| T O P I C R E V I E W |
| jrf |
Posted - 13/07/2010 : 22:00:31
"There are only two ways to live your life. One is as though nothing is a miracle.
The other is as though everything is a miracle."
Attributed to Albert Einstein, 1879-1955, German Physicist
"Jsou jen dva způsoby, jak žít svůj život. Jeden je jakoby nic nebyl zázrak. Druhý je jakoby byl všechno zázrak."
Jakým způsobem se na svět díváte vy? Já jsem patrně již napevno zakotvil v tom druhém. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, většinou se dostanu k otázce "Jaktože vůbec něco existuje?". |
| 15 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| neronis |
Posted - 07/08/2010 : 14:39:52
http://www.youtube.com/watch?v=rdrWTv4JnUQ |
| Milan.Miló |
Posted - 06/08/2010 : 22:36:52
Neronisi
Tady jsem ti nalezl
Něco k problému a otázce
Osvícení od samotného
Künzig Šamar rinpočhe.
----------------------------------------------
1 4 . K ü n z i g Š a m a r r i n p o č h e
Osvícení je ve vás
Přednáška k iniciaci Marpy v Menlo Parku, Kalifornie 1994
Učení naší školy Kagjü bylo založeno Marpou, který byl významnou osvícenou osobností, guruem Milaräpy, jenž je nejznámějším jogínem Tibetu. Dnešní iniciace je iniciací Marpovy gurujógy. Toto zasvěcení vede především k dozrávání zrnek osvícení, která jsou ve vás.
Poté, co obdržíte iniciaci Marpy, bude veškerá praxe, kterou budete provádět, úspěšná a všechny překážky zeslábnou. Toto požehnání vychází z přání, která Marpa učinil.
Silná přání osvícených bódhisattvů se stanou skutečností. Právě ta jsou zdrojem požehnání a takto se požehnání projevuje.
Osvícení je uvnitř vás, není jej možné přijmout z Buddhových rukou. Osvícení je ve vás, neboť iluze jsou ve vás, stejně jako samsára a všechny problémy mysli. Pokud jsou iluze, negativní emoce, a vše, co nazýváme samsárou, součástí vaší mysli, pak je její částí i osvícení. Poté, co všechny problémy zmizí, zůstane osvícení. Osvícení tedy je přítomné ve vaší mysli.
Dharma je souborem metod, jak dosáhnout osvícení. Dharmou je vaše praxe. Pokud praktikujete, výsledkem bude buddhovství. Předtím, než začnete s praxí dharmy, musíte vědět, jaký je její smysl. Délka vašeho života je dána dobou existence vašeho těla, nikoli vaší mysli. Mysl pokračuje dál. Vše dobré i špatné v životě kohokoli je výsledkem předchozí karmy. Je to důvod, proč všichni lidé a všechny živoucí bytosti v tomto vesmíru mají stejnou společnou karmu, svět, stejnou přirozenost, podobnou formu a schopnost navzájem komunikovat. Toto je výsledkem naší společné karmy. Individuální karma není totéž. Někteří lidé jsou šťastnější, někteří méně. Tyto jednotlivé rozdíly jsou závislé na naší vlastní karmě. Celý vesmír, včetně nás samých, je iluzí naší mysli. Tato iluze je výsledkem naší karmy. Dokonce i samotná karma je mysl, avšak jakmile se jednou stane, stává se pevně přítomnou, dokud neskončí její příčina. Jakmile příčina skončí, výsledek je jako mizící sen a přecházíte z jedné iluze do jiné z důvodu nových příčin. Nic než příčina a následek. Nikdo neví, jaká je jeho karma. Z čeho pochází její projevy v přítomnosti a jaké bude její další působení. Toto nemůže nikdo zjistit. Protože je karma akumulována a založena na našich vlastních negativních emocích, je neviditelná a nehmotná. Dokud jsou skryté vaše negativní emoce, nemůžete spatřit karmu. Výsledek je ale viditelný, protože se projevuje jako iluze. Jelikož negativní emoce jsou částí naší mysli stejně jako karma, tak i výsledek - představa je také její součástí. Ze všech těchto tří aspektů je pouze jeden viditelný, ale na jeho změnu je již pozdě. Jakákoli nahromaděná karma je neomezená, protože vaše předchozí negativní emoce byly neomezené. Nemůžete se tedy omlouvat, že jste neudělali nic špatného, neboť dokud vaše mysl spočívá v samsáře, vy jste zmateni negativními emocemi a karma, kterou jste v minulosti nashromáždili, je neomezená. Z těchto druhů karmy se projeví ta nejsilnější nebo dozrálá. Budoucnost je vždy nejistá, nikdy nemůžete vědět, která karma se projeví příště. Pokud začnete praktikovat dharmu s tímto pochopením, pocítíte silnou odevzdanost a budete v praxi pokračovat.
Ty z lidí, kteří již nalezli dharmu a dosáhli určitého porozumění Buddhovu učení, nazýváme dokonalá lidská zrození. Proč dokonalá? Protože nalezli řešení v mysli. Ano, to je dokonalé a jim se podařilo učinit život smysluplným. Ale život je pomíjivý a vy stárnete každým okamžikem. Bez řešení, jako je osvícení, nemá život smysl. Projít pohodlně životem je dobrý nápad a je to přáním každého, ale jestli se tyto tužby splní, je nejisté. Pokud však v životě používáte metody, které vás vyvádí z pasti samsáry, pak má každý okamžik význam. Takovým porozuměním byste měli získat velmi silné zaujetí. Ale zaujetí je jen první krok. Tím druhým je znalost dharmy. Lidé pravděpodobně nepochopí dharmu okamžitě, ale poznáním Buddhova příkladu se bude rozvíjet snaha dharmu studovat. Studium dharmy je druhý krok. Zde je velice důležité učit se od osoby, která dharmu zná, neboť tak obdržíte učení se všemi podrobnostmi. Učení je stejné, jako když se chcete dostat do San Francisca. Potřebujete směr, a proto prostudujete mapu. Zkušená osoba vám pak řekne, jak se tam dostanete. Může vám říci: "Tahle cesta je delší," nebo "Tahle dálnice je kratší," a "Musíš udělat tohle a najdeš místo, které hledáš." Kvalifikovaný instruktor je někdo, kdo vás může učit a ukázat vám směr. S dharmou je to stejné. Osoba, která rozumí dharmě, je učitel. Vy byste měli nastudovat cestu a pak musíte jít. K čemu by jinak učení bylo? Vy musíte jít jak se patří.
Například můžete mít moc důležitou práci v Los Angeles a musíte se tam dostat včas. Od okamžiku, kdy opustíte svůj dům a přibližujete se k Los Angeles, je každá minuta smysluplná. Znáte dobře směr, vaše cesta má smysl, stihnete se dostat na určené místo a dosáhnout, čeho chcete. Praxe dharmy by měla být podobná.
Při praktikování dharmy využívejte to, co nazýváme osvobozujícími aktivitami (skt. páramita). Páramita znamená, že něco přesáhnete, jako když se dostanete na druhou stranu oceánu. Například páramita opravdové etiky znamená, že když jedete do L.A., nepijete alkohol, abyste v opilosti nezpůsobili nehodu. Nebudete spát v autě a vyhnete se všem věcem, které mohou přinést překážky. Tato disciplína si žádá úspěch vaší cesty. Když postupujete ve vaší praxi a využíváte páramitu etiky, znamená to, že vynakládáte veškerou snahu na dosažení osvícení.
Praxe dharmy je neomezená. Osvícení se nachází mimo vaši představivost, ale vaše mysl má schopnost praktikovat. Ve skutečnosti má praxe dharmy tři aspekty. Jeden hlavní a dva vedlejší. Tím hlavním je meditace. Meditace je v buddhismu běžně používaným slovem. Je to odstraňování všech problémů z mysli. Samádhi je realizace vlastní přirozenosti mysli. Nahlížení přirozenosti mysli je hlavní meditační praxí a odstraňuje všechny psychické problémy. Psychickými problémy nemyslím nějaké abnormální problémy, mám na mysli negativní emoce a nevědomost. Nevědomost je nejdůležitější příčinou negativních emocí a tento náhled nás navede na každou z negativních emocí a odstraní ji. Touto cestou dosáhnete vysvobození. První z vedlejších praxí pročišťuje karmu a druhá hromadí zásluhy - podporu a energii potřebnou k úspěchu vaší cesty. Takže tyto dvě praxe jsou metodami a meditace je praxí hlavní. Takto dosáhnete osvícení. To je praxe dharmy.
Pokud praktikujete dharmu v tomto životě, určitě něčeho dosáhnete. Nemůžete se stát plně osvícenými v tomto životě, ale i pokud pokračujete velmi pomalu, určitě dosáhnete nějakého pokroku. Potom již existuje pevná příčina, která bude tento růst udržovat. Ačkoli v tomto životě nedosáhnete cíle, dostanete se k němu v těch příštích. Jinak tuto šanci ztratíte, dozraje jiná karma a tato příležitost bude ztracena téměř provždy, protože vaše předchozí karma pravděpodobně není příliš dobrá, jinak byste nyní nestrádali v samsáře. Kolik máte negativních emocí, tolik jste měli špatných zvyků v minulosti, takže odsud nic dobrého nepřijde. Tak můžete ukázat sami sobě, že většina vaší karmy není dobrá, protože vaše negativní emoce jsou stále silné. Jakmile ztratíte tuto šanci jednou, ztratíte ji vždy. To je důvod, proč je lidský život dokonalý a neměl by být promarněn. Obvykle lidé uvažují: "Musím dosáhnout rychlých výsledků, nemohu čekat více než 5 nebo 6 let. Jinak se mi to nelíbí." Ale co získáte po šesti letech života? Nemáte ještě nic. Výsledky praxe dharmy nemůžete obdržet během šesti let. Prostě nemůžete. Ale stále děláte něco smysluplného. Po šesti letech, máte-li jiný cíl, kterého byste mohli dosáhnout, zapomenete na dharmu a zvolíte si jej. Ale život cítících bytostí nemá jiný cíl než osvícení. Nepokouším se vzít vám odvahu existovat lidsky, ale v tomto životě není třeba činit nic jiného. Můžete zkusit zbohatnout, ale co potom? Předpokládejme, že můžete být úspěšným politikem, stát se prezidentem nebo kýmkoli jiným, ale co pak? Problém je stejný. Není žádný jiný cíl k dosažení. Dharma je nejlepší. To je i důvodem toho proč říkám, že i když postupujete velmi pomalu, dává vám dharma stále více smyslu než cokoli jiného.
-----------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 06/08/2010 : 22:25:12
Neronisi
-------------------------------------
Ona obranná reakce vůči společnosti nemusí být podmínkou. Může to být zkrátka alternativa k tomu jak vnímat realitu. Lidskému vidění světa to totiž dává jakýsi řád a něco hmatatelného.
-----------------------------------
Ono se nedá ani docela tvrdit že to je
Obranná reakce proti společnosti.
Každý člověk vnímá realitu zcela odlišně
A to do jisté míry určuje to jak se člověk
Chová a jedná.
Obraz světa který z nás každý člověk má
Za kódovaný je zcela totožný k projekcím
A k samotnému předurčení jak se dotyčný
Člověk chová a jak jedná.
Řád který si tak každý z nás určí je mnohdy
Totožný a zcela individuální k tomu jak člověk
Cítí a jak vnímá svět oscilujících myšlenek v našem
Mikrosvětě.
Podle kterých se pak chová a jedná ve světě profánním
Tak aby zcela splynul se svými povahovými vlastnostmi
A rysy své osobnosti.
----------------------------------------
Vypadá to, že se Budha zabýval mj. i jakýmsi kompromisem mezi životem, ve kterém se člověk zaměřuje na ukájení svých potřeb a naproti tomu jakéhosi odříkání, které by podle něj (nebo oněch bohů) mělo vyvolat jakési povědomí o střední cestě.
---------------------------------------
-------------------------------------
Onen asketický život je naproti tomu jakási snaha o vytěžení maxima za předpokladu minimálního množství oněch odpadků nebo nějakého smyslového uspokojování. Přičemž je subjekt zapřažen do jakési teorie o duši, hmotného účinku myšlenek nebo něčeho podobného.
-------------------------------------
Ano máš zcela pravdu a to tak
Že prvotní Buddha Gótama Sidhárta
Prošel různými stavy od téžkého Asketismus
Až po úměrný a zcela vyvážený stav mezi
Odříkáním a světem samotných lidských ppotřeb.
Jednou seděl pod stromem Boddhi a jak tak
Meditoval tak na řece kde se plavily žák
S mistrem naslouchal co oni si povídají.
Mistr říkal svém žáku že kytaru jež má
Musí naladit tak aby její struny nebyli moc
Volné a ani moc napjaté protože zvuk který
By vyluzovala by nebyl zcela přiměřený k tomu
Jak by kytara byla nalezena.
A jaký by vydávala tak zvuk.
A jak to tak Buddha slyšel tak si uvědomil
Jednu podstatnou věc.
Že člověk který se oddává jen Askezi tak jako
Člověk který se oddává pro změnu jen světským
Radovánkám jde od extrémů do extrémů.
A tudíž sám Buddha od té doby razil zlatou střední cestu.
Podle které se pak po zbytek života držel a kterou učil.
------------------------------------------
Zdá se to jako opak onoho "špatného", ale opak to není. Já být Budhou bych byl pěkně nasraný na bohy, že mě vyvrhli někam, kde bych se musel povinně nudit a doufat v probuzení nějakého éterického blábolu. Totiž omezením prostředků nedocílíme výsledku v tom smyslu, že najdeme řešení na to aby byl subjekt schopen manipulovat se svými touhami a trasformovat je na něco užitečného. Něco takového se člověk naučí tak, že pozná charakter oněch činů a to jen tak, že s nimi bude v konfrontaci a bude se učit je užívat jiným způsobem nebo tak, až pozná které nejsou potřebné. Také motivací a určitě ještě něčím dalším nebo nějak jinak, ale nevím čím.
--------------------------------------------
Buddha neboli Buddhi myslí se nazývá
Probuzená neboli očištěná mysl která
Zazáří v temnotě našeho myšlenkového
A racionálního světa.
Kdy v iracionálním světě zazáří jako diamant
Její čistota a bezmyšlenkoví stav který se rovná
Osvícenectví svým samotným stavem kterým
Se sám člověk vnoří do Nirvány neboli Nibáni
Vyvanutí s těla a napojení se na ústřední činnou
Sílu universa.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 04/08/2010 : 18:22:47
Ona obranná reakce vůči společnosti nemusí být podmínkou. Může to být zkrátka alternativa k tomu jak vnímat realitu. Lidskému vidění světa to totiž dává jakýsi řád a něco hmatatelného.
Vypadá to, že se Budha zabýval mj. i jakýmsi kompromisem mezi životem, ve kterém se člověk zaměřuje na ukájení svých potřeb a naproti tomu jakéhosi odříkání, které by podle něj (nebo oněch bohů) mělo vyvolat jakési povědomí o střední cestě.
Totiž problém života, ve kterém se ukájí potřeby je v tom, že se nezohledňuje nějaký vývoj nebo nějaká aplikace a rozvíjení dovedností onoho subjektu. Jinými slovy takový člověk žije svůj život jenom jako rostlina, rostoucí sama pro sebe a nic nedělá. Umí se pouze rozmnožit, nenakrmí žádný hmyz, spíš kolem sebe ještě nadělá spoustu nepořádku.
Onen asketický život je naproti tomu jakási snaha o vytěžení maxima za předpokladu minimálního množství oněch odpadků nebo nějakého smyslového uspokojování. Přičemž je subjekt zapřažen do jakési teorie o duši, hmotného účinku myšlenek nebo něčeho podobného.
Zdá se to jako opak onoho "špatného", ale opak to není. Já být Budhou bych byl pěkně nasraný na bohy, že mě vyvrhli někam, kde bych se musel povinně nudit a doufat v probuzení nějakého éterického blábolu. Totiž omezením prostředků nedocílíme výsledku v tom smyslu, že najdeme řešení na to aby byl subjekt schopen manipulovat se svými touhami a trasformovat je na něco užitečného. Něco takového se člověk naučí tak, že pozná charakter oněch činů a to jen tak, že s nimi bude v konfrontaci a bude se učit je užívat jiným způsobem nebo tak, až pozná které nejsou potřebné. Také motivací a určitě ještě něčím dalším nebo nějak jinak, ale nevím čím. |
| Milan.Miló |
Posted - 03/08/2010 : 17:49:50
Neronisi
Neřekl bych že osvícení hledají jen především asociálové
Člověk který se kolikrát vydá na cestu duchovní praxe
Musí být mnohdy plně obeznámen co ho vlastně na této
Cestě čeká co od toho může očekávat a co tím může
Především ztratit.
A přesto ten kdo se na tu to cestu i tak vydá mnohdy
Dá v šanc ne jen sebe ale především se vzdává minulého
Života jen proto aby se mohl vnořit do života nového.
Takový nový život sebou především nese jen velké odříkání
A stále novou přeměnu a transformaci mysli a samotné
Povahy oné dotyčné osoby.
To by jsi taky mohl říci že Gótama Sidhárta – Prvotní Buddha
Byl též asociál i když se zřekl svého života který mohl
Žíti v blahobytu.
Tady jsem ti něco o Prvotním Buddhovi
Nalezl.
Aby sis mohl udělat trochu o tom obraz.:
---------------------------------------------------------
Buddha - Siddhárta Gótáma Sakja - životopis
Tato práce obsahuje životopis zakladatele významného světového náboženství Siddhárty Gótáma Sakji. Je oproštěn od legend a pověr.
OBSAH:
1. Úvod
2. Základní údaje Siddhárta Gótáma Sakja
3. Meditace v přírodě a osvícení
4. Dosažení vrcholu duševního oproštění
Úryvek z práce:
"Buddhovo osobní jméno bylo Siddhárta Gótáma Sakja a byl synem vládnoucího knížete. Legenda vypráví, že astrologové předpověděli velikost jeho dráhy: buď se stane světovládným panovníkem nebo duchovním učitelem lidstva, a to podle toho zda se rozhodne pro světskou nebo pro asketickou životní cestu. Jasnovidý poustevník Asita, který sestoupil z himalájského ústraní, když budoucího Buddhu uviděl, zaplakal, neboť již neměl pochybnosti o jeho volbě. Na otázku otce, proč pláče odpověděl, že je mu líto, ale že se nedožije Buddhovy učitelské dráhy. Ve snaze udržet syna na světské dráze jeho otec obklopil Siddhártu přepychem a postaral se o to, aby mladý princ, vychovaný pro své vladařské poslání, nesetkal tváří tvář s drsnými rysy obyčejného života, což by jej mohlo odvést na cestu náboženského hloubání a do bezdomoví. Ve věku šestnácti let Siddhárta prokázal v turnajích zdatnost a získal si manželku. Následující léta se však nevyznačovala žádnými činy, které by naznačovaly jeho vzestup na cestě světské moci. Zdá se, že trávil čas většinou v dvorských radovánkách, jejichž přemíra však jej podnítila k úvahám o smyslu života. Legenda dále vypráví, že bohové, kteří si byli dobře vědomi jeho duchovního poslání, k nim dali podnět tím, že na jeho vyjížďkách mu postupně předvedli scény, které charakterizují strastnost a pomíjivost lidského života - uviděl nemocí těžce stiženého člověka, dále vetchého starce a posléze pohřební průvod s naříkajícími pozůstalými. Poté se setkal s vznešeným asketou, který vyzařoval dokonalý mír. Když se rozhodl odejít do bezdomoví, aby nastoupil duchovní cestu, narodil se mu syn - Rahula (Pouto), Siddhárta se však nedal od svého cíle odradit a opustil v noci tajně palác, při čemž se bohové postarali o to, aby nebyl nikým překvapen. Podle tradice odešel do bezdomoví, když mu bylo 29 let.
Nejprve trávil čas v lesních školách, kde se pěstovaly filozofické rozpravy a meditativní praktiky pod vedením učitelů. Dva z nich, Álára Káláma a Uddaka Rámaputta, byli zjevně na výši. Siddhárta tyto techniky rychle zvládl a bylo mu nabídnuto, aby zůstal a pomáhal vyučovat. Poté odešel praktikovat metodu tuhé askeze a sebeumrtvování. Dosáhl v tomto značné proslulosti - připojilo se k němu pět jeho pozdějších žáků. Tvrdá askeze jej k cíli ale nepřiblížila, a když vysílením málem zemřel, usoudil, že je třeba si zachovat jasnou mysl a tělesné zdraví i při odříkavém způsobu života. Nazval to později střední cestou, totiž mezi uspokojováním životních tužeb a tvrdou askezí a sebeumrtvováním.
Když se plně zotavil, obrátil se znovu k meditacím, tentokrát sám a bez učitele. Podle tradice tomu bylo šest let od jeho odchodu z domova, když vyhledal vhodný strom, usedl pod něj a zařekl se, že nevstane dokud nedosáhne cíle. S tímto naprostým odhodláním a za použití meditačních technik se mu během noci podařilo vymanit z náruče nevědomosti a tím z koloběhu života. Tato zkušenost se nazývá osvícení nebo probuzení (bbódhi) a Siddhárta, kterému bylo tehdy 35 let. se takto stal Buddhou, tj.Osvíceným nebo Probuzeným."
-----------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 03/08/2010 : 16:57:03
Z čehož vyplývá, že je "osvícení" vlastně postrádání jakéhokoliv hodnocení druhého člověka na osobní úrovni. Také se vyznačuje tím, že se v daném stavu subjekt dojímá z prvků, jež nemají se zásahem člověka nic společného.
To mě vede k přesvědčení, že "osvícení" vyhledávají lidé jako únik před mezilidskými vztahy a skutečnými sociálními vazbami mezi lidmi. Pokud si danou realitu přizpůsobí nějakými prvky, které odpoutávají pozornost od skutečných výzev, jimž musí čelit, je jejich působení v takové společnosti snesitelnější. Takže to budou především asociálové. |
| Milan.Miló |
Posted - 03/08/2010 : 16:42:53
Neronisi
Tady jsem něco našel.:
Udělal jsem však jen výtažek
Protože to bylo dosti obsáhlé.:
---------------------------------------------
Co je to osvícení?
aneb duchovnost po americku
***************************************************
"Ale ty nemůžeš být osvícený!" říká Rinpoče.
"Proč ne?" ptám se.
"Protože nedokážeš číst v mé mysli, nedokážeš létat a nedokážeš se zjevit na deseti místech najednou."
"Ale Rinpoče, to nemá vůbec co dělat s osvícením!" prohlásil jsem.
Rinpoče, čtyřicetiletý podsaditý muž, vyskočil ze svého křesla a sedl si na židli přímo přede mne. Položil ruce na mé ruce, takže se svým nosem téměř dotýkal mého nosu a upřeně mi hleděl do očí, jakoby mne chtěl probodnout svýma zářícíma očima.
"Andrew," řekl, "a taky nesmíš chodit a vykládat, že jsi osvícený."
Aniž bych se pohnul a aniž bych uhnul očima, řekl jsem, "Rinpoče, já jsem nikdy neřekl, že jsem osvícený."
"Vím," trval na svém, "nesmíš říkat, že jsi osvícený. To není správné."
Opět jsem zopakoval, že jsem nikdy neříkal, že jsem osvícený. Rinpoče svou větu zopakoval po třetí. Řekl jsem: "Rinpoče, sám nechodím a nevykládám, že jsem osvícený. Ale pokud se mne lidé zeptají, nemohu popřít svou zkušenost."
Kátmandú, únor 1991
***********************************************
Tak začíná první autobiografická kniha "mladého amerického duchovního učitele" Andrew Cohena (1955), jehož duchovní centrum Foxhollow jsem navštívil. Cohen vyrostl v New Yorku, mládí strávil v Evropě a poté intenzívně cestoval, především po Indii a Nepálu.
Při svých občasných návštěvách Amsterodamu nikdy neopomenu navštívit prodejnu knih, hudby, krystalů a jiných esoterických pomůcek poblíž nádraží, která se jmenuje Himalaya. Vždy si koupím nějakou knihu o hudbě a nějaký ten americký duchovní časopis. Před lety jsem tak objevil časopis s provokativním názvem What Is Enlightenment? (Co je osvícení?) Pro BARAKU jsem dva články z tohoto časopisu přeložil. Když jsem pak připravoval svou cestu do USA, napadlo mne, že by bylo zajímavé pokusit se udělat pro BARAKU rozhovor právě s Andrew Cohenem. Z časopisu to sice trochu zavánělo sebestředností, ale čekal jsem příjemný dialog s chytrým, vzdělaným, a o osvícení a duchovnosti velmi poučeným Američanem, který je pragmatický a který nepodlehl kouzlu a pasti dálněvýchodní duchovní exotické turistiky.
Ve své knize (a samozřejmě také ve svém časopise) Cohen píše: Zjišťujeme, že individuální zkušenost se zdá být stále méně důležitá než kolektivní kontex, ve kterém k naší zkušenosti dochází. Kontext dokonalé a nepřerušené jednoty realizace Jáství... Simultánní poznání jednoty mnohých, zjevující tak nezměrné evoluční potenciály. Zdá se, že jeden každý z nás je povolán uvědomit si, že manifestace Jednoty na tomto světě je možno docílit nejen jako individuální zkušenost jednotlivce, ale i jako objektivní fakt pro všechny ostatní.
Na titulní straně časopisu Co je osvícení? z léta roku 1995 je to
vytištěno ještě pádněji:
Otázka: Jaký je rozdíl mezi osobním a nadosobním osvícením?
Odpověď: Jaký je rozdíl mezi tím, když škrtneme sirkou, a mezi lesním požárem?
Andrew Cohen, velmi mladě vyhlížející, drobný, upravený a pečlivě artikulující Američan, začal počátkem 90. let učit o nadosobním osvícení a zároveň kolem sebe systematicky budovat okruh stoupenců a duchovních žáků. Učil již několik let předtím v Kátmandú. V jiné své knize ( Autogiografie probuzení) popsal mystický stav propojenosti s celým vesmírem (vyhrkly mu slzy, plakal štěstím) při rozhovoru s matkou. Ta mu později řekla, že takto propukal ve šťastný pláč, už když byl malý.
Po několika telefonátech jsem se tedy rozjel navštívit centrum poblíž městečka Lee ve státě Massachussetts, abych se setkal s novodobým a moderním guruem, a abych se pokusil zjistit, jak vypadá a funguje současná americká duchovnost. Berte následující řádky ne jako kritiku, ale subjektivní zaznamenání dojmů a pocitů ze setkání s tou nejsoučasnější americkou duchovností. Možná je to jinde jinak. Přál bych to jak Američanům, tak i všem ostatním duchovním hledačům kdekoliv na větě. Takto jsem nabyl dojmu, že alespoň podle toho, co jsem viděl a zažil, v USA jde jedněm o jakési hobby a druhým o zdroj docela slušného zisku.
Zjistil jsem a zjišťuji neustále, že kolem pojmu osvícení panuje spousta zmatků, dezinformací a nepochopení. Tento časopis vydávám proto, abych podpořil výzkum a diskusi na toto téma, a abych se podělil o své objevy s těmi, které to také zajímá.
Andrew Cohen
Když si vydavatel ve svém časopisu pravidelně tiskne oslavné tirády na své osvícení (došlo k němu v roce 1986) ve stylu "...Andrew Cohen není pouhý duchovní učitel – je to duchovní fenomén. Od okamžiku svého osvícení žije, dýchá a hovoří pouze o jediném – o možnosti dokonalého vysvobození z pout nevědomosti, podezírání a sobectví. Neúnavně cestuje, přednáší, píše knihy a pořádá setkání s duchovními učiteli všech tradic, aby všem ukázal, že je možné uskutečnit nebe na zemi...", zní to podivně. Jak lze vidět i na rozhovorech s jinými "svatými muži", Cohen o svém osvícení mluví a píše neustále. Je tedy pouhý populista? Jak získává tolik přívrženců? Má přece centra nejen v USA, ale také v Evropě a Austrálii. Není "západní", v tomto případě americká duchovnost jen jakýmsi pohodlným a vcelku spíše luxusním koníčkem lidí, kteří plýtvají energií a nedokáží recyklovat suroviny, protože jsou přece nejlepší na světě? Není to spíše stále výnosnější obchod?
Andrew Cohen je Američan a podle rozlohy centra a počtu stoupenců to asi dělá dobře. Přiznám se, že kdybych hledal nějakou duchovní zkušenost, a kdyby mi někdo v Praze dal do ruky prospekt s nabídkou "...dosáhněte osvícení ne sám a pro sebe, ale v duchovní komunitě stejně nadšených lidí," asi bych i já okamžitě zašel na jeho přednášku nebo si zaplatil kurs v jeho centru. Při návštěvě jeho centra jsem nečekal nic, ale odnesl si hluboké zklamání z jakési povrchnosti duchovního hledačství a příchuti organizované duchovní turistiky. Jestli tam někde byla skutečná duchovnost, byla skrčená někde v koutku, zasutá pod tisícerými možnostmi utratit dolary. Jestli v tomto přepychu někdo duchovně pracuje, gratuluji, já bych to rozhodně nedokázal.
Se "západní" duchovností jsem se setkal už na podzim 1989, kdy jsem nějakou dobu žil v Amsterodamu. Často jsem navštěvoval tehdejší duchovní centrum, kde se v přízemí daly koupit duchovní knihy a časopisy, v suterénu byla vegetariánská kavárna a jídelna, a v jednotlivých patrech pak byla meditační místnosti, cvičební prostory pro tai-či a další tělesné techniky a metody, a v podkroví byly menší meditační místnosti, kam za 5 guldenů chodili zájemci cvičit jógu nebo meditovat v několika stylech, včetně zenu.
Když jsem se organizátorům zenových sezení představil a nabídl "výměnu zkušeností", gongovou terapii nebo ukázku, jak "sedíme" v Československu, nebyli zrovna nadšení. Marně jsem vysvětloval, že např. úder na gong je velmi silným duchovním povzbuzením, a že tak u nás občas zkvalitňuji mnohdy už velmi formální sezení. Marně jsem zdůrazňoval své japonské a polské zenové zkušenosti. Neměli zájem.
V meditační místnosti sice měli nádhernou zlatou sochu Buddhy a vždy krásné velké čerstvé květiny na oltáři, ale sezení bylo krátké (30 minut) a jaksi plytké. Postrádal jsem jakýkoliv závan intenzity. Vždy několik lidí přišlo, zaplatilo 5 guldenů, převléklo se do barevně sjednocených kimon a na půl hodinky si sedlo. "A co dál?" ptal jsem se v duchu. "Proč nepoužívají třeba zenovou hůl?"
Po několika sezeních jsem na to přišel. "Mistři", tedy instruktoři meditací, byli "hmotně" zainteresováni. Vydělávali si na svůj chléb vezdejší a čím víc lidí přišlo, a čím bylo sezení příjemnější, tím více vydělali. Ani je tedy nenapadlo vytáhnout, nebo dokonce použít zenovou hůl, která by mohla případné další, nepoučené zájemce odradit.
Mimochodem, zažil jsem ještě jedno "kulturní", v tomto případě i "jazykové" nedorozumění. Když už jsem se rozhodl vrátit se do Prahy (v televizi jsem na CNN sledoval rozebírání berlínské zdi), šel jsem si naposledy zameditovat. Vzal jsem s sebou svůj gong. Řekl jsem, že jsem tam naposledy a jestli by jim nevadilo, kdybych v posledních pěti minutách sezení převedl, jak to dělám, když vedu takovéto sezení v Československu. K mému překvapení (asi protože mne už znali a věděli, že sedět umím) mi to dovolili. A tak jsem seděl s nimi a když nastal ten správný čas, tleskl jsem hlasitě rukama, vzal gong a posledních pět minut sezení jsem za občasných mocných zvukových vln zintenzívnil meditaci zúčastněných tak, jak to asi v životě nezažili. Všichni byli velmi nadšení, následovala mnohahodinové diskuse a instruktoři se užasle ptali – proč jsi nám to neřekl dříve? Ale vždyť jsem vám to nabízel mnohokrát, bránil jsem se. Kdybys řekl, o čem to je, mohli jsme takto sedět už měsíc, říkali. A mně to došlo: já jim vykládal o gongu - jenže holandština nezná "G" jako naše g – oni to vyslovují velmi nezněle, chrčivě – spíše jako chchchch. Místo onomatopoicky znělého a zvučného gonnngggg jim to zní spíše jako chchchonchchch. Když jsem jim tedy vyprávěl o síle zvuku gongu, "slyšeli" jen vyprávění o chonchu a v tom si žádnou sílu nedokázali představit.
Jinak řečeno, jejich duchovní praxe byla jen jakousi mírnou a docela pohodlnou praxí v mezích západního, v tomto případě holandského pohodlí. Smysl sezení – mnohdy namáhavě a bolestivě poznat a překonat sám sebe, dosáhnout osvícení (probuzení, realizace) a být tak schopen pomáhat zbavit všechny živé bytosti utrpení – jaksi utekl.
Jaké by to asi bylo, kdyby se podobně vyladění lidé sešli a byli schopni být spolu bez jakéhokoliv pocitu odlišnosti, byli schopni se vzájemně dělit o dobré úmysly a hluboký pocit extatické intimity a společně pracovat na dosažení osvícení?
Andrew Cohen
--------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 03/08/2010 : 16:10:12
http://www.youtube.com/watch?v=lG9rJ80LYQw |
| neronis |
Posted - 03/08/2010 : 16:08:51
Charakterizace ega od autora, kterého uvádíš je cílená dost zvláštním způsobem. Nedivil bych se, kdyby jednou z hlavních aspirací autora bylo dosahovat nějaké "čistoty" mysli nebo něco podobného. I když se snaží o to obsáhnout do svého výkladu všechny možné eventuality, uniká mu prostý fakt, že při jakési "čistotě" duše nebo jakémsi "osvícení" ve společnosti nemá šanci přežít. (respektive přežít ano, ale otázka zní jak kvalitně)
Nemluvě o tom, že s vyšší hormonální hladinou a při sexuální aktivitě tohle není něco podobného vůbec možné, protože v člověku probouzí instinkty, které vnímání směřují právě k onomu "já".
Možná je celibát v náboženství idea jak něčeho podobného dosáhnout, ale za pochopitelnější a spolehlivě fungující bych považoval kastraci. |
| Milan.Miló |
Posted - 02/08/2010 : 20:52:22
Neronisi
-------------------------------------------
Intuici využíváme neustále a čímdál více. Ona je vlastně otázka co označíme za racionální uvažování a co za intuitivní, když už to mícháme jako jabka. Já bych označli jako intuitivní uvažování jakékoliv, které není schopen subjekt žádným způsobem nebo jen částečně vysvětlit. Což může být jak citová tak pragmatická část vědomí.
---------------------------------------------
Za intuitivní chování můžeme třeba
Označit stav iracionálního vědomí
Třeba když bychom vyrůstali v pralese
Tak intuitivně už podle jakéhosi pocitu
Víme nebo tušíme že na nás třeba z houští
Vyskočí nějaká šelma.
Ten to cit nám velí tak na to se adekvátně připravit.
Intuice je tak zvaný 6.smysl neboli je mu podřízen
I samotný cit který vzniká na pozadí toho všeho.
------------------------------------------
Společnost, která je v mnoha ohledech neznalá, zároveň bohatá na množství impresí, a která neví jak principielně fungují různé vztahy, je velmi pravděpodobně živnou půdou pro způsob uvažování, nazvané jako intuitivní, což vysvětluje oněch 92 procent mozkové kapacity.
-------------------------------------------
Oněch 80% nebo 90%. Neprobádané rezervy
Mozku by mohlo i schovávat samotnou kapacitu mozku.
Která nám nabízí třeba intuitivní jednání.
Tady jsem něco našel.:
-----------------------------------------
Paul Brunton:
O egu.
Jedním z největších tajemství je, že naše jáství, které nám dává osobní vědomí, není naším skutečným Já. Člověk se stal podivným tvorem, který dychtivě přijímá omezující temnotu života ega a obrací se zády k zářícímu světlu života duše. Ačkoli v sobě nosíme božství, jsme si vědomi pouze jeho opaku, který s nezmenšenou silou sledujeme. A tak jsme ve své existenci paradoxně egem a zároveň i Nadjá. Osobní ego je jediným bytím, které běžný člověk zná. Umožňuje mu vnímat se prostřednictvím těla, myšlenek a citů jako individuální bytost. Je činné ve sféře myšlení, představivosti, paměti, cítění a činnosti. Ono je zde, neboť je nutné aby bylo činné v tomto světě a vedlo nás přestože existuje ještě vyšší Já, které nás také vede.
Pomocí smyslových orgánů zažíváme vnější svět, naše ego vyjadřuje touhy a záliby, intelekt myslí a má paměť, ale žádné z těchto tří není skutečným jástvím člověka. To co člověku umožňuje poznávat svou existenci, je duchovním prvkem, který nazýváme Nadjá. Z něj je odvozeno myšlení, cítění a chtění, ale přesto tyto činnosti nevyjadřují přímo Nadjá, protože jsou odlišnou jsoucností, osobním egem. Většina lidí je klamána svou nesprávnou totožností, aniž by si uvědomovala krásnou a čistou, vytouženou a intuitivní přirozenost svého vyššího Jáství. Nemají zájem poznat něco jiného než své nižší všední malé já. Veškerá jejich pozornost myšlení a cítění je soustředěna na omezené vědomí osobního ega, proto nemohou zažít božštější vědomí nacházející se pod ním.
Naše osobní ego je utvářeno z neosobního života vesmíru, podobně jako se tvoří vlna z oceánu. Omezuje a spoutává onen nekonečný život na malou a konečnou oblast. Protože je utvářeno jen na povrchu, nemůže pojmout nezměrnou hloubku Univerzálního Bytí, a zdá se, že patří nižšímu řádu existence. Mylně se ztotožňujeme se svým tělem a egem, aniž bychom si uvědomili, že musí existovat jakýsi skrytý Princip, který umožňuje pociťovat svět a tělo jako existující a od nich oddělený. Tento princip je neproměnlivým, skutečným a trvalým Jástvím člověka. Je třeba rozeznávat mezi vědomým osobním jástvím vázaným na tělo, a vyšším Jástvím, které je nezachytitelné tělesnými smysly. Ego si z něj vypůjčuje svou realitu, schopnost vnímání a samostatnou schopnost uvědomování.
Neznáme žádnou jinou zkušenost než tu svou, a ta se soustřeďuje kolem našeho „já“, které je sérií stavů vědomí, proudem myšlenek a nahromaděním citů. Z toho vyplývá, že ego je svým původem a svou povahou zcela mentální. Existuje pouze jako rychlý sled myšlenek závislých na jediné nezávislé osvětlující mysli - Nadjá, a takto je vytvářen proces „já“. Ego je vlastně jen udržovanou myšlenkou a svou zdánlivou skutečnost odvozuje z tohoto vyššího zdroje. Pokud se ztotožňujeme s egem jako se skutečnou a samostatnou jsoucností, podléháme neuniknutelné iluzi, protože ono nemá svou zcela oddělenou existenci. Člověk nejen že nezná svou duchovní přirozenost, ale navíc ještě udržuje mylnou představu o své vlastní přirozenosti. Ego je takto považováno za samotné Nadjá.
Naše současné ego je výsledkem ke kterému vedly sklony, zvyky a zkušenosti z dřívějších životů. Nemůžeme zrušit existenci ega, neboť ono je vytvářeno v čase a prostoru, ale můžeme se přestat s ním ztotožńovat a vytvořit si od něj určitý odstup. Když ztišíme naše mentální činnosti a opustíme naše zvyky a sklony prostřednictvím meditace, zjistíme, že netvoří naše pravé Jáství. Meditační úsilí překročit své ego nemůže vést k zapomnění nebo úplné ztrátě individuality, neboť je v nás ještě přítomno vyšší Jáství, které je vnitřním bytím a je myšlenkami překrýváno. Jakmile všechny myšlenky zaniknou v Tichu, zaniká i soubor myšlenek, kterým je ego samotné.
Většina lidí se nejvíce zajímá o svou vlastní osobnost aniž by chtěli poznat sebe sama takové jací skutečně jsou mimo iluzi ega. Odmítají dojít ke svému plnému vědomí. Každý člověk je přitahován do svého středu ke skutečnému Jáství, ale zároveň je silněji přitahován z vnějšku k nepravému já, a tak je nucen rozdělit sebe, svůj život a pozornost mezi tyto dva protiklady. Pokud vzhlíží pouze ke svému egu, tak se dostává do vlivu vášní a tužeb, sklonů a pocitů, které líbivě a klamně nahrazují vědomí skutečného Já. Vědomí ega je totiž nesmírně omezenou a nezměrně oslabenou ozvěnou Vědomí Nadjá.
Ego se chová jakoby bylo jediným jástvím, udělá vše proto aby zůstalo u moci, a přijme cokoli co mu umožńuje přežít. Použije mazanost logického intelektu, oklame mysl fantaziemi, přijme raději kázeń a utrpení, jen aby udrželo člověka mimo hledání a zachovalo si svou dominantní existenci. Neúprostně se brání všemu co vede k jeho konečnému svržení. Jestliže se snažíme egu odporovat, jednoduše posune oblast své činnosti a takto nás oklame, protože my si myslíme, že oslabujeme jeho činnost. Nemůže být nikdy úplně šťastné, ani zcela spokojené se svým údělem, vždy se dožaduje něčeho co potřebuje nebo po čem touží. Je proměnlivé, chybující a nejisté ze strachu a nejistoty z budoucnosti, a zároveň je tím, co nám brání ve styku s Nadjá.
Každý člověk je ukřižován svým vlastním egem, které může být arogantní, domýšlivé, ješitné a samo sebe klamající. Je ihned usmířeno lichocením a zlomeno kritikou, k čemuž používá city. Je schopné maskovat své nejpodlejší činnosti tím nejvznešenějším sebeospravedlněním. Ego nás následuje kamkoli, a pokud si to neuvědomujeme, můžeme ze svých potíží obviňovat druhé. Je schopno uvést jakoukoli příčinu našich potíží kromě té pravé. Ono uctívá samo sebe a vnáší toto uctívání i do hledání. Nejdůležitější je pro ego jeho osobní zájem. Sebeláska ega je tak silná a jeho připoutanost ke starým postojům tak vytrvalá, že pravděpodobnost vítězství nad jeho nadvládou je velmi malá. Dokud vládne člověku ego, budou všechny jeho motivy, činy , impulsy a cíle infikovány egoismem.
Pokud je člověk je pyšný na svou schopnost nalézt pravdu a získat osvícení, vylučuje pokoru potřebnou k tomu, aby opustil ego a dovolil vstoupit Nadjá. Egoismus, který je omezením vědomí na individuální život jakoby oddělený od jedinečného života, je poslední překážkou pro dosažení jednoty s nekonečným životem. Hledající se musí chránit před vlivem vlastního ega, které užívá nejrafinovanější způsoby aby se vsunulo do jeho myšlení i života a odchýlilo ho od jeho záměru ukončit jeho vliv a vládu. Dokud je zachována vláda ega, budou zachovány i karmické sklony, které s ním přicházejí. Jakmile se snažíme zaujímat neosobní a odpoutaný postoj, oslabíme jeho vládu a tím i karmické sklony. Ego jáství je totiž pomalu měnícím se a rostoucím výtvorem člověka, který utvářely sklony, zvyky a zkušenosti z dřívějších životů.
Naše současné ego je výsledkem zrozeným z našeho vlastního konání a myšlení. Nemůžeme zrušit existenci ega, neboť ono je vytvářeno v čase a prostoru, ale můžeme se přestat s ním ztotožńovat a vytvořit si od něj určitý odstup. Kdybychom mohli náš pocit „jáství“ oddělit od myšlenek, cítění a fyzického těla, zjistili bychom, že je zakořeněn ve vyšší síle, a že je s ní spojen. Když ztišíme naše mentální činnosti a opustíme naše zvyky a sklony prostřednictvím meditace, zjistíme, že ono netvoří naše pravé Jáství. Jakmile všechny myšlenky zaniknou v Tichu, zaniká i soubor myšlenek, kterým je ego samotné. Meditační úsilí překročit své ego nemůže vést k zapomnění nebo úplné ztrátě individuality, neboť je v nás ještě přítomno vyšší Jáství, které je vnitřním bytím a je myšlenkami překrýváno.
Samotné ego je sice pomíjivé, ale pochází ze zdroje který je věčný. Kdyby v nás nebylo nic vyššího než naše malé ego, nikdy bychom se ho nemohli zříct. Podstatou Duchovní realizace je dovolit, aby ego bylo prozářeno Nadjá, dokonalým, nekonečným a neměnným obrazem Boha. Duchovní vývoj vyžaduje konečné vzdání se ega, čemuž předchází jeho mentální vývoj vyžadující zdokonalení ega. Ego není dokonalé, neboť je pouze omezeným a často zkresleným odrazem vyššího Já. Pokud je uvedeno do správného podřízeného vztahu vůči Nadjá , není překážkou pro osvícený život. Neměli bychom být otrokem svého egoismu, ale měli bychom ho zkrotit a uvést do podřízené pozice vůči Nadjá.
Podle toho jak chápeme sebe, tak budeme chápat i svět. Pokud se budeme domnívat, že jsme pouze hmotným tělem, bude se nám stejně jevit i svět. Pokud v sobě nenacházíme žádnou duchovnost, nenalezneme ji ani ve světě. Vývoj celkového vědomí ega je nejdříve omezen na zrak, sluch, čich, chuť a hmat, ale později se rozšiřuje o jejich pochopení a nakonec je jeho pozornost obrácena ke svému vlastnímu jáství a intuitivní schopností se učí rozeznávat skrytý tvořivý princip, který ho stvořil. Plně vyvinuté, zvládnuté a zcela vyzrálé ego, je průchodem pro inspiraci a vedení vyššího Já. Jsoucnost ega není nepřítelem, tím je činnost egoismu. Během osvícení se ego slučuje a splývá s Nadjá, jeho existence ve světském životě pokračuje trvale zakotvena v dokonalé harmonii s tímto božským Principem, a je mu podřízena. Tvrdit, že po realizaci neexistuje žádné ego je nesmysl.
Paradoxem je, že musíme své ego nejdříve zdokonalit a rozvinout, abychom jej nakonec odevzdali Nadjá. Jakmile ego odhalí, že je součástí celku, nebude již žít jen pro své vlastní dobro, ale začne žít pro dobro všech. Ego po svém dlouhém vývoji v tolika životech není nakonec zničeno jak se často uvádí, ale je ukončeno jeho dominantní postavení, a je podřízeno Nadjá. Úplné opuštění ega může nastat jedině opuštěním těla při smrti. Cílem hledání je osvícení získané zdokonalením ega až k jeho podřízenosti Vyšší síle. Ego má své místo v lidském životě, je součástí vyšší individuality a musí si uvědomit svůj pravý vztah vůči ní. Ego se mění s časem i zkušeností a z úrovně Nekonečného Bytí mu nemůže být připisována skutečná realita, ale jeho existence v prostoru a čase je pro nás skutečná a nevyhnutelná.
Někteří moderní vykladači starověké filozofie používají svá vlastní ega k tomu aby řekli jiným, že se mají svého ega zbavit. Pokud bychom se úplně a skutečně zbavili ega, neměli bychom žádné uvědomování si světa a nebyli bychom schopni věnovat se záležitostem své vlastní existence. Nikdo nemůže uniknout svému lidství, může jej pouze zušlechťovat nebo znehodnocovat a přetvářet. Vztah a závislost ega na jeho skutečném bytí může být vynesen na světlo. Pak může být mysl převychována a ovládnuta, takže se ego vrátí na své správné místo a člověka již dále netyranizuje. Úplně zničit ego by znamenalo zničit fyzické tělo a odstranit jeho speciální individualitu. To nelze učinit, ale je možné podřídit ego vyššímu Já, a učinit tak z něj, nástroj Vyšší vůle. Může být také potlačeno když je člověk použit vyšší silou, aby předal poselství, poskytl vedení nebo odhalení.
Aby individualita neupadla do sobectví a vytlačování vznešenějších ctností, musí se ego přizpůsobit všeobecnému prospěchu a zdroji vlastního bytí. To neznamená ego zničit, ale eliminovat jeho tyranství a sladit jeho osobní vůli s vůlí Světové Ideje. Většina pseudoduchovních cest posiluje ego, Kdežto pravá duchovní cesta usiluje o odpoutání od něj. Nejlepším ukazatelem pokroku v hledání je úroveň odpoutanosti od ega. Pochopení získané z uvažování o filozofické pravdě, spojené s meditací nás přirozeně a nenásilně odpoutává od ega. Na pokročilejších stupních bude egoismus slábnout až do svého konečného vyřazení. Odpoutání a rozpuštění ega musí předcházet pochopení toho, co ego skutečně je. Odpoutanost od nároků minulých vzpomínek a od očekávání budoucích výsledků je i odpoutaností od ega. Pokud budeme držet naše ego stranou, iluze a vášně nebudou překážet v rozhledu.
Ego je zde aby nám sloužilo ale většina lidí se domnívá že má sloužit egu. U hledajícího se směs egoismu a idealismu projeví v jeho charakteru. Naše osvobození od útrap života závisí na míře odpoutanosti od ega, jehož vědomí nás izoluje od zdroje. Za uvědomění si Nadjá je třeba zaplatit obětováním ega. Hledání nám umožňuje přiblížit se opět sloučení podrobeného ega se zdrojem, který pak bude jednat skrze nás. Silné ego je překážkou, musíme se ho vzdát citovou obětí, a jakmile bude odstraněno z cesty, pocítíme obrovskou úlevu a získáme mír. Pravdu o tom co skutečně jsme odhalíme jakmile odstraníme mylnou představu o tom, že jsme pouze egem.
***
Paul Brunton: „Egoistický způsob pohlížení na život je omezující. Brání mu v přístupu k tomu, co je nejlepší. Nutí ho k tomu, co je nízké a zabraňuje mu, aby pracoval se zázračnými silami Nadjá. Čím dále se od něho vzdaluje a čím více se přibližuje k neosobnímu a kosmickému způsobu pohlížení na život, tím dříve získává požehnání větší moudrosti, lepšího zdraví, laskavějších vztahů a ušlechtilejšího charakteru.“
Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 6. EGO * OD ZROZENÍ KE ZROZENÍ
---------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 02/08/2010 : 20:21:00
Intuici využíváme neustále a čímdál více. Ona je vlastně otázka co označíme za racionální uvažování a co za intuitivní, když už to mícháme jako jabka. Já bych označli jako intuitivní uvažování jakékoliv, které není schopen subjekt žádným způsobem nebo jen částečně vysvětlit. Což může být jak citová tak pragmatická část vědomí.
Totiž člověk vyhodnocuje během života spoustu záležitostí, k nimž nemá jakýkoliv podrobný klíč. Nemá jakoukoliv možnost jak si ji souhrnem jednoduchých definic vysvětlit nebo opodstatnit a mnoho věcí se učí způsobem, kdy je mu prezentován nějaký obecný vztah s tím, že "na to přijde sám". Je to jako s výsledkem měření, při němž si ověřuje správnost svého měření tím, že si jej vypočítá nebo se podívá do zadání. Poté dospěje k názoru, že jeho mozek funguje "správně", protože sám o sobě dospívá k akceptovatelným závěrům, i když vlastně neví proč.
Společnost, která je v mnoha ohledech neznalá, zároveň bohatá na množství impresí, a která neví jak principielně fungují různé vztahy, je velmi pravděpodobně živnou půdou pro způsob uvažování, nazvané jako intuitivní, což vysvětluje oněch 92 procent mozkové kapacity.
Rádce v podobě intuice máme k dispozici neustále, ale s tím, jak člověk ,roste´ a je vzděláván vnějšími autoritami, zapomíná na možnost se s ním poradit.
Z toho tedy vyplývá, že se člověk tím jak roste už málo mění a čelí výzvám, které bývají časem pochopitelnější. Mysl snadno "zkostnatí", když je redukována jen na jakousi kalkulačku, do které vložíme vždy už jen známé formy neznámých veličin. Jde však spíš o specializaci, kdy subjekt při vyhodnocování vykazuje minimum chyb a jeho efektivita je v daném směru maximální.
Člověk je navíc motivován k tomu aby svou pozici dokázal obhájit, proto když se dlouhou dobu hodnocení různých záležitostí, které jej obklopují, v podstatě nemění, mívá tendenci je pokládat za absolutní v tom smyslu, že se i jeho podvědomí přizpůsobí jejich formě. Tedy je i instinktivně vnímá jako správné a podvědomě se tímto směrem stabilizuje. |
| Milan.Miló |
Posted - 02/08/2010 : 19:23:52
Neronisi
---------------------------------------
V tomto jsem mířil k tomu, že je nejenže nedefinuje (definují je pouze výsledky), ale velmi snadno o ně přichází a skládá poté třeba dokolečka pořád podobné věci (protože se svým vlastním dílem nechá příliš ovlivnit a už třeba neví jak na ono "nové" přišel.. proto třeba když chce být člověk kreativním spisovatelem, neměl by moc číst sám sebe ani jiné autory, i když jde jen o mou dedukci).
-----------------------------------------
To že člověk třeba píše instinktivně a podvědomě
Je způsobené jen jakým si prvotním impulsem který
Ho nutí k tomu aby si ho časem začal uvědomovat
A to má vliv i na jeho dosavadní tvorbu samotnou intuici.
Protože jakmile začne časem dávat smysl racionálnímu
Uvědomění před intuicí vystavuje tak své díla samotnému
Stylu který se od přirozené kreativity mění v samotnou
Onu obsahovou formu vlastní mysli.
Tady jsem o tom něco nalezl.:
----------------------------------------------
Šestý smysl - naslouchejte mu!
8. února 2008 v 22:13 | Čtení pro ženy
Znáte to. Někam se chystáte, něco děláte. Najednou vám jakýsi vnitřní hlas našeptává, ať se do toho raději nepouštíte. Zaženete ho a pak se ukáže, že to, co vám našeptával, byla pravda. Vy jste to přece tušili! Každý má vrozenou jistou vnitřní moudrost a dokonalost. Stačí se k ní propracovat!
Co se to děje v našem mozku, když se musíme rychle rozhodnout a nemáme čas přemýšlet? Jak je možné, že znalec umění rozpozná na první pohled padělek, který neodhalily ani komplikované testy? Jak se stane, že…? Odpověď zní: Intuice.
Obyčejně ji vysvětlujeme jako hlas, zvuk nebo pocit, který nám v rozhodujících momentech života radí, co máme dělat. Internetová encyklopedie Wikipedie píše o intuici jako o "duchovní schopnosti, která neříká proč, ale jen ukazuje výslednou odpověď. Intuice člověku sděluje, co má udělat, nikdy mu ale nevysvětluje, proč tak má jednat". Svým způsobem je možné chápat intuici jako předvídání budoucnosti i jako instinkt. Intuice, chceteli česky řečeno tušení, je silná a nevysvětlitelná. Ženy ji dost často označují jako šestý smysl, muži zase jako dobrý odhad nebo instinkt, který cítí. Odborníci tvrdí, že intuici máme všichni. Je pořád s námi. Funguje ať chceme nebo ne. Potíž je v tom, že ne všichni její hlas slyšíme a bereme dost vážně. Proč bychom to měli začít dělat?
Záchranná berlička?
Zvoní vám telefon. Aniž byste se podívali na displej, něco vám říká, že to bude Dana. Je to Dana! Nebo: Jdete po ulici a myslíte na Lenku. Jen co si na ni vzpomenete, za rohem do ní vrazíte. Jak je to možné? "Za to, že jste ,intuitivně´ zaslechli volání Dany, když vytáčela vaše telefonní číslo a že jste ,intuitivně´ vycítili přítomnost Lenky, může mozek. "Dana mačká telefonní displej. Lenka jde po ulici. Mozek jim pracuje a občas je dokonce koncentrován, takže vysílá signály a myšlenky, z nichž sem tam nějaká má průraznost a lze ji docela snadno detekovat a rozluštit. A vy, tedy váš mozek, ještě přesněji ty zázračné možnosti softwarově ukryté v podvědomí vašeho mozku to všechno vnímají," popisuje hudebník a publicista Vlastimil Marek. Intuici pěstuje od svých 21 let, kdy začal malovat, hrát na hudební nástroje a dozvěděl se, že k racionálním činnostem je dobré dělat i ty iracionální, protože jedině tak udrží v rovnováze obě složky osobnosti. "Běžně vědomě užíváme jen několik procent kapacity mysli. Už ale víme, že někde v podvědomých vrstvách mozku leží odpovědi na všechny otázky. Tam jsou všechny informace a všechna správná okamžitá řešení.
Zbývá jen drobnost - najít k nim přístup." Za posledních pár let, kdy existuje pomocí magnetické rezonance možnost nahlédnout do mozku, bylo prokázáno, že člověk běžně funguje jen z osmi procent. Ostatních dvaadevadesát procent toho, co řídí naše chování a jednání, ovládá podvědomí - tedy intuice. Tuhle svou vnitřní moudrost v sobě nosíme odmalička, potíž je v tom, že jak dospíváme, zapomínáme s ní pracovat: "Mozek člověka se sice vyvíjí během prvního roku života a emočně i následujících sedm let, ovšem ,dospívá´ až kolem jedenadvacátého roku. Rádce v podobě intuice máme k dispozici neustále, ale s tím, jak člověk ,roste´ a je vzděláván vnějšími autoritami, zapomíná na možnost se s ním poradit." Intuici přesto občas využíváme, aniž si to uvědomujeme. Ty chvíle jsou totiž tak nenápadné, že nepozorovány zapadnou mezi běžné události všedního dne. Čím víc je Vlastimil Marek starší, tím víc se intuici snaží naslouchat. Slouží mu k orientaci ve světě i v sobě samém: "Intuice mi radí, jestli se mám setkat s tímto nebo oním člověkem, nebo jestli se mám vydat na složitou cestu vlakem do místa nepřesně domluvené přednášky. Intuitivně si kupuji některé časopisy či noviny, abych v nich vzápětí našel článek, o kterém jsem ještě ani nevěděl, že je moc zajímavý a právě v tu chvíli je potřebný. Intuitivně někdy zrychlím na eskalátoru metra a stihnu nastoupit, právě když se ,dveře zavírají´ a vzápětí stihnu ještě další přestup. Intuitivně si dávám někdy v bufetu jídlo, které bych si jinak nedal, ale ten den si o něj tělo řekne. Intuitivně také vedu své přednášky."
Intuice: Jen když hrozí průšvih?
MUDr. Radana Kupfová pořádá kurzy rozvoje tvořivosti a intuice. O tom, že bude pracovat s intuicí, rozhodl prý její intuitivní pocit.
Pomáhá jí údajně ve vztazích i v ryze praktických záležitostech. Říká, že na vnitřního rádce se údajně (pro někoho možná paradoxně) umějí nejvíc spoléhat děti: "Ještě nemají v hlavě naučeného ,cenzora´, který je směřuje, jak by co mělo být a proč to nemůže být jinak. A také umějí žít více v přítomném okamžiku, kdy jsou zcela pohlceni hrou a neřeší čas ani jiné věci." Lékařka tvrdí, že jednou z nejpodstatnějších záležitostí, jak rozvíjet intuici, je umění žít v přítomném okamžiku. Abychom ji vůbec zaregistrovali, musíme se oprostit od vzorců a schémat (třeba daných výchovou), jimiž se při rozhodování necháváme ovlivňovat. Musíme se zklidnit, naučit relaxovat a uvolnit mysl.
To se nejsnadněji děje při fyzické námaze nebo přes smysly. Když je rozvíjíme, rozvíjí se i vnímání. A propos, intuice se u každého projevuje prostřednictvím jiného smyslu. Někdo má vize, jiný slyší hlasy nebo zvuky, další vnímá vibrace. K rozvíjení intuice dobře slouží také sny, ostatně k mnohým lidem přicházejí intuitivní informace právě, když spí.
"Informace ze snů jsou většinou nekonkrétní, abstraktní, nelogické a jako by nereálné. Každý člověk si je pak ,překládá´ do jakéhosi racionálnějšího slovníku, ale každý člověk má tento svůj ,slovník´ individuálně odlišný," míní Vlastimil Marek. MUDr. Radana Kupfová v rámci svých kurzů učí mimo jiné takzvané denní snění, které pomáhá k tomu, abychom se dokázali průběžně uvolnit a intuice měla možnost proudit.
Rozhodují první dvě vteřiny
Často se zdá, že intuice jako by se objevovala v okamžicích hrozícího průšvihu, ztráty nebo velké životní změny. Není to realita, spíš optický klam. Ve vypjatých chvílích je totiž tak silná, že ji cítí i lidé, kteří si její existenci jinak nepřipouštějí. "Když si uvědomíme, že v našem podvědomí je (jako na pomyslném harddisku) navždy zaznamenána každá vteřina našeho života, uložen každý detail, vepsána každá informace, se kterou jsme kdy přišli do styku, uskladněn každý článek, který jsme kdy přečetli (když má někdo fotografickou paměť - znamená to, že ji máme všichni, jen si uložená data neumíme vyvolat zpět na monitor), je jasné, že celý mozek, tedy včetně podvědomí, má na řešení konkrétních situací a problémů obrovskou sumu informací, zatímco naše vědomí, špička ledovce, operuje s minimem dat. Je logické, že často chybuje.
Pokud by ovšem i vědomá část našeho mozku dokázala (na požádání) zapojit nejen pravou hemisféru, ale i všechna data uložená v podvědomí, dokázali bychom se, jako bájný děd Vševěd, vždy rozhodnout správně a adekvátně situaci (mozek by měl dostatek informací k relevantnímu rozhodnutí)," vysvětluje Vlastimil Marek. Ve vypjaté situaci dochází většinou k tomu, že naše levá mozková hemisféra (jednodušeji řečeno racionalita) zkratuje a kolabuje. Nemá dost informací a je ovlivněna strachem.
V tu chvíli přestane kontrolovat celou naši osobnost a intuice má možnost se projevit. "V krizových okamžicích nemáme čas přemýšlet. Najednou nás něco velice silně nutí jednat určitým způsobem. Jsme totiž více otevřeni vnímání, protože prožíváme silné emoce a pocity. Například když jde o život dítěti, matka vycítí, že se něco děje, protože intuice obzvlášť dobře funguje v blízkých vztazích, kde je silná citová vazba," říká Radana Kupfová.
Ženská výsada.
Intuice je vrozená každému bez výjimky, ovšem ženy k ní mají jaksi blíž. Propojení mezi oběma hemisférami mozku - levou (racionální) a pravou (vztahovou, sluchovou, snovou) je u nich až o třicet procent těsnější než u můžu. "Pokud si ženy něco nezakazují nebo pokud jim něco není systematicky zakazováno rodinou a společností, používají intuici častěji, jako by samozřejměji. Mimochodem, i těhotenství je doba, ve které příroda musí jaksi ,odpojit´ racionální myšlení ženy v zájmu optimálního průběhu těhotenství a vývoje nového života. Aby se ,rozum´ (tedy něco, co se vyvinulo v posledních pár stovkách tisíců let) nepletl do miliony let vyvíjeného a zdokonalovaného průběhu zrodu nového života," tvrdí Vlastimil Marek. Ženy se podle něj často nechávají mást a obírat o intuitivní rozhodování svým okolím. Radana Kupfová to přičítá mimo jiné sílícímu vlivu pracovní konkurence a stálému srovnávání se s muži.
Ženy se prý zbavují "ženskosti", za což platí ztrátou intuitivních schopností. Roli podle lékařky hraje i užívání antikoncepce nebo stále sílící vliv ženských časopisů - intuice je zmatená a ony si v důsledku toho hledají nevhodné protějšky. Existují lidé, kteří intuici apriori odmítají. Obávají se totiž, že pokud budou naslouchat svému šestému smyslu, zachovají se buď nezodpovědně, sobecky, nebo svým rychlým rozhodnutím dokonce ublíží někomu jinému.
Vlastimil Marek považuje taková tvrzení za nesmysl. Vzhledem k tomu, že intuitivní rozhodnutí se rodí v hloubi duše, vždycky vedou člověka k tomu, co je dobré pro něj i pro ostatní. "Zákony - co děláme jiným a co vysíláme, to se nám také vrací - fungují. Ovšem nemohu se nezmínit o tom, že existují lidé, kteří mají určité schopnosti velmi rozvinuté a ne vždy je používají pro činění dobra," upozorňuje Radana Kupfová.
Intuice: Nástroj budoucnosti?
Intuice pomáhá poznávat a zpracovávat informace. Využívají ji umělci, vědci i vrcholoví manažeři. Intuice může být důležitým faktorem třeba při přijímání nových zaměstnanců, jejich motivaci, zvyšování tržeb, uzavírání partnerství a předpovídání trendů v oboru. I velikáni světových dějin často přisuzovali svůj úspěch intuici.
Penny Peirce, autorka knihy Cestou intuice, cituje v této souvislosti například matematika Jacquese Hadamarda: "Když jsem byl v noci náhle probuzen nezvyklým hlukem, zjevilo se mi jako zázrakem dlouho marně hledané řešení jistého problému, aniž bych vyvinul sebemenší intelektuální úsilí." Také o Pythagorovi se traduje, že k jednomu ze svých objevů dospěl intuitivně - když prohlásil, že výška tónu struny je závislá na její délce, poslouchal prý měnící se tón úderů kovářského kladiva na různě dlouhých kovových prutech. Intuice s námi žije (intuitivně investujeme na burze, intuitivně navrhujeme domy a mosty, intuitivně skládáme hudbu, spíš intuitivně než racionálně si hledáme životní partnery) a naučit se s ní pracovat bude především pro budoucnost velmi praktické. "Intuice, tedy schopnost zapojit i podvědomé části mozku a mysli, je navíc přesně ten nástroj našeho vnímání a reakcí na realitu, který bude mít v nejbližší budoucnosti stále větší uplatnění. Intuitivně budeme surfovat na internetu, intuitivně budeme hledat a nacházet informace v nejrůznějších médiích, intuitivně se budeme rozhodovat v otázkách vztahů i v otázkách profesních," myslí si Vlastimil Marek. Věda si s intuicí podle něj zatím neví příliš rady, a tak dělá mrtvého brouka. V USA přitom už desítky let vychází specializovaný dvouměsíčník Intuition a rok od roku roste také počet diplomových prací na toto téma. Intuice je podle Vlastimila Marka naděje pro lidstvo. Pokud ji budeme podporovat tréninkem, pozitivním přístupem a meditací, přiměje nás dělat to, co nás učiní šťastnými. ? Bylo prokázáno, že člověk běžně funguje jen z 8 %. Ostatních 92% procent toho, co řídí naše chování a jednání, ovládá podvědomí - tedy intuice.
----------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 02/08/2010 : 17:54:03
Tvořivost (kreativita) či talent člověk
Vděčí iracionální podvědomé složce
Která plyne s latentních schopností
Každého jednotlivce třeba k oné dané
Umělecké činnosti která je odrazem
A oscilací jeho vnitřního prožitku.
To ano, ale tvořivost bez nějaké racionální schopnosti (techniky nebo ovládání nástroje) není k ničemu. Vezmi si třeba Monu Lisu. Autor vyjadřuje nějaký univerzální vnitřní prožitek, ale zcela racionálně vyhodnocuje techniku s jakou malbu provede, mnohokrát ji vrství a logicky dedukuje jak nakonec bude vypadat a jak bude působit vzhledem k jeho citovému prožitku, který by chtěl reflektovat.
Tedy při jakémkoliv vyjádření je zcela racionální ovládnutí daného směru podmínkou. Pokud jde třeba o muzikanta, který vytváří chytlavé melodie, může je skládat zcela instinktivně a své racionální postupy si ani neuvědomuje. V tomto jsem mířil k tomu, že je nejenže nedefinuje (definují je pouze výsledky), ale velmi snadno o ně přichází a skládá poté třeba dokolečka pořád podobné věci (protože se svým vlastním dílem nechá příliš ovlivnit a už třeba neví jak na ono "nové" přišel.. proto třeba když chce být člověk kreativním spisovatelem, neměl by moc číst sám sebe ani jiné autory, i když jde jen o mou dedukci). |
| Milan.Miló |
Posted - 01/08/2010 : 21:29:53
Neronisi
----------------------------------------
Je jasné, že je vyhodnocování nějakého nejlogičtějšího postupu nebo nejracionálnějšího přístupu vždy svým způsobem odůvodnitelné. Člověk, pokud vyhodnocuje nějakou záležitost zcela sám, dostává se úplně přirozeně do jakéhosi stavu, kdy se soustřeďuje na věci, nemající s danou záležitostí třeba příliš společného, ale bývá to spíš tak, že mají hodně společného s ním (třeba si je z nějakého důvodu oblíbil a proto mají v dané logice místo, nikoli z nějakého hlediska dostupnosti nebo efektivnosti).
----------------------------------------
S tím to Neronisi do jisté míry souhlasím
A to tak že každý člověk při svém nejracionálnějším
Přístupu k nějaké dané věci kterou podle svého
Spektra a úsudku vyhodnocuje stav kdy vše
Soustřeďuje na věc či věci mající hodně společného
S tím že v dané logice každého člověka vyvěrá
Dostupnost nebo efektivnost.
K dané jemu přípustné obsahové formulaci
Která ho nutí svým způsobem k jakémusi
Stavu kdy se soustřeďuje na věci kterého
Nejvíce ovlivnily.
-----------------------------------------
S tím souvisí i kreativita a talent. Totiž pokud se člověk naučí nějaký nástroj používat, je velmi důležité aby uměl svým vnímáním uchopit i dostupné prvky a eventuality. Totiž každý dojem, jež má daná (řekněme umělecká) činnost vyvolat, je vlastně psychologickým odrazem jeho autora. Takový člověk se snaží v rámci dostupných a známých eventualit vyjádřit záležitost, která bude vyvolávat v příjemci stejný, podobný pocit jako v něm samotném (i když to mohou různí lidé chápat zcela odlišně, proto je výhodné směřovat daný prvek co nejuniversálněji a proto je nejvýhodnější příliš nekonkretizovat (což zase vede k jakési plytkosti)).
--------------------------------------------------------------
Tvořivost (kreativita) či talent člověk
Vděčí iracionální podvědomé složce
Která plyne s latentních schopností
Každého jednotlivce třeba k oné dané
Umělecké činnosti která je odrazem
A oscilací jeho vnitřního prožitku.
Která každého z nás nutí ostatním
Lidem přiblížit onen dostupný vnitřní
Obraz svého subjektivního prožitku.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 01/08/2010 : 20:51:30
Je jasné, že je vyhodnocování nějakého nejlogičtějšího postupu nebo nejracionálnějšího přístupu vždy svým způsobem odůvodnitelné. Člověk, pokud vyhodnocuje nějakou záležitost zcela sám, dostává se úplně přirozeně do jakéhosi stavu, kdy se soustřeďuje na věci, nemající s danou záležitostí třeba příliš společného, ale bývá to spíš tak, že mají hodně společného s ním (třeba si je z nějakého důvodu oblíbil a proto mají v dané logice místo, nikoli z nějakého hlediska dostupnosti nebo efektivnosti).
Pointa je v tom, že je skutečně možné definovat souhrn pravidel, otázek, psychologických a sociálních nástrojů tak, že budou u člověka zohledňovat právě aspekty, které se dají nazvat jako racionální. Totiž v momentě, kdy jsme se dostali z jakéhosi začarovaného kruhu morálky a vzájemného boje dobra a zla, můžeme se věnovat záležitostem, majícím skutečnou hodnotu. Které lidské vnímání skutečně ovlivňují.
S tím souvisí i kreativita a talent. Totiž pokud se člověk naučí nějaký nástroj používat, je velmi důležité aby uměl svým vnímáním uchopit i dostupné prvky a eventuality. Totiž každý dojem, jež má daná (řekněme umělecká) činnost vyvolat, je vlastně psychologickým odrazem jeho autora. Takový člověk se snaží v rámci dostupných a známých eventualit vyjádřit záležitost, která bude vyvolávat v příjemci stejný, podobný pocit jako v něm samotném (i když to mohou různí lidé chápat zcela odlišně, proto je výhodné směřovat daný prvek co nejuniversálněji a proto je nejvýhodnější příliš nekonkretizovat (což zase vede k jakési plytkosti)).
Časem tuto schopnost mohou tvůrci ztrácet, protože začínají být třeba osobně angažovaní a publikum v nich vyvolává rušivé, dosud nepoznané pocity. Nebo metoda s jakou k dané záležitosti přistupují je spíše instinktivní a pokud se příliš inspirují od jiných autorů, mohou svůj talent zruinovat. Tedy tato schopnost je do jisté míry závislá na racionálním uvažování a na tom kolik toho o své schopnosti dotyční ví, protože instinktivní, nevědomá schopnost se zlikviduje velmi snadno, protože není nijak definována (když ji dotyčný definovat neumí). Takový člověk se nedrží ničeho konkrétního, proto o to prostě může "přijít". |
|
|
