| T O P I C R E V I E W |
| Milan.Miló |
Posted - 19/07/2010 : 14:55:06
Stav plný rozpoluplností neboli stav který
Mnohdy nazývá naše společnost psychotickými ataky tak jako východní Filosofie Mytickým prožitky.
Není stav zcela shodný a totožný k samotnému projevu
Společnosti.
Jak by jste zareagovali kdyby jste byly na rozhraní
Samotného toho to psychického vypětí a vaším jediným
Postojem jako obrana proti vlivům z okolí bylo vaše přesvědšení ač
Mnohdy nelogickou a přesto vámi zastávanou pravdou.
|
| 15 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| Miloslav Bažant |
Posted - 13/08/2010 : 11:13:45
a) špatně spí b) špatně souloží c) špatně jí nebo d) nemůže vykonávat svoje povolání (případně kombinace těchto potíží) -> pak "není normální", případně tomu můžeme říkat i "šílenství" nebo jakkoliv chcete.
Axel01
Já myslím, že mu rozumím i když to vyjádřil dost neobratně. Shrneme li to co napsal, jedná se o jeden ze základních faktorů určujících suševní onemocnění. Lékař se tě nebude ptát na to čím se zabýváš,ale na to zda tě to nebrání v základních životních fukcích a třeba tvé úloze v rodině, společnosti a zda tvé jednání nevede ke škodám na tvém životě, nebo nevedek poškození života druhých.Plníš li si všechny tyto základní funkce, lékař tě neoznačí za nemocného any kdyby ses zabývala ve volném čase nesmrtelností polárního chrousta.
Jinak je tomu,když tvůj zájem vede k potlačení těchto základních funkcí,či vede k sebepoškování,či násilí na druhých. Jak napsal dál, nelze žít s nádoby hojnosti dříve, než jí dosáhneš a přesto se o to mnozí lidé snaží.Pro svou ideu potlačují cosi, co je pro život jejich , rodiny eventuelně společnosti důležité díky vidině té nádoby hojnosti před sebou. A tak zanedbávají spánek, sex,jídlo, zájmy rofiny, své zaměstnání a podobně. Toto jsou základní znaky duševní poruchy. To že se ve volném čase někdo zajímá nesmysly vůbec není podstatné vzhledem k duševnímu stavu.Pokud toto neovlivní to základní, je to prostě jeho věc.
Označit za blázna toho, kdo zanedbává sex,omezuje se v jídle,či zvolí jednostrannou stavu ,či omezuje spánek je ovšem nesmysl,pokud nejsou uvedeny další okolnosti.Praktikovat sex není povinnost, jíst určitou stravu, nebo množství jídla také není povinnost,ale třeba vydělávat a živit rodinu již povinností je.Tuto povinnost člověk přijal tím, že rodinu založil.Neplní li někdo tuto povinnost díky nějaké idei, nebo ideologii, je na tom cosi nesprávného a nenormálního.
No a tom ta jeho slova mám takový dojem jsou.
MB |
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 14:32:06
Neronisi
Tady jsem se pokusil něco
Ohledně toho najít.:
------------------------------------------
Symbol, archetyp a mýtus ve výtvarné výchově a v arteterapii.
Hlubinně psychologický výklad dětské výtvarné práce.
Komunikace se odehrává prostřednictvím různých znakových elementů podle sémiologie jsou základními komunikativními jednotkami – symptomy, ikony, signály a symboly.
Symbol je komunikativní jednotkou do jisté míry obestřenou záhadou, ale zároveň zjevností danou jeho archetypovými významy. Symbol se stal základem uměleckého vyjadřování, jelikož část významu symbolu je téměř vždy zasažena určitým mystériem poznání.
Dříve než se dítě naučí mluvit a než ovládne slovní zásobu a jazykové prostředky do té míry, aby mohlo vyjadřovat to, co cítí a myslí – tedy prezentovat svůj „horizont zkušeností“ řečovým znakem, jemuž je třeba se teprve naučit, naskýtá se mu příležitost k vyjádření vlastního horizontu zkušenosti prostřednictvím grafického záznamu nebo ztvárněním hmoty v prostoru. Ale i tehdy, když řeč již ovládá, zůstává v jeho vědomí něco, co slovy nelze plně sdělit. Dítě tvoří za účelem komunikace se světem grafický nebo plastický znak, který se často stává symbolem.
Výtvarná práce dítěte obsahuje četné geometrické obrazce, jež mohou být vykládány jako symboly.
Nejelementárnějším symbolem je bod. Je výrazem zastavení, nachází-li se uprostřed jiného obrazce pak symbolizuje střed, představuje trvalost ve smyslu prapříčiny dějů, kterou již není třeba dále vysvětlovat. Již dva body mohou symbolizovat různé významy, počet bodů v kompozici může souviset se symbolikou numerologie.
Za symboly považujeme také přímky různě protínající formát, ale i křivky tvořící různé kompozice. Horizontální linie je výrazem klidu, plynutí. Je velmi důležitým kompozičním předělem, odděluje zpravidla svět pozemský od podzemí, nebo naopak od světa nebeského, což je patrné v pohádkových výjevech dětmi často zobrazovaných.
Vertikální linie je naopak výrazem vzruchu ale i trvalého směřování člověka k transcendentnu. Směřování vertikály do hlubiny spodního prostoru formátu je ale také výrazem toho, že vertikála může být spojována s podsvětím, lidským nevědomím a temnými silami duše.
Dvě linie (horizontála a vertikála), které se protínají, tvoří kříž(viz výklad symbolu). Dítě s oblibou využívá tohoto symbolu ke znázorňování nejrůznějších předmětů, které považuje za důležité.
Kruh: Všeobecný sklon k symbolizaci u všech výtvarných typů je prokázán častým výskytem kruhu v dětské kresbě. Kruh má v dětské tvorbě daleko hlubší význam než je mu přisuzován. Představuje věčný přírodní koloběh ale zastupuje i věčný běh událostí lidského života.
Kříž je jedním z nejstarších symbolů v umění. V dětském výtvarném projevu je křížení linií velmi časté, nemusí však hned vyjadřovat hluboké náboženské či filozofické obsahy.
Kříž ve tvaru T symbolizuje v dětských grafických projevech figuru.
Čtverec je symbolem pozemskosti. Děti velmi často komponují své obrazy v kvadraticky členěných schématech a nejde jen o čtverec jako tvar, ale o samotné čtvercové kompoziční uspořádání. Příčinou bývá vnitřní touha po stabilitě.
Spirála s levotočivou nebo pravotočivou linií
Labyrint
Symetrie (z řec. symetria – soulad, souměrnost) je konstantním rysem dětského výtvarného projevu.
Mandala je slovo pocházející ze sanskrtu, kde označuje kruh a symbolizovala vyváženost vnitřního světa člověka. Může být použita jako hodnotná cesta pro sebepoznání.
Příčinou vzniku grafického projevu dítěte je vnitřní potřeba utváření formy, při čemž jednou z nejsilnějších potřeb dítěte je tendence k rytmu. Rytmus nachází své vyjádření v motorické činnosti dítěte už v jeho prvních grafických projevech. Vedle samotného výkladu symbolů jde také o prozkoumání způsobu, jak jsou jednotlivé symboly spojovány, neboť i kompozice jednotlivých symbolů je ovládána rytmem, který je základem celkového výrazu dětské práce. Řád rytmu je tedy základem tvoření i spojování symbolů.
Archetyp a jeho zobrazování
V souvislosti s výskytem symbolu v dětském výtvarném projevu je zmiňován také pojem archetyp. Slovo archetyp je složeninou dvou významových základů: arché – počátek a typos – vzor
V grafických projevech znamená ustálený ideální tvar, odvozený zpravidla z tvaru přírodního, který je určitým prototypem věci nebo ideje. V širším pojetí může být nejenom podoba věci či postavy, ale i chování hrdiny, jeho vlastnosti a skutky. Archetyp je objevován skrze abstrahování určitých jevů, ale zároveň je zakotven v realitě. Objevuje se ve snu, v mýtu, v lidové kultuře, v umění a rovněž v dětském výtvarném projevu. Např. Barthesovo rozlišování tří významových rovin v symbolu nás vede k pochopení smyslu symbolického vyjadřování. Barches rozlišuje u symbolů archetypového charakteru – rovinu výrazu, rovinu obsahu a rovinu vztahu.
Dětské výtvarný projev je jistým druhem gestické komunikace, kde ovšem gesto není pouhým výrazem momentální naladěnosti, ale stává se i výrazem sociability. Ta obsahuje, mimo jiné, určité popudy k ustáleným typům chování – archetypy. (v tomto smyslu sehrávají archetypy dynamizující úlohu).
Archetypy v dětských grafických i plastických projevech jsou výrazem skrytého řádu světa a mnohdy obrazem nevyhnutelnosti určitým typům lidského jednání, nebo se stávají i projevy zdánlivě nelogických událostí. Všimněme si některých možných výkladů obrazů zachycujících klíčové postavy a dějové momenty v pohádkových příbězích. Děti je zobrazují často samy od sebe a mnohdy nás tímto symbolickým pojetím klíčových bodů pohádek nevědomě upozorňují na závažnost těchto obrazných sdělení vzhledem k problémům našeho psychického života. I tímto způsobem můžeme vysvětlit hluboký zájem dítěte o pohádkové příběhy.
Poznání hlubinně psychologických kořenů pohádky nám umožňuje lépe se orientovat v jednotlivých motivech a námětech a v jejich kombinacích při výtvarné práci s dítětem. Znalost psychologie pohádky nám pomáhá při sestavování komentářů dětských prací.
Považujeme-li dětskou výtvarnou práci za výraz ontologické zkušenosti, pak se musíme smířit s tím, že budeme pouze nahlížet do různorodosti jejich obsahu a naše případná konkrétní interpretace ve formě komentáře bude pouze určovat směr, kterým by se mohlo porozumění výtvoru dítěte ubírat. Porozumět neznamená však pochopit vše doslova, porozumění počítá s dynamikou výkladu obrazu dítěte a s jeho možnými proměnami.
literatura:
Babyrádová Hana, Symbol v dětském výtvarném projevu
----------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 14:18:28
Neronisi
----------------------------------------
Dítě tyto sociální vazby s dospělými nesdílí, tedy necítí ani uvnitř žádnou potřebu se k nim nějak názorově stavět. Bude tedy vnímat spíše děj jako takový, více se soustředit na tančící chaloupku na kuří noze a veselého trpaslíka. Přičemž ony sociální vazby bude vnímat jen povrchně a to tak, že je bude umět jen pojmenovat.
-------------------------------------
Dítě nemusí sdílet takovéto sociální vazby
Ale kolikrát samotný vliv s okolí vnímá jako
Jeho důsledek který mu předkládá Archetypický
Činitele který mu dávají a nenásilně mu předkládají
Obraz toho to světa a samotnou prezentaci v něm.
--------------------------------
Ono jde o určité vodítko k tomu uvědomit si čím se děti s různým vnímáním obvykle vyznačují. Protože pokud jde o jejich dospělé verze, ty bývají zatíženy už výhradně svou starostí o to se prosadit nebo se zajistit, což dost zkresluje a o skutečném potenciálu podobných jedinců to nic nevypovídá.
---------------------------------
Ony samotné děti si mnohdy hledají
Jako důsledek, příčiny v samotných dospělých
A to tak že se stávají samotnými jejich činiteli
Které v nich vytvářejí a utvářejí samotný
Jejich obraz který je vlivem přenosu s dospělého
Na dítě zcela sugestibilní a to v tom že dítě
Si tak dokonale utváří samotný obraz třeba v rodině.
Podle nějž si utváří samotné charakteristické rysy
Povahy které ho staví do různých rolí na kterých
Se spolupodílí samotný rodiče.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 07/08/2010 : 14:23:53
Zajisté dítě si představuje zcela něco jiného
V oněch pohádkách.
Postavy v pohádkách tedy vnímá na rozdíl
Od dospělého zcela odlišně přijatelně věku
A rozumu.
Totiž dospělý člověk si většinu impresí podvědomě přiřazuje k tomu jak by vypadaly ve společnosti, k tomu jaké má na ně nějaká komunita názor a tomu přizpůsobuje i své vnímání - a jsou pro něj zajímavé tedy už pouze oním směrem.
Jde o přirozený mechanismus, protože k přežití a snadné orientaci ve společnosti je zapotřebí znát její zvyky a možnosti jak se v ní prosadit, jsou tyto vazby následně přesouvány na vnímání jako takové.
Tedy pokud se bude někdo dívat na Aničku jak se nemůže vdát, bude si takovou situaci každý jednotlivec přiřazovat vzhledem k vlastnímu postavení ve společnosti. A třeba již šťastně vdaná škodolibá semetrika na takovou scénu kouká s pocitem vítězství, nějaká nezadaná cítí spoluúčast a zkušený starousedlík na ni kouká tak, že ji děvčicu Ivan nesbalil, protože kolem toho chodí jako kolem horké kaše.
Dítě tyto sociální vazby s dospělými nesdílí, tedy necítí ani uvnitř žádnou potřebu se k nim nějak názorově stavět. Bude tedy vnímat spíše děj jako takový, více se soustředit na tančící chaloupku na kuří noze a veselého trpaslíka. Přičemž ony sociální vazby bude vnímat jen povrchně a to tak, že je bude umět jen pojmenovat.
Na onu zvláštní úlohu dítěte jsem narážel hlavně z toho důvodu, že umožňuje soustředit se na principielní záležitosti jako takové v tom smyslu, že pokud dospělým odvádí pozornost jejich spoluúčast na vlastní roli ve společnosti, dítě bude spíše vypadat, že říká věci nezaobaleně a "tak jak jsou". Což je však jenom tím, že v jeho životě neexistuje nic jiného než děj jako takový a ony sociální návyky si získává až časem.
Ono jde o určité vodítko k tomu uvědomit si čím se děti s různým vnímáním obvykle vyznačují. Protože pokud jde o jejich dospělé verze, ty bývají zatíženy už výhradně svou starostí o to se prosadit nebo se zajistit, což dost zkresluje a o skutečném potenciálu podobných jedinců to nic nevypovídá. |
| Milan.Miló |
Posted - 05/08/2010 : 17:00:49
Neronisi
------------------------------------
Ale jako fenomén nebo nějaký aplikační nástroj je to zajímavé. Otázka zní co z toho. Respektive otázka zní proč by si měl člověk hledat něco dalšího za něčím co existuje v úplně jiné podobě. Proč to "další" rovnou nenatočit doslova. Proč nevznikne pohádka ve tvaru, v jakém si ji zmínil? Cenzura?
-------------------------------
No nevím v oné pohádce tedy v jejím
Psychologickém výkladu nejde ani tak
Pohádku natočit tak jak ji onen daný člověk
Analyzoval.
Nýbrž v psychologickém pojetí a samotném
Rozboru pohádky jde o to nalézt tam různorodé
Společné prvky pro danou situaci a to jak lidi
V normálním životě prožívají různé situace
V dané chvíli a nalézt tam tak samotné společné
Prvky tedy jednotlivců či samotné společnosti
Ve které se onen děj odvíjí.
Na základě toho pak lze určit samotné povahové
Prvky které primárně vyzdvihují jedincovo vnímání
A zcela tak určit nebo se zcela přiblížit onomu jeho
Danému prožitku.
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 05/08/2010 : 16:47:47
Neronisi
-----------------------------------------
Pokud se pak jedná o příběh, při němž jsou zmiňovány povahové rysy nebo různé dějové zvraty, které nezná, představuje si pod nimi něco úplně jiného než to co dospělý člověk. Což znamená, že pakliže jde o děj, při němž není ona mysl zúčastněná vlastními zkušenostmi, vytváří si ve své fantazii svět vlastní.
-----------------------------------
Zajisté dítě si představuje zcela něco jiného
V oněch pohádkách.
Postavy v pohádkách tedy vnímá na rozdíl
Od dospělého zcela odlišně přijatelně věku
A rozumu.
Každé dítě tak jako dospělí člověk zajisté
Má jiné zkušenosti a na základě oněch zkušeností
Se vytváří i jeho vnitřní svět fantasie a vnímání.
--------------------------------------------
Tohle je důležité, abychom dokázali ono "složitější" propojování a intuici chápat. Ve výsledku pak může být taková mysl jakousi studnicí nápadů. Nicméně problém dětí je v tom, že postrádají schopnost se vyjadřovat.
-----------------------------------
Pochopitelně že děti přirozenosti věku
A jejímu vnímání nemají takové vyjadřovací
Schopnosti jako dospělí.
Ale však zcela už intuitivně dokáží rozlišovat
Mezi různými stavy jako je dobro a zlo tak jako
Láska a nenávist v samotných pohádkách.
Podle kterých již zcela zajisté a instinktivně
Dokáží přisuzovat různé vlastnosti postavám
V samotné pohádce.
Které se pak spolupodílí na samotném utváření
Dětského vnímání a nazírání na svět.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 04/08/2010 : 19:45:13
Jinak dále uvádíš příklad propojení oněch mostů a jakési parafrázování. Ono se to dá skutečně takhle aplikovat. K tomu je však zapotřebí jakési konrétní soustředění určitým směrem. Při němž myslí člověk při jakékoliv scénce nebo příležitosti třeba na sex. Marfuša čeká u stromu (sex) přichází první, který ji neuspokojí (sex) je to starý nadržený dědek (sex) s holí, která uvnitř chladí.
Tohle může být asi zajímavé pro pobavení, ale osobně pochybuju, že si lidé normálně asociují příběh třeba s nějakým podobenstvím nebo tak. teda aspoň já se vždy raději dívám na děj jako takový, protože se u toho zaprvé nemusí tolik přemýšlet a zadrujé autoři dokáží být mnohem nápaditější než abych chtěl jejich výtvor redukovat na nějaké poučení o mém osobním problému. (což je navíc taky dost nudné, je řešit pořád dokola)
Ale jako fenomén nebo nějaký aplikační nástroj je to zajímavé. Otázka zní co z toho. Respektive otázka zní proč by si měl člověk hledat něco dalšího za něčím co existuje v úplně jiné podobě. Proč to "další" rovnou nenatočit doslova. Proč nevznikne pohádka ve tvaru, v jakém si ji zmínil? Cenzura? |
| neronis |
Posted - 04/08/2010 : 19:38:41
Neronisi za jisté dítě
Které čte vyvolává a vytváří v sobě
Mnohem větší zatížení na mozek.
A to díky samotným představám
Které se snaží ve své mysli vyvolat
A zároveň formovat do různých dějů
A povahových rysů.
Pokud se pak jedná o příběh, při němž jsou zmiňovány povahové rysy nebo různé dějové zvraty, které nezná, představuje si pod nimi něco úplně jiného než to co dospělý člověk. Což znamená, že pakliže jde o děj, při němž není ona mysl zúčastněná vlastními zkušenostmi, vytváří si ve své fantazii svět vlastní.
Tohle je důležité, abychom dokázali ono "složitější" propojování a intuici chápat. Ve výsledku pak může být taková mysl jakousi studnicí nápadů. Nicméně problém dětí je v tom, že postrádají schopnost se vyjadřovat. |
| Milan.Miló |
Posted - 03/08/2010 : 21:00:50
Neronisi
Nebo zde ti mohu přiblížit
Pomocí další pohádky jak to vše
Funguje v běžném životě.
Jak takové pohádky mají vliv
Na člověka a utváření
Jeho vlastností .
Jak člověk je spojen a prostoupen
Legendami a mýty.
Je to jako by člověk byl na pozadí
Toho všeho jen pouhou neutuchající
Odezvou která má za následek samotné
Vnitřní konflikty a zároveň i kladně a mínusově
Nabité části vlastní osobnosti.
Zde jsem ti něco našel.:
-----------------------------------------------------
Z pohádky do pohádky
Pohádky provázejí každého z nás takřka od narození. Dětství bez nich by nebylo úplné. Nejenže pohádky děti baví, rozvíjejí jejich fantazii, ale mají velmi důležitou roli při utváření dětské osobnosti. A to i v případě, že o ně časově vytížení rodiče své potomky ochuzují.
To je dnes bohužel problém, se kterým potom nejvíce bojují učitelé ve školách. Říká se, že pohádky pozvedávají pomocí symbolů lidského ducha, kterého běžný život většinou utlumuje. Z vlastní zkušenosti můžete určitě potvrdit, že pokud chcete dítě naučit novému návyku, je mnohem jednodušší zasadit ho do pohádkového kontextu a v příběhu ukázat na hlavním hrdinovi, jaké jsou důsledky jeho nesprávného chování. Je to znatelně účinnější než neustále vyhrožovat a napomínat. Pětatřicetiletý Petr měl problém se svou šestiletou dcerou, která na každou svou nelibost reagovala agresivním chováním: „Když má naše Veronika takovou tu svoji chvilku, mlátí kolem sebe vším, čím se dá, hází hračkami, bouchá do mě i do manželky, vlastně do všeho a do všech, kteří jsou v dosahu. Křičí a nadává. Ty její záchvaty neopodstatněného vzteku mi teď opravdu dávají zabrat.
Nelíbí se mi to a vlastně mě to dost štve. V počátku se to možná zdálo roztomilé, ale jak rostla, stal se z toho dost velký problém. Žádné tresty nepomáhaly a na domluvy rychle zapomínala.“ Po dohodě s psychologem, kam s Veronikou rodiče zašli, jí potom jen stačilo odvyprávět krátký příběh, ve kterém zlý kluk, který mlátil všechny lidi ve svém okolí, skončil nakonec úplně sám, protože se všichni odstěhovali někam jinam. Zní to trochu zjednodušeně a možná až pohádkově, ale vyprávění příběhů a pohádek je staletími prověřená a otestovaná metoda. Stejné pohádkové příběhy, které známe a které vyprávíme svým dětem, poslouchali naši praprarodiče a měli by je slyšet i naši vnukové. I oni potřebují předat základní informace o fungování lidské společnosti už na počátku vývoje.
UNIVERZÁLNÍ PŘÍBĚHY
Většina pohádkových příběhů existuje napříč hranicemi a hodně podobné hrdiny najdete ve vyprávění všude ve světě a v celé lidské historii. Mění se prostředí, trochu se aktualizují okolnosti, ale příběh a hlavní postavy zůstávají. Pohádky jsou tedy ideálním zdrojem k získávání kolektivně nevědomých procesů. Zobrazují archetypy v základních formách a jsou tak vhodné pro interpretaci nevědomých procesů, které ovlivňují lidské konání.
Pohádka, stejně jako mýtus, která přežila staletí jen s drobnými úpravami, je tedy určitou výpovědí o lidském příběhu, a to jak jednotlivém, tak kolektivním. Dřív to totiž s pohádkami bylo jednoduché: příběhy, které posluchače a vypravěče oslovovaly (tedy dokázaly k nim pomocí symbolů promlouvat a případně i napomáhat při řešení problémů), se udržely, protože byly vyprávěny dál. Takže sběratelé pohádek, kteří v minulých staletích jezdili a zapisovali vyprávění pamětníků, přenesli na papír jen léty otestované postavy a příběhy.
A v nových pohádkách? Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že se v nich znovu objevují podobné příběhy a základní postavy reprezentují archetypální obrazy – jen mají moderní podobu a základní archetypální vzorec je dovedně ukrytý v hromadě moderního i tradičního kulturního materiálu.
ARCHETYP JAKO „JEDNOTKA“
Archetyp je v psychologii charakterizován jako určitý vzorec psychického vnímání, vzorec myšlenek, chování, který se neustále opakuje. Pro analýzu pohádek je ale nutné chápat archetyp spíše v rozsahu, který mu dal C. G. Jung, tedy jako symbolickou ideu, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí, aby se podstatně podílela na utváření psychické reality osobnosti. Působení archetypu v pohádkách a vlastně i ve snech a dalších procesech, kde je vnímáme, je celistvé, to znamená, že z něj vyzařuje jak myšlenkový proces, tak emoční základ. Tedy nejenže víme, že vítězství rytíře nad drakem je vítězstvím dobra nad zlem, ale také, že souvisí s vyrovnáváním se s primitivním instinktivním chováním. Zároveň nám přináší radost z vítězství, uvolnění z tlaku, který přítomnost draka vyvolávala, atd.
Proto je nutné se při rozebírání pohádek nedívat jen jedním směrem. Chce to trochu globálnější pohled, a čím poctivěji se do studia pohádek pustíte, tím víc informací naleznete. Pohádky popisují obecně lidské základy, a tak po celém světě najdete stejné základní příběhy, ale jejich konečná interpretace je jednoznačně ovlivněna kulturou, ve které vznikaly. Boj s čertem je vždy vyrovnávání se se stínem, ale v oblastech, které nebyly zasaženy křesťanstvím, asi nemůžete ve vlastních křídlech hledat anděla a kříž nebude znamenat smrt. Vysvětlení archetypu jako pojmu vypadá na první pohled velice složitě, ale pokud se podíváte na ty nejdůležitější archetypy konkrétně, pochopíte, že se jedná o naprosto logické pohledy. Sami pak už budete schopni vyjmenovat pohádkové příběhy a bezpečně najít postavy, ve kterých se archetypy objevují.
POHÁDKA JAKO MOST
Stejně jako v dalších otázkách psychologie, i v analýze pohádek existuje několik rozdílných přístupů. Jednoznačně nejpopulárnější je škola, která vychází z analytické psychologie a tedy i učení C. G. Junga. On sám se analýze nevědomých projekcí v pohádkách poměrně hodně věnoval, ale k jejich obecné popularitě asi nejvíc přispěly práce Marie-Louise von Franz. Její výklad pohádek je postaven čistě na základě jednotlivých archetypů hlubinné psychologie a poodhaluje jím jejich přímý vliv na osobnostní rozvoj člověka. I když sama upozorňovala na rizika přímého vztahování analýzy pohádek k problémům člověka, sama je mnohdy v terapeutické praxi používala. Většinou vnímala pohádku jako most, který pomůže člověku potkat se se sebou samým a prostřednictvím archetypů najde správný směr své cesty. Prakticky to připomíná princip, na kterém je založena homeopatie – tedy ukázání správné, nebo špatné cesty, kterou se tělo (psychika) má dát. Jako přehnaný příklad může fungovat příklad z praxe jednoho psychoterapeuta, který byl zároveň velkým vyznavačem homeopatie. Když k němu přišla klientka, která trpěla velkými otoky, dal jí homeopatikum z ropuchy, protože i ta se podobně nafukuje, a doufal, že si tělo uvědomí negativní směr svojí cesty.
U psychologického výkladu pohádek to je asi rozumově trochu lépe uchopitelné a není nutné hledat složité kličky. Každý příběh je opravdu léty obroušen a většinou v něm zůstávají archetypy v nejjasnější formě. Jako při každé projektivní technice zkoumání osobnosti je důležitá autentičnost, protože každá snaha upravovat, směřovat a zlepšovat bude znamenat zkreslení už tak těžko uchopitelných výsledků. Ale v principu lze říct, že každý jedinec získává vztah k pohádce, která nejvíce vyjadřuje jeho osobní příběh. Ten se může v různých fázích vývoje lišit. Když např. mladý muž uvažuje o odstěhování se od rodičů, asi mu bude blízký příběh, ve kterém vystupuje velká matka i v negativní stylizaci.
Občas se v terapeutické praxi používá technika spontánního vyprávění pohádkového příběhu, kdy je klient požádán, aby vyprávěl nějakou pohádku, ideálně svou vlastní. A podle postav a příběhů, které se v jeho vyprávění objeví, se dají najít problémy, které ho momentálně zatěžují nejvíc. Schválně píšu momentálně, protože tato projektivní technika je nejvíce ovlivněna momentálním hnutím mysli. Takže pokud se od ženy právě odstěhoval manžel k jiné ženě, těžko bude vyprávět příběhy o velké lásce. Hrdinkou její pohádky bude spíš princezna zavřená ve věži, kde je úplně sama. Při analýze pohádek a jejich případné aplikaci na známé je nutné se co nejvíce oprostit od vlastních projekcí, které mohou celou analýzu nasměrovat naprosto odlišnou cestou. Potom i hrdina má úplně jinou tvář, když se vás přítel nedokáže zastat, a ježibaba nemusí být zákeřná, pokud ji srovnáte s chováním vlastní tchyně.
I když je analýza pohádek poměrně složitá, je lepší ji nebrat zase úplně vážně, ale jak už jsem napsal, spíše jako most, který vás zavede na setkání se sebou samým.
ARCHETYPY V POHÁDKÁCH
MOUDRÝ STAŘEC pomáhá zaměřit psychiku na cíl, vede nebo navádí správným směrem. V pohádkách ho můžete najít například jako moudrého krále nebo dědečka, který za darovanou buchtu poradí směr cesty. Ale i jako sovu, od které hrdina získá odpovědi, jako čaroděje, převozníka, či děda Vševěda.
DÍTĚ je nejjednodušeji vysvětlitelné jako princip dítěte v nás, tedy něco, co bylo a zachovalo se. V pohádkách se zjevuje třeba jako trpaslík, jeho velmi povedenou projekcí je sám Malý princ. Většinou se objevuje zcela nečekaně a na zvláštních místech.
STÍN jako archetyp vypovídá převážně o našem vlastním nevědomí. Je to naše temná stránka – kontrast ve smyslu Jekyll a Hyde. V pohádkách je to zlověstná bytost, která může mít negativní vlastnosti, které nechceme mít sami, a tak se objevuje v podobách strašidelných bytostí. Souboj se stínem je důležitým krokem k osobnosti, musíme se s ním poprat, proto i v pohádkách je třeba zlou bytost porazit, přechytračit, přemoci. Typickým představitelem stínu v českých pohádkách je čert.
PERSONA se nejčastěji charakterizuje jako určitá maska, která ukazuje naše bytostné já v sociálním světě. Zjednodušeně si to můžete představit jako divadlo v maskách, kdy si postavy nasazují obličeje s emocemi a samy za nimi mluví.
ANIMA – podle některých teorií je každá osobnost (muže i ženy) složená z ženského a mužského principu, a jen pokud jsou principy v rovnováze, je osobnost vyrovnaná. Anima u mužů je určitým protipólem jejich mužského jednání, čím větší animou muž disponuje, tím silnější je jeho mužnost a naopak. Žena, která je pro muže ztělesněním animy, ho má v hrsti, často může být onou femme fatale. V pohádkách je anima také ztělesňována jako osudová krásná žena, pro kterou muži udělají cokoli, může to být stejně tak bohyně jako čarodějka.
ANIMUS je protipól animy, je to obraz muže uvnitř ženské psýché. Tedy někdo, ke komu vzhlíží s obdivem. Říká se, že obrazem anima je třeba oblíbený zpěvák. Takže je logické, že v pohádkách to bývá krásný princ, silný bojovník, tedy ztělesnění mužnosti.
MATKU jako archetyp je asi zbytečné složitě rozepisovat, je jasné, jaké principy nese v základní výbavě, ale je dobré si uvědomit, že jako každý archetyp má i matka svou temnou stránku. Oproti hodné mamince stojí zlá macecha, vedle dobré sudičky přichází zákeřná baba jaga a proti Matce Boží se může postavit například zabijácká bohyně Kálí. Ve většině pohádkových příběhů se matka objevuje jako ochranitelka, nebo je úkolem hlavního hrdiny boj o odtržení se od mateřského klína a tím pádem přechod do dospělosti.
PANNA je ženskou silou, která uvádí na scénu hrdinu, jenž povstává z dítěte. Je zároveň nositelkou rituálů, proto se s ní často spojuje i věčný návrat. Reprezentuje ji čistota, neposkvrněnost, nevinnost, v pohádkách se proto nejčastějí objevuje jako víla, rusalka a nebo jako Sněhurka.
HRDINA je ten, kdo musí vykonat nebezpečné úkoly, zápasit s nestvůrami, projít porážkou, pádem do hlubiny a následným znovuzrozením (případně iniciací do nového života). Tento archetyp představuje cestu lidského vědomí. Cesty přes překážky jsou nevyhnutelné fáze dospívání individua. Hrdina může být válečník, může být dítě, stejně tak jako milenec, tyran anebo světec a vykupitel světa. Nejrůznějších hrdinů jsou plné pohádky, a tak není třeba hledat jednotlivé postavy, je to jeden z nejlépe uchopitelných archetypů. Podstatným momentem je fakt, že vy sami si nemůžete vybrat svůj archetyp a pak se vydat jeho cestou. Zaprvé každý je ovlivňován kombinací archetypů a zadruhé, vy nemáte archetypy, ale ony
-------------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 03/08/2010 : 19:17:39
Neronisi
-----------------------------------------
Ono to mimochodem podle mě souvisí s onou intuicí, protože pokud musí takové dítě transformovat defakto nehybné písmenka a jednoduché předměty na nějaký zážitek, je zcela logické, že u toho zapojuje větší mozkovou kapacitu, protože dochází k mnohem složitější transformaci v tom smyslu - aby k onomu zážitku došlo.
---------------------------------
Neronisi za jisté dítě
Které čte vyvolává a vytváří v sobě
Mnohem větší zatížení na mozek.
A to díky samotným představám
Které se snaží ve své mysli vyvolat
A zároveň formovat do různých dějů
A povahových rysů.
Zcela jistě tím i prohlubuje vlastní
Intuici která se tak stává jeho přirozeností
Na kterou se může kdykoli spolehnout
A kterou v dané situaci může i vyvolat.
---------------------------------------------------------
Z toho vyplývá, že je určitá náročnost na proces defakto akcelerátorem jakési inspirace nebo schopnosti aplikovat (třeba ony děje nebo postavy).
--------------------------------------------------
Z toho opravdu vyplívá závěr
Že opravdu tak vyvolaná náročnost
Vyvolává proces který se tak stává
Akcelerátorem jakých si schopností
Které tak ono dítě aplikuje na dané
Postavy a děje.
Neronisi
Tady jsem ti našel výklad nejznámější
Ruské pohádky o Mrazíkovi.:
------------------------------------------------
Mrazík - výklad známé pohádky
K textům, jejichž hluboký smysl zůstává skryt pod profánním povrchem,
patří i známá sovětská filmová pohádka Mrazík. Běžně bývá vykládána
jako boj dobra a zla. Ano, je tomu tak, ale nejde tu tolik o boj
mezi hodným Ivanem s Nasťou a jejich spojenci na jedné straně a zlými
stvůrami od ježibaby až po macechu a hloupého ženicha s prasečím
hláskem na druhé. Jde o boj lidské přirozenosti proti spoutávajícím
ji konvencím. Autor scénáře Nikolaj Erdman, významný představitel
ruského absurdního dramatu, vědomě zašifroval do konvenční,
z folklóru převzaté struktury pohádky poselství o síle vášně, která
překonává nepřízeň pokrytecké doby. Proberme si pohádku obraz po obraze:
Na počátku vidíme loučení Ivana s matkou. Ivan odchází do světa
a vůbec se mu nechce poslouchat matčina doporučení, jak se chovat
co nejkonvenčněji ("a starým ustupuj"), natožpak zůstávat v incestním
oidipálním vztahu k ní ("a někdy si na mě vzpomeň"). V této souvislosti
je typické, že není zmínky o Ivanově otci: Váňa vyrůstá, aniž by znal
model mužského, otcovského chování. Ivanův odchod není jen tradiční
"cestou na zkušenou": Roztržení svazujícího, incestně zabarveného
a tedy patologického vztahu s matkou je pro něho otázkou životního
dozrání, vyspění v muže.
Stín matky jako jediné ženy, kterou skutečně miluje, však provází
Ivana i dále: Ivan potkává půvabné dívky, které ho lákají k vykonání
zralého genitálního kontaktu. Všimněme si i jednoznačně erotického
symbolu jablka (mýtus o Evě a rajském plodu!), které dívky házejí
Ivanovi, zpívajíce verš "jablíčko ti dáme, pak si zazpíváme".
"Zpívání" jako tabuistické označení soulože je rovněž hluboce tradiční.
Ivan však tyto pokusy o kontakt odmítá. Cítí poprvé, že jeho přirozené
tíhnutí je jiné.
K incestuálnímu poměru s matkou přibývá i další součást komplexu
rozpadu: narcismus. Poznáváme jej ve scéně se zrcadlem, kdy se Ivan
zhlíží ve svém mladistvém půvabu. Píseň "Nevěstu si vyhledám / ta musí
být jak jarní květ / jinak budu radši sám" odhaluje jeho falšující,
krycí motivy: Nemožnost navázat vztah s reálnou ženou maskuje touhou
po ideálu, rozumí se že čistém, platonickém, který nebude vyžadovat
prokázání jeho mužnosti.
V tomto okamžiku nás film přenáší jinam. Jsme uvedeni přímo
do ohniska konfliktu, který probíhá v rodině Nastěnčině. >Ošklivá
sestra Marfuša nemůže spát - je trápena neukrotitelnou pohlavní
touhou. Je to ovšem touha nestandardní: Lízátko v její ruce je
symbolem cunnilinctu - ano, Marfušina touha je zřetelně lesbická,
jejím objektem je nevlastní sestra Nastěnka. Nastěnka, jejíž zaměření
je naopak heterosexuální (jehlice, s nimiž neustále při pletení obcuje),
nechce své sestře vyhovět. Zlá macecha jí proto vyhrožuje a sadisticky
se na ní ukájí. Lesbický motiv je tedy přítomen i zde.
Děj se opět vrací k Ivanovi: Přepadávají ho loupežníci. Nenadálý
kontakt se světem drsné, vyzrálé maskulinity je pro Ivana nečekaně
přitažlivý. Zjišťuje, že jeho vlastní role je ženská, pasivní. Jeho
výrok "nu což, tak si mě olupte" vyjadřuje touhu být hrubě, bestiálně,
nejlépe análně znásilněn. Zaujetí, s jakým se vrhá na kyje loupežníků
a vyhazuje je do výšky (křivka, jíž kyje vylétají k obloze, se nenáhodně
podobá Rauch-Paulsenově křivce orgasmu), svědčí o intenzitě probuzené
vášně. Jednorázový kontakt, při němž jde pouze o holý sex, však Ivana
nadlouho nemůže uspokojit. Dědeček Hříbeček, jehož Ivan potkává vzápětí,
je jedinou bytostí mimo labyrint erotických vztahů této pohádky.
Jeho úloha je jiná - iniciační.
Ve schématu, popsaném Danielou Hodrovou v Románu zasvěcení, zastává
Dědeček Hříbeček úlohu Zasvětitele: s Ivanem si hrají na honěnou.
Honička zde symbolizuje psychoanalytický proces, dokonce i s náznakem
funkce přenosu, kdy se totiž ze cvičných důvodů na okamžik stává
objektem pacientovy touhy sám lékař. Dědeček Hříbeček v honičce
zvítězil, Ivan je poražen, tj. rozpoznán. Dědeček-psychoanalytik mu
dává nazřít jeho identitu. Ivan se ovšem brání přiznat si vlastní
homosexualitu až do konce. Dědečkovu diagnózu odmítá a z jeho
varování, že potlačovaná přirozenost mu způsobí psychické problémy,
si nic nedělá.
V marné snaze uniknout svému údělu pokouší se Ivan ještě jednou,
naposledy, o heterosexuální styk - s Nastěnkou, kterou potkává na břehu
říčky. Osud je ovšem neúprosný. Ivan při pokusu o penetraci selhává.
Kbelík, který mu Nastěnka nasazuje na hlavu, je symbolem impotence.
Medvědí hlava, která se zpod kbelíku vynořuje, je hlavou potupeného
člověka, těžce zraněného ve svém narcismu, hlavou "buzeranta",
vystaveného veřejnému posměchu.
Jakékoliv další snahy navázat lidský kontakt jsou odsouzeny
k neúspěchu. Maska nelidského tvora, stigmatizovaného společností,
nedovoluje Ivanovi přiblížit se ke komukoliv. I nevinné děti, ještě
nerozumějící podstatě Ivanovy odlišnosti, avšak poslušné společenského
tlaku, před Ivanem prchají.
Zdánlivě nenápadná postava slepé babky má ve skutečnosti
klíčovou úlohu. Je to ve skutečnosti stará prostitutka.
Ona jediná díky své "slepotě", tj. neuznávání společenských konvencí,
si Ivana neoškliví. Poskytne mu útěchu, nahrazující něhu matčinu.
V jejím kvazimateřském objetí (ve filmu je symbolizuje nesení babky
na zádech) se Ivan smiřuje se svým údělem.
Prostitutka odchází, její úloha v příběhu byla vyplněna.
Ivanovi však zůstává její hůl, symbol penisu, který bude od nynějška
jeho osudem. V okamžiku Ivanova comming outu mizí jeho medvědí hlava:
Už není tvorem vyděděným na okraj lidské společnosti. Je uvědomělým
homosexuálem. Ivan vyvozuje z přijaté identity důsledky. Rozhoduje se
vyhledat společnost sobě rovných, hledá skupiny homosexuálních aktivistů.
Jeho cesta vede nejprve do vykřičeného podniku, chaloupky na kuří nožce.
Naráží však na travestitu, Babu Jagu. Kabaretní výstup travestity
(v ruském filmu i v českém dabingu představuje Babu Jagu muž)
je jedním z vrcholů zpracování pohádky. Ani travestita však není pro
Ivana vhodným partnerem: Chce ho strhnout k sobě na společenské dno,
zapojit ho do temných osidel homosexuálního podsvětí, kde se obchoduje
s drogami a se sexem. Ivan odmítá nabídku stát se prostitutem.
Travestita, který se ukazuje ve své druhé podobě - jako mocný vládce
podsvětí, povolává heslem "šufír - kefír - dřevěný bohatýr" své
gorily. Ivan je "sejmut". Banda se ho pokouší ponutit k prostituci
násilím a vydíráním. Pec, do níž má být vhozen, je symbolem mravní
propasti, z níž už není návratu.
V posledním momentě Ivan z podsvětí uniká. Nastěnka zatím touží
po heterosexuálním partnerství, není jí však dopřáno. Ženich, který
se o ni uchází, sice praví "Nastěnku chci za ženu", kejhavá INTONACE
věty však v souvislosti s větou "můj synáček moc rád husí játříčka"
prozrazuje ženichovu identitu: Ano, jedná se o zoofila. Režisér českého
znění K. M. Walló velmi správně pochopil charakter této postavy,
proto také svěřil dabing duchovnímu spřízněnci ženicha, tedy známému
českému zoofilovi, strýčku Jedličkovi.
Zoufalá Nastěnka chce skoncovat se životem a vrhá se do rybníčka.
Marfuša, která se tu právě koupala, si to ovšem vyloží jako projev
náklonnosti. Nastěnka ji prudce odmítá a macecha se rozhoduje rozbroje
v domě ukončit - nařizuje staříkovi, aby Nasťu odvezl do lesa.
Teprve nyní vidíme, jak silné citové pouto existuje mezi staříkem
a jeho dcerou. Že není prosto incestuálního prvku, to se rozumí
samo sebou.
Mrazík, který se Nastěnky ujme, je kultivovaný bisexuál z vyšší
společnosti (motiv dvojího kožichu!), který s ní má, jak uvidíme,
velmi přesné plány.
Ona verze filmové pohádky, která nám byla prezentována, ovšem
postrádá jednu scénu zásadního významu: osudové setkání Ivana s
Mrazíkem. V Mrazíkovi Ivan nalézá zralého, staršího, zkušeného
partnera, který počne kultivovat jeho osobnost, Mrazík v Ivanovi
bouřlivé, jeho dosud jednotvárný intelektuálský život osvěžující
mládí a nezkrotnou tělesnost.
Původní Erdmanova verze dospívala v této hluboce procítěné scéně
své kulminace, mužnou něhou i jiskřivou ironií dialogů se důstojně
řadící k nejkrásnějším milostným scénám světové kultury, setkáním
Danta s Beatricí počínaje a Otokara Březiny s Jakubem Demlem konče.
Stalinská cenzura, která nepochopila množství symbolů Erdmanova filmu,
však tuto otevřenou manifestaci sexuální svobody nedovolila.
Dialog Ivana s Mrazíkem byl vystřižen.
Jak jsme se tedy dozvěděli o existenci této mimořádné scény?
Nikolaj Erdman byl v letech stalinských čistek zatčen.
Zatčení proběhlo přímo ve Střižně Mosfilmu a tak jediné, co si
Erdman stačil vzít s sebou do Lubjanské věznice, kam byl převezen,
byla právě vystřižená část filmového pásku. Erdmanův spoluvězeň
a milenec, mladý důstojník Alexandr Isajevič Solženicyn, pronesl
drahocenný filmový materiál osmi lety věznění na Gulagu
i následujícími lety vyhnanství a disentu. Teprve po nuceném odjezdu
na Západ byl při skutečně důkladné vstupní tělesné prohlídce filmový
pásek objeven.
Solženisyn, tehdy už světově proslulý spisovatel, se v té době
ke své homosexuální minulosti už nechtěl hlásit a tvrdil, že
o původu a obsahu pásku nic neví, že jde zřejmě o součást
diskreditační kampaně KGB. Proto se pásek dostal do rukou americké
tajné služby CIA.
Ani KGB ovšem nespala. Její agent Aron Mojsejevič Goldštejn, pracující
pro ni už léta pod jménem plukovníka Aarona M. Goldsteina, získal tento
unikátní dokument zpět pro sovětský režim, vyměniv jej tajně za
krátkometrážní pornografický film západoněmecké produkce. Záměnu by až
do dneška nikdo nezpozoroval a velká milostná scéna by zůstala
ležet v tajných archivech KGB.
Naštěstí se už tehdy blížil konec sovětského režimu a korupce
v řadách KGB pokračovala. Neznámý nám pracovník moskevské KGB,
který vynášel z archivů vše, co bylo možno zpeněžit či vyměnit za vodku,
vynesl i tento materiál a prodal jej čečenské mafii. A nyní, díky
rozšíření čečenské mafie až do naší vlasti, se těch několik filmových
okének, které právem náleží do zlatého fondu kinematografie, ocitlo v Praze.
Nyní jsou v dobrých, spolehlivých rukou.
Teprve díky doplnění této vše vysvětlující scény chápeme smysl
filmu, který již rychle spěje do finále. Mrazík, který nechce pro poměr
s Ivanem riskovat své společenské postavení, se dohodne s Ivanem i
s Nasťou. Tito dva spolu uzavřou fiktivní sňatek. Jest jim ještě
třeba přemoci nové intriky travestity-Baby Jagy, který/á se spojil/a
s loupežníky, aby zabránil/a Ivanovu společenskému vzestupu.
Díky Mrazíkovým penězům se však podaří všechny uspokojit.
Pohádka tedy končí happyendem. Všichni jsou spokojeni:
Mrazík žije s Ivanem i Nastěnkou v harmonickém partnerském vztahu:
Oba, mladý homosexuál i dívka, jsou citově vázáni pouze na něho,
k sobě navzájem pociťují nanejvýš city sourozenecké. Mrazík je tedy
středem trojice, díky němu může celá soustava fungovat.
Spokojeny jsou však i Marfuša s macechou: Realizují své lesbické
zaměření ve vztahu vzájemném. Jejich vášnivé objetí před tváří
vesnického davu je veřejným vyznáním hrdé lesbicity.
Pozdní lásku nacházejí i stařík, otec Nastěnčin, a stará matka Ivanova.
A pokud by Nastěnka přece jen pociťovala potřebu styku s vyhraněným
heterosexuálem, může dát průchod své náklonnosti ke stařičkému otci,
neboť on jediný je čistě heterosexuálním mužem našeho příběhu.
Osvobodivý sex bez zábran, k němuž všechny vyzval Mrazík,
smiřuje všechny konflikty.
Poučeni tímto výkladem už rozumíme, co znamená termín ruská
trojka použitý již Gogolem a ve filmu naznačený třemi koňmi
Ivanova spřežení i třemi prasaty Marfušinými) a proč se film vlastně
jmenuje Mrazík.
P. S.: A co Baba Jaga? I on má přece právo na sexuální štěstí!
Ovšem že má - pečliví diváci si jistě povšimli, že Baba Jaga
v posledním záběru odchází tahána za sukni Nastěnčiným pejskem Punťou...
-----------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 03/08/2010 : 18:48:16
Ono to mimochodem podle mě souvisí s onou intuicí, protože pokud musí takové dítě transformovat defakto nehybné písmenka a jednoduché předměty na nějaký zážitek, je zcela logické, že u toho zapojuje větší mozkovou kapacitu, protože dochází k mnohem složitější transformaci v tom smyslu - aby k onomu zážitku došlo.
Dítě s televizí atd. transformuje minimálně, přičemž dostupnost zážitků je třeba mnohem širší.
Z toho vyplývá, že je určitá náročnost na proces defakto akcelerátorem jakési inspirace nebo schopnosti aplikovat (třeba ony děje nebo postavy).
Problém televize však podle mě netkví v její "plasticitě". Totiž s určitým přístupem se dá fantazie zapojit i když je zde děj předem daný. Tak to je totiž i u knihy. Problém vidím v množství protichůdných impresí, kdy po dvaceti minutách začne program, který by měl evokovat zapojení zcela odlišných kognitivních drah. Kdyby se tak skutečně dělo, mohlo by to pro mozek dotyčného být dost bolestivé a unavovat ho to. Co se však děje za normálních okolností je jen to, že se mozek zkrátka napůl vypne a neanalyzuje to tolik, protože by se onen přístup musel měnit příliš často.
Proto se třeba já osobně dívám raději na jeden seriál v kuse nebo přepínám mezi dvěma a na nic jiného nekoukám. |
| Milan.Miló |
Posted - 03/08/2010 : 18:16:51
Neronisi
---------------------------------------------
Je to jako když porovnáš dvě děti. Jedno má k dispozici videohry jaké si zamane, televizi se 100 kanály, dětský pokoj plný hraček. Druhé dítě má jen jednu malou videohru, člověče nezlob se, karty, v televizi je pohádka akorát večer. Jistým vodítkem může být, když se ono první dítě nudí častěji nebo nedokáže z podobných situací vytěžit nějaký adekvátní zážitek.
--------------------------------------
Děti který se nejvíce dívají na televizi
Si tudíž nikdy nevypěstují samotnou
Obrazotvornost na tolik jako druhé dítě
Které nemá takový život jako to první.
A to protože když děti se dívají mnoho
Na televizi je u nich známo že ztrácejí
Obrazotvornost a danou kreativitu tím
Že televize je plastická tudíž dítěti
Nabízí už předem daný děj z čehož plyne
Pro druhé dítě fakt že když nemá takový přístup
Neboli má omezený přístup k televizi samo si
Už podvědomě vybírá zájmy a to třeba samotné
Čtení knih.
Při kterých si na rozdíl od prvního dítě vytváří
Dokonale samotnou obrazotvornost a kreativitu
V tom smyslu že je nucen si samotné děje z knihy
Představovat a vytvářet si tak postavy se samotnými
Povahovými rysy kterému jsou blízké onomu dítěti.
Tudíž už od samotného dětství ono dotyčné druhé dítě
Je mnohem lépe vybavené k tomu si něco představit
A předvídat tak samotný následný děj.
To je třeba to samé i u člověče nezlob se nebo u karet
Jež si vystihl.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 03/08/2010 : 17:55:20
Zkusím to jinak. Vnitřní svět člověka je sice neustále plný oscilací, ale jeho vnímání obsahuje něco, co vyjadřuje jeho určité tempo a intenzitu. Jednoduše pokud vlivem nějakých příběhů, při nichž nezapojuje fantazii (nízká intenzita), a u nichž jsou dějové zvraty krátce navazující a stále překvapující (vysoké tempo), může dojít k tomu, že takový člověk začne být vůči nacházení nějakých zážitků imunní.
Je to jako když porovnáš dvě děti. Jedno má k dispozici videohry jaké si zamane, televizi se 100 kanály, dětský pokoj plný hraček. Druhé dítě má jen jednu malou videohru, člověče nezlob se, karty, v televizi je pohádka akorát večer. Jistým vodítkem může být, když se ono první dítě nudí častěji nebo nedokáže z podobných situací vytěžit nějaký adekvátní zážitek.
Z čehož vyplývá i ona aplikace charakterů postav na ono okolí subjektu. Pokud jich je příliš mnoho, v onom vnímání se ztrácí a v hlavě zůstávají pouze ty nejvýraznější a zároveň nejsnáze pochopitelné. |
| Milan.Miló |
Posted - 03/08/2010 : 17:34:04
Neronisi
------------------------------
Navíc nesmíme zapomínat na rozdíl v realitě a v tom, jak se cítíme během snění. Sny mohou být mnohem sladší a konstrukci, jež si vytvoříme v hlavě, nikdy v reálu nedocílíme. Nehledě na jeden z nejdůležitějších faktorů, kterým je čas a sled událostí - pokud jde o příběh, vidíme v něm jen ty nejzajímavější momenty. Skutečnost, že se 95 procent zbývajícího času postavy převážně vrtají prstem v prdeli (tak jako v reálněm životě), může být překvapující. Takže v tomto kontextu ony příběhy nenabízí prakticky nic užitečného, možná naopak.
----------------------------
Pohádky si myslím že jsou odrazem
Nás samých tedy toho co ve skutečnosti
Prožíváme v našem vnitřním světě plném oscilací.
Pohádka jako taková nás nutí nad samotnou
Tvůrčí kreativitou v tom smyslu že nás vtahuje do
Určitého dějství.
V němž odehrávající se děj nás nutí k zamyšlení
K tomu abychom i mi si uvědomily identitu
K samotnému stavu pohádkové postavy která nás
Svým charakterem a povahou mnohdy zcela doplňuje
A vyrovnává klady a zápory v našem samotném
Myšlení a povaze.
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 03/08/2010 : 17:22:51
Neronisi
-------------------------------------
V těchto mýtech a prakticky ve všem, co člověk vytvoří nebo zaznamená (o lidech), je jisté kolektivní nevědomí lidstva té doby. Tyto příběhy si uchovávají spoustu znaků, charakteristických třeba jen pro tu dobu a dokáží vcelku přesně vyjádřit jakým způsobem tenkrát lidé přemýšleli a jaké vztahy mezi sebou měli.
---------------------------------
Neronisi v pohádkách mnohdy jak jsi napsal
Vystupuje kolektivní nevědomí lidstva té doby.
No musím říci že je tomu tak a však pohádky
Nás stále provází naším životem
Tak já si osobně myslím že jejich obsahový vzorce
A formy podávání jsou kolikrát aplikovatelný i na dnešní dobu.
Pohádky tedy postavy v nich obsažené mnohdy kolikrát
Vystupují i v našem reálném životě.
Tak abych byl přesný ne postavy ale jejich povahové
Rysy a vlastnosti které mnohdy můžeme přisoudit
I lidem dnešní doby.
A to tak že samotný rozbor pohádkové postavy nám
Zcela pomůže a dokonale přizpůsobí vlastnosti
Které jsou neměnné ať doba je již jiná.
Milan.Miló.
|
|
|
