm center, přičemž jen tři byly shodné jako u romantické lásky. Čtyři další centra ale byla zcela odlišná, takže se podle všeho jedná o výjimečný druh lásky. Některá centra souvisela také s produkcí dopaminu, neuropřenašeče, který se účastní vnímání pocitů potěšení, odměny a dokonce i euforie. „Užitečnost a hodnotnost bezpodmínečné lásky umocňuje vznik silného emocionálního pouta. Takové nezlomné pouto může kriticky přispět k přežití lidského druhu,“ věří profesor Beauregard.
Z výše uvedeného plyne, že výše uvedený oceánický pocit všeobecné lásky, resp. přátelství všech živých tvorů na život a na smrt nelze umístit do jediné oblasti našeho mozku a jeho prožívání vyžaduje činnost všech, resp. velkého množství mozkových center (středisek), čímž umožňuje smíření, život a rozvoj všech mozkových buněk, a to jak mozkových středisek jáství (egoismu) tak bezpodmínečné lásky (altruismu), protože obsahuje jak lásku, tedy celistvost tak smrt, tedy spornost.
Individuaci, tedy zjedinštění jsme se naučili teprve v rámci našeho dospívání, podle mne se to týká novorozeňat všech živých tvorů. Psychoanalýza předpokládá v člověku a podle mne i v mladých jedincích jiných živých tvorů schopnost se do druhého vcítit, např. kdy má dítě sklon vidět příčinu své frustrace v matce a vylije si na ní zlost, posléze tohoto lituje a matku si udobřuje (mezi prvním a druhým rokem života dítěte) a dále pouze připravenost k vytvoření nadjá, čímž je míněna schopnost zvnitřnění příkazů rodičů na jedné straně a k nápodobě vhodných příkladů na straně druhé (okolo třetího roku života dítěte).
Literatura:
Jan Poněšický a kol., Člověk a jeho postavení ve světě, TRITON, Praha 2006 s. 33 a násl., 50, 65
Bezpodmínečná láska může být hodnotnější než ta milostná, http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/177057-bezpodminecna-laska-muze-byt-hodnotnejsi-nez-ta-milostna.html
(viz. též www.filosofierovnovahy.sweb.cz ) |
|
|
Dalibor Grůza
Grafoman
Czech Republic
1678 Posts |
Posted - 26/08/2009 : 12:29:45
|
Podle starobylé myšlenky, mozek živého člověka před smrtí představuje mikrokosmos, který je věrným obrazem makrokosmu, tedy našeho Vesmíru. Podle mé Filosofie rovnováhy živí lidé po smrti vytváří jakési společné osoby, které jdou napříč neživou a živou přírodou a slučují všechny spřátelené živé organismy, např. katolíky, muslimy, židy, ateisty, dravce, býložravce apod., jinými slovy potlačují jinakost. Společným průsečíkem těchto společných Bytostí je pak živý člověk před smrtí, resp. jeho mozkové buňky, které ztělesňují živé jednotlivce po smrti a jako takové se snaží ovládnout mozek člověka sdružené do těchto společných bytostí, a úkolem živého člověka před smrtí je pokusit se smířit všechny své mozkové buňky, své bližní v rámci souladného mozku, resp. psychiky či duše.
(viz. též www.filosofierovnovahy.sweb.cz) |
 |
|
| |
Topic |
|
|
|
Psychoanalýza mé Filosofie rovnováhy
