| T O P I C R E V I E W |
| m.s. |
Posted - 27/05/2007 : 12:36:08
Umenie je jediným odvetvím ľudskej činnosti, ktorá sa dokázala zachvievať po dlhé stáročia v súlade so Zákonitosťami vo stvorení. Avšak v dobe vrcholiaceho temna na zemi, vyznačujúcej sa domýšľavou pýchou v neobmedzené schopnosti ľudského rozumu nakoniec padlo aj ono.
V čom teda spočívalo tajomstvo veľkosti umenia a v čom zase príčina jeho pádu?
To, čo v skutočnosti robí človeka človekom je jeho cit, sú jeho citové schopnosti, umožňujúce mu spojenie s najvnútornejším jadrom vlastnej bytosti – duchom. Alebo inak povedané – podstata každého človeka, čiže duch, sa prejavuje práve citom. Citom, ktorý je rečou ducha!
Okrem ducha, teda nášho najvnútornejšieho „ja“, má človek v hmotnom tele k dispozícii aj rozum. Úlohou rozumu je plniť a realizovať podnety ducha v hmote. Rozum, ako najdokonalejší produkt hmoty, má totiž schopnosť všetko hmotné lepšie chápať a následne aj ovládať.
Takýto vzťah medzi citom a rozumom je potom ideálnym stavom harmonického spolupôsobenia dvoch základných zložiek ľudskej osobnosti, zachvievajúci sa v súlade so Zákonitosťami vo stvorení.
Ale žiaľ, ľudstvo všetko sa obrátilo v pravý opak! Z hmoty vzišlý a teda hmotou obmedzený rozum postavilo na vyšší stupeň, ako cit. No a cit, túto reč ducha a most k nášmu skutočnému „ja“, odsunulo ďaleko do úzadia, na podružné miesto.
Zo sluhu sa stal vládca a z vládcu sluha! Avšak v sluhovi, kŕčovito sa držiacom vladárskeho žezla, niet schopností vládnuť, čo si ale on sám, v bezmedznej domýšľavosti, za žiadnu cenu nechce priznať a v mylnom presvedčení, že vedie ľudstvo cestou k pokroku, ho ženie do istej záhuby.
A bolo to práve umenie, ktoré dokázalo najdlhšie odolávať nadvláde rozumu, deštrukčne sa prejavujúceho vo všetkých oblastiach života. Iba v umení bol totiž až donedávna na prvom mieste ...práve cit! V tom je skryté i tajomstvo doteraz sviežo, živo a aktuálne pôsobiacich diel starých majstrov, alebo dokonca i tvorcov, žijúcich pred tri, štyri, či šesť tisíc rokmi. Iba cit človeka je totiž schopný vytvárať diela, svojim spôsobom večné, nadčasové, prechovávajúce hodnoty trvalého charakteru.
Len si teraz skúsme predstaviť, ako by asi vyzerala súčasnosť, keby sa rovnakým, čiže správnym spôsobom, nevyvíjalo po tisícročia iba umenie, ale úplne všetky odvetvia ľudskej činnosti. Skúsme uvážiť, na akej úrovni by sme mohli dnes byť, keby sme priam hlúpo nenadradili a aj doteraz stále nenadradzovali druhoradý a teda, istým spôsobom menejcenný rozum, nad citovú zložku vlastnej osobnosti.
Áno, život na zemi by sa podobal rajským záhradám – bol by to vskutku raj na zemi! Ak by sa totiž všetko vyvíjalo tak, ako sa malo, teda v súlade so Zákonitosťami vo stvorení, mohlo by byť skutočnosťou to, čo sa nám dnes zdá, ako krásna, ale nerealizovateľná rozprávka. No a pri zohľadnení zmienených skutočností potom pôsobí naozaj až smiešne, ak sa súčasní, úbohí ľudia rozumu, snažia presvedčiť svet o veľkom a nevídanom pokroku, ktorý dosiahla naša civilizácia, neuvedomujúc si, že je to žalostne málo v porovnaní s tým, čo sme v dnešnej dobe už mali a aj mohli naozaj dosiahnuť.
Ako teda bolo povedané, umenie sa dlhé stáročia vyvíjalo správne a ako jediná bašta citu vzdorovalo všeobecnej pokrivenosti, ktorá postupne zasahovala, zamorovala a otravovala úplne všetko okolo neho. Je však ale logické, že za podobnej, nezdravej situácie, bolo iba otázkou času, kedy nakoniec padne aj umenie. No a táto chvíľa nadišla v období nástupu vrcholnej nadvlády rozumu na zemi, a síce, v období takzvanej priemyselnej revolúcie, koncom 19. a začiatkom 20. storočia.
Od prvých jaskynných malieb, čiže v podstate od zrodu ľudstva, až po túto dobu, reprezentovali umenie dva základné princípy. Prvým bola už zmieňovaná prvotnosť citu a druhým pevná väzba so stvorením, prostredníctvom vizuálneho zobrazovania mnohorakosti jeho foriem.
Vo stvorení má totiž všetko jestvujúce nejakú formu. A tieto formy, či už ide o formu človeka, zvieraťa, rastliny, ľudskými rukami vytvorených diel, alebo čohokoľvek iného, všetko toto zodpovedá svojou krásou a mierou zušľachtenia, skutočnej duchovnej úrovni obyvateľov zeme. No a čím je duchovná úroveň vyššia, tým ušľachtilejší, vznešenejší a nádhernejší je jej vonkajší prejav, čiže forma.
Nad naším hmotným svetom sa totiž nachádzajú ešte aj iné svety, alebo oblasti, ktorých obyvatelia žijú v plnom súlade so Zákonmi stvorenia. A táto ich vysoká duchovná vyspelosť sa potom priam neopisateľným spôsobom odráža v nádhere foriem tamojšieho sveta. No a tým najvyšším poslaním umenia a umelcov, by mala byť ich schopnosť spájať sa s týmito vysokými úrovňami, prostredníctvom plného rozvitia svojich citových schopností. Mali by dokázať vedome čerpať z tamojšej dokonalosti a nádhery a sprostredkovávať ju ľuďom vo svojich dielach, ktoré by v nich vzbudzovali túžbu po krajšom, vyššom a vznešenejšom. A nielen túžbu, ale aj snahu sformovať každodennú realitu podľa vzoru prijatých predobrazov, aby sa aj naša zem stala žiarivým odleskom nádhery výšin. Možno snáď, v uvedenom kontexte, lepšie pochopíme aj známe slová: Ako v nebi, tak i na zemi!
Ale vráťme sa naspäť k dvom základným atribútom pravého umenia, ktorými sú, zjednodušene povedané, - cit a forma. Tak tomu bolo po stáročia, až do obdobia priemyselnej revolúcie, kedy sa vzrastajúca domýšľavosť rozumu, v silu vlastných schopností, nakoniec zmocnila aj umelcov, ktorí, v takzvanom „tvorivom experimentovaní“, rozbili a potreli oba základné princípy pravého umenia.
Najskôr nastalo postupné uvoľňovanie spojenia so stvorením, keď sa jeho formy začali ľubovoľne pretvárať, „štylizovať a zjednodušovať“, aby boli nakoniec rozbité úplne a na ich troskách vzniklo nové, slobodné, moderné, abstraktné „umenie“, vyjadrujúce iba pocitový svet autora, bez akéhokoľvek spojenia s realitou vo stvorení.
Tak teda vznikol bizardný, rozumom vykonštruovaný, paralelný svet chorobných predstáv, vedome odsúvajúci jestvujúcu realitu kdesi bokom, ako niečo „nemoderné“, už prežité a málo atraktívne. Nastal čas „absolútnej umeleckej slobody - slobody bez hraníc“, v ktorom sa môže vytvárať úplne bez zábran čokoľvek. Začali vznikať a množiť sa diela, ktoré sa vo svojej rozumovej vykonštruovanosti a maximálnej odtrhnutosti od reality stali iba bezduchým produktom rozumu. Produktom, podväzujúcim citové zainteresovanie autora, ako aj širokej verejnosti, pre ktorú sa takýto druh umenia stáva úplne nezrozumiteľným.
A tak je dnes zvykom, že mnohí bohatí ľudia nekupujú „moderné umenie“ preto, lebo sa im snáď nejako obzvlášť páči, ale hlavne preto, aby držali krok s momentálnym módnym trendom, čiže s tým, čo letí. A aby náhodou neurobili nejakú chybu, pri výbere „diela“, využívajú služby kunsthistorikov, ktorí ich samozrejme iba utvrdia o „hodnotách“ podobnej tvorby, využívajúc svojich erudovaných a, ako inak, rozumových argumentov.
Naopak, obyčajný človek, na ktorého sa v tomto smere zvykne pozerať s istým podceňovaním, si podobné „umenie“ kúpi sám od seba iba málokedy, pretože sa mu jednoducho, keďže na kunsthistorika nemá peniaze, nepáči. V zmienenom postoji sa však neskrýva nevzdelanosť, ako sa to neraz prezentuje, ale zbytky zdravého cítenia, ktoré jediné umožňuje rozpoznávať skutočné hodnoty vo stvorení.
Urobme si malý pokus. Ukážme štvor – päť ročnému dieťaťu dve fotografie, z ktorých jedna bude reprezentovať umenie staršie a druhá naopak, „umenie moderné“. Keď sa ho potom spýtame, ktorý obrázok sa mu viacej páči, vo svojej citovej bezprostrednosti a rozumovej nezaťažensti, vyberie bez zaváhania iba skutočné umenie.
A nevravel nám snáď už pred 2000 rokmi niekto Veľký, že máme byť ako deti? Tým ale nebolo myslené na nič iného, ako práve na udržanie si detskej citovej bezprostrednosti a rozumovej nezaťaženosti po celý pozemský život. Inak nám totiž hrozí, že sa staneme bezduchými ľuďmi rozumu, ktorí, ako poľutovaniahodné kreatúry človeka, vytvárajú iba pokrivené diela. Pokrivené diela nielen v umení, ale i vo všetkých ostatných oblastiach života.
Ak však má život na zemi ozdravieť, musí sa všetko zmeniť. Všetko musí byť nové! I umenie sa teda musí stať opäť pravým umením a tvorcovia, skutočnými tvorcami, aby sa potom, podľa ich vzoru, stali všetci ľudia ...umelcami! Každý vo svojom vlastnom odbore činnosti. Umelcami, čiže ľuďmi citu, ktorí využívajú svoj rozum len ako dobrý nástroj. Lebo rozum je naozaj dobrým sluhom, ale žiaľ ...zlým pánom!
Úplne na záver je však potrebné spomenúť, že nie všetko v umení dôb dávno minulých bolo celkom správne. Ako celok síce po stáročia kráčalo dobrou cestou, ale jeden z jeho okruhov je nutné čo najdôraznejšie odsúdiť. Ide o, celou históriou umenia sa tiahnúci, kult nahoty, ktorý je jeho veľkou poškvrnou. Bližšie objasnenie tohto „fenoménu“ by si však vyžadovalo ďalší článok.
M.Š.
Slovenské občianske združenie pre posiľňovanie mravov a ľudskosti
www.zdruzenie-ludskost.sk
|
| 15 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| m.s. |
Posted - 18/07/2007 : 10:21:37
Vážení priatelia, síce po dlhšej dobe, ale predsa len sa Vám pokusim odpovedať na Vaše podnety v novej téme. |
| Oldow |
Posted - 30/05/2007 : 08:02:34
Pratele
Mluvit o vkusu a hodnote umeni je desnej problem a to hned z nekolika duvodu. U kazdeho dila bychom mohli urcit nejake kategorie, kazda tahle kategorie pak ma u urciteho cloveka urcitou hodnotu. Napriklad - prvoplanova zabavnost (Kulhánek), socialni drama (ehm na to moc nejsem, dulezite jsou dobre charaktery v tezkych situacich, ted koukam serial Nana, naprosto zarivy priklad, ale neni to kniha a asi to neznate), poetizace (Ota Pavel), imaginace (Bradburyho M. Kronika), myšlenková hloubka (Kundera), a v neposledni rade uznana hodnota skupinou, ke ktere se prirazuji, nepodcenujte to, ani u sebe ani u jinych. Kazdy hleda neco jineho, tech kategorii si muzete vymyslet mnohem vice. U me treba na vrchnich mistech stojimyslenkova hloubka a imaginace, ale to znamena jedine - knihy uspesne v ruznych kategoriich se nedaji poradne srovnavat, protoze dojem je uplne jiny. Obecne se ale urcite kategorie nadrazuji nad ostatni.
Pokud se divame na svet, mame jeden velky problem. Chovani ostatnich muzeme pouze interpretovat, nezname jejich popudy. Je jasne, ze kategorie uznana hodnota je tak trochu nefer. Slysel jsem mluvit profesory o jejich zacich, kteri v 15 letech sni o politicke kariere, jsou velmi aktivni ve vzdelavani a ctou treba Voltaira. Ktera kategorie tohoto dila udelala na tohoto cloveka takovy dojem? Moznosti jsou dve - bud profesor zaka spatne charakterizoval, takze z nej vylezl loktarsky sprt ale ve skutecnosti je to genius, ktery ve skolstvi trpi, nebo zapusobil vliv kategorie uznana hodnota. Dukazy nemame, cloveku se to libilo (i kdyz tomu treba nerozumel), navic ja jsem si vedom, ze tahle kategorie pusobi i na me, jaky z toho udelat zaver? Zadny.
Zaver nenajdeme, ale ja se podle toho snazim chovat. Jsem si vedom, ze nektera dila ktera se mi desne libila jsou mnou prehodnocena, bud subjektivni oblibou kategorie (imaginace, zeru to), nebo nadsenim pro vec (Gormenghast), nikomu je necpu a snazim se o nich vyjadrovat opatrne.
Je jasne, ze s tvrzenim, ze knihy nelze kvalitativne porovnavat neuspejeme. Je jasne, ze Hlava XXII je lepsi nez neco, ceho jmeno jsem zapomnel hned po precteni. Je ale faktem, ze rozdily v ldskych povahach delaji nejaka hodnoceni prakticky nemoznymi.
Co tedy s kritiky? Kritika by se podle me mela cist po precteni knihy jako clanek k zamysleni, ktery muze ukazat na mista, kterych jsme si nevsimli nebo na zajimave problemy. Podle kritik vybirat je mozne, ale nikdy stoprocentni, idealni podle me je precist si par radek, podivat se o co tam jde, zhodnotit, jestli tuhle dojmovou kategorii vyhledavam, zhodnotit osobu kritika a pokud je nam sympaticky zpusob jeho uvazovani a libilo se mu to, jit to prubnout. Nikdy ale nemuzete vedet, do ceho jdete.
|
| rajis |
Posted - 29/05/2007 : 15:56:55
Nemyslím si, že jakékoliv zhodnocení děje a provedení filmu je kritika. Kritika by měla být mnohem sofistikovanější a propracovější než pouhý komentář. Navíc dobrá kritika není otázkou deseti minut, ale třeba celého dne.
Ale stejně si myslím, že na csfd.cz se mi dostane objektivnějšího obrázku o filmu, než z jedné kritiky. Jednak tam bývá poměrně dost komentářů od různých lidí a druhak nepodceňoval bych ty lidi co tam píšou své komentáře, klidně bych se vsadil, že někteří jedinci viděli víc filmů než kdejaký kritik a taky svoje komentáře tam často píšou lidé, co studují filmovou školu. Chodím tam docela dlouhou a snad nikdy se mi nestalo, že hodnocení filmu (který hodnotí v průměru tak 100 lidí) se nějak výrazně neshodovalo s mým zážitkem z filmu. Jistě vyjímky se najdou. |
| noemus |
Posted - 29/05/2007 : 15:33:22
quote:
Originally posted by rajis
quote:
Originally posted by noemus
Já ale chodím do kina tak dvakrát do roka, takže si pochopitelně raději dobře vyberu na co půjdu. Nevěřím, že bys šel do ina na film aniž by sis předtím něco o něm zjistil, to chodíš náhodně?
K tomu není potřeba kritiků, stačí se mrknout na www.csfd.cz
No a to je co? Podle mne jakékoliv zhodnocení děje a provedení filmu je kritika. Navíc mě nestačí jeden odstaveček a pár komentářů od lidí jejichž názor je diskutabilní |
| noemus |
Posted - 29/05/2007 : 15:30:31
Pokud kritik kritizuje jen tak pro nic za nic, tak je to z mého hlediska na nic. To nepotřebuji, pro mne je důležitý určitý kvalifikovaný předvýběr. Kritik nemá psát pro kritiku samu, ale pro diváky, posluchače, či čtenáře. Kino dnes není zas tak levné abych zkoušel chodit na desítky filmů jen abych náhodou natrefil na ten dobrý. Pokud mne kritik nezklame pak se jeho názorem budu třeba řídit i příště.
Je navíc jasné, že u věcí, o které se aktivně zajímám kritika nepotřebuji, protože si vystačím s vlastním názorem, ale třeba u kina se mi to dost hodí. Je to sice "jen" zábava, ale to neznamená, že budu vyhazovat peníza nějaké přihlouplé trháky |
| rajis |
Posted - 29/05/2007 : 15:25:37
quote:
Originally posted by noemus
Já ale chodím do kina tak dvakrát do roka, takže si pochopitelně raději dobře vyberu na co půjdu. Nevěřím, že bys šel do ina na film aniž by sis předtím něco o něm zjistil, to chodíš náhodně?
K tomu není potřeba kritiků, stačí se mrknout na www.csfd.cz |
| noemus |
Posted - 29/05/2007 : 15:24:44
Já ale chodím do kina tak dvakrát do roka, takže si pochopitelně raději dobře vyberu na co půjdu. Nevěřím, že bys šel do ina na film aniž by sis předtím něco o něm zjistil, to chodíš náhodně? |
| rajis |
Posted - 29/05/2007 : 15:23:01
Ahoj,
mě by hlavně zajímalo, kde je hranice mezi ,,opravdovým" uměním a kýčem. Nechápu podle jakých kritérií to někdo může stanovit. Ta hranice je tak neuvěřitelně individuální, že když nějaký kritik označí něco za kýč, tak vlastně nemá vůbec žádnou vypovídací hodnotu.
Pak si nemyslím, že rozum a umění jsou dvě odlišné věci. Jistě, že spousta věcí v umění vznikla jaksi náhodně, polibkem múzi, ale na druhou stranu věřím tomu, že spousta umění byla vytvořena především rozumem. Myslím, že nějaká prvotní myšlenka musá být většinou vytvořena rozumem. Třeba básnička. Musím dlouho vymýšlet první verš a o čem to bude a když to mám, tak se píše samo.
Ke kritikům mám kritický postoj =)
Dřív jsem chtěl být kritikem, chtěl jsem se tím živit. Psal jsem recenze do dnes již neesistujících internetových ,,magů" (takový magazín, ale na hodně amatérské úrovni) na hudební alba a filmy. Ale postupem času mi začal ucházet smysl toho proč to vůbec dělám. Proč to vůbec píšu? Aby mě ostatní pochválili, jak jsem krásně objektivní? Abych si vylil zlost nad muzikou, která mi nic neříká. Ano v tom spočívá podle mě velký problém kritiků. Kritizují věci, které jsou mimo jejich vkus. Takže už předem to musí být hovadina, protože se neshoduje s jejich vkusem. Kritička paní Spáčilová je v tomhle naprostý král, aspoň v Česku. Kritizuje věci, kterým nerozumí a ani jim očividně nechce rozumět.
Jinak Miloslav má pravdu, lepší být malinkatým tvůrcem, než světovým kritikem. Tvořit dává větši potěšení a uspokojení, než kritizovat. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 29/05/2007 : 15:14:42
Richarde.
Já do kina nechodím a buhužel ani do divadla i když jsem je měl rád,ale když jdu, tak se nikoho neptám a raději uvidím těch deset špatných, protože v nich mohu najít ten lepší než doporučený kritikem. Na to jaká je jeho umělecká hodnota kašlu a přesto jsem náročným divákem.Šablony nepotřebuji a jak jsem poznal, to co kritici chválili, mne nudilo. Mně totiž vůbec nezáleží na tom, zda ostatní řeknou, je vzdělaný, nebo nevzdělaný. Jsem svůj a k tomu kritiky nepotřebuji.
MB |
| noemus |
Posted - 29/05/2007 : 15:03:45
Já s tebou Slávku úplně nesouhlasím. Ano je dobré něco vtvořit, ale kritika rozhodně není zbytečná. Pomáhá nejen autorům, ale také lidem jako já, kteří nemájí moc času, ale jsou nároční a rádi by se třeba podívali na pěkný film, zajímavé divadlo, poslechli si dobrou hudbu. Opravdu nemám čas zkoušet desítky filmů abych pak zjistil, že stálo za to jít až na ten desátý. Raději si nejdříve přečtu kritiky a zeptám se lidí jejichž názor uznávám. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 29/05/2007 : 14:44:30
Oldow.
Zkrátka je lépe být tvůrcem, třeba malým a nevýznamným, než velkým kritikem.(čehokoliv) Tisíc kritiků nevytvoří ani to nejmenší dílo, jen tvůrcům do práce kecaj a kibicujou. Já nedělím dílo na staré a nové,či moderní,ale to které mně něco říká a které ne. To které ne, to nesoudím, protože může říkat něco komusi jinému a mnohdy bych byl překvapen kolik mu toho říká. Osloví li koho mé obrázky, či hudba,pak jsem rád, ale neznamená to pro mne, že jsou dokonalé.Prostě jen našli své publikum a to docela stačí. Někdo má rád metalovou hudbu, kterou já nemusím, ale jemu něco říká a tu moji třeba nemusí. A tak je to správné, dokud někdo nezačne kázat o tom, že toto je dobré a toto špatné.
MB |
| Oldow |
Posted - 29/05/2007 : 07:54:15
Miloslave
No ja si myslim, ze umely smich se pouziva protoze cloveku se smeje lip, kdyz se smeji dalsi lide, je to podivne, kdyz se na to clovek zameri, ale je to proste podvedome, porad lepsi nez reklama.
Ja si myslim, ze existuje neco jako dobry vkus, i kdyz je to kategorie krajne slozita, zkusim to trochu vysvetlit.
Podle me se vkus meni pri dlouhodobem styku s umenim a kultivuje se. Je jasne, ze ruzni lide maji ruzne preference, ze co se bude libit jednomu se nebude libit druhemu. Je nutne zduraznit, ze mit dobry vkus neni zadna zasluha ani nic s cim by se clovek mel chlubit, protoze ucelem jakehokoli umeleckeho dila je pobavit a tak jediny opravdovy nevkus v umeni jsou pozeri, kteri ctou Kanta, ackoli u nerozumi pul slova jen proto, ze Kanta ctou prece chytri lide.
Stejne jako existuji dila stereotypne hodnocena vysoko existuji dila stereotypne hodnocena nizko. To je fakt. Jestli jsou dila hodnocena vysoko (rusky realismus treba) prehodnocena, to nevim. Jeste jsem nepotkal tvari v tvar cloveka, o kterem bych s klidem mohl rict, ze se mu to urcite libilo, ale to muze byt dano tim, mezi jakymi lidmi se pohybuji, treba k nemu sam jednou dorostu.
Pak jsou veci, ktere jsou hodnoceny stereotypne nizko, kyc napriklad. Co se o nich da rict? Poskytuji zabavu, jako koneckoncu vsechna ostatni, ale je to druh zabavy, ktery prijde sectelejsi populaci ponekud prazdny. Sectelejsi populace se vetsinou radsi bavi premyslivymi knihami s propracovanymy charaktery, ktera maji idealne co rici k zivotu a na dila plna schemticnosti a predvidatelnosti pohlizeji svrchu. Je to opravnene?
Castecne ano, rekl bych. Nevim, jake knihy nebo obrazy jsou vasimi nejlepsimi, ale konzumni zabava jimi nikdy nebude. Verim v existenci nekterych nepodminenych umeleckych hodnot.
A co ti kritici? Je jasne, ze kritik nikdy nemuze urcit objektivni hodnotu dila, ani ho dokonale interpretovat, jedina dokonala interpretace je primy zazitek. Podle me je hlavni ulohou kritika upozornovat na zajimave roviny dila, vypichnout sporne otazky, vzbudit diskusi. Vzdy ale musi maximalne uctivat puvodni dilo, nikdy si nesmi myslet, ze je schopen o nem skutecne neco rict. V kritice nevyjadrite nic. Podle me jedine co se da udelat je obratit se na ctenare a ptat se na pocity, prinaset vhledy zalozene na jeho zkusenosti s knihou. Da se i na zaklade prirovnavani k jinym kniham, ale to je zas neco jineho.
Kritici neurcuji co je dobre a co je spatne. Kdo urcuje co je dobre a co je spatne? No ja, ze jo. Spolecnost kritiku ma tendence zaspavat v minulosti a modlit se k autorum, ke kterym se modli jejich souverci. Jsou predem negativne postaveni k novemu.
Tohle pravdepodobne neni pravda.
|
| Miloslav Bažant |
Posted - 29/05/2007 : 07:34:33
Oldow.
Já mám dojem, že i kritika literárního díla nemusí být objektivní,ale vždy je závislá na názoru kritika, který také není dokonalý i když je třeba vysoce vzdělaný v oboru. Pro mne je kritika cosi podobného jako umělý smích v Amerických seriálech. Ten umělý smích říká Američanům , kdy se mají smát, protože to zřejmě nevědí. Nebo to vědí,ale skutečného humoru je tam tak málo, že tím smíchem je upozorňováno na cosi co by možná také mohlo být humorem.Stejnou práci dělají kritici a to ve všech oborech umění a ještě se tváří, jako by "sežrali" všechnu moudrost světa.Nejsou víc, než ten umělý smích.
MB |
| Oldow |
Posted - 29/05/2007 : 04:00:27
Milane
Hele, nic mi do toho neni, konecne vzdy musime soudit jen myslenku, autorstvi s ni nema nic spolecneho, ale ty mas velmi specificky zpusob vyjadrovani a me to neda se nezeptat. Cestina neni tvym materxkym jazykem, ze ne?
Nemusis mi vubec odpovidat, vim, ze to je od veci, ale osobni zvedavost mi proste neda.
|
| noemus |
Posted - 28/05/2007 : 22:33:12
quote:
Originally posted by Milan.Miló
To co tvrdíte, že jsem ne nahlédnu je lež já si pročítám rubriky po rubrice a že mi říkáte slávku.nebo m.s to beru a moc se zato omluvám, ale já píši jen o tom o čem něco vím a o tom o čem nic nevím prostě nemluvím.Tak mi promiň te mou řekl bych zcela jistou a vámi přisouzenou zdrženlivost.
Nějak nechápu co nám chceš říct? Nikdo Ti přece pokud vím neříká Slávku (Slávek je Miloslav). Až do teď jsem si myslel, že m.s. a Milan.Miló jsou různí lidé, nebo se mýlím? |
|
|
