| T O P I C R E V I E W |
| m.s. |
Posted - 31/08/2007 : 18:54:48
Snáď naozaj neuveriteľné a prekvapivé tvrdenie, ale žiaľ, a to je naozaj mimoriadne smutné, tvrdenie pravdivé. Lebo skutočne, z hľadiska prirodzeného vývoja ľudského druhu na zemi, vlastní naprostá väčšina súčasnej populácie zaostalý a nenormálne vyvinutý mozog.
Ako k tomu došlo? Ako sa to prejavuje a aké to má a ešte len bude mať pre nás dôsledky?
Najvnútornejším jadrom a pravou podstatou každého človeka je duch. Materialistická časť čitateľov, ktorá bude mať tendenciu podobné tvrdenie okamžite odmietnuť, by sa práve preto mohla hlbšie zamyslieť nad nasledovnými slovami:
Keď vravíme: moje auto, môj dom, moje telo, môj rozum, kto je skutočným majiteľom všetkého? Nie je tým je predsa jasne povedané, že moje telo a ani môj rozum nie som „ja“, pretože sa s nimi vôbec nestotožňujem? Všetko toto však patrí jedine nášmu duchu! On je v skutočnosti majiteľom auta, domu, tela, rozumu, mozgu, atď., ktoré používa iba ako svoje pomôcky. Každý ľudský duch, prichádzajúci do hmotnosti, totiž dostáva spolu s pozemským telom množstvo darov, pomocou ktorých sa môže plnohodnotne prejavovať v hmotnom svete. Duch samotný však vždy zostáva tou najvyššou životnou hodnotou, ktorú máme a ktorá samozrejme nezaniká ani po opustení pozemského tela presne tak isto, ako nezanikáme, keď odchádzame z domu, či auta.
No a duchu, čiže nám samotným, bol taktiež darovaný aj veľmi jemný a dokonalý nástroj, ktorým je ľudský mozog. Mozog je uspôsobený tak, aby dokázal prijímať podnety ducha, čo je úlohou takzvaného malého mozgu. Po primeranom spracovaní citového podnetu ducha malým mozgom je tento vnem ďalej posunutý takzvanému veľkému mozgu, ktorý má svojim uspôsobením tie najlepšie predpoklady, zrealizovať a vtlačiť tento podnet do hrubej hmoty. Toto je spôsob, ktorým má prebiehať prirodzená komunikácia medzi duchom človeka a jeho hmotným nástrojom – mozgom a jedine týmto spôsobom sa môže duch v hmotnosti plnohodnotne prejavovať.
No a pomaly sa dostávame k jadru celého problému, pretože už v spomínanom členení mozgu na „veľký“ a „malý“ spočíva nezvratný dôkaz zločinu, spáchaného ľudstvom na svojom, pozemsky najdokonalejšom a nejemnejšom telesnom orgáne. Ak by sa totiž vývoj uberal harmonickým, správnym a prirodzeným spôsobom, celkom logicky by musel byť aj náš mozog úplne rovnomerne a harmonicky vyvinutý. Avšak rozdielnosť vo veľkostiach jednotlivých častí mozgu je práve naopak, priam do očí bijúcim dôkazom disharmónie a vzniku niečoho, veľmi nezdravého.
K tragickému zvratu v prirodzenom, zdravom a normálnom vývoji došlo kedysi veľmi dávno, pred mnohými stáročiami a to v momente, kedy ľudstvo uverilo v silu a v neobmedzené schopnosti vlastného rozumu. A tento rozum, čiže prísne vzaté, iba nástroj ducha, bol postavený vyššie, ako duch samotný. To znamená vyššie, ako naše najvlastnejšie „ja“.
Tým došlo k narušeniu zdravej spolupráce medzi dovtedy ešte harmonicky rozvinutými časťami mozgu a vznikajúca, prehnaná dominancia rozumu sa potom postupne začala prejavovať aj fyzicky. Nie samozrejme za desať, ani za dvadsať rokov, ale v priebehu viacerých generácií. Postupne a nebadateľne dochádzalo k nadmernému zväčšovaniu objemu rozumovej časti mozgu a naopak, k zmenšovaniu a chradnutiu nedostatočne stimulovaného, malého mozgu. Lebo v prírode je to už raz tak – čo nie je primeraným spôsobom namáhané, začne časom celkom určite slabnúť a zakrpatievať.
Duch človeka, čiže jeho vlastné „ja“, prejavujúci sa prostredníctvom citových podnetov malého mozgu, bol teda postupne utláčaný a odsúvaný do úzadia a jeho miesto neoprávnene zaujala druhoradá, menejcennejšia a v skutočnosti iba službe duchu určená zložka ľudskej osobnosti – rozum! Zo sluhu sa tak stal pán a z pána naopak sluha, otrok a väzeň.
Avšak iba duch, prichádzajúci do hmotnosti z duchovných Výšin a teda neoddeliteľne spojený s Výšinami, má práve prostredníctvom tohto spojenia aj v hmotnosti schopnosť formovať všetko smerom nahor, smerom k Výšinám, odkiaľ on sám pochádza. To znamená, k čoraz väčšej dokonalosti, ušľachtilosti a nádhere.
Rozum, ako produkt hmoty samozrejme „rozumie“ hmote omnoho lepšie, pretože z nej povstal, s ňou je úzko zviazaný a na ňu je upnutý. V tom spočíva jeho prednosť, ale aj jeho obmedzenie. Lebo keby snáď aj veľmi chcel, jednoducho nedokáže povznášať veci okolo seba nahor a k dokonalosti, pretože z povahy svojho druhu túto schopnosť v sebe v podstate nemá. Obrazne povedané: oči rozumu sú neustále upreté nadol – do hmoty, kým oči ducha vzhliadajú nahor, k Výšinám a ku Svetlu, k jeho rodisku a domovine, odkiaľ on sám pochádza.
Ukážme si však teraz úplne konkrétne, ako sa táto zhubná nadvláda rozumu prejavovala počas celej histórie ľudstva. Je to totiž tak nápadné, že je až zarážajúce, prečo na to ľudia doposiaľ ešte neprišli.
Dejiny národov zeme sú poznamenané neustále sa opakujúcim procesom vzniku, vzostupu a pádu rôznych ríš, civilizácií a spoločenských systémov. Padol staroveký Egypt, padlo Grécko, Rím, padla veľká Morava, ale i Rakúsko – Uhorsko, padol fašizmus, komunizmus a bezpočet iných, politických, štátnych a územných útvarov. Tento proces sa opakuje v mnohorakých formách a so železnou pravidelnosťou, avšak vždy z jednej, jedinej príčiny.
A tou príčinou je bláznivá viera v neobmedzené možnosti ľudského rozumu. Nepochopiteľná a bláznivá viera v niečo, čo jednoducho nemá schopnosti, ani predpoklady usmerňovať pozemské dianie nahor, na bezpečnú cestu k trvalému a neprerušenému vzostupu. Z dôvodu svojej, už spomínanej obmedzenosti a zahľadenosti smerom nadol, môže preto rozum a jeho otroci dosiahnuť vždy iba istú, presne vymedzenú hranicu, po prekročení ktorej, so železnou pravidelnosťou, nasleduje iba jediné – pád!
A čo súčasnosť? Je žiaľ nanajvýš nelichotivá, pretože stáročia pokriveného vývoja spôsobili, že našu planétu dnes obývajú ľudia, ktorí už jednoducho nemôžu byť považovaní za normálnych. Chýba im totiž primeraný vývoj jednej z hlavných častí mozgu a žiaľ, túto svoju obmedzenosť si už ani neuvedomujú. Ba práve naopak, priam geometricky rastie ich domýšľavosť a slepá viera v neobmedzené možnosti vlastného rozumu. Lebo aj v tom spočíva zákonitosť: Čím je totiž niekto obmedzenejší, tým má o sebe vyššiu mienku.
No a títo domýšľaví ľudia so zmrzačenými mozgami veľmi radi a vysoko vyzdvihujú výdobytky takzvanej modernej civilizácie pričom netušia, že ak by vývoj išiel správnym spôsobom a my by sme dokázali „preduchovniť“, čiže podnetmi ducha prežiariť svoj rozum, dalo by sa vykonať mnohonásobne viac.
Avšak podobní ľudia hľadia zvysoka na normálneho človeka, čiže na jedinca, ktorý si ešte zachoval aspoň čiastočnú funkčnosť malého mozgu a je teda schopný vnímať a chápať duchovný rozmer bytia. Lebo nakoľko oni sami už túto schopnosť nemajú, považujú všetko, čo úzko súvisí s duchovnom, za výmysel a poveru. Takíto ľudia sa hrdo vyhlasujú za materialistov, čo však v skutočnosti nie je žiadnou chválou, ale iba žalostným svedectvom zmrzačenia vlastného mozgu.
Ako to ale všetko musí skončiť? Tak, ako doposiaľ vždy: zrútením! Kým však pád všetkých doterajších ríš, vlád a systémov bol vždy spravidla iba katastrofou lokálnych rozmerov, bude to, k čomu sa krok za krokom slepo blížime, vzhľadom k súčasnej celosvetovej ekonomickej zviazanosti, zrútením obrovských, až gigantických rozmerov. Bude to však zrútenie, ktoré vo svojich troskách naveky pochová všetku chorobnú domýšľavosť ľudského rozumu, aby už viac nikdy nepovstala. Následná, nová doba, bude dobou vzkriesenia ducha, dobou nového, prirodzene a zdravo sa vyvíjajúceho, šťastnejšieho ľudstva.
Čo však máme, robiť dnes, v tejto situácii? Vari iba so strachom a hrôzou očakávať nadchádzajúce udalosti? Určite nie! Každý z nás môže vo veľkej miere prispieť k zmierneniu dôsledkov toho, čo by muselo prísť, ak sa nezmeníme. Ak sa nezmeníme! To ale znamená, že ak by sme sa predsa len ešte dokázali zmeniť, všetko sa môže vyvíjať úplne inak a k popisovanému zrúteniu nemusí vôbec dôjsť. Alebo aspoň nie v takej miere.
Ako a v čom sa teda máme zmeniť? V prvom rade by sme mali vyvinúť čo najintenzívnejšie úsilie o vydobytie si pravého človečenstva, to znamená, úsilie o nadviazanie strateného spojenia s vlastným duchom, ktorý sa prejavuje citovými podnetmi „malého“ mozgu. K tomuto cieľu vedie iba jediná cesta. Je ňou pevné chcenie k dobru a neutíchajúca snaha o zachovávanie čistoty svojich myšlienok.
Ak v tomto úsilí človek nepoľaví a neochvejne v ňom zotrvá, bude sa hrubá a doteraz nepriepustná, rozumová bariéra, oddeľujúca ho od podnetov jeho vlastného ducha čoraz viacej stenčovať, až sa nakoniec stratí úplne. Páska zrazu spadne, človek nájde spojenie s duchom a začne všetko okolo seba vnímať úplne inými očami. A až týmto novým nazeraním na svet sa stane opäť plnohodnotnou bytosťou, správne stojacou vo stvorení. Stane sa človekom citu, opätovne spojeným s Výšinami, využívajúcim svoj rozum iba ako nástroj. Človekom, už dnes formujúcim život vôkol seba po novom, omnoho lepšie, krajšie a dokonalejšie, ako tomu bolo doposiaľ. Z celého srdca preto zaželajme nášmu národu i celej zemi čo najviac takýchto ľudí.
M.Š.
Slovenské občianske združenie pre posilňovanie mravov a ľudskosti
www.zdruzenie-ludskost.sk
|
| 15 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| Miloslav Bažant |
Posted - 08/09/2007 : 15:34:51
Gato.
Dá se říci, že cílem je jistota,ale když myslíš, že ji máš, pak jsi nejblíže tomu, že se mýlíš. Moudrost není nalezení pravdy, ale hledání. Moudrost není odpověď ale otázka, která tě vede k poznání. To poznání však před tebou otevře další otázky a tak to jde dál.
MB |
| Gato |
Posted - 08/09/2007 : 12:12:26
Došel jsi k poznání a výsledek tohoto poznání se stal pro tebe pravdou.Dáva tě jistotu. Kdybys však pokračoval v hledání dál, mohl bys najít poznání nová.
Mé poznání je jen částečné, částečně pravdivé a částečně nepravdivé, není úplné, a proto hledám, abych našel poznání úplnější a lepší, čímž své poznání rozšířím a nabydu větší jistoty, přestanu-li, své poznání zužuji a stávám se nejistějším. Cíl je jistota.
|
| Miloslav Bažant |
Posted - 08/09/2007 : 08:42:08
Gato.
Představ si třeba jablko. Uzraje,spadne se stromu a shnije.Ta hniloba jsou miliardy životů (mikrooranismů) a když začnr semínko klíčit, má díky té hnilobě dostatek živin. Hniloba je promněna.
Došel jsi k poznání a výsledek tohoto poznání se stal pro tebe pravdou.Dáva tě jistotu. Kdybys však pokračoval v hledání dál, mohl bys najít poznání nová. Hledání je nejistota, ale cožpak život je nějaká jistota? Jediná jistota v životě je smrt. Ta čeká každého.
MB |
| Gato |
Posted - 08/09/2007 : 08:22:51
Slávo,
inspiroval jste mě větou, že pravda a smrt je jedno a totéž. Neměnnost pravdy je stejná jako neměnnost smrti?! Použil jsem slovo hniloba, abych takovou neměnnost popsal. Neměnnost pravdy je jiná, neměnnost pravdy je dobrá, protože dává pocit jistoty, pravou jistotu. Poznal-li jsem správně nějakou zákonitost, dostal jsem jistotu, kterou mi nikdo nemůže vzít. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 07/09/2007 : 14:44:19
Gato.
Ano život je pohyb, vývoj a zmněna.To je pro život typické.Zmizí li tyto atributy, je zde smrt.Totéž platí pro poznání, jen s tím rozdílem, že je zde na místo smrti pravda,ale s tou prohnilostí nemohu souhlasit. Nic není jen černé a nic není jen bílé. Uvědom si prosím,že tito věřící pravd nesou ty pravdy nezměněné staletími a tisícitiletími a bez toho bychom ty pravdy a moudro v nich obsažené nepoznali. Samozřejmě udělali mnoho zla, když neměnnost své pravdy hájili zneužitím svých schopností,ale jinak to nebylo možné.Kdyby budhisti nechránili neměnnost pravd Budhových, dnes bys o Budhovi nevěděl nic. Tito lidé tedy mají svůj smysl stejně jako lidé, kteří hledají poznání nová. Podíváš li se do Bible, pak zde najdeš podobenství o hřivnách. V tomto podobenství Ježíš hovoří právě o tomto i když jinými slovy. On je ten hospodář, který musel odejet (umřít) a zanechal zde svou hřivnu, čili poznání či své dílo. Nikomu nemohl svěřit víc než jednu hřivnu, protože jeho dílo bylo jen jednou v souhrnu. Někteří lidé jeho dílo přijali jako pravdu. Tím je znehybnili, jako to co je do hlíny zakopáno.Jiní lidé, (sluhové) je přijali jako poznání (o poznání se skuečně jednalo) ato je inspirovalo k dalšímu hledání a poznávání.Čili rozmnožují jeho hřivnu. On od sebe toho prvního sluhu vyhnal a toho druhého, který hřivnu rozmnožuje pochválil. Tím je řečeno, že lidi pravdy, čili věřící "vyslal" na cestu tisíciletími a ty hledače chválí proto že dávají jeho dílu nový a nový život tím že mu dávají nové poznání, nové zmněny a vývoj. A tak pokračují v jeho životě jako by žil on sám.Jistě sis povšiml,že hospodář žádného sluhu nepotrestal, pouze prvního vyhnal, čili vyslal na cestu. On totiž potřeboval jednoho i druhého. Totéž podobenství platí i pro Buddhu a další tvůrce uznaných pravd. A tak bych ty věřící tolik nesoudil i když jsem vlastně tím druhým sluhou. Ty jsi věřící, čili ten první sluha a přesto je soudíš a říkáš jim hniloba. Není to tvláštní? Není to tím, že jsi na svou pravdu a víru trošku pozapomněl, nebo ji považuješ za cosi jiného,lepšího?
MB |
| Gato |
Posted - 06/09/2007 : 19:39:03
Slávo,
myslím, že chápete život jako pohyb a hledání. Pravda je pak cosi statického, proto skoro hnijícího. Ty zájmové skupiny jako by se zastavily a to, co poznali prohlásili za pravdu. Stojí na místě nic víc. Zatím vše. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 06/09/2007 : 15:00:32
Gato.
Bohužel se díváš na věc jen z jedné strany.Husain byl muslim a uznával pravdu Mohamedovu a v její prospěch svých schopností využíval.Z tohoto pohledu tedy konal dobro,ale z pohledu jiných konal zlo. Ježíš tvořil to co odporovalo židovské víře v židovském prostředí. Konal tedy dobro z pohledu křesťana, ale z pohledu žida konal zlo. A tak bych mohl pokračovat dál a dál a vždy by to bylo totéž. Využíváš li svých schopností ve prospěch své pravdy,(třeba boha) pak s tohoto pohledu konáš dobro,ale z pohledu jiného konáš zlo. Vzpomeň si na křížové války. S pohledu křesťanů to bylo konání dobra, ale s pohledu těch kterým říkali nevěřící to bylo kruté zlo.Skus se na to vše dívat jako nezávislý pozorovatel, jinak řečeno Budhovými slovy. Urovnej listy stromu desetitisíc znaků jako čistý do stejné výše a otevřou se ped tebou poklady vědění a to co bylo dříve tajemstvím ukže svou pravou tvář.Každý věřící i materialista , zkrátka všichni dohromady považují právě tu svojí uznanou pravdu za správnou a nikde není soudce. A tak se pro pravdu mezi sebou perou a zabíjí ačkoliv nikdo jakousi skutečnou pravdu nezná a znát nemůže. A tak pravda zvítězí, ale nebude života, který by se s tohoto vítězství radoval, neboť pravda a smrt je jedno a totéž. Pravda i smrt jsou typické neměnností, chyběním vývoje a růstu, zkrátka beze zmněny. Život a poznání se vyvíjí, roste a neustále se mění.Zvítězí li poznání nad pravdou, pak zvítězí život podpořený poznáváním, pak tento život bude věčný plný lásky a míru, neboť nic již lidi nebude rozdělovat a stavět proti sobě.
MB |
| Gato |
Posted - 06/09/2007 : 14:34:13
Slávo,
jsem idealista. Můj ideál je dobro a nikoli zlo. Pravda je ta, že mnoho lidí nenávidí Boha a jeho služebníky, zabili Sokrata, vyhnali Aristotela, otrávili Buddhu, ukřižovali Ježíše, zabili Štěpána, upálili Mistra Husa... Jejich ideál byl konat jen dobro, vzpomeńte na Bibli, pravdu a nic než pravdu.
Vše je z ducha, dobro i zlo. Ego je také duch. Když jednám egoisticky, jednám ve prospěch svého ducha, jednám, protože člověk je duch a každý člověk jedná ve prospěch svého já. S. Husain jednal ve prospěch svého ega a ducha, jeho jednání pro něj bylo tak prospěšné až ho stálo život. Jana Husa i Sokrata jejich jednání také stálo život. Jednali stejně dobře? Výsledek pro ně byl stejný. První jednání bylo špatné a druhé jednání bylo dobré. To je důkaz nedostatečnosti materialismu, protože zvnějšku nelze posoudit, je-li to jednání dobré nebo zlé. Soudce musí rozhodnout, je-li to jednání spravedlivé nebo ne. Někdo musí rozhodnout. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 06/09/2007 : 08:44:39
Gato.
Nyní tě nerozumím. Něco je z ega a něco z ducha který je dle tvého názoru vždy dobrý? Přitom z ducha je vše. To si vzájemně odporuje.Shodli jsme se na tom, že duch je vlastně tvoje myšlení slovní.Čili každý člověk má svého ducha daného tím jaké má v paměti uložené informace.Někdo je má uložené tak, že jej vedou k jednání dle věty první a někdo tak že je pro něj dle výsledku výhodnější věta druhá. U obou tedy vše vychází z ducha, to zlé i to dobré. Jenže ty dvě věty nejsou dogma,ale mezní stavy mezi kterými ne nekonečně mnoho variant přiklánějících se k první, či druhé větě a navíc jeden atentýž člověk může jednat dle věty první k určitému člověku, nebo určitým lidem a dle věty druhé k jiným. Co je dobrem pro jednoho, může být zlem pro druhého, čili ani to dobro není možno přesně definovat. Z ducha tedy vychází vše, to jak myslíš, jednáš, žiješ a to bez ohledu na dobro a zlo. Tvůj duch je ovlivňován duchem ostatních lidí a to tvého ducha mění a vytváří mu nové hodnoty, ať dobré, či zlé. Ty můžeš jediné a to snažit se z lásky dávat své schopnosti druhým a přijímat od nich dary jejich schopností. To může být pro tebe i ostatní cestou k lepšímu životu a o to zde především jde.Nejde o to abys konal jen dobro. Člověk je tvor závislý na ostatních lidech a proto je základním dobrem vytvářet pro společný život podmínky.Ničí li život nemoci, pak hledej léky.Ničí li život války, pak hledej cesty k míru a podobně. Vždy však počítej s tím, že tvoje jednání bude pro někoho dobrem a pro někoho zlem křížícím jeho plány. Pokud najdeš lék na zhoubnou chorobu, bude toto pro lidi nemocné dobrem a budou tě milovat.Hrabaři tě ale nebudou mít rádi protože je připravíš o výdělek.(to byl pokus o černý humor)
MB |
| Gato |
Posted - 05/09/2007 : 19:40:51
Shodli jsme se na tom, že z ducha je vše, proto nutně i zákonitosti obou vět a jednání z nich plynoucí!
Je-li ego duch, což je, pak druhé jednání je egoistické jednání ducha, to je neslučitelné s mou představou vždy dobrého ducha. Kdo jedná? Ego! Přicházíme k závěru nutnosti rozlišování ducha a ega. Ego je latinsky já. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 05/09/2007 : 17:22:59
Gato.
Nejprve si položíme otázku. Co vlastně je zločin? Může to být třeba krádež, či loupežná vražda. Může to být také čin proti jinému člověku vedený duševní poruchou a může to být třeba i přijetí zákona o financích, který zaviní, že někteří staří a nemocní lidé nebudou schopni pokrýt bežné výdaje, potravu a ještě k tomu platit u lékaře, v nemocnici a léky. A tak jsou vlastně odsouzeni tímto zákonem k smrti. I to je zločin. Všechny tyto činy mají společného jmenovatele. Zneužití schopností ve prospěch svého já. Nebudeme zde mluvit o důsledku duševní poruchy, neboť to je tak trošku o něčem jiném. Zamyslíme se spíše nad motivací. Někdo trpí hladem a není schopen si obtarat své základní potřeby prací, čili tím, že ostatním prodá výsledek svých schopností a tak se uchýlí ke krádeži, nebo loupeži v zájmu zachování svého života a života své rodiny. Někdo totéž udělá proto, aby měl snadný život bez práce a měl se lépe než ostatní. Může to být třeba i obchodník, který nemá konkurenci a vyžene ceny svého zboží. Může to být i třeba věřící, který se tím snaží chránit, nebo posílit svou uznanou pravdu, či jedná ve prospěch svého boha. Zločinem tedy může být téměř cokoliv, když je to posuzovány ze strany těch, kteří jsou tím poškozeni, čili je ohroženo jejich já. A tak tito poškození hledají schopnosti své, které využijí ve prospěch svého já či své uznané pravdy a považují takové jednání za správné, čili od ducha. A tak vznikl koloběh moci, který je uzavřený a jedinou cestou z tohoto kruhu je poznání, že je výhodnější své schopnosti ostatním dávat, čili poznání zákonitosti dvou vět.
První věta říká: Své schopnosti mám proto, abych je využil ve prospěch ostatních a své já mám schopné přijímat, co ze schopností druhých vzešlo.
Druhá věta říká: Své schopnosti mám proto abych je využil ve prospěch svého já a uznané pravdy.
První věta tě vede k altruismu. Ty využiješ svých schopností ve prospěch druhých, čím oni cosi získají a vzniká v nich láska k tobě a snaha dávat své schopnosti tobě, což ovšem ty posuzuješ jako jejich dobrotu a odůvodnění motivace svého jednání věty první a tak roste lska mezi lidmi ve tvém okolí a tvé já získává mnohjem víc, než kdybys všech svých schopností využíval ve prospěch svého já.
Druhá věta tě vede k egoismu. Ty využíváš svých schopností ve svůj prospěch na úkor druhých. V těch vzniká odpor k tobě a vede je ktomu aby svých schopností využili ve svůj prospěch na úkor tvého já. A tak ve výsledku máš dojem, že jsou lidé špatní a odůvodňješ tím své jednání věty druhé. Takto můžeš jednat dle věty druhé i ve prospěch svého uznaného boha a pravdy, kterou jsi uznal a oté můžeš říci, že je takové jednání od ducha.
Co myslíš? Je z ducha jednání první, nebo druhé věty? Přemýšlej o tom, není to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.
MB |
| Gato |
Posted - 05/09/2007 : 14:30:39
Slávo,
souhlasím, že z ducha je vše. Z jakého ducha jsou zločiny?
Musím zmínit spánek. Budu mluvit o své zkušenosti, dokáži ve spánku myslet stejně, tj dokážu tam logicky myslet jako při bdění, i když ve spánku nejsou smyslové vjemy přítomné. Tělesná zkušenost také není přítomna ve spánku. Dokáži si vzpomenout ve spánku na to, co jsem dělal za bdění a ve bdění si dokáži vzpomenout, na to, co jsem dělal ve spánku. Vjemy jsou přítomné ve bdění, vzpomínky, duševno je přítomno jak ve bdění, tak ve spánku. Duše, duševní zkušenost je proto trvalejší než tělesná a vjemová zkušenost. Zatím vše.
|
| Miloslav Bažant |
Posted - 05/09/2007 : 10:39:18
Gato.
Nejdříve se pokusím tě trošku opravit. Z ducha je vše co s funkce slova vzešlo, tedy i omyly. Neexistuje informace, která by měla předem dánu polaritu v jaké má být uložena a může být uložena jako plus i minus. Tím je dána nemožnost poznat cosi jako pravda. Můžeme rozumem a logikou vyvozovat a výsledek považovat za správný,či pravdivý,ale další člověk může dojít k zcela jinému výsledku a také jej považuje za pravdu. Proto není možno určit, že toto je z ducha a toto není. Mohu tě vodit logikou a propojovat mosty v tvém myšlení,takže najdeš novou logiku a to co jsi včera považoval za pravdu bude nyní omylem.Nesuď u nikoho co z ducha je a co není, neboť z ducha je vše.
A stalo se, že byly urovnány listy stromu znaků do jedné výše,alespoň u nás dvou. Shodli jsme se na tom co je Bůh a já takového boha dokáži přijmout i když má hodně daleko do nadpřirozenosti. Jenže Bůh, čili slovo v procesu myšlení je zcela závislé na hmotě a funkci mozku. Všechny ty slovem navzájem propojené informace není možné na cosi nehmotného navázat a uchovat po smrti mozku. Duch tedy nemůže být nesmrtelný, či přenosný (reikarnace). Jak vidíš toto? Znáš nějakou logickou cestu ? Já nikoliv a proto pro mne smrtí vše končí. Přesto si budu odporovat a řeknu, že duch přenosný je. Je to rozpor? Já myslím, že nikoliv. Vše co stvoříš je plod tvého ducha. Dokážeš li dát ostatním lidem cestu k životu a lidé to přijmou,pak to podstatné s tvého ducha žije v těchto lidech. Složíš třeba skladbu a cosi tím vyjádříš.Je li hudba kterou bdou mít lidé rádi,pak tato částečka tvého ducha bude žít i když ty budeš po smrti a nebudeš o tom vědět.Vzpomeň na Budhu, Mojžíš, či Ježíše. To co lidem dokázali dát je část jejich ducha a dokud lidé budou jejich moudro přijímat, tato část jejich ducha bude žít. Dokážeš li jim skutečně porozumět a dokážeš li pokračovat v jejich díle,pak jako by skutečně ožili v tobě.Tys totiž dal jejich duchu svůj život. Mnozí lidé se modlí a žádají od Ježíšova Boha(ducha) aby jim dal zdraví štěstí a dlouhý život. Jenže jeho myšlení již nefunguje a živé je jen to,co lidem jako plod svého ducha dal. Správnější by bylo dle mého názoru oslovovat svého ducha (boha) neboť ten jediný je schopen tě vyslechnout.Upřímná modlitba tedy říká. Dej mi bože, abych dokázali ostatním lidem dát to, co by jim pomohlo žít. Je li tato modlitba upřímná, pak tě tvůj bůh vyslyší a ty budeš hledat a nacházet to co může alespoň část tvého ducha učinit nesmrtelným. Žádný jiný Bůh tě slyšet nemůže a žádný nemůže pro tebe nic udělat, jen ten tvůj. Hledáš li Boha společného pro všechny lidi,pak si uvědom, že jsi tím informačním ostrůvkem spojeným s ostatními lidmi slovem.Jsi tedy součástí společného boha, který tvoří všichni lidé a dalo by se tomu říkat i globální myšlení.
Tak se zamýšlím nad svými slovy a říkám si. Jsou tato slova ještě slovy materialisty a ateisty? Samozřejmě že ano.Jen užívám tvého jazyka abys mně dokázal rozumět.
MB |
| Gato |
Posted - 05/09/2007 : 09:57:36
Slávo,
slovo a bůh je totéž, protože se musím držet svých dřívějších předpokladů. Říká se, že hlas lidu, hlas boží. Nutno dodat, že vše z lidu není z ducha třeba můj včerejší omyl, ten je z egoismu ega, které není duch tj. duch tj. slovo. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 05/09/2007 : 07:03:29
Gato.
POznal jsem, že tě to myslí,ale stejně jsi mne překvapil. Já bych to sice takto neformuloval a spíše bych řekl, že duch je důsledkem funkce slova, ale budiž.Pokud jsi toto pochopil, máš otevřenou cestu k řadě dalších poznání, které jsou stejně cenné. Toto není cíl, ale cesta, to si uvědom.Toto tě ukáže kudy jít v dalším poznávání.Sleduj sám sebe, své myšlení a poznávej nakolik je tvůj duch na slovu závislý.Poznáš, že zcela, ale najdeš i city a pocity, které se slovem spojené nejsou.Tyto mají svůj původ uložení v době mezi tvým narozením a rozvojem řeči a můžeš je aktivovat pouze a jen smyslovým vjemem. I toto přináleží k tvé duši, či duchu, jen to není možné slovem aktivovat a proto není možné na dobu mezi narozením a rozvojem řeči vzpomínat. Vzpomínání je postupnou aktivace uložených informací slovy.
Nyní tě položím velmi zvláštní otázku. Co myslíš? Není bůh a slovo jedno a totéž? Kdyby nebylo slova, nebyl by ani Bůh.Slovy se k Bohu obracíš (směrem do své mysli)a kdyby nebylo slova, nepoznal bys odpověď.(z nitra své mysli)
MB |
|
|
