| T O P I C R E V I E W |
| Hirner |
Posted - 06/02/2009 : 21:19:42
Pozdravujem Vás, vospolok!
Rád by som sa s vami poradil. V poslednom čase som nejako prišiel na chuť Fridrichov Nietzsche-mu. Veľmi ma pri tom inšpirovalo vzhliadnutie dokumentárneho filmu BBC Human, all too human. Rád by som teda prešiel z úrovne dejín filozofie k nejakému jeho konkrétnemu dielu.
Pred tým som sa s Vami však chcel poradiť, aby som vedel, ktoré dielo by mi bolo vhodnou vstupnou bránou do sveta tohoto filozofa.
Vedeli by ste mi teda poradiť :)?
V podstate som tu videl predávať Genealógiu morálky, Ecce homo, Súmrak modiel, Ranné červánky, Zrodenie tragédie...
Michal |
| 15 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| pet_kroku |
Posted - 25/06/2011 : 11:20:12
To mareq
Docela to trvalo a snad to bude jasnějši. Myšlenku věčného návratu nechápu jako konstrukci reality, tedy jako fakt, že život bude opravdu zacyklený, ale paradoxně jako výzvu k žití toho jednoho života. Jako výzvu, jejíž naléhavost je ukázána skrze alegorii, která dává důraz na individuální žití tím, že ukazuje možnou tragičnost v celé její šíři, kterou si však člověk normálně nepřipustí a snad jí ani nedokáže pochopit.
Vnímám to tedy spíš jako náhradu za Boha ve smyslu, že teď je člověk "bůh", již nic na něj po tomto životě nečeká, ale to neznamená nesmyslnost života, ale znamená to jen, že je třeba, aby žil naplno tak, aby ten život chtěl žít vždy znovu, aby svůj život naplnil a to nikoliv útěkem do abstraktna, víry, ale tím, že převezme naplno otěže svého žití a naplňil všechny možnosti, které vyplnit může, aby pocítil, že je tvůrce a že jen on se může pokusit stvořit svůj život tak, jak chce.
A ta má myšlenka?
Vezmu to trochu od začátku, nejen proto, že jsem na toto téma už trochu psal a mohu to jen poupravit, ale protože snad jen tak se lépe ukáže, jak jsem to původně myslel. K Nietzschemu patří nihilismus, jehož hybnou silou a zároveň hybnou silou vývoje dosavadního evropského myšlení, byla nesprávně pochopená vůle k moci, která se v područí rozumu vtělila do stále více stupňované „touhy po pravdivosti“. Touhy, která nevedla k ničemu jinému, než k oddělení zdánlivého a pravého světa. S rozšířením, se zvětšující se striktností tohoto oddělení se pravý svět ukázal jako nedosažitelný, rozumem nepostižitelný a nakonec ničím. Prostředky, které pravý svět nabízel, již nezaručovaly dosáhnutí cíle, který jím byl naznačen a ani k němu jinak nevedly. Takto naznačená situace pak dle mého vede k pojmu, který Nietzsche nazývá resentiment a který, zdá se mi, je podstatný pro ukázání jedné ze stránek této filosofie. Následující úvaha pak nemá za cíl nic jiného, než ukázat, k jakým důsledkům vede, nepřichází-li smysl, legitimizace člověka z vnějšku, ale je-li jeho neustálé konstituování v rukou člověka.
Člověk, který se v načrtnuté situaci způsobené nihilismem, snaží nalézt opěrný bod pro své jednání, má stále k dispozici pouze racionalitu. Její pomocí však již nenachází nic pevného, ale pouze negaci, zápornost, která zasahuje všechny oblasti jeho života. To, co nás prvotně dokázalo posunout, co bylo hybným impulsem k jednání, co mu dávalo hodnotu samo o sobě, totiž nebylo poznání, ale cíl, nějaká absolutní hodnota, která právě určuje, jaké jednání má a jaké nemá smysl a který se s postupujícím nihilismem stala nedosažitelnou, lhostejnou. Bez ní je člověk odkázán pouze na poznání, které však jen intenzivněji rozkrývá nesmyslnost světa a ukazuje svou nemohoucnost, čímž nevyvolává jednání, ale právě opak.
Je třeba si uvědomit, že za takto načrtnutým poznáváním je vždy již záblesk potlačované nesmyslnosti světa a z toho hlediska je možné vnímat tuto pasivní pozici jako původce úzkosti, jejíž míra se s dalším přemýšlením pouze zvětšuje a jestli nakonec bude jedinec nějakým způsobem jednat, bude to často jen ve smyslu přijetí toho, co se nabízí, co na nás již vyvíjí nějaký tlak. V tomto smyslu je možné tento čin chápat jako vzdání se zodpovědnosti za své jednání, život a jejich vložení do rukou toho, co je vně, tj. druhého, okolnostem atd. Tento akt je možné vnímat jako projev vůle k moci, která nemůže nechtít, a tak se nicoty zbavuje přijetím toho, co se nabízí a co se pro ni stane „stínem Boha“.
Problém tohoto řešení je však ten, že v pozadí volby je stále nejistota. Jednání bylo výsledkem pouze záměrného přehlédnutí, ústupku od morálního/racionálního způsobu rozhodování, který je však stále jediným platným, neboť jen ten byl spojený se smyslem, jistotou. Je proto jen otázkou času, než se situace ohledně přijaté volby zkomplikuje a roztržkou, která vyvolá nutnost rozhodnout se, se připomene záměrně přehlížený morální/racionální způsob rozhodování. V tomto okamžiku, kdy se pak naráz vyjeví celá přehlížená nejistota, je to k člověku vnější, jiné za zvuku výčitek, obvinění a nenávisti strženo z postu „stínu Boha“. Ukazuje se tedy, že důsledek takového jednání je srovnatelný snad s tím nejhorším, co by mohl člověk udělat. Že se stal pravým opakem zamýšleného. Tento projev je pak tím, co je nazýváno resentiment.
V rozpoznání skutečnosti, že při hledání toho nejlepšího možného řešení, dobra, které je již nedosažitelné, se člověk vydává právě na opačnou stranu, je obsažen uchopitelný impulz k dalšímu vývoji. Důsledky jeho váhání byly srovnatelné s tím nejhorším, co by mohl udělat, a proto se ukazuje, že problémem již není oprávněnost jednání samotného, ale právě jeho opak, pasivita, která vede k načrtnutým důsledkům. Toto nahlédnutí člověku již neukazuje jako naléhavější rozhodovat se „dobře, morálně, jistě“, ale jednat a protože zatím neví jak jednat, jeho jednání směřuje k přijmutí všeho, co je vně něj a co se mu nabízelo.
Načrtnutý obrat tedy vede k přijetí a legitimizování toho vně člověka, světa a zahlédnutý důsledek racionálního řešení, skutečnost, že vede právě k tomu, čeho se chtěl člověk vyvarovat, se stává něčím, co je možné nazvat „vnitřním majetkem“, tedy zároveň něčím, co umožňuje participovat na „pravdě“, co je vodítkem, které je schopné přehodnotit naše dosavadní počínání.
Jestliže každé jednání, které klade důraz na absolutní hodnoty, končí tak, jak by skončil snad jen ten nejsvévolnější, nejhloupější čin, a to právě proto, že člověk nejedná anebo jen reaguje, je zřejmé, že člověk jednat musí. Již tedy není důležitá snaha jednat dobře, účinně, metodicky či ve smyslu jakéhosi vyššího cíle, ale jednat. Ona nalezená mez, hrozící úzkost, která odkazuje k negativním důsledkům, se stává vodítkem a její odstraňování se stává prvním z cílů. Úzkost se stává varovným signálem, regulátorem chování. Příkazem „nepřemýšlej“, „musíš“.
Tento moment, vzdání se morálního/racionálního rozhodování a zpoplatnění vnitřní zkušenosti, je paradoxně jistým způsobem částečné znovunavrácení rozhodování do vlastních rukou, obnovení svobody. Touto svobodou je však myšlen pouze fakt, že je třeba se vyhnout úzkosti, touze racionálně motivovat své jednání.
Toto pojetí však není bezproblémové, „svoboda“ zde totiž není rozvinutým individualismem a jeho prvotní tendence není nic jiného, než že vypouští poznávání, které vede k pasivitě a úzkosti, a přijímá to vně. Vůle k moci si tak vybírá všechny dosažitelné cíle. Vše, co se nabízí, se stává příhodným. S poznáváním, s hledáním toho objektivně platného, přicházel totiž vzdor proti všemu, co jeho životu příslušelo, ale i přesto v morálním/racionálním způsobu rozhodování neobhájitelné. Takový člověk tedy přijímá rázem vše vně něj.
Jaký je přímý důsledek tohoto přehodnocení? Zatímco prve bylo provázeno poznání vzdorem, který spotřebovával část jeho energie na obranu, nyní je tato energie uvolněna, díky čemuž je svět prožíván daleko plněji. Dalo by se snad i říci, že ona změna je pociťována jako nával lehkosti, štěstí, láska. Tyto tendence je pak možné často spatřovat v křesťanské filosofii a třeba i v interpretaci Ježíše podle Nietzscheho. Protože však takový člověk není schopen konstituovat budoucnost, nemá k tomu nástroje, zatím pouze přijímá, toto přimknutí ke světu se může ukazovat jako fatalismus. Člověk má tendenci přimykat se ke svému osudu, nutnosti a trvat na ní. Zatímco před tím bylo pro člověka to vně něj protikladem, to, čemu je třeba vzdorovat, nyní to je „svobodně zvolená“ možnost.
Člověk tedy stojí před životem, otevřený svým okolnostem, své situaci, kterou konečně přijímá. Poslední překážka, která se mu tu pak předkládá a která brání svobodnému rozhodování, je již zmíněný fatalismus. Přimknutí se ke svému osud, nutnosti, počáteční situaci. Toto přimknutí je způsobeno vyřazováním racionality, která sloužila také k plánování, vybírání. Spolu s jejím vyřazováním, které se stará o tlumení úzkosti, začne u člověka vévodit snaha nevidět nic jiného, žádné další možnosti mimo to, co již přijal. Fatalismus se stal jistotou, které už nevévodí „musím“, ale „chci“, avšak ještě nevím, co chci a tak trvám na své nutnosti.
Tento podklad, naplnění nutnosti, který je jakýmsi ukotvením, tedy znamená i možnost probuzení touhy. Člověk začíná znovu chtít. Problém tohoto chtění je však starý způsob nakládání se světem, s tím vně, který stále vyvolává úzkost a který je tak vnímán jen tehdy, vstoupí-li mu do cesty, když se stávají nepřehlédnutelnou překážkou, která stojí v cestě jeho nutnosti. Fatalismem svět přijal, ale ještě neumí zacházet s novými možnostmi, a tak se toho přijatého za žádnou cenu nechce pustit.
Proto je třeba se zaměřit na počátek úvahy, tedy situaci, kdy se stal morální způsob hodnocení nefunkčním, čímž se zároveň ukázalo, že právě cíl, smysl, dával již samotnému jednání jeho hodnotu, kterou teď však nemá. Fatalismus se tedy ukazuje jako nepřítomnost nového způsobu hodnocení, kterou je možné vyřešit zaměřením se na samostatný akt jednání. Činům původně dával hodnotu ideje, nadsmyslný svět, absolutní hodnota. Tento svět se však ukázal jako nedosažitelný. Onen způsob jednání se tedy ukázal tím, co nemá žádné opodstatnění, ba právě naopak, že jeho směřování k „zajištěné“ budoucnosti, má opačné a fatální důsledky. Tím je však čin osvobozen. Přestává být poskokem vzdáleného cíle. Čin již není možné jakkoliv hodnotit, neboť tak se děje vždy jen vzhledem k nějakému cíli, smyslu či výsledku. Protože nic takového však není, protože není možné předvídat, co nás naplní, protože to poznáme až tehdy, když se tak stane, hodnota činů může spočívat jen v nich samých. Toto zjištění uvolňuje člověka pro další individuální žití, pro volby a zároveň ho k těm volbám opravňuje. Uvolnění samozřejmě zásadně spočívá ve faktu, že správnost či nesprávnost jednání není možné určit bezprostředně a určení se posouvá do nedohledna.
I zde, a to protože nebyl nastolen žádný absolutní smysl, je čin či obecněji akt, vnímán jako s ničím nespojitý, jako svět, smysl sám o sobě a i zde je tak stále zachován princip úzkosti, který je balancováním mezi fatalismem, tj. uzavřeností, iracionální příchylností k jedné možnosti a individualismem, mezi podléháním situaci, pro kterou bylo rozhodnuto a novým směřováním. Směřování se pak děje za pomocí myšlenky věčného návratu, s důrazem na individuální výběr, na to, co člověk chce. Přechod mezi jednotlivými okamžiky, činy, tedy balancování mezi fatalismem a individualismem, upadání do uzavřenosti a novým otevřením, se děje pomocí myšlenky nadčlověka, kdy je třeba vždy zničit jeden ze smyslů a nastolit nový. Stále vznikání a zanikání. Hybná síla zde pak není nic jiného než uvědomění si sebe v kontextu situace, uvědomění si své nutnosti a je-li v kontextu situace rozšiřující, je-li spojená s individualismem, následuje podřízení se jí a opačné, je-li spojená s ulpívání, následuje sebepřekročení. Tento způsob nakládání se světem, který se domnívám, že je Nietzschemu vlastní, však má daleko od uvolněnosti dítěte, tedy od třetí proměny a spíše je předobrazem společnosti zaměřené na výkon, je uzavřením člověka do zvláštního druhu jeskyně, v které je stejně oslepen, jako byli lidé v platónské jeskyni.
P. |
| Vencatorr |
Posted - 16/06/2011 : 23:03:13
quote:
Originally posted by pet_kroku
To Vencatorr
Kouba je hodně zajímavý a ohledně té psychologizace, nezdá se ti, že by to bylo redukování? Přišlo mi vždy trochu amatérské redukovat někoho dílo na větu: "Vždyť to byl jen psychopat..." a podobně. A nebo by se tu spíš nabízela otázka, kdy je to takto možné udělat. Napadá mě, že asi tehdy, když jeho dílo nemá žádný další přínos, ale to neplatí pro Nietzscheho, který sám, vědom si toho, že je koplikovaný a ledasčím postižený, přece tvrdí, že filosofie není nikdy nesobní. Zároveň přeci, dalo by se říci, že není nikdo, kdo si sebou nějakou tu minulost nenese a pokud je tomu tak, pak Nietzscheho řešení, kdy se snaží sám nějak tu životní nouzi řešit, je přece i možným řešení pro každého jiného. Psychické problémy se zde pak můžou stát i doporučením.
Halik vypravěl, že jeho kolega chtěl napsat knihu o Niezuscheově kníru. Ten knír je pak v jeho knihách ta agresivita, ale stejně jako jsou i za jeho knírem velmi citlivé něžné oči, tak tomu je i za jeho agresivním projevem.
Ale otázka, kdy je možné dílo shodit pisatelovým "neúspěchem" v životě či přímo vztah díla a autora, to mě zajímá.
P.
Kdy je možný shodit pisatele i s dílem? Nakonec si myslim, že pouze v případě, když chceme dotyčnýho diskreditovat aniž bychom se dobírali jeho myšlenek - je to skoro vždycky tak trošku demagogický a zavání mi to nečim, o čem Nietzsche píše hromadu slov v Antikristovi. Myšlenky jsou nosný ať pochází od kohokoliv (viz např. technologie moci zpracovaná v Mein Kampf) a je jenom na každým, jak s nima naloží - potom už je ale třeba oddělit autora a jeho inteprrety (opět Hitler a Nietzsche - po několika letech už odmítám lidem do blba vysvětlovat proč to nebyl antisemita ani nácek, teda ten Nietzsche,žejo:).
Svatá pravda že Nietzsche říká, že filosofie nemůže být neosobní - on si jí naopak vystavuje jako svoje osobní krédo, z-osobňuje si jí a ona potom zase zosobňuje jeho, v češtině se to dá takhle krásně vyjádřit. Tím navíc ruší všelijaký touhy po "objektivním", ať už poznání nebo rozhodování, protože ukazuje, že tenhle pojem sám o sobě je nesmyslnej a slouží jenom k tomu, aby se za něj schovávali ti, co se sami stydí za sebe vystoupit. V tomhle je Nietzsche jedním slovem geniální a i pokud ho zcela odvrhnem, tak mu v tom nakonec dáváme za pravdu. To je ale zase ukázka rozporu a vzájemný neustálý tenze, o který tam píše ten Kouba.
A co se týče změny života - jedná se svýho druhu o psychoanalýzu, o nahlídnutí svých vlastních postojů z optiky neurčitýho a neobjektivního a konečný přitakání sobě samýmu. Dá se to nazvat jako filosofická psychoterapie, co on tady provozuje, nějakých dvacet le před Freudem.
Jinak podle mě platí to, že pokud se s ním někdo teprve seznamuje, měl by si o něm nejdřív něco přečíst z jiných zdrojů - pro začátek wikipedia nebo Malá Moedrní encyklopedie (ta trochu zamlčuje některý jeho spornější stránky) anebo třeba na Youtube výbornej dokument v angličtině Human, all to human, kterej ale ukazuje právě tu temnou a odvrácenou stránku jeho filosofie (která je ovšem s tou druhou nerozlučně spjatá) - mimochodem úvodní scéna poutníka na hoře je dost fascinující.... |
| pet_kroku |
Posted - 12/06/2011 : 19:16:21
to mareq[/i]
jsem brzda, dnes později večer či zítra ráno to napravím. Momentálně mě už tlačí čas a tak se mi už nechce ani nic načínat.
P. |
| mareq |
Posted - 08/06/2011 : 20:29:57
to pet_kroku:
Asi největší problém mám s touto větou:
quote:
Každý okamžik se u Nietzscheho stává svým vlastním světem a právě k výběru těchto okamžiků slouží myšlenka věčného návratu.
Mohl bys to nějak přiblížit?
Dále bych tu (snad správně) pochopil jakési vnitřní nutkání k přeskakování z jednoho okamžiku do druhého pomocí idey nadčlověka, které je ovšem zároveň provázeno úzkostí z pocitu promarněnosti (?). Pocitu zřejmě způsobeného rozporem takové idey s rutinním životem ve společnosti.
Omlouvám se pokud je to příliš zjednodušené. Budu rád za komentář. |
| mareq |
Posted - 06/06/2011 : 22:33:02
Souhlasil bych klidně hned s první větou. Jinak se přiznám, že je to pro mě dost náročné to louskat :-) Zkusím to ještě.
Já chápu učení o věčném návratu jako logické vyplnění prázdnoty či mezery po smrti Boha (teologický podtext).
Pokud by totiž po smrti člověka následovalo místo slibovaného ráje jen ono pověstné nic, byla by celá N. nauka v ohrožení, stala by se dekadentní. Proto snaha o překonání smrti, aby tíhnutí k vyššímu neskončilo osobní tragédií v podobě tlení a rozpadu v nicotu. Nicoty se snaží N. vyvarovat a daří se mu to.
S učením o věčném návratu téhož se dokáže obejít bez Boha, překonat smrt člověka, ale za cenu věčného zacyklení se v témž! Nicota je nadobro pryč a je vlita nová a jedinečná naděje do žil člověka, aby pro své vlastní dobro (a zlo) nemusel znovu opakovat nežádoucí.
Trnem v oku zůstává ono věčné zacyklení se. Je to sice útěk hrobníkovi z lopaty, ale za jakou cenu? Za takovou, jakou do ní vložíme? |
| pet_kroku |
Posted - 01/06/2011 : 14:50:09
to mareq
Tak jsem se pokusil načtrnout mé spíše okrajové pojímání myšlenky věčného návratu, které je načrtnuté i se zbytkem myšlenky, nad kterou jsem přemýšlel.
Pro mě je myšlenka věčného návratu neoddělitelná od tragického pojímání světa, kdy svět nemá sám o sobě žádný smysl. Z toho pro mě již plyne „okamžikové“ nazírání, rozdělení života na okamžiky, přičemž v každém z nich je již obsažena všechna minulost i budoucnost, stejně tak i všechen smysl, který je nepřenosný. Každý okamžik se u Nietzscheho stává svým vlastním světem a právě k výběru těchto okamžiků slouží myšlenka věčného návratu. Okamžiky jsou však od sebe nespojitelně odděleny a neboť smysl spojený s okamžikem má tendenci k sobě jako gravitace táhnout, svazovat, pro přeskakování z jednoho okamžiku do druhého slouží idea nadčlověka, sebepřekonávání, zrušení jednoho světa a nastolení druhého, zrušení sebe a nastolení „jiného sebe“. Což naznačuje, že okamžik nepojímám jako jeden jediný zážitek, ale je pro mě spíš metaforou pro ustanovení jednoho přesvědčení, jedné vyhlídky na delší požitek atd. Je to něco jako zjevení se „ideálna“. Sebepřekonání je pak pro mě doprovázeno něčím, co pracovně nazývám „obnovením kontroly“, tedy jakési nalezení vnitřní nutnosti, zdůrazněné vnímání nutnosti svého bytí, která je následně pojímáno v kontextu situace (snad by se to dalo zachytit i jako iracionální racionalita u Webera). Předobraz tohoto je třeba ve způsobu rozhodování u Nietzscheho, tedy volení takového jednání, aby vedlo k větší otevřenosti. Toto obnovení kontroly však spojuji s úzkostí, kdy je základním prvkem tohoto jednání zjištění, že nejednat, být pasivní či neautentický (např. díky intelektuálnímu pátrání pro to nejlepším, absolutní pravdě, smyslu), má často daleko tristnější následky, než být jakýmkoliv způsobem autenticky aktivní a to právě díky vzrůstající vnitřní nejistotě, vyčerpanosti, nenaplněnosti, které neautentické jednání vyvolává. Pro ilustraci těchto úvah či pro jejich doplnění je možné použít i Nietzscheho obrácení rovnice rozum=ctnost=štěstí, které ukazuje, že jen šťastný člověk může být i ctnostný, že fyziologie předchází morálce či pasáž z genealogie morálky, kde je řeč o spravedlnosti a aktivním a reaktivním chování. Z toho hlediska právě v takto načrtnutém vysvětlení Nietzscheho „nauky“ vidím předobraz na výkon zaměřené společnosti, dokonce si říkám, že takto pochopená jeho nauka vede k zjednodušení vidění světa a ačkoliv se jiným způsobem pokouší zachovat transcendentno, vlastně ho ztrácí a tím i plnost života.
Vlastně ani moc nečekám souhlas, ale protože si nemůžu nárokovat nějakou bezchybnou znalost N. díla, zajímá mě, jak to vnímá druhý, neboť to minumálně bude odkazovat k mezerám, které mám a které mě můžou posunout dál či utvrdit.
P. |
| pet_kroku |
Posted - 30/05/2011 : 14:17:40
to mareq
Těž se vše snažím pochopit skrze sebe, protože jen tak mi to může být k něčemu, jen tak mě to může ovlivnit a stát se to součástí mého života a nebýt to jen záznam v encyklopedii, ale když nějakou věc uchopím, zajímá mě pak i jak to třeba vnímají druzí, nakolik to je jen můj život. Vlastně si i řikám, že právě názory druhých často zmírňují jakýsi fatalismus, iracionalitu, přesvědčení, ke kterým mám často velkou tendenci a s nimi za zády se tak "slepě" ženu životem.
Dobře zvolená otázka. Právě nedávno jsem nad tím přemýšlel a přišel na jakousi syntézu, o které jsem se právě chtěl bavit, ale bude to asi trochu náročnější sepsat srozumitelně a přiznám se, že by pak pro mě bylo ještě náročnější najít k tomu úplnou oporu v autorově textu, ačkoliv jasné stopy nietzscheanství budou zřejmé. Toť místo úvodu a později doplním to hlavní.
P. |
| mareq |
Posted - 30/05/2011 : 13:58:57
quote:
Originally posted by axel01
///změnit život?
mě ty jeho texty nikdy nedávaly smysl.
Nejlépe srozumitelná je podle mě Genealogie morálky, žádné aforismy ani rozpory pokud si dobře vzpomínám. Mně tedy hodně změnila (převrátila) pohled na morálku. Možná až moc ;-) |
| mareq |
Posted - 30/05/2011 : 13:50:28
quote:
Originally posted by pet_kroku
to mareq
Nechces o Nietzscheovi popovidat?
P.
No rád bych, ale se mnou je to těžké. Trpím takovou nějakou vrozenou averzí k diskuzím. Zní to divně, ale já se raději vše snažím pochopit ze svého úhlu pohledu. A s Nietzschem jsem prakticky hotov.
A jak je vidět z mnoha příspěvků, tak každý chápe jeho texty trošku jinak - po svém. A mnozí mu nerozumí, což ještě nemusí být nutně vinou autora, jak sám píše v předmluvě z jedné ze svých knih :-)
No ale zkusme tedy takovou otázečku - jak chápete myšlenku věčného návratu téhož? Tu totiž u Nietzscheho považuji za jednu z nejslabších. |
| pet_kroku |
Posted - 28/05/2011 : 14:47:10
To Vencatorr
Kouba je hodně zajímavý a ohledně té psychologizace, nezdá se ti, že by to bylo redukování? Přišlo mi vždy trochu amatérské redukovat někoho dílo na větu: "Vždyť to byl jen psychopat..." a podobně. A nebo by se tu spíš nabízela otázka, kdy je to takto možné udělat. Napadá mě, že asi tehdy, když jeho dílo nemá žádný další přínos, ale to neplatí pro Nietzscheho, který sám, vědom si toho, že je koplikovaný a ledasčím postižený, přece tvrdí, že filosofie není nikdy nesobní. Zároveň přeci, dalo by se říci, že není nikdo, kdo si sebou nějakou tu minulost nenese a pokud je tomu tak, pak Nietzscheho řešení, kdy se snaží sám nějak tu životní nouzi řešit, je přece i možným řešení pro každého jiného. Psychické problémy se zde pak můžou stát i doporučením.
Halik vypravěl, že jeho kolega chtěl napsat knihu o Niezuscheově kníru. Ten knír je pak v jeho knihách ta agresivita, ale stejně jako jsou i za jeho knírem velmi citlivé něžné oči, tak tomu je i za jeho agresivním projevem.
Ale otázka, kdy je možné dílo shodit pisatelovým "neúspěchem" v životě či přímo vztah díla a autora, to mě zajímá.
P. |
| axel01 |
Posted - 27/05/2011 : 19:50:27
že jsou ty výroky vzájemně rozporné naschvál.. tak to by bylo docela logické.. zajímavé. pokud to teda takto je. akorát jsem o tom nikdy v knize nečetla.
///změnit život?
mě ty jeho texty nikdy nedávaly smysl.
|
| Vencatorr |
Posted - 27/05/2011 : 14:14:24
Ještě jednu poznámku na okraj:
právě jsem dočetl knihu Nietzsche od českého filosofa Kouby (vyšlo Oikoymenh dva tisíce něco), který se na Nietzscheho dívá zase úplně jiným způsobem - místo psychologizace, popřípadě psychoanalýzy FN, která bývá dominantní v interpretacích jeho filosofie, položil Kouba jako základné motiv Nietzscheho ambivalentnost - to že jeho výroky jsou si vzájemně rozporné, a to vše se děje zcela záměrně za účelem aby se člověk nestal otrokem jedné pravdy. Proto musí neustále uvažovat několik možností, nejlépe protikladných, a z napětí mezi nimi roste prostor pro tvořivého ducha a lidskou svobodu, která není ničím omezovaná. To se tak stává vrcholem jeho filosofie - osvobodit člověka a nechat ho, aby se projevil v plné šíři.
Já osobně se nyní dostávám do zvláštního dilematu - zda klást při pohledu na Nietzscheho důraz spíš na psychologickou stránku jeho tvorby (jasná agresivita ve stylu kterým píše ukazuje na nevyřešené životní problémy, o kterých byly už popsány celé lesy papíru), nebo na tuto ambivalentnost - osobně se ale spíš přikláním k druhé alternativě, protože ta dává člověku možnost, aby se chopil jeho díla sám pro sebe a sám si z něj vzal co ho osloví - a to je přesně v duchu Nietzscheho.
Jinak naprosto souhlasím s tím, kdo tady řekl, že se jedná o díla, která vám mohou od základu změnit život. |
| pet_kroku |
Posted - 18/05/2011 : 18:03:20
to mareq
Nechces o Nietzscheovi popovidat?
P. |
| mareq |
Posted - 16/05/2011 : 23:36:20
Asi pozdě, ale doporučil bych toto pořadí:
Tak pravil Zarathustra (vícekrát)
(Ranní červánky) (možno vynechat)
(Radostná věda) (možno vynechat)
Genealogie morálky
Mimo dobro a zlo
To ostatní jsem buď nečetl, anebo mi to nepřišlo "zásadní". Přečetl jsem tyto knihy několikrát, Zarathustru nejvíckrát a teď ho louskám v originále. Jedna z knih, která Tě může změnit... |
| pet_kroku |
Posted - 05/02/2011 : 18:40:22
Pro Vencatorr
K tomu co jsem psal. Ještě, ohledně malicherností, je dobré si uvědomit, že malichernosti často vychází z toho, že člověk není schopen chtít, to co chce, neřiká to, co chce řici, sám to ani často ani neví, ale "dítě" je od tohoto odpoštěné. Je u sebe. Chce to, co chce a tedy nejedná o podružných věcech, ale jen o podstatných. Koná a čin už sám zavírá pusu a v ní zbytečná slova. |
|
|
