| T O P I C R E V I E W |
| Milan.Miló |
Posted - 04/08/2010 : 16:44:39
Chanoju neboli též Čadó Japonská cesta čaje
Do svého pojetí váže celí filosofický směr
Zenového Buddhistického učení který
Popisuje Kromě cesty čaje, též filosofický
Postup který do sebe pojímá a formuje
Samotnou duši Japonského života
A myšlení.
Její kreativitu a schopnost k tvůrčímu
Učení a cítění které je dominantou v samotných
Čajových zahradách, pěstování bonsají, umění haiku
Prezentované třeba Macuem Bašó, tak jako
V tušových malbách, zenových koánech tak jako se ponořit
Do hloubky lidského ducha doby v každé
Době.
Která na sebe váže samotné za zenové
Buddhistickými mnichy popisované
Nejrychlejší vymanění s toho to světa
A vyvanutí a nejúčinnější meditací která vede v nirvánu.
Jaký máte svůj názor na jedno z nejpreciznějších
A nejpropracovanějších filosofických směrů
Které i v samotných Čechách je již známo
A prezentováno samotnou prestižní
Čajovou Školou Urasenke.
A jejím velkým představitelem Mistrem Sóčisu Sen XV.
Milan.Miló.
|
| 15 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| Milan.Miló |
Posted - 04/09/2010 : 23:21:42
Tak mi to prostě nedalo
abych nevyhledal něco
o Japonském čajovém
obřadu Chanoju – (Čadó).
Tak abych to přiblížil.
Tak se moc předem omlouvám
a prosím nezlob tese.
Tady to je.:
--------------------------------------
http://www.youtube.com/watch?v=gjEFGb_rmY0
---------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 10/08/2010 : 21:34:40
Neronisi
Tady jsem ti něco našel
Na danou tématiku.
A na zamyšlení nějaké Zen Buddhistické příběhy.:
Které vyprávějí svou pravdou a podstatou o samotném
Pochopení lidského ducha osvícení v Japonském
Zen Buddhismu nazývané taky jako satori.
--------------------------------
Zen Buddhismus a krátké příběhy
Čin je slyšet víc než slova
Hjakudžo měl tolik studentů, že musel otevřít nový klášter. Aby našel vhodnou osobu, kterou by jmenoval mistrem, svolal mnichy a postavil před ně džbán s vodou, řka: „Aniž to pojmenujete džbánem s vodou, řekněte mi, co to je.“
Nejvyšší mnich řekl: „Nelze to nazvat kusem dřeva.“
V tom převrátil klášterní kuchař džbán s vodou a odešel. Kuchař se stal hlavou nového kláštera.
Ne-mysl, ne-myšlenka
Mnich se zeptal zenového mistra: „Na co člověk myslí, když medituje?“
„Myslí na ne-myšlení“ odpověděl mistr.
„Jak myslí člověk na ne-myšlení?“
„Když nemyslí“ řekl mistr.
Umyj svou mysku
Přišel mnich k Džošu a zeptal se: „Jaký je význam zenu?“
Mistr odpověděl: „snědl jsi svou snídani?“
„Ano“ řekl mnich „jedl jsem“.
„Potom umyj svou mysku“ řekl Džošu.
v tom okamžiku byl mnich osvícen.
Uvnitř nebo vně mysli?
Hogen žil sám v malé svatyni na venkově. Jednoho dne zaslechl, jak se čtyři cestující mniši přou o to, co je objektivní a subjektivní. Přidal se k nim a řekl: „Máte velký kámen. Je podle vás uvnitř nebo vně mysli?“
Jeden z mnichů odpověděl: „Z buddhistického hlediska je všechno zhmotnění mysli, proto bych řekl, že kámen je uvnitř mé mysli.“
„Potom ti musí připadat tvá hlava velmi těžká,“ poznamenal Hogen „nosíš-li takový kámen v mysli.“
---------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 10/08/2010 : 21:26:15
Neronisi
--------------------------------------
Napadlo mě ale, že by se taková "cesta" dala pravděpodobně aplikovat na jakoukoli činnost. Stačí když se z dané činnosti evokuje nějaký smyslový zážitek, může posloužit sám o sobě jako nějaká očista. Něco podobného dělají třeba v bojových uměních, kde se navíc učí mít úctu k soupeři a tyhle věci.
--------------------------------
Takové zenové koány
Člověka přibližují do samotného
Dění a tak v něm evokují jakousi
Vnitřní potřebu pochopit samotný
Děj těch to příběhů.
V nichž je ukryto samotné rozuzlení
Děje které nás nutí nad tím se zamýšlet
Co tím různí lidé mysleli a jak vidí samotný
Děj který vypovídá zároveň o době v níž se
Odehrával ale víc jak to o samotném lidském
Myšlení a podstatě kterou k nám promlouvá.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 10/08/2010 : 14:44:19
Kdyby byla ta historie alespoň něčím opepřená, tak by se to dalo i číst. Ale o tom jak se nějaký Šúólin jmenoval, to moc zajímavé není. To jsou všechno data, která jsou snadno zaměnitelná, protože nepřináší žádnou relevantní informaci.
Napadlo mě ale, že by se taková "cesta" dala pravděpodobně aplikovat na jakoukoli činnost. Stačí když se z dané činnosti evokuje nějaký smyslový zážitek, může posloužit sám o sobě jako nějaká očista. Něco podobného dělají třeba v bojových uměních, kde se navíc učí mít úctu k soupeři a tyhle věci.
Obdobný smyslový zážitek je středem pozornosti i u obyčejných pivařů, kdy je v hospodě spojuje chuť piva a tedy jakási forma sounáležitosti s něčím konkrétním. Což samo o sobě vytváří jakousi nezaměnitelnou atmosféru. |
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 18:46:14
Neronisi
Tady jsem na to téma něco
Nalezl.:
Něco o Japonském Za Zen Buddhismu.:
---------------------------------------------------
Mistr Takuan Sóhó:
CESTA ZENU
CESTA MEČE
Soubor čtyř nejvýznamnějších spisů proslulého opata kláštera Daitokudži a představitele zenové sekty Rinzai z počátku 17.stol., jež adresoval přátelům samurajům a mistrům šermu ve snaze uvést v soulad učení zenu a kendó (3.vydání).
================================================================
Předmluva:
Prof. Yoshiro Kiyomara
MISTR TAKUAN A CESTA MEČE
Takuan se narodil jako syn samuraje Akiba Cunanoriho z Izuši v provincii Tadžima (nyní prefektura Hjógo) v roce 1573, jenž byl ve znamení zániku šógunátu Ašikaga poté, co Oda Nobunaga vypudil posledního šogúna Jošiakiho (1537-97) z Kjóta. Nobunagův vstup na jeviště historie učinil přítrž občanské válce, trvající více než sto let. Rok Takuanova narození byl tudíž rokem, kdy v Japonsku skončil středověk, a on sám přišel na svět jako člověk nové doby.
Od poloviny 14.století byla Tadžima ovládána rodinou provinčních vojenských pánů (šugo daimjó) Jamana. V roce 1580 byli však Jamanové poraženi Tojotomi Hidejošim. Jako věrný poddaný rodiny Jamana, upadl Takuanův otec po jejich porážce v nemilost a byl nucen žít v ponížení a chudobě. To bylo pravděpodobně důvodem, proč Takuan o deset let později vystavěl v nedalekém šonendži chrám Džódó a při vysvěcení přijal jméno Šun'o.
Již od svých deseti let věnoval se studiu učení buddhistické sekty Džódó. Když mu bylo čtrnáct let, opustil šonendži, aby vstoupil do řádu Rinzai a stal se žákem Kisena Saidóa v zenovém klášteře Sukjódži, jenž byl ctihodnou institucí, založenou Jamana Udžikijem (1345-92) jakožto rodinný chrám, a svěřenou jím později do správy opatovi z Tofukudži, Daido Ičii. Zde se Takuan podrobil přísnému a náročnému zenovému výcviku pod vedením Kisena, jenž jej vyučoval až do své smrti (kdy bylo Takuanovi devatenáct let). Naštěstí - pro zármutkem zkroušeného Takuana - pozval pán hradu Izuši, Maeno Nagajasu, kněze Tohó Sóčua z Daitokudži, aby se stal nástupcem zesnulého Kisena. Tohó byl žákem Šun'oku Sóena (1529-1611), opata kláštera Daitokudži, a jeho pozdějším nástupcem. Takuanovo seznámení se se zenem Daitokudži (hlavního kjótského chrámu) prostřednictvím Tohóa již v mládí stalo se zásadním faktorem pro celý jeho život.
Když se zhroutil šógunát Ašikagů, velké chrámy Gozanu přišly o jejich patronát, což se projevilo i ztrátou někdejšího bohatství. Vedení školy Rinzai se postupem času dostalo pod kontrolu chrámů, náležejících k linii Daio (Nampo Džomin, 1235-1308), především pak Daitokudži a Mjóšindži. Během období Muromači (1336-1573) byla linie Daio ovlivňována duchem Daitó Kokušiho (Šuhó Mjóčo, 1282-1337), zakladatele chrámu Daitokudži. Jeho duchovní odmítali podlézání moci a prosazovali přísnou formu zenové praxe, což jim dodávalo prestiže a úcty. Takový byl duch zenu Daitokudži, jímž bylo prodchnuto idealistické srdce mladého Takuana.
V roce 1594 se Tohó vrací do Kjóta a bere s sebou Takuana, aby jej zde svěřil do péče Šun'oku Sóena z chrámu Daitokudži. Zde pak, v Sangen'an, pobočním chrámu Daitokudži (jenž představoval symbol celého jeho učení), obdržel Takuan od Šun'okua své mnišské jméno Sóhó. Ačkoliv je svěřen do poručnictví dalších kněží z pobočních chrámů, jako Kókeie Sóčina a Gjókuho Šósoa, považuje Takuan za svého mistra opata Šun'okua, a proto je politováníhodné, že tito dva nebyli téže mysli. šun'oku byl spíše politik, než člověk prahnoucí po klidném praktikování zenu v tichém ústraní kláštera. Udržoval úzké styky se šlechtici jako byli mocní daimjóové Kuroda Nagamasa (1568-1623), Išida Micunari (1560-1600) a Asano Jošimaga (1576-1613). A navíc, stejně jako jeho gozanští předchůdci, žil obklopen přepychem.
To vše bylo důvodem, proč Takuan po Tohóově smrti v roce 1601 opustil bez váhání šun'okuovo opatrovnictví a odebral se do Sakai, kde přechodně pobýval v Jošun'an Šun'okuův "mladší bratr" v Dharmě, Itto Šóteki, jehož zen byl v přímém protikladu k šun'okuovu nazírání.
Itto Šóteki opovrhoval slávou a dával přednost ústraní, své žáky vyučoval s neobyčejnou přísností. Ironií osudu bylo, že takový zen byl vyučován právě v klášteře založeném Josóem, jemuž se Ikkjú vysmíval jako "nejfalešnějšímu ze všech mistrů od založení Daitokudži". Takuan se doslechl o Ittově stylu praktikování zenu během svého studia u šun'okua, a byl pevně rozhodnut dojít pod jeho vedením k jádru učení. Nicméně, když Takuan dorazil do Sakai, nevypravil se okamžitě do Jošun'an, ale nejprve vstoupil do školy Monsai Tónina, duchovního-básníka linie Gozan, sídlícího v Daiandži. Zde strávil tři roky hlubokým studiem poezie a konfuciánských klasiků, jež se nepochybně do jisté míry promítlo do jeho pozdějších pojednání.
Po Monsaiově smrti v roce 1603 se Takuan, ve věku jednatřiceti let, připojil k Itto Šótekimu a strávil u něj jeden rok, věnujíc se pod jeho vedením meditační praxi. V roce 1604 dosáhl osvícení a obdržel od svého mistra osvědčení o odevzdání Dharmy, a zároveň s ním i své nové jméno - Takuan. Stal se jediným Ittovým následovníkem, dědicem Dharmy.
V roce 1606 se Takuan opět setkal se svým někdejším mistrem šun'oku v sídle Jamaoka Munenašiho v Sakai. Šun'oku - snažíce se asi vyzkoušet sílu svého bývalého žáka - na něj vyrukoval s kóanem, s nímž si Takuan lehce poradil. Pod vedením Ittoa dosáhl velkého osvícení. Jeho moudrost musel uznat i Šun'oku, řka sice jedovatě: "Obratný jazyk", když jej Takuan uzemnil čirou logikou své odpovědi, ale nepopíraje jeho pokrok. Nemocný Itto zašeptal na svém lůžku šťastně: "Předčil skutečně svého otce". Itto téhož roku zemřel, se zadostiučiněním, že zde zanechává tak důstojného nástupce. Bylo to krátce poté, co zemřel i Akiba Cunanoru. Takuan tak takřka zároveň ztratil svého rodného i duchovního otce.
V roce 1609, ve věku 36 let, byl Takuan požádán Gjókuho Šósoem, aby se ujal funkce představeného Daitokudži, do níž byl poté uveden výnosem císaře Gojozeie (1586-611).
V době jeho ustanovení do čela Daitokudži a Mjóšindži byly tyto jedinými zenovými chrámy s privilegiem císařského domu. Pro zenové kněze bylo nejvyšší ambicí stát se představeným jejich hlavního chrámu. Avšak Takuan rezignoval již po několika dnech na vykonávání své funkce a uchýlil se nazpět do Sakai, do chrámu Nanšudži. Při této příležitosti složil následující báseň:
Vždy jsem byl potulným mnichem,
táhnoucími oblaky a proudící vodou:
Jaro v hlavním městě,
Obydlí ve ctihodném Daitokudži,
To je příliš mnoho.
Zítra vyrazím na Jižní moře
(do Nanšudži).
Jako bílý racek nemůže letět
skrze rudý prach strastí světa,
ani já nebudu moci setrvat
v hlavním městě.
Po Šun'okuově smrti v roce 1611, ve věku 38 let, vrací se Takuan do Daitokudži, aby se zde usadil v pobočním chrámu Daisen'in, jenž nechal přestavět (zřejmě proto, že se zde již nesetkává s šun'okuovým vlivem).
Od té doby udržuje Takuan styky s představiteli moci - s hodnostáři a velmoži jako Tojotomi Hidejori (1593-1615, synem Hidejošiho) a Hosokawa Tadaoki (1563-1645). S odchodem šun'okua začal být Takuanův hlas evidentně slyšet. Jeho pravděpodobně nejoddanějšími stoupenci se stali páni hradu Izuši - Koide Jošimasa (1565-1613) a jeho syn Jošihide (1586-1668). Většina ze zachovaných Takuanových dopisů je adresována právě Jošihidovi; prozrazují spíše vzájemné přátelství, než pouhý vztah mezi duchovním a jeho patronem.
V téže době počal Takuan pracovat na chronologické biografii Daito Kokušiho, zakladatele Daitokudži. Daito strávil dvacet let svého života jako žebrák, přebývající pod kjótským mostem Gódžó. Namísto patolízalství před vrchností a vystavování se na odiv společnosti zasvětil svůj život přísné praxi. V průběhu svých prací musel Takuan dojít poznání, že tradiční duch Daitokudži se opětovně promítá do jeho mysli.
Takuanova vzpoura
Jako součást své politiky reorganizace státu v jednoduchý politický systém formuloval šógunát plán, jak usměrnit náboženství, vytvářejíce feudální hierarchii uvnitř buddhistických sekt a převádějíce veškerou kontrolu nad jejich organizací do svých vlastních ruku. V průběhu patnácti let, mezi r.1601 - kdy byly vydány první výnosy šógunátu pro kláštery sekty Šngon na hoře Kója - a r.1616, kdy byly vydány předpisy pro Ničirenovo sídlo Kuondži na hoře Minobu, ocitly se buddhistické sekty pod naprostou kontrolou vlády. Většina ze zhruba jednoho sta nařízení, výnosů pro kláštery a chrámy, byla dílem Išina Sudena (1569-1633), představeného Nansendži, jenž v r.1608 vystřídal Saišóa Šótaie ze Šokokudži (1548-1607) ve funkci diplomatického poradce Tokugawy Iejasua. Společně s dalším buddhistickým duchovním, Nankobo Tenkaiem (+ 1643), měl Suden velký vliv v nejvyšších kruzích šógunátu. Jeho sféra vlivu sahala od náboženské politiky až po diplomatickou korespondenci.
V roce 1615 se Sudenovo legislativní úsilí projevilo v gozanských chrámech i v Mjóšindži a Daitokudži. Je zajímavé, že pro jednotlivé chrámy školy Rinzai byly vydány rozdílné předpisy. Gozanské předpisy obsahovaly sedm článků. V článku 4 bylo zakotveno povýšení Nansendži; v článku 7 zrušení úřadu generálního matrikáře duchovních (soroku), jenž byl tradičně v šokokudži. Suden argumentoval tím, že Nansendži byl založen na přání císaře Kamejamy (1294-1305), a tudíž mu náleží větší úcta než kterémukoliv jinému zenovému chrámu. Z tohoto důvodu bylo nadále nepřípustné, aby se jeho opaty stali duchovní, kteří nenáleží k linii Nansendži. Úřad vrchního matrikáře duchovních, jenž fungoval přinejmenším od doby Ašikagy Jošimicua (1358-1408) v poustevně Inrjóken v Rukuon'in, pobočce Šokokudži, byl zrušen. Dohled nad gozanskými chrámy přešel poté, společně s titulem soroku, na hlavního opata Gozanu, jenž byl zároveň duchovním rádcem šógunů. Suden nechal - zároveň s převodem privilegií a povýšením statutu svého Nansedži - urychleně přemístit i úřad soroku z Inrjókenu do svého Končiinu.
Předpisy pro Daitokudži obsahovaly šest ustanovení. Článek 2 pravil: "Hlavním knězem (opatem) se může státi ten, kdo se podrobil třicetiletému zenovému výcviku pod vedením význačného mistra; kdo ovládá 1700 kóanů; kdo navštívil všechny vysoce postavené duchovní, aby si od nich vyžádal instrukcí; kdo je způsobilý řídit duchovní i světské záležitosti; a jehož jméno bylo schváleno šógunátem".
Tvrdost podmínek pro jmenování opata, nevyskytujících se v Gozanských předpisech, je jednoznačně dílem Sudena, usilujícího se vydobýt si od císaře privilegium schvalovat opaty Mjóšindži a Daitokudži, a dostat je tak pod kontrolou šógunátu. Pokud by měly být tyto regule do písmene splněny, bylo by takřka vyloučeno akceptování kteréhokoliv kandidáta na post opata. šestatřicetiletý Takuan by byl automaticky vyloučen, stejně jako každý jiný kandidát jeho věku.
Takuan musel mít velmi kritický postoj k těmto výhradám, ale v tom čase nepobýval v Daitokudži, nýbrž v Osace, kde dohlížel na rekonstrukci Nanšudži, zničeného požárem při dobývání osackého hradu v roce 1615. V roce 1620 se vrací do Sukjódži, nedaleko svého rodiště, a buduje poblíž nevelké obydlí, jež nazval Toenken. Znechucen, uchyluje se do ústraní, aby unikl úzkostným obavám, obklopujícím Daitokudži zásluhou Sudenovy politiky a zasahování šógunátu.
Ztotožnil se s čínským exilovým státníkem a básníkem Čchü Jüanem ze státu Čchu, jenž se v zoufalství vrhl do proudu řeky Mi-luo. Takuan zde strávil sedm let. Žil v Toenkenu až do svých 54 let. Během této doby se prohloubilo jeho přátelství s pánem hradu Izuši, Koide Jošihidem. Tehdy napsal i své dílo Riki sabecuron (Konflikt mezi vírou a rozumem).
Nicméně, přes veškerá příkoří a těžkosti, neopustil Takuan nikdy zcela svět. I z povzdálí sledoval pozorně, co se odehrává v Daitokudži, a byl ohromen, když se v r.1626 doslechl, že šógunát pokáral Daitokudži a Mjóšindži kvůli zanedbávání nařízení z r.1615. Začátkem následujícího roku se vydal z Tadžimy do Daitokudži, a zde doporučil císaři Gomizunovi, aby Dharmový dědic Gjókušicu šohaku (1572-1641) byl ustanoven novým představeným Daitokudži. Zanedlouho však vydal představitel šógunátu v Kjótu (šošidai) Itakura šigemune (1586-1656) výnos, obsahující přísné pokárání: "Udělení žlutého nebo purpurového roucha a propůjčení titulu seido (oboje symbolizuje hodnost opata) v Gozanských chrámech jiným, než šógunem, je platné jen za předpokladu, že k němu došlo před obdobím Genna (t.j. před vznikem předpisů z r. 1615!)." To byla hořká číše pro Daitokudži i Mjóšindži, pokračující nadále v uvádění svých opatů do funkce podle císařského ediktu i po vydání předpisů z roku 1615. Znamenalo to, že všechna jmenování opatů po roce 1615 jsou vlastně neplatná.
Aféra purpurového roucha
Poboční chrámy Daitokudži se dělily na dvě skupiny - Jižní, jejímž centrem byl Rjógen'in, a Severní, se sídlem v Daisen'in - jejichž hlavou se Takuan stal automaticky po svém uvedení do funkce hlavního opata Daitokudži. Každá skupina zaujímala odlišný postoj k akcím šógunátu: Jižní se usilovala nalézti kompromis, kdežto Severní setrvávala v opozici vůči nesmyslným zásahům do náboženských záležitostí. Takuan usmířil rozpornost jejich pohledů a inicioval sepsání protestní nóty, adresované šógunátu.
Dopis napsal sám Takuan, spolupodepsali jej Gjókušicu a Kogecu Sógan (1574-1643), a poté byl odeslán šógunátu v Edu prostřednictvím místodržícího v Kjótu v roce 1628. Ve svém dopise vyvrací Takuan obvinění šógunátu a bod po bodu poukazuje na nesmyslnost předpisů pro Daitokudži z r.1615. Stížnost je psána neformálním smíšeným stylem, čínskými znaky a japonskými fonetickými symboly namísto čisté, oficiální čínštiny. Zvláštní důraz je zde kladen na rozbor druhého článku regule.
Výrazy "třicetiletý zenový výcvik" a "ovládání 1700 kóanů", byly, píše Takuan, jen frázemi, použitými panem Iejasu k označení praxe ve všeobecnosti, a naznačujícími jeho touhu, že by kandidáti na post opata měli míti za sebou přísnou zenovou průpravu. Z toho vyplývá, že tvůrce oněch pravidel (t.j. Suden) nebyl obeznámen s podstatou Zenu. Takuan poukazuje na systematickou irracionalitu, nesmyslnost předpisů.
Například výraz "1700 kóanů" nelze podle něj chápat jako vyjádření přesného počtu kóanů, nýbrž jako počet biografií - příběhů ze života - zenových mistrů, obsažených ve sbírce Ťing-te čchuan-teng-lu, čínském spisu z roku 1004. Proto je podivné věnovat jejich osvojení třicet let. Například Daito Kokuši, zakladatel Daitokudži, ovládal 180 kóanů a Tetto Giko (1295-1369), jeho nástupce, jich ovládal 88; přesto oba dva dosáhli nesporně velkého osvícení.
Stejně tak nereálný je i požadavek třicetiletého výcviku. Pokud duchovní začne praktikovat Zen v patnácti či šestnácti letech a cvičí pod vedením mistra třicet let, potřeboval by navíc přinejmenším ještě dalších pět let na to, aby mohl být uveden do funkce opata. Dále, pokud bychom akceptovali nutnost předchozího třicetiletého výcviku, pak lze předpokládat, že dotyčný mistr by zřejmě zemřel ještě dříve, než by mu mohl předat učení (učinit jej svým nástupcem, dědicem Dharmy), a kde by pak byl buddhismus?
Neexistuje jediný příklad, že by mistr praktikoval u svého předchůdce třicet let. Eisai praktikoval pět let, šoiči Kokuši (Enni Ben'en, 1202-80) sedm, Guču šukjú šest, Nampo Džómin sedm a Hatto Kokuši (šinči Kakušin, 1207-98) šest; Musó Sóseki (1275-1351) dosáhl velkého osvícení ve věku jedenatřiceti let. Jelikož nebylo potřeba, aby duchovní věnovali třicet let studiu, stávali se v mnohých případech mladí osvícení mistři představenými chrámů a klášterů.
Takuanův dopis vyvolal hněv šógunátu. Suden si poznamenal do deníku: "Je to zcela proti přání šógunátu". Druhého měsíce roku 1629 šógunát předvolal tři signatáře dopisu do Eda, aby jim sdělil odpověď na jejich stížnost. Mezi úředníky šógunátu, pověřenými rozhodnutím v této záležitosti, byl Suden, Tenkai a Todo Takatora (1556-1630). Suden požadoval přísný trest, kdežto Tenkai prosazoval mírnější rozsudek.
25.dne sedmého měsíce byl Takuan vypovězen do exilu v Kaminojamě v provincii Dewa (dnešní prefektura Jamagata), kde byl svěřen pod dohled Toki Jorijukiho.
Gjókušicu byl odeslán do vyhnanství do Akadate v Mucu (prefektura Fukušima), pod dohled Naito Nobuterua. Zároveň byli odstraněni ze svých funkcí všichni opati, kteří byli ordinováni bez schválení šógunátu po r.1615. Pouze Kogecu se směl vrátit do Kjóta, neboť jeho provinění nebylo shledáno natolik závažným, aby musel být potrestán. V téže době se museli odebrat do vyhnanství i dva kněží z Mjóšindži, Tógen a Tanden.
Ve zdůvodnění rozhodnutí šógunátu o potrestání Takuana se praví: "Kdysi, když pán Iejasu sestavoval předpisy (regule) pro Daitokudži, pozval si tři vážené kněze - Tenšukua, šógakua a Gjókušica - aby jej navštívili a sdělili mu své názory. Jejich přípravě bylo věnováno několik měsíců pečlivé práce, a teprve poté byly přijaty. Vzhledem k tomu, že Takuan se v té době nezdržoval v Daitokudži, snaží se nyní znesvětit a zpochybnit předpisy, což se rovná ignorování zákonů a vlády, a samolibě předkládá své vlastní názory, často zcela nevybíravým způsobem." V souvislosti s touto aférou abdikuje i císař Gomizuno.
Vyhnanství
Jak bylo již řečeno, Takuan a jeho společníci byli 25. (případně 27.) července 1629 vypovězeni do vyhnanství. Takuan cestoval společně s Gjókušicuem, ale jejich cesty se rozdělily čtvrtého dne u Otawary v šimocuke (prefektura Točigi). Slíbili si však, že se znovu setkají; vyměnili si čajové šálky a složili při té příležitosti básně. Takuan dorazil do Kaminojamy patnáctého dne osmého měsíce, a vzápětí sděluje své duševní pocity v dopise Hori Naojorimu:
Nedávno jsem vyjádřil své mínění o duchovních záležitostech, a jelikož bylo odlišné od představy šógunátu, byl jsem poslán do vyhnanství do provincie Dewa. Je to záležitost, o níž budou zajisté diskutovat dvě nebo tři generace. Budu spokojen, pokud pověst (aféry) přetrvá až do příštího života. Jakmile není mysl zahalena iluzí, utrpení těla ztrácí na významu. Nestojím o tělesné pohodlí za cenu ponižujících činů.
Pociťoval, že vládnoucí kruhy z Eda jej potrestaly nespravedlivě, a můžeme předpokládat, že se snažil zbavit zrádného pocitu neklidu úsilím přesvědčit sebe samého o správnosti vlastního počínání. Jeho život v exilu se zásadně odlišoval od jeho představ o vyhnanství; trávil své dny spíše v pohodě, než v bídě a strastech, jak očekával. Bylo tomu tak především díky neobyčejné dobrosrdečnosti Toki Jorijukiho, do jehož péče byl svěřen. Svůj život v Kaminojamě popisuje Takuan i ve svém dopise, jenž poslal svému bratrovi Akibovi Hanbei na Nový rok 1630:
Přidělili mi domek s obytným pokojem velikosti šesti rohoží, přijímacím pokojem, spíží a jizbou pro sluhu. Podél celého obvodu je dvojitá stěna, chránící mne před venkovním chladem. Lázeň i záchod jsou postaveny tak, že jsou chráněny před větrem. Pod mým lůžkem je rozprostřena velká jelení kožešina, takže ani odspodu neproniká chlad. To vše je výsledkem péče pána. Jídla dostávám, co hrdlo ráčí. Žena našeho pána mi taktéž poslala teplý plášť. Pokud pán odjíždí v úřední věci do Eda, vždy přikáže svému služebnictvu dbáti mých potřeb. Všichni od starších úředníků dolů se o mne starají, jako kdybych byl pánovým dědečkem.
Skutečnost jeho tříletého vyhnanství, během něhož - jak se zdá - nebyl ničím omezován ve své činnosti, nepotvrzuje hořkost básně, již napsal o svém vytouženém návratu:
Ačkoliv nevinen, byl jsem poslán
do vyhnanství,
stále vidím měsíc
mezi borovicemi v Akója.
Po smrti šóguna byl Takuan v roce 1632 omilostněn a odcestoval do Eda. Při té příležitosti složil satirickou báseň:
Je-li to přáním úřadů, Takuan půjde;
Musaši je již sešlý, Edo ohavné.
Jeho omilostnění bylo součástí všeobecné amnestie, následující po smrti Hidetady. Tenkaiovo úsilí o zastupování Takuanových zájmů nepochybně přispělo k jeho propuštění, avšak teprve v roce 1634 se mohl Takuan se svými druhy vrátit, po šesti letech odloučení, zpět do Kjóta. Krátce poté, co se mohl radostně navrátit mezi zenové kněze, odchází zpět do Eda, vyslechnuv naléhavého pozvání od nového šóguna - Tokugawy Iemicua. Po boku šógunově
Důvodem Iemicuova pozvání Takuana bylo, že jej chtěl jmenovat svým rádcem v náboženských otázkách, neboť Suden mezitím zemřel a Tenkai byl již příliš stár. "šógun si přál mít po svém boku někoho, s kým by mohl projednávat otázky správy chrámů", píše Takuan, maje nepochybně na mysli, že Iemicu potřebuje úředníka, jenž by pomohl šógunátu ovládat chrámy. Pozváním Takuana do Eda byl pověřen Jagjú Munenori (1571-1646), šógunův mistr šermu, jenž prohlašoval, že pronikl do nejhlubších tajemství šermířského umění díky Takuanovu zenovému učení. Je známo, že jejich přátelství začalo během Takuanova tříletého pobytu v Edu po jeho návratu z vyhnanství na severu. Pro Jagjúa sepsal Takuan své proslulé dílo Fudóči kenmjóroku (Tajuplný záznam o meči nehybné moudrosti).
Iemicuův vztah k Takuanovi byl na tehdejší dobu zcela výjimečný. Takuan popisuje detaily svého života v dopisech přátelům jako byl Koide Jošihide. Živým popisem je jeho list devíti přátelům, jenž poslal do Sukjódži v roce 1637: Jednou jsem byl pozván na představení divadla nó na druhém nádvoří zámku, kam neměl přístup nikdo kromě nejbližších rádců. Když hra skončila, byl jsem pozván shlédnout taneční vystoupení. Poté za mnou přišel vrchní rádce Macudaira Nobucuna a vyřídil mi Iemicuovu žádost, abych se s ním zúčastnil bohoslužby v Tošodu - mezi hlavním a druhým nádvořím - během přestávky mezi představeními kjógen. Doprovodil mne tam Nobucuna. Navečer jsem byl pozván do vnitřního paláce a strávil jsem tam několik hodin, diskutujíce až do desáté hodiny večerní se šógunem o nejrozličnějších věcech. Během rozhovoru jsem seděl u ohřívadla, na vyvýšeném pódiu na konci síně, ani ne dvě stopy od šógunových kolen! V takovéto těsné blízkosti jsme seděli více než dvě hodiny; kromě nás nebyl rozhovoru nikdo přítomen. Když jsem se pak po desáté hodině vracel do Jagjúovy rezidence, doprovázel mne Nakane Heidžuro. Ani kdybych byl provinčním pánem, nemohlo by o mne býti lépe pečováno...
Iemicuova přízeň a náklonnost vůči Takuanovi s léty narůstala. V roce 1638 projevil šógun přání dát vystavět pro Takuana chrám, jenž by nesl název Tokaidži. Iemicu si přál zbudovat jakousi obdobu Sudenova sídla v Edu, Končiinu. Takuan, obávaje se, že by měl být takto připoután k Edu, rozhodně a opakovaně odmítal, ale nakonec se nechal přesvědčit, že by mohlo být ku prospěchu Daitokudži i Dharmy, kdyby do Eda přesídlil. Pro Takuana byla značná podpora ze strany šóguna a dalších vysoce postavených pánů spojena zároveň i s narůstajícím pocitem trápení. Důsledkem jeho současného postavení bylo, že se přespříliš vzdaloval od ideálu kněze chrámu Daitokudži - Daito Kokušiho, žijícího životem žebráka pod kjótským mostem Gódžo, nebo Tetto Gikóa. Zdá se být skutečnou ironií osudu, že Takuan - člověk, opovrhující slávou a pochlebováním moci - vykročil po téže cestě jako prohnaný Suden. Nutno ovšem podotknout, že ať již Takuan podnikal cokoliv, při každém svém kroku měl na mysli jenom prospěch Daitokudži, usilujíce se vydobýt pro něj nazpět jeho císařská privilegia; a toto vědomí mu tedy alespoň trochu pomáhalo zmírnit jeho muka.
"Jsem jako cvičená opice, vláčená na špagátě", stěžuje si v dopise Koidemu Jošihide. Jak velice musel být tedy Takuan šťastný, když 28.dne třetího měsíce 1641 byly jeho požadavky beze zbytku splněny. Tvrdí se, že Iemicu poznamenal: "Takuan by měl být spokojen, neboť věci jsou uspořádány tak, jak bylo jeho přáním." Takuan ani nemohl být nespokojen; vždyť předpisy, vnucené chrámu Daitokudži, byly jeho největším břemenem, které vláčel ve své duši od svých šestatřiceti let.
Takuanův život se uzavřel ve věku 73 let, dvanáctého měsíce 1645 v Tokaidži v šinagawě. Těsně před smrtí řekl svým žákům: "Až zemřu, pohřběte mé tělo na hoře za klášterem, přikryjte je zemí a jděte domů. Nečtěte sútry a nekonejte žádné obřady. Neberte dary ani od mnichů ani od ostatních a chovejte se tak jako doposud." Když ležel na smrtelném loži, naléhali na něj žáci, aby jim poskytl poslední pokyny. Takuan uchopil do ruky štětec a napsal jím znak pro "sen" (jume). Poté upustil štětec - a skonal.
-----------------------------------
Předmluva z knihy Cesta zenu - cesta meče (CAD PRESS, Bratislava 1993), přeložil F.H.Richard.
-------------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 18:40:01
Neronisi
Tak co takhle přejít a zabrousit od čaje
K samotnému zenovému za zazen buddhismu.
Tu to cestu též pojímá filosofie ‚‘‘Cesty Čaje‘‘.
Zde mohu podložit druhou známou legendu
Kdy kolem 9.století bóddhidarma který asi celých
9.let meditoval ve své jeskyni jednou zahmouřil
oči a usnul a když se probudil tak vzteky vyběhl
před jeskyni kde si uřízl oční víčka aby se tak už
nemohl stát a on usnul.
A na místě kde prý odhodil víčka vyrostli keříky
Čajovníku Camelie Chinesis.
Na důkaz té to legendy se dotyčný mnich znázorňuje
Se zakrslými končetinami jehož příčinou bylo dlouhé
A stále meditování.
Buddhističtí mniši tak stále používali čaj ke svým
Dlouhým meditacím které tím to zeleným nápojem
Prohlubovali a zaháněli spánek.
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 17:46:08
Neronisi
----------------------------------------------
Milane, vypovídá o tom, co se s lidmi děje, pakliže "cestu čaje" nebo podobnou neznají.
-----------------------------------------
Neronisi snad s tebou souhlasím
I když vím že člověk nemusí znát třeba ‚‘‘cestu čaje‘‘
A však má i on ‚‘‘vlastní cestu‘‘ po které jde.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 09/08/2010 : 17:36:58
Milane, vypovídá o tom, co se s lidmi děje, pakliže "cestu čaje" nebo podobnou neznají. |
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 17:30:49
Neronisi
Moc zajímavé a pěkné video
Které ovšem nic nevypovídá o tom
Co je cesta čaje nebo něco s tím spojené.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 09/08/2010 : 17:20:41
http://www.youtube.com/watch?v=7G9AYCryOT4 |
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 13:53:31
Neronisi
Tady jsem se ti snažil něco nalézt
K této problematice.:
-------------------------------------------
Obsah:
F. H. Richard: Historie čajového obřadu
Kakuzo Okakura: Kniha o čaji
Ana Maria Amaro: Tajné čajové recepty z Macaa
(187 stran / 35 ilustr.)
ISBN 80-85349-26-4
ukázka z knihy:
Kakuzo Okakura
KNIHA O ČAJI
(výňatek)
Čaj byl zpočátku lékem a teprve ponenáhlu se stával nápojem. V Číně se dostal v 8. století do říše poezie jako něco, co náleželo k dobrému tónu. V 15. století bylo Japonsko svědkem jeho povýšení na náboženství esteticismu, na teeismus. Teeismus je kult krásy ve všední skutečnosti. Směřuje k čistotě a souladu, k mystériu vzájemné útrpnosti, k romantice ve společenském řádu. Svou podstatou je to náboženství Nedokonalého, jemný pokus dokonávat možné v nemožném, kterému se říká život.
Filosofie čaje není jenom esteticismem v obvyklém významu, neboť se v ní zároveň s etikou a náboženstvím obráží všechno naše chování k člověku a k přírodě. Je zdravovědou, neboť vychovává k čistotě ; je hospodárností, neboť ukazuje, že pohodlí je spíše v jednoduchosti než v nadbytku a přepychu ; je geometrií morálky, pokud ona určuje poměr našeho cítění k veškerenstvu. Ona představuje pravého ducha východní demokracie, neboť činí ze všech svých učedníků šlechtu vkusu.
Dlouhé, k vnitřnímu rozjímání nutící osamocení Japonska od ostatního světa, bylo teeismu obzvláště příznivé. Naše bydlení a zvyklosti, oděv i kuchyně, porcelán, lak a malba, ba sama naše literatura, všechno podléhalo jeho vlivu. Nikdy ho žádné studium japonské kultury nemohlo přehlížet. Prosákl elegancí vznešených budoárů a nalezl cestu i do domů prostých lidí. Naučil naše sedláky upravovat květiny a nejprostšího dělníka zdravit skálu a vodu. V denní řeči hovoříme o "člověku, který nepil čaje", jeli lhostejný k tragikomice osobního požitku ; kdežto nevázaného estéta, jenž - nevážíc si světové tragiky - pohybuje se v záplavě odpoutaných citů. zveme člověkem, který "pil mnoho čaje".
Nestranný pozorovatel se bude jistě divit tomuto povyku pro nic. Jaká to bouře v číši čaje, řekne. Uváží-li se však, jak odměřená je miska lidských radostí, jak brzy přetéká slzami, jak lehce bývá vyčerpána v naší neukojené žízni po nekonečnu, nepotřebujeme si činit výčitek pro takový rozruch s číší čaje.
Lidé již dělali horší věci. Obětovali Bakchovi, přinášeli krvavé oběti Martovi. Proč bychom se neměli zasvěcovat královně kamélií a koupat se v teplé záplavě něhy, kanoucí s jejího oltáře? Čarovnou mocí tekutého jantaru v porcelánu s nádechem slonoviny bere podíl, kdo moudrý je, na sladké křehkosti konfucijské, pikantnosti lao-c´eovské, ba i éterické vůni šákjamunijské.
Kdo není s to cítit v sobě nepatrnost velikosti, ten obyčejně snadno přezírá velikost nepatrných věcí u jiných. Průměrný Evropan bude spatřovat při své úplné spokojenosti s sebou samým v čajovém obřadu jen nějaký příklad tisíce a jedné zvláštnosti, jíž se mu projevuje jinotvárnost a dětinskost Východu. Byl uvyklý vidět v Japonsku barbarskou zemi, když se cvičilo v jemných uměních míru. Označoval je jako "civilizované" po tom, když počalo provádět na mandžuském bojišti hromadné jatky. Mnoho povyku se způsobilo poslední dobou čestným kodexem samurajským, uměním umírat, jež učí naše vojáky zhlížet se v přeludu dobrovolné smrti. Ale jen zřídka kdy se věnovala pozornost čaji, jenž v sobě zahrnoval tak mnoho z našich životních umění. Raději chceme zůstat barbary , museli se náš nárok na civilizaci zakládat na strašné slávě války. Chceme raději počkat, až naše umění a naše ideály budou konečně náležitě respektovány. Kdy konečně porozumí Západ Východu, nebo se aspoň pokusí mu porozumět ? My, Asiaté, často žasneme nad kuriózním nimbem, utkaným ze skutečnosti a fantasie, kterým nás obetkali.
Líčí nás, jako bychom byli živí vůní lotosu nebo jedli potkany a šváby. Vidí se buď ochablý fanatismus nebo zvrácené rozkošnictví. Posmívají se indickému spiritualismu jako nevědomosti, vážné čínské důstojnosti jako hlouposti, japonské vlastenecké lásce jako následku fatalismu. Dokazovalo se dokonce, že jsme méně citliví k bolestem a ranám než Evropan, což prý je třeba vyložit tupostí našeho nervového systému !
Ale proč by se nebavili na náš účet ? Asie vrací poklonu. Bylo by jistě více látky k smíchu, kdyby Evropan věděl, co jsme si o něm mysleli a psali se vším tím leskem, jenž propůjčuje vzdálenost, pod vlivem oné nevědomé úcty a se vší tou nedůvěrou k novému a neznámému. Obtěžkali jsme ho ctnostmi, dočista krásnými, abychom je mohli závidět, a obvinili jsme ho ze zločinů příliš podivných, než abychom je odsuzovali. Naši starověcí spisovatelé, učenci, kteří to přece museli vědět, nám vypravovali, že vy, Evropané, skrýváte pod svým oděvem chvostnaté ohony a pijete plodovou vodu. Ba, ještě horší věci jsme vám přisuzovali. Mysleli jsme o vás, že jste nejpodivnější národ světa, neboť se o vás říkalo, že stále kážete to, co nikdy nečiníte.
Ale takováto nedorozumění jsou u nás na vymizení.
Obchod vnutil evropský jazyk mnohému východnímu přístavu. Asijská mládež se hromadí na universitách Západu, snažíc se nabýt moderního vzdělání. Náš zrak nepronikl sice vaši kulturou, ale my jsme při nejmenším připraveni učit se. Někteří z mých krajanů v pošetilé víře, že by si mohli zároveň s tuhým límcem a cylindrem přisvojit vaši civilizaci, přejali z vašich zvyků a vaší etikety příliš mnoho. Ať jsou takové drobnosti sebe dojemnější a politování hodnější, přece jen podávají důkaz naší ochoty plížit se k Západu po kolenou. Na neštěstí je chování Západu nepříznivé východnímu porozumění. Křesťanský misionář vychází, aby kázal, ne aby přijímal. Vaše vědomosti jsou založeny na chatrných překladech naší nesmírné literatury, ne-li dokonce na nespolehlivých anekdotách povrchního cestovatele. Jen zřídka se stává, že rytířské pero nějakého Lafcadia Hearna s pochodní našich zvláštností citům přiměřených, přináší jas a svítí do temna Orientu.
Mohlo by se zdát, že tato má upřímnost svědčí , že nejsem proniknut čajovým kultem, jehož duch zdvořilosti dovoluje právě říci, co nepřekvapuje. Ale já nechci být jenom zdvořilým teeistou. Vzniklo již tolik škody vzájemným nepochopením Starého a Nového světa, že opravdu netřeba nejprve prosit o dovolení, smím-li uplatnit svou hřivnu pro zlepšení stavu. Divadla krvavé války by byl býval ušetřen počátek 20. století, kdyby se Rusko bylo snížilo k ochotě poznat Japonsko dokonaleji. Jaké hrozné následky pro lidstvo dřímají v chatrné znalosti východního problému ! Evropský imperialismus, jenž zarytě šíří svůj výsměšný pokřik o "žlutém nebezpečí", nemůže pochopit, že se Asie jednoho dne probudí a plna úžasu pocítí "bílý strach”.
Kéž se oba kontinenty konečně přestanou bombardovat aforismy ! Získaly by oba půl světa, jsouce bohatší aspoň trpkými zkušenostmi, když už by se nestaly chytřejšími. Vyvíjeli jsme se rozličně, ale není příčiny, abychom se neměli doplňovat. Získali jste moc na úkor svého klidu. My jsme vytvořili harmonii, která je snad trochu málo odolná proti útokům, ale přece, věřte, Východ je v lecčem na tom lépe než Západ.
Nejranější zvěst o čaji, jež se vyskytuje v evropských spisech, je prý obsažena ve zprávách jednoho arabského cestovatele, podle něhož měl Kanton hlavní příjmy z cel na sůl a čaj. Marco Polo zaznamenal zprávu o sesazení jednoho čínského ministra financí kolem r. 1285 pro svévolné zvýšení daně z čaje. Ale teprve v době prvních velkých objevitelských cest počínala Evropa lépe poznávat vnější Orient. Koncem 16. století přinesli Holanďané zprávu o příjemném nápoji, jenž byl na Východě vařen z listů jakéhosi keře. Světoví cestovatelé: Giovanni Battista Ramusio (1559), L. Almeida (1576), Maffeno (1588) a Tareira (1610) se taktéž zmiňují o čaji. Roku 1610 přivezly lodi holandské Východoindické společnosti do Evropy první čaj. Ve Francii je znám od r. 1636. Roku 1638 se dostal do Ruska, 1650 do Anglie, která o něm mluvila jako o “tom výborném a mnoha lékaři vychvalovaném čínském nápoji, jenž jest pojmenován Číňany tča a ostatními národy tay".
Jako se všemi dobrými věcmi, dopadlo to také s čajem. Jeho propagování narazilo na odpor. Bludaři, jako Henry Savilly (1678), nazývali pití čaje “nečistým zvykem". Jonas Hanvay (Eseje o čaji 1756) se domníval, že by jeho požíváním pozbyli muži své statnosti a vzdělanosti, ženy své krásy. Zpočátku vysoká cena čaje (asi 15-16 šilinků za libru) znemožnila prostému lidu jeho požívání a povýšila jej na "zvláštnost a na něco znamenitého, čím se obdarovávali knížata a hodnostáři". Ale přes všechny tyto nedostatky se rozšířil zvyk pít čaj úžasnou rychlostí. Londýnské kavárny v první polovici 18. století byly po pravdě "čajovnami", místem schůzek osobností, jako byli Adisson a Steele, kteří si krátili chvíli "u své konvice čaje". Nápoj se potom stal velmi brzy denní potřebou a tím užitečnou zdanitelnou věcí.
Při tom se připomíná důležitá úloha, jakou měla tato věc v novějších dějinách. Americké kolonie by se byly asi ještě nějakou dobu smířily se svou porobou, kdyby nebyla jejich lidská trpělivost vyprovokována ještě navíc i vysokými čajovými cly. Americká nezávislost se datuje ode dne, kdy byly v bostonském přístavu vrženy bedny čaje přes palubu.
Chuť čaje má skrytý půvab, který svou neodolatelností svádí k idealizování. Evropští humoristé také neváhali zasnoubit koření svých myšlenek s vůní té rostlinky, neboť ona nemá ničeho z arogance vína, ze sebevědomí kávy a také ne z upejpavé nevinnosti kakaa. Již r. 1711 vysvětloval Spektator: "Chtěl bych proto velmi důrazně vložiti tyto své spekulace na srdce všem dobře postaveným rodinám, jimž se dostává každého rána hodiny na čaj, chléb a máslo, a chtěl bych pro jejich vlastní blaho žádati o pozornost, aby jim byly tyto noviny předkládány dochvilně a od nich samých, aby byly posuzovány jako nezbytná součást ranního čaje". Samuel Johnson se vypodobňuje sám jako "otrlý , nestoudný piják čaje, jenž po dvacet let zaléval své obědy výhradně tímto zázračným mokem a jenž čajem rozveseloval večer, čajem se o půlnoci utěšoval a čajem vítal jitro".
Taoisté vyprávějí, že se při velkém počátku Nezačínání utkaly duch a hmota v smrtelném zápase. Nakonec zvítězil "Žlutý vládce", slunce nebes, nad Kung Kungem, démonem tmy a země. Titan v smrtelném zápase vrazil hlavou do sluneční klenby a roztříštil modrý nefritový dóm na tisíc kusů. Hvězdy vypadly ze svých hnízd, měsíc se toulal bez cíle divokými dolinami noci. Zoufale se ohlížel Žlutý vladař daleko široko po někom, kdo by mu jeho nebe spravil. Nebylo třeba hledat dlouho. Z východního moře se vznesla královna, božská Ny-kua, korunovaná rohy a s dračím ohonem, oslňující v plamenném krunýři. Svařila ve svém divotvorném kotli pětibarevnou duhu a vybudovala opět čínské nebe. Ale povídá se také, že Ny-kua zapomněla vyspravit v obloze dvě malinkaté trhlinky, a tak vznikla dvojpólnost lásky - dvě duše zakroužily prostorem, nemajíce nikdy odpočinout, dokud by nesplynuly, aby dovršily veškerenstvo. Každá má znova vybudovat svou oblohu naděje a míru.
Obloha moderní lidskosti se zřítila opravdu při kyklopském zápase o moc a bohatství. Svět tápe v temnotě sobectví a nízkosti. Vědění nabývá se za cenu dobrého svědomí, dobrodiní se koná pro vlastní prospěch. Východ a Západ bojují marně o klenot života jako dva draci, spadlí do hučícího moře. Třeba nám opět Ny-kuy, aby byla veliká zřícenina zase opravena. Očekáváme velikého Avatara. Do té doby pijme doušek čaje. Červánky ve světle stápějí bambus, studnice šplíchají rozkoší, šum jedlí se zase ozývá v koflíku čaje. Sněme o pomíjejícnosti a prodlévejme u líbezných pošetilostí věcí.
ČAJOVÉ ŠKOLY
Čaj je umělecké dílo a je mu třeba mistrných rukou, aby se uplatnily jeho nejdůležitější vlastnosti. Je dobrý a špatný čaj, tak jako jsou dobré a špatné obrazy - většinou jsou špatné. Není určitého návodu k přípravě dokonalého čaje, jako není norem k vytvoření děl Tiziana nebo Sessona. Každý způsob úpravy čajových listů má svou individualitu, svůj zvláštní vztah k vodě a teplotě, má své dědictví ve vzpomínkách a možno vyprávět jeho nejvlastnější dějiny. Ale opravdová krása v něm musí být vždy obsažena. Básník Li Čchi-lai kdysi smutně pravil: "Tři věci na tomto světě jsou nanejvýš politováníhodné: zkáza nejlepšího mládí špatnou výchovou, zneuctění nejlepších obrazů sprostým zevlováním a mrhání nejlepším čajem nevhodnou přípravou".
Jako umění, tak i čaj má své periody a své školy. Jeho vývoj možno rozdělit na tři hlavní období: na období vařeného čaje, na období rozmělňovaného čaje a na dobu čaje povařovaného. My, lidé dneška, náležíme k poslední škole. Tyto rozličné metody hodnocení nápoje jsou příznačné pro ducha doby, v níž vládly. Neboť život je vyjadřování se, naše nevědomé konání je trvalým prozrazováním nejskrytějších myšlenek. Konfucius kdysi pravil: "Lidé se nemohou skrývat". Patrně se projevujeme přespříliš v maličkosti, neboť ve velikosti nemáme co skrývat. Malé všední životní příhody nejsou menší projevů rasových ideálů, jako nejvyšší vzlety filosofie a básnictví. Jako se označují vlastnosti rozličných časových etap a evropských národností různými oblíbenými nápoji, tak i dočasné čajové ideály jsou významné pro periody cítění východní kultury. Koláčem z čaje, jenž byl vařen, čajem práškovým, jenž byl rozmělňován, a lístkovým čajem, jenž byl povařován, se projevují přesně rozlišené citové podněty dynastií Tchang, Sung a Ming. Chtěli-li bychom si vypůjčit k svým účelům tolik haněnou terminologii klasifikace umění, mohli bychom to označit.za klasickou, romantickou čajovou školu.
V jižní Číně zdomácnělý čajovník byl znám již odedávna čínské botanice a lékařství. Byl klasiky nazýván různými jmény, jako tchu, še, čchuan, kia a ming a byl velmi vážen pro své vlastnosti - schopnost zmírňovat umdlelost, posilovat vůli a zraku vracet síly. Neužívalo se ho jen jako vnitřního léku, nýbrž často i vně jako pasty proti revmatickým bolestem. Taoisté jej vyhlašují dokonce za nejdůležitější součást elixíru nesmrtelnosti. Buddhisté ho vydatně užívali jako prostředku proti ospalosti v dlouhých hodinách meditací. V 5. a 6. století se stal oblíbeným nápojem obyvatel údolí jangceťiangského. Asi v této době vznikl moderní název ch' a. Básníci jižních dynastií zanechali nám fragmenty, které svědčí o jejich vřelé úctě k "pěně tekoucího nefritu". Tenkrát bylo též zvykem císařů odměňovat vysoké ministry za skvělé služby vzácnými recepty k úpravě čajových listů. Přesto způsob pití čaje byl v té době ještě nanejvýš prostý. Listy byly spařovány, v moždíři roztloukány, upravovány v koláč a s rýží, zázvorem, jablkovými slupkami, solí, kořením či mlékem a to bylo, dokonce i s cibulí, vařeno. Takový způsob přípravy čaje se udržel až podnes u Tibeťanů a jednotlivých mongolských kmenů. I užívání citrónových plátků u Rusů, kteří se přiučili pití čaje v čínských karavanserajích, zdá se pozůstatkem tohoto starého zvyku.
Bylo třeba důvtipu tchangské dynastie, aby byl čaj vymaněn z tohoto surového stavu a byl přiveden k svému konečnému zidealizování. V Lu-ťiovi vidíme v polovici 8. století prvního apoštola čaje. Narodil se v době, kdy buddhismus, taoismus a konfucianismus hledali společnou syntézu. Panteistický symbolismus té doby působil k tomu, aby se všeobecné obráželo ve zvláštním. Básník Lu-ťi poznal v přípravě čaje tutéž harmonii a pořádek, jaké vládnou ve všech věcech. Svým proslulým dílem Čcha ťing, Svatém to písmu o čaji, podal svůj zákoník. Od té doby je také uctíván čínskými obchodníky s čajem jako stavovské božstvo
Čcha ťing má tři svazky a deset kapitol. V první kapitole vypravuje Lu-ťi o růstu čajovníku, ve druhé o potřebném náčiní
Takový byl nápoj, o němž Lo-tung, básník doby Tchang, píše: "První číše vlaží rty a hrdlo. Druhá překonává mou samotu, třetí vniká do neplodných útrob, aby tam nenašla nic, než několik pětitisícových svazku podivných pojmu. Čtvrtá mne uvádí do lehkého potu všechno bezpráví tohoto života odchází v podobě páry. Při páté číši jest očista dovršena ; šestá číše mne volá do říše nesmrtelnosti. Sedmá číše - ach, nemožno mi píti dále! Nemiluji nic, než chladný vánek, jenž pohybuje mými rukávy. Kde jest Horaisan ? Kéž je mi přáno vznášeti se na tomto líbezném větru a odplynouti s ním
Ostatní kapitoly Čcha ťingu pojednávají o všednosti obvyklých způsobů pití čaje. Obsahují historický přehled velkých poživačů čaje a slavných čajových plantáží Číny, vypočítávají další možné obměny čajového obřadu a přinášejí vyobrazení rozličného čajového náčiní. Poslední kapitola se, bohužel, ztratila.
Kniha Čcha ťing musela vzbudit svého času pozoruhodný podiv. Lu-ťi se těšil přízni císaře Tchaj-cunga (763-780) a jeho sláva mu získala množství učedníků. Někteří všetečkové prý dokonce uměli rozeznat Lu-ťiem připravený čaj od čaje jeho žáků. Ano, byl jeden mandarín, jehož jméno se stalo nesmrtelným proto, že neuměl hodnotit čaj tohoto velikého mistra.
Za dynastie Sungů přišel do módy čaj tlučený a tak vznikla druhá čajová škola. Listy byly rozemílány v malém kamenném mlýnku na jemný prášek a roztírány košťátkem z roztřepené bambusové hole. Tato nová procedura vedla k různým obměnám Lu-ťiova čajového náčiní a též výběru listu. Sůl provždy odpadla. Nadšení sungské doby pro čaj nemělo mezí. Požitkáři závodili navzájem v objevování nových čajových druhů. V pravidelných turnajích bylo o jejich lahodnosti rozhodováno. Císař Chuej-cung (1082-1135), jenž byl příliš velký umělec, než aby byl dobrým monarchou, rozházel své poklady mj. honbou za vzácnými čajovými druhy. Sám napsal pojednání o dvaceti druzích čaje, z nichž cenil nejvíce čaj bílý jako nejvzácnější a nejlepší. /.../
O autorovi:
Kakuzo Okakura, autor této knihy, je Japoncům i ostatním národům již dávno znám jako přední autorita v oboru orientálních starožitností a dějin umění.
Roku 1886 byl, přes své mládí, jmenován členem císařské umělecké komise a japonskou vládou vyslán do Evropy a Spojených států, aby tam studoval rozvoj umění.
Okakura, dalek toho, aby se dal unést svými zážitky, poznal právě naopak, že jeho láska k asijskému umění se jeho cestami ještě prohloubila; a od té doby se snažil svůj vliv uplatnit ve směru posílení a oživení japonského národního umění. Tím se vědomě postavil proti pseudoevropanství, které přišlo na Východě tak do módy.
Po svém návratu ze Západu byl Okakura v uznání jeho zásluh jmenován japonskou vládou ředitelem nové školy v Uenu. Politické převraty všeho druhu měly však za následek, že na školu narážely stále nové vlny tzv. evropanství; a roku 1897 bylo vynuceno, aby evropské vyučovací metody dostaly širší pole. Okakura zažádal o propuštění. Půl roku poté se kolem něj seskupilo 39 nejnadanějších mladých umělců Japonska a s těmi založil Nipon Bidžicuin, salon krásných umění, v Janaku, předměstí Tokia.
Jestliže pana Okakuru nazýváme s jistým oprávněním Williamem Morissem své vlasti, pak musíme označit Nipon Bidžicuin za druh japonské Merton Abbey - zde byly pěstovány různé druhy uměleckého řemesla, jako např. práce s lakem a z kovu, bronzolijectví a výroba porcelánu, jakož i japonská malba a plastika. Příslušníci této školy se snažili nabýt hlubšího soucítění a porozumění pro současné proudy v umění, ale zároveň uhájit a prohloubit svůj národní svéráz. Je jejich pýchou, že jejich práce lze vidět mezi tím nejlepším, co v onom oboru bylo vytvořeno. Mezi nimi byla jména jako Hašimoto Gaho, Kanzan, Tajkan, Sessei, Kozan a jiná, stejně zvučná. Vedle své činnosti v Nipon Bidžicuin našel Okakura ještě čas, aby se zabýval studiem starožitností Číny a Indie.
(Nivedita od Ramakrišna-Vivékánandy
---------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 09/08/2010 : 13:42:18
Neronisi
---------------------------------------
Tohle a podobné směry jsou zajímavý fenomén. Značně fixují vnímání člověka na jakousi krásu věcí a vůní. Podle mě navozují tak harmonický stav mysli především díky tomu, že se tak člověk dostane do zcela odlišného světa, který je sice materialisticky založený, ale ony požitky z takového materialismu se vysvětlují způsobem, který se soustředí výhradně na - a velebí ony smysly.
---------------------------------
Ano za jisté se člověk dostává do
Jiného zcela odlišného stavu vnímání
Toho to světa.
Který je materialisticky založený
Ale prožitky které člověk tak prožívá
Se odrážejí na duchovní a duševní úrovni.
Které člověk tak zcela jistě aktivuje.
-------------------------------------
Je to jiný přístup než takový, kdy se člověk zahaluje do krásných, drahých a voňavých věcí jen proto, aby si v sobě vytvářel nějaké uspokojení z nadřazenosti.
------------------------------
Člověk při samotném obřadním ceremoniálu
Chanoju (Čadó) se zcela jistě učí vytvářet
V sobě samotnou pokoru, lásku a soucit který
Ho vede k tomu aby rozvíjel onen dotyčný
Člověk v sobě stavy zcela kontrastující s jeho
Vnitřním prožitkem kterému podřizuje své
Vlastní schopnosti vytvořit stav plný pohody a klidu.
Který se snaží podřídit ostatním lidem v jejichž
Přítomnosti se nalézá.
Milan.Miló.
|
| neronis |
Posted - 07/08/2010 : 14:05:56
Tohle a podobné směry jsou zajímavý fenomén. Značně fixují vnímání člověka na jakousi krásu věcí a vůní. Podle mě navozují tak harmonický stav mysli především díky tomu, že se tak člověk dostane do zcela odlišného světa, který je sice materialisticky založený, ale ony požitky z takového materialismu se vysvětlují způsobem, který se soustředí výhradně na - a velebí ony smysly.
Je to jiný přístup než takový, kdy se člověk zahaluje do krásných, drahých a voňavých věcí jen proto, aby si v sobě vytvářel nějaké uspokojení z nadřazenosti. |
| Milan.Miló |
Posted - 06/08/2010 : 14:17:58
Axel
Tady jsem ti něco našel o Čadó cestě čaje.
O samotným Sen Rikjú který na rozkaz vládce
Japonska Šóguna Hideošiho musel spáchat
Obřadní ceremoniální sebevraždu zvanou sepuku.
Sen Rikjú byl reformátorem v samotným Čajovém
Obřadu zvaném Čadó.
Který tomu to ceremoniálnímu obřadu dal a vtiskl
Nové rozměry a samotný nový úhel poznání.
Tady to máš Axel.:
---------------------------------------------------------
Čadó - Cesta čaje
________________________________________
________________________________________
"S miskou čaje lze dosáhnout opravdového míru a mírumilovnost, která vyzařuje z misky čaje, lze sdílet. Může se stát i základem životního stylu."
Sóšicu Sen XV.
________________________________________
Čadó, Cesta čaje, je založena na několika jednoduchých úkonech. Jak praví Sen Rikjú: "Čaj je jenom toto: Nejprve ohřej vodu. Pak udělej čaj. Nakonec jej způsobně vypij. Víc znát nepotřebuješ." Čaj podaný s úctou a přijímaný s vděčností zažene žízeň těla i ducha.
Počátky Cesty čaje nacházíme na sklonku 12. století, kdy kněz Eisai(1141-1215) odešel do Číny studovat buddhismus. Tam zjistil, že pití čaje patří neodmyslitelně k chrámovému životu. Při návratu vzal několik semen s sebou domů. Tak to všechno začalo.
Eisai pěstoval čaj v oblasti Fukuaka a v Kjóto a šířil čajovou osvětu. Napsal knihu Kissa Jódžoki (pitím čaje k uchování zdraví), kde vychvaluje léčivé působení čaje. Posléze se pěstování čaje rozšířilo do oblasti Udži, kde se dodnes pěstuje velmi kvalitní japonský zelený čaj.
Během 14. století se pití čaje rozšířilo mezi buddhistické duchovní a také mezi samuraje. Ti si oblíbili čajová shromáždění, na kterých se pořádala toča, soutěž v rozpoznávání čajů podle vzhledu a chuti. Šógun Ašikaga Jošimasa(1435-1490) držel ve službě Noamiho(1397-1471) a jeho vnuka Soamiho. Za těchto dvou mužů se šoin ča (čajové shromáždění, konané v přijímacím pokoji s použitím čínského nádobí a náčiní) stalo velmi formální. Přijímací místnosti, v nichž se shromáždění konalo, se začaly skvostně a marnotratně zařizovat.
Murata Šukó s něčím takovým rozhodně nesouhlasil. A tak vytvořil nový styl čajového shromáždění. Jmenovalo se soan ča neboli čaj drnové chýše a bylo určeno velmi omezenému počtu hostů. Konalo se v malé čtvercové místnosti o rozměru pouhých čtyři a půl tatami (devět krát devět stop), přísně jednoduché, zdobené pouze jediným svitkem zavěšeným v tokonomě. Čaj se připravoval s použitím jednoduchého, nedokonalého japonského nádobí. Tento způsob si pozvolna získal mezi samuraji větší popularitu než šoin ča.
Mezi obchodníky, kteří v té době oplývali značným jměním, však panoval jiný trend. Takeno Džóó, obchodník ze Sakai, studoval u Šukóova žáka Sóčina a stal se jedním z předních čajových mistrů. Jako mnoho dalších obchodníků pořádal velkolepá nákladná čajová shromáždění a vystavoval na odiv svou sbírku drahého čajového nádobí a uměleckých předmětů.
Sen Rikjú (též Tanaka Rikjú nebo Soeki, 1522-1591) vystřídal Takeno Džóóa jako uznávaný čajový mistr své doby. Pod jeho vedením se soan ča stalo známé jako wabi ča, čaj nevtíravého vkusu. Byl to právě on, kdo je považován za duchovního otce Čadó. Jeho pojetí Cesty čaje vychází ze čtyř principů - wa, kei, sei a jaku, což lze přeložit jako mír, respekt, čistota a samota (znaky pro wa, kei, sei a jaku zprava doleva):
Sen Rikjúa se prý jeden ze žáků zeptal, co považuje při čajovém shromáždění za nejdůležitější. Takto zněla jeho odpověď, která se dodnes považuje za souhrn pravidel správného přístupu k Cestě čaje (čte se po sloupcích a zprava doleva):
Pro vás, kdo máte - stejně jako já - ještě určité drobné mezery v japonštině: Sen Rikjú praví
"Udělej lahodnou misku čaje.
Urovnej dřevěné uhlí tak, aby se v něm ohřála voda.
Květiny uprav tak, jak vypadají na louce.
V létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla.
Konej vše s předstihem.
Buď připraven na déšť.
Měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ucitneš."
Rikjú sloužil jako čajový mistr u Tojotomi Hidejošiho(1536-1598). Hidejoši u něj studoval prosté a přísné wabi ča, ale nepochopil. Dával přednost marnotratnosti a honosnosti. Jeho čajová místnost byla přeplněna zlatými předměty. Mistr Rikjú svůj názor nezměnil, jeho neshody s Hidejošim se mu pravděpodobně staly osudnými. Nakonec Rikjú Hidejošiho rozhněval a ten mu nařídil spáchat rituální sebevraždu.
Nástupcem Rikjúa se stal Furuta Oribe (1543-1615) a skončil stejně, byl nucen vykonat sebevraždu. Sen Sótan (též Gempaku Sótan, 1578-1658), vnuk Rikjúův, byl dvakrát vyzván, aby se stal šógunovým čajovým mistrem, a dvakrát odmítl. Zřejmě se obával podobného osudu. Místo toho učil městský lid čajovému stylu wabi ča. Jeho tři synové mezitím učili různé feudální pány. Když Sótan odešel na odpočinek, rozdělil svůj majetek mezi své syny, z nichž každý založil vlastní čajovou školu - Ura-senke, Omote-senke a Mušanokoji-senke (zde ura znamená zadní, omote přední, podle toho, kterou část majetku synové dostali). Tyto školy existují doposud, nejznámější je škola Urasenke, jejíž obřad čanoju popisuji na svých stránkách.
Pokud vás zajímají jména čajových mistrů od té doby do současnosti, podívejte se na obrázek.
Současným čajovým mistrem školy Urasenke je Sen Sóšicu, jemuž je věnována samostatná stránka.
-------------------------------------------------------
Milan.Miló.
|
| Milan.Miló |
Posted - 06/08/2010 : 12:23:41
Axel
Jsem rád za tvůj příspěvek.
A za to že se na to podíváš.
Protože si myslím že toto je moc
Pěkné pojednání ne jen o Japonské
Kultuře která se začala vytvářet a fomrovat tak
Jako jiné čajové a filosofické směry
Národů ze samotného starobylého Čínského
Pojednání a pojetí.
Japonská kultura a její samotná Čajová kultura
Tak jako filosofie vychází a prolíná se skoro
Ve všech aspektech s tou Čínskou.
No jak jsem psal je to velké pojednání
Které nabízí spoustu směrů a myšlenek k posuzení.
A rozebrání.
Milan.Miló.
|
|
|
