| T O P I C R E V I E W |
| neronis |
Posted - 05/10/2010 : 17:04:41
Chtěl bych zase trochu oživit téma kreativita, protože jsem vypozoroval pár prvků, které by mohly být podle mě z hlediska jakéhosi hodnocení budoucnosti.
Každý si jistě všiml, že se témata a styl umění v minulosti značně lišil. Bylo to režimem, dostupnými technologickými prostředky, dalo by se říct že i jakýmsi vstupem do neznáma. Dnes máme žánrů a variant tolik, že by si člověk mohl říct, že už bylo všechno vymyšleno a tak se opakuje stále to samé pořád dokolečka.
To bylo jistým způsobem patrné už v minulosti, kdy byl další rozvoj do jisté míry podmíněn dalším technologickým prvkem, který ono umění jistým způsobem "oživil". V tom se ale moc nevyznám, tak bych se hodnocení co bylo lepší, co bude lepší atd., raději zdržel.
Pokud se na celou problematiku podíváme z jakéhosi osobnostního hlediska, je kromě dostupných vlivů zapotřebí v lidech (už patrně od dětství), jakýsi cit a schopnost kreativního myšlení nějakým způsobem rozvíjet. Ohledně této problematiky jsem dnes četl celkem zajímavý (a teoreticky správný) článek.
http://www.novinky.cz/zena/deti/212353-jak-podporit-kreativitu-u-deti.html
Ten článek se mi líbí z toho důvodu, že se jeho autoři nesnažili vymyslet platný recept, ale pouze se drželi jakýchsi klíčových prvků, které je potřeba mít na paměti.
V této souvislosti jsem se zamyslel nad svou oblibou v žánrově pokleslých kreslených seriálech, a došel jsem k závěru, že je tato obliba u mě do jisté míry evokována jaksi podprahově. Težko soudit, ale to není tolik důležité, důležitý je fakt, že jsem vypozoroval jisté prvky, které by mohly kreativní myšlení jistým způsobem u dětí evokovat.
Pokud se bavíme o nejlepším receptu jak na dětskou fantazii, je asi nejlepší přístup, kdy se evokuje nějakým vyprávěným nebo čteným příběhem. Pro některé přecitlivělé jedince ale pravděpodobně vyprávěný příběh nebo spolupráce na úrovni interakce nepřichází v úvahu. Navíc aby si dítě z takového postupu něco vzalo, vyžaduje to poměrně velkou dávku invence a pochopení u toho, kdo se snaží dítě zabavit. Myslím si, že to probíhá většinou tak, že se podobná snaha zasekne poměrně brzy, kdy dotyčnému dojdou nápady nebo nálada.
Takže mě napadlo zaměřit se jen tak pro zajímavost na následující příklad.
http://www.youtube.com/watch?v=SAIVWmfB5bw
Propochopení je nutno odmyslet si všechny asociace, které jsme se během svého života naučili. Dítě se na něco takového dívá znalostmi nezasaženýma očima a hlavním těžištěm každého vtipu není skutečnost, že někomu něco odletí nebo že někdo někoho nakopne. Tím hlavním je způsob, jakým se celá věc stane.
Protože jde o téměř němý žánr, je onen způsob, jakým se postavy pohybují pro dítě nejen fascinující, ale zároveň jej právě oním bizardním způsobem poučuje o tom jak funguje jednoduchá fyzika v praxi.
Této tendence po tom osahat si věci a vyzkoušet si jak něco skáče nebo jaké je to na omak, si můžeme všimnout u dítěte na první pohled. Protože má k dispozici poměrně složitou škálu smyslového vybavení, je nezbytné si určité dovednosti osvojit co nejdříve, a mám takovou teorii, že jim podobné testování přináší radost.
Teoreticky půjde o základní motivační mechanismus, který máme vrozený. Aby se tělo dobře vyvíjelo, je zapotřebí aby se hýbalo a zkoušelo se jak funguje. Pokud není tato motivace přebita jiným způsobem sebeuspokojení, je právě tato tendence všude lézt a na všechno sahat, předmětem vylučování endorfinů (pravděpodobně).
Jednoduchý model pro přiblížení. Teoreticky máme tuto vlastnost od ryb. Těm plavání přináší radost, protože je tímto způsobem mozek motivuje k tomu aby si hledaly potravu. Tedy obecně platí, že šťastná ryba se pohybuje. Tento instinkt je v nás stále zakořeněný a v dospělosti se projevuje takovým způsobem, kdy jedinec v určité situaci rychle klepe nohou. (nejčastěji ve škole, když sedí) Nemusí jít nutně o projev nervozity, spíš si myslím (při porovnání charakteru a situace, v níž se takový člověk ocitá), že může jít i o podvědomou snahu nějakým způsobem participovat na okolním dění. Tedy pokud musí staticky sedět a poslouchat výklad, má tendenci na něj nebo nšco jiného reagovat. Ale to jen tak na okraj.
Zkrátka pohyb a vnímání různých projevů gravitace může do jisté míry i za naši motivaci k tomu nad věcmi přemýšlet. Pokud si tuto vlastnost neosvojíme, bude jakýkoli další kognitivní proces probíhat vždy dost zjednodušeným (schématickým) způsobem.
Proto bych se chtěl pozastavit (v porovnání s předchozím Donaldovým dílem z roku 1940) nad tímto snímkem.
http://www.youtube.com/watch?v=N5BfLh-NpvQ
Onen pohyb a různé zajímavé efekty, jako přilepení štětce na lopatky mlýnu atd., byly v roce 1940 jistým způsobem demonstrací tehdejší 2D kreslené technologie a šikovnosti animátorů. Při přechodu na 3D jde však pouze o zjednodušenou formu animace. Animátoři totiž pracují ve světě, který se nemusí neustále překreslovat, a tak si věci poměrně hodně usnadňují.
Tato absence u mě navozuje dojem, že se ono dítě bude muset soustředit na zcela jiné prvky seriálu. Problém vidím v tom, že to nebudou ani charakterové prvky, protože se ze sympatického mrzouta Donalda stal jakýsi klubíkovský blbeček, a tak už v tomto případě o rozvoji kreativity u dětí mluvit nemůžeme. |
|
|
