| Author |
 Topic  |
|
|
navi
Ultragrafoman
2839 Posts |
 Posted - 10/10/2006 : 14:10:46
|
Tu je základné poňatie, ako Boh Chápe Sebe Sama, a to čo nasleduje...
3. STVOŘENÍ JAKO STAV A PROCES
Jestliže proces stvoření nezačíná stvořením fyzického Vesmíru, pak jak, za jakým účelem a jakým způsobem začíná a existuje nějaký stav nebo nějaká kondice, předcházející aktu stvoření ?
Jak vidíte, již samo slovo „začíná“ předpokládá čas a prostor. Toto je nejnevhodnějším slovem při použití popisu aktu a procesu stvoření, jelikož předpokládá lineární bod, v němž se událo něco podivného, čehož výsledkem byl počátek stvoření.
Skutečností této situace je to, že stvoření nezačíná. Lidskou řečí nelze v žádné formě či stavu sdělit ve vhodnějších termínech, co je to, oč běží v procesu aktu stvoření. Slovo „nastává“ je vhodnější, ale i toto slovo je velmi vzdálené od toho, aby reflektovalo pravou realitu procesu tohoto aktu. Můžete si matně představovat, že stvoření nastává. Tento pojem je méně ovlivněn časoprostorovostí, než je slovo „začíná“. Proces „nastávání“ je STAVEM. Stav lze pojímat jak mimo, tak i v rámci lineárních časových a prostorových pojmů.
Avšak stav je rozpoložením něčeho či někoho, co již je. Tedy STAV JE PRODUKTEM „JEST“. Proto „Jest“ je zdrojem nastávání svého stavu.
Velkou záhadou je zde fakt, jak „Jest“ pojímá samo sebe a nastávání svého stavu. Co je podstatou tohoto „Jest“ ? V tomto bodě jediné, co lze říci, je to, že toto záhadné „Jest“ je zdrojem všech a jakýchkoliv událostí samotné skutečnosti jsoucna a bytí. Ale proč takové události nastávají a jaký je jejich účel – je těžko zjistit.
Prvním axiomatickým pravidlem ohledně „Jest“ je to, že vždy je. Nemá žádný počátek ani žádný konec a jeho podstata je samotným jsoucnem a bytím. Takže ve skutečnosti je nesprávné říkat, že „Jest“ vždy je a existuje, jelikož jsoucno a bytí jsou imanentní jeho pravé podstatě. Jinými slovy: „Jest“ není jsoucnem a bytím, nýbrž jsoucno a bytí je v „Jest“. Toto je velmi závažným a fundamentálním rozlišením. Toto rozlišení nutno stále mít na mysli, má-li se chápat to co je zjeveno v této kapitole.
Tedy „Jest“ ve skutečnosti je transcendentní vůči jsoucnu a bytí. V tomto smyslu je pojem „Jest“ nevhodný, neboť lidští tvorové chápou slovo „jest“ v termínech jsoucna a bytí, a ne tak, že jsoucno a bytí se odvozuje z toho „jest“. Avšak neexistuje žádný jiný termín v lidské řeči, jenž by mohl sdělit třebas vzdáleně přesnou povahu toho, o čem se zde mluví. Z toho důvodu se zde termín „Jest“ zachová s porozuměním, že jeho definice se fundamentálně liší od té, jakou mají pro něj lidští tvorové.
V tomto ohledu nastává „Jest“ ne proto, že by nějaká síla mimo „Jest“ působila to stávání, nýbrž proto, že fakt nastávání je pravou podstatou „Jest“. Jinými slovy „Jest“ samo nenastává, nýbrž nastávání je v tom „Jest“. Takže „Jest“ dává počátek nastávání samo ze sebe, neboť tak činit je samotnou jeho podstatou.
Jelikož „Jest“ vždy je bez počátku či konce, může se říci, že před tím, než Stvoření bylo stvořeno, „Jest“ již bylo. Nejsa samo stvořeno, kvůli faktu, že vždycky je (první axiom), stavem a kondicí toho „Jest“ je jeho absolutnost. Absolutní kondice jeho stavu je určena faktorem, že „Jest“ nezávisí na ničem a na nikom ve svém jsoucnu a bytí. Jestliže by jsoucno a bytí bylo mimo tohoto „Jest“, bylo by jsoucno a bytí tohoto „Jest“ závislé na jsoucnu a bytí, místo aby jsoucno a bytí bylo závislé na „Jest“. V takovém případě by nebylo absolutní, neboť ve svém jsoucnu a bytí záviselo by na něčem jiném – na jsoucnu a bytí. Pak by to bylo jsoucno a bytí, které by bylo absolutní, nikoliv „Jest“. Nicméně jsoucno a bytí tím, že jsouce jsoucnem a bytím, již podle samé své podstaty závisí na svém zdroji. Proto se může postulovat, že jejich zdrojem je „Jest“, ve kterém je jsoucno a bytí.
Ať se znovu zopakuje, „Jest“ není jsoucnem a bytím, ale jsoucno a bytí jsou v tom „Jest“. Toť důvod, proč se „Jest“ pojímá jako Absolutní stav. Nic jiného není absolutním prostě již proto, že všechno ostatní je v jsoucnu a bytí, ale jsoucno a bytí nejsou v nich. Jak vidíte, základní rozdíl mezi Stvořitelem a Stvořením je ve faktu, že ačkoliv jsoucno a bytí jsou ve Stvořiteli a Stvořitel není ve jsoucnu a bytí, je Stvoření ve jsoucnu a bytí a nic ze jsoucna a bytí není ve Stvoření.
Slovo „stvoření“ předpokládá, že se tvoří. Slovo „tvořit“ předpokládá zdroj či původce stvoření („Jest“). Zdroj či původce Stvoření nemůže tvořit z pozice jsoucna a bytí. Odkud by se vzaly ? Aby mohl tvořit, musí Stvořitel („Jest“) ve Své Přirozenosti obsahovat samotné jsoucno i bytí. Protože jsoucno a bytí je ten pravý niterný stav Stvořitele („Jest“) je Stvoření stvořeno ze Stvořitele („Jest“), z Jeho/Jejího stavu Absolutního jsoucna a bytí. Důvod, proč je řečeno „Absolutní jsoucno a bytí“, je v tom, že podle definice „Jest“ je absolutní. Proto vše, co je integrální komponentou jeho přirozenosti, je také ABSOLUTNÍ.
Stvoření nastává faktem, že jsoucno a bytí nastávají v nitru „Jest“, které nikdy nenastává, neboť jeho podstatou je vždy „Jest“. „Jest“ již ve své podstatě a podle svého obsahu je stavem nastávání, avšak „Jest“ není ve stavu nastávání. Ježto „Jest“, je stavem nastávání, ale samo nikdy nenastává, kvůli skutečnosti, že je vždy „Jest“, je tedy zdrojem veškerého nastávání.
Záhadou je zde ten fakt, že jsa samotnou svou povahou stavem nastávání, a nikoliv ve stavu nastávání, „Jest“ neustále generuje nastávání tím, že je stavem nastávání. Fakt tohoto generování je procesem stavu nastávání. Takže zde máme stav nastávání i proces nastávání. Stav nastávání je popudem pro proces nastávání. Důvodem toho je to, že každý stav „Jest“, tím, že je „Jest“, je aktivním či dynamickým modem. Aktivní modus, jsa v procesu jsoucna a bytí v tomto „Jest“, vytváří energie, jež se stávají ŘÍDÍCÍ SILOU veškerého nastávání.
Takže je v povaze toho samého „Jest“ nepřetržitě ze sebe generovat události, jež jsou produktem jeho aktivního modu jsoucna stavu nastávání, aniž by bylo ve stavu nastávání. Počáteční nastávání může nastat jenom ze stavu, jaký není modem samotného nastávání. Jinak by to bylo nastáváním sebe sama. Nastávat sebe sama předpokládá hybnou sílu tohoto nastávání.
Z tohoto důvodu jsou zřejmé dvě věci: Za prvé: Stvořitel, který je tímto Absolutním „Jest“, samotnou Svou povahou či povahou toho, že je Sám/Sama tím pravým jsoucnem a bytím a že jsou v Něm/Ní, musí tvořit. Sám Jeho/Její stav je absolutně aktivní a dynamický. Absolutní aktivnost tohoto stavu je tvůrčí proces sám o sobě a sám sebou. Za druhé: Stvoření nastalo ze jsoucna a bytí Stvořitele, ve kterém jsoucno a bytí přebývají, jsouce absolutní komponentou Jeho/Její Absolutní přirozenosti.
V tomto absolutním smyslu nemá Stvoření žádný počátek a žádný konec. Pokud Stvořitel vždy je – a „Jest“ vždycky je – Stvoření se vždycky tvoří. V tomto smyslu, Stvoření je vždy proces, nikoliv stav. Jsa ve svém vlastním stavu, je relativní ke svému nepřetržitému procesu. Stvoření je emanací Absolutního stavu svého Stvořitele. Můžete zde s jistotou říci, že neexistuje žádný jiný stav mimo stavu tvůrčího procesu z Absolutního stavu Stvořitele. Takže Stvoření je něco, co MUSÍ BÝT, neboť NEMŮŽE A NESMÍ EXISTOVAT ŽÁDNÝ JINÝ STAV ANI PROCES. Taková je přirozenost toho „Jest“. „Jest“ je Stvořitel.
Přirozenost „Jest“ čili Stvořitele nelze chápat a obsáhnout z nitra jeho Absolutního stavu. Jeden by musel být tím „Jest“, aby mohl obsáhnou tu Přirozenost. Nicméně, v relativním smyslu se může ta přirozenost odvodit z přirozenosti Stvoření, jež neustále nastává ze Stvořitele. Kvůli jeho nastávání ze Stvořitele, odráží stvoření přirozenost svého Stvořitele v relativní kondici a smyslu.
Ježto nejdůležitějším a nejzazším procesem Stvoření je sentientní mysl, lze tedy z relativního jsoucna a bytí té sentientní mysli učinit závěr s rozumnou jistotou, že přirozeností toho „Jest“ je Absolutní čivost, Absolutní sebeuvědomění a že má všechny jiné atributy, nalezené v relativní sentientní mysli. Rozdíl je v tom, že ve Stvořiteli jsou všechny tyto atributy v absolutním stavu, kdežto u všech jiných v relativní kondici. Takže z odpovědi na otázku, proč Stvoření vůbec existuje a je, je zřejmé, že žádný jiný stav či kondice či proces kromě Stvoření nemůže být ani existovat, kvůli skutečnosti a povaze Absolutního „Jest“.
Motivační faktory pro tvoření Stvoření vyvěrají z Absolutního stavu Absolutního „Jest“. Samotnou svou povahou „Jest“ je motivováno tvořit prostě proto, že nic jiného není myslitelné. Dokonce nejen že to není myslitelné, nýbrž že žádný jiný stav nemůže být a existovat, ježto žádný jiný stav by nebyl ve shodě s přirozeností Absolutního „Jest“.
Faktor Absolutního „Jest“, v němž je obsaženo Absolutní jsoucno i Absolutní bytí, musí být postulován jako něco, co nepotřebuje důkaz pro své jsoucno a bytí. Toť axiomatický fakt. Avšak tím, že obsahuje v Sobě Absolutní jsoucno a Absolutní bytí jako esenciální a substanciální komponenty samé své přirozenosti, generuje Absolutní „Jest“ Svým Absolutním aktivním modem to jsoucno a bytí v nepřetržité škále. Je nemyslitelná úvaha, že nebylo a neexistovalo žádné jsoucno a bytí před stvořením Stvoření. Jsoucno a bytí byly a existovaly v Absolutním stavu Absolutního „Jest“. Toto je to, co bylo a existovalo před takzvaným stvořením.
Existuje všeobecně přijaté chybné pojetí obecného pojmu „před stvořením Stvořením“. Tento termín předpokládá, že než došlo ke stvoření, nebylo žádné jsoucno a bytí. „Před stvořením Stvoření“ znamená: Než byl stvořen a uveden do jsoucna a bytí čas a prostor. Nicméně před tím, než čas a prostor se staly realitou, existoval akt stvoření ve svém stavu od věčnosti.
Opětovně musíme chápat, že je stav stvoření a že existuje proces stvoření. Stav stvoření je Absolutní stavem Stvořitele („Jest“). Tak, jak Absolutní „Jest“ vždy je, je i stav Stvoření. Naproti tomu je proces stvoření jeho nepřetržitým nastáváním. Takže může se říci, že než nastal proces stvoření, již byl stav Stvoření, nemající začátek či konec, neboť se vyskytuje uvnitř Absolutního stavu Absolutního „Jest“.
Z toho důvodu výraz „před stvořením Stvoření“ by znamenal, že procesu stvoření předchází jeho stav. Termín „proces“ v tomto spoluoznačení předpokládá, že něco má začátek i zakončení. Z toho se může odvozovat pojem času a prostoru. Termín „stav“ v této zvláštní konotaci naznačuje, že jde o stálost kondice. Nelze mu přisoudit elementy času i prostoru, ani je nelze z něho odvozovat.
Z tohoto stanoviska lze přijít k závěru, že sentientní entity a zvláště pak lidští tvorové jsou vždy v procesu svého jsoucna a bytí, což je jejich vlastní osobní stav, ale nejsou ve stavu jsoucna a bytí v tom smyslu, že žádný stav není v nich. Pouze Pán Ježíš Kristus, kdo je tím Absolutním „Jest“, jak se pojímá v této kapitole, může být stavem a procesem jsoucna a existence pro jediný důvod, že On/Ona není ve stavu a procesu ničeho, nýbrž že stav a proces jsou v Něm/Ní jako integrální komponenty Jeho/Její Absolutní přirozenosti.
Toť důvod, proč Ho/Ji správně považují dokonce i lidští tvorové, kteří věří v Boha, za přesahujícího všechny stavy, všechny procesy, všechny podmínky, všechny časy, všechny prostory, veškeré jsoucno, všechno bytí a cokoliv jiné. Nemají však potuchy, proč postulují tento fakt Bohu. Neuvědomují si, že důvodem tomu, proč On/Ona je transcendentní vůči tomuto všemu, je v tom, že toto vše je v Něm/Ní a že On/Ona není v tom všem. Přinejmenším v tom Bůh nebyl původně. Jakmile však proces stvoření nastal, pak tehdy a jenom tehdy Stvořitel začíná přebývat také ve Stvoření jako ve Svém vlastním prodloužení a procesu. V tomto ohledu došlo k nové situaci v absolutním smyslu. Stvořitel („Jest“) zahrnuje ve Své Přirozenosti všechny stavy a procesy. Pokud Stvoření není v plnosti procesu, Stvořitel v tom procesu není. Je ve Své niternosti, Sám/Sama v Sobě.
Záhadou této situace je fakt, že Absolutní stav je absolutní niterností. Avšak absolutní proces je dynamickou extenzí toho stavu ve směru od niternosti k zevnějšnosti (z nitra navenek). Protože Stvořitel („Jest“) je v absolutním stavu niternosti, nemůže za této situace být v ničem, co jde směrem k zevnějšnosti, pokud se ta zevnějšnost nestane plným procesem té niternosti. Jakmile se proces ubírá ze stavu niternosti směrem k stavu jeho zevnějšnosti, stává se Stvořitel („Jest“) také Svou vlastní zevnějšností. V tomto případě se novost této situace může nalézt ve faktu, že zatím co před tím, než tento proces nastal, Stvořitel nebyl v žádném stavu anebo procesu – neboť stav a proces byl v Jeho/Její Absolutní niternosti – po ustanovení procesu zevnějšnosti získal Stvořitel OBĚ kondice. Nyní tedy přebývá ve všem a ve všech, co a koho stvořil. Takže Stvořitel je ve stavu a procesu Svého stvoření, jakožto i stav a proces jsou ve Stvořiteli.
Rozdíl v těchto dvou rozpoloženích vyvolal dojem, že existoval čas a prostor před tím, než Stvoření bylo stvořeno. Skutečností však je, že absence procesu zevnějšnosti stavu niternosti nedovolovala, aby Stvoření bylo nepřetržitým procesem, ale aby bylo jen ve stadiu Absolutního stavu Stvořitele. Jakýkoliv pocit nedostatku něčeho vnímá relativní sentientní mysl a zvláště lidští tvorové, že je to nejsoucí a neexistující. Je to proto, že jsou částí procesu a že jenom skrze ten proces mohou se stát částí původního stavu. Takže pohlížejí na tvůrčí akt z pozice zevnějšnosti a ne z pozice niternosti, neboť jsou v procesu tvoření a ne v jeho Absolutním stavu.
Z té pozice se Stvoření vnímá, jako by mělo svůj začátek. Jenom v tomto smyslu může se říci, že na počátku nebyl žádný stav zevnějšnosti. Na místo toho, že to, co bylo od věčnosti, je stav Absolutní niterností. Pro někoho nebo něco, co je částí zevnějšnosti (Stvoření je zevnějšnost niternosti) a dívá se na Stvoření z té pozice, vidí se počátek všech věcí tehdy, kdy tato zevnějšnost dojde svého plodného dozrání. Avšak při pohledu z pozice stavu niternosti je jasné, že Stvoření vždy bylo, jelikož bylo integrální součástí té niternosti. Je to pouze proces stvoření, jak se ubírá směrem ke své vlastní zevnějšnosti, který se pojímá jako něco, co zde nebylo vždycky.
Největší záhadou v tomto ohledu je, jak a proč nastal přesun ze stavu niternosti k procesu jeho zevnějšnosti. Tento přesun neznamená, že stav niternosti byl opuštěn. Nemožno jej nikdy opustit. Jakýkoliv pokus, i ten nejnepatrnější, upustit od niternosti, měl by za následek věčnou smrt všech ve Stvoření. Stvoření se může udržovat jenom z Absolutního stavu niternosti, neboť bylo to tam, kde vzniklo. Nemůže být udržováno pomocí procesu zevnějšnosti, jelikož proces zevnějšnosti se odvozuje ze stavu své niternosti. Proces vždy závisí na svém stavu. Podle definice stav je niterností.
Co se zde událo, bylo to, že stav niternosti započal proces stávání se zevnějšnosti ze stavu své niternosti. Takže otázkou je, jak toto započetí nastalo a co motivovalo ten stav, aby se pustil do takového činu.
Stav Absolutní niternosti je Absolutní „JEST“, které samo je „Absolutní sebe“ čili Absolutní „JÁ JSEM“. Přirozenost tohoto „Absolutního sebe“ čili „JÁ JSEM“ je Absolutní pozitivností. Absolutní pozitivnost je ve stavu Absolutní čistoty a Nesobeckosti. Slova „sebe“ a „nesobeckost“ nejsou protichůdná. „Sebe“ může být buď sobecké, bez jakéhokoliv zřetele na cokoliv jiného mimo samo sebe, anebo může být nesobecké, hloubající nad možností rozšířit toto „sebe“ do jiných „sebe“. Protože toto „Absolutní sebe“ je svou povahou absolutně pozitivní, nikdy nemůže být ve stavu sobeckosti. Proto je absolutně nesobecké. Povahou této nesobeckosti je proces pojímání jiných možností než vlastního Absolutního jsoucna a bytí, obsaženého v Jeho Absolutní přirozenosti. Řečeno filosoficky, pojímání a potřeba jiných možností jsoucna a bytí mimo vlastních je imanentní Jeho Absolutní přirozenosti. Cokoliv je imanentní té Přirozenosti – již díky své vlastní povaze – musí být definitivně zpřítomněno a uskutečněno. Nicméně v tom bodě neexistuje vůbec nic kromě Stavu Absolutní niternosti toho „Absolutního sebe“ čili „JÁ JSEM“. Protože jediná realita jsoucna a bytí přebývá v tom Absolutním „JÁ JSEM“, pak aby se mohly tvořit jiné možnosti mimo vlastních, musí použít svého vlastního zdroje i materiálů ze svého vlastního „sebe“ čili „JÁ JSEM“ jako počátečního bodu v procesu stvoření. Pamatujte si, že neexistoval tehdy žádný jiný zdroj ani materiál.
Jakmile je taková idea pojata, pozornost Absolutního sebe či „JÁ JSEM“ se přesunuje od stavu vyjádření té ideje k procesu stávání se té ideje. Idea nepřetržitě nastává uvnitř Stavu Absolutního sebe čili „JÁ JSEM“, protože nastávání je vždycky v Jeho Absolutní niternosti. Aby se mohl změnit stav nastávání té ideje v proces stávání se té ideje, posune se pozornost Absolutního „JÁ JSEM“ pryč od středu niternosti k jeho Absolutnímu obvodu. Proces tohoto posunu produkuje obrovské množství energií velmi speciální povahy. Tyto energie jsou vyzařováním Absolutní intenzivní touhy Absolutního „JÁ JSEM“ („JEST“) sdílet svou Absolutní Pozitivnost a Dobrotu (pozitivnost se vždy rovná dobrotě) mimo Sebe čili navenek od svého „JÁ JSEM“. Slovo „sdílet“ zahrnuje v sobě, že je tu něco jiného než to, co chce „sdílet“. Sdílení je možné jenom ve směru „od“ k „do“. Ale v tomto bodě, pokud si pamatujete, neexistovalo žádné „do“. Pouze Absolutní „Od“ existuje absolutně.
Aby se sdělovalo od něčeho k něčemu, musí se nejdříve stvořit to něco, k němuž chcete doručit vše, co máte či si přejete sdílet. První krok při tvoření toho „do“ je posun pozornosti od vnitřku či niternosti Absolutního stavu směrem k jeho Absolutnímu obvodu. Použitím speciální energie, získané z intenzivní absolutní touhy sdílet Sebe sama mimo Sebe sama, je stvořeno to „venkovní“ „vnitřního“ neboli zevnějšnost niternosti. Takže – v tomto spoluoznačení – zevnějšnost čili to vnější sestává z elementů čisté speciální energie, vyzařované ze Stavu intenzivní touhy Absolutní niternosti, aby to venkovní čili zevnější bylo a existovalo. Ta energie je řízena od svého niterného zdroje k svému obvodu pomocí prostého přesunu směru jeho pozornosti, která se přiřadí k té Absolutní intenzivní touze po svěřování se a sdílení. V ten samý okamžik, kdy tento přesun nastane, postupuje energie ke své manifestaci od stavu niternosti k procesu zvnějšnění. V tomto ohledu je proces zvnějšnění procesem stvoření.
Takže stvoření je stvořeno ze Stavu Absolutní niternosti Absolutního „JÁ JSEM“ prostřednictvím Absolutní duchovní energie, vyzařované z absolutní intenzivní touhy po sdílení a svěřování všeho, co má a co obsahuje. Z tohoto důvodu se stvoření může pojímat jako zevnějšnost Absolutní niternosti Absolutního „JÁ JSEM“, jež je Absolutním duchem, jímž je Pán Ježíš Kristus.
V tomto procesu stvoření možno vidět ospravedlnění multiverzálního principu stvoření:
VŠE postupuje Z NITRA – ze stavu Absolutní niternosti směrem NAVENEK – K PROCESU ZVNĚJŠŇOVÁNÍ.
Ale svědčí také o tom, že zevnějšnost NIKDY nemůže existovat sama sebou a ze sebe, neboť je přece procesem stavu niternosti. Zevnějšnost nemá svůj vlastní stav nezávislý od stavu své niternosti. Avšak NOSÍ v sobě všechny atributy svého zdroje.
Má to aj pokračovanie... |
|
|
noemus
Grafoman
Czech Republic
1149 Posts |
Posted - 15/12/2006 : 14:10:25
|
Je to starší příspěvek, přesto musím zareagovat:
Není mi jasné zda se jedná o tvé myšlenky nebo o citaci. Pokud je to citace, tak patří k dobrým mravům říci co přesně cituješ. Jinak není možné ověřit si zda to třeba není vytržené z kontextu, není možné podívat se na další myšlenky autora a další reference. |
 |
|
|
navi
Ultragrafoman
2839 Posts |
Posted - 15/12/2006 : 18:27:57
|
| Noemusi...Jedná sa o slová z knihy Nové Zjavenie Pána Ježiša Krista, prijatého PhDr.Petrom Danielom Francuchom... |
|
|
| |
Topic |
|
|
|
Boh a jeho Stvorenie...
