| T O P I C R E V I E W |
| Dalibor Grůza |
Posted - 23/03/2010 : 07:48:42
Mozek člověka před smrtí, tedy můj mozek, ztělesňuje celý svět. Jeho jednotlivé mozkové buňky-neurony, pak ztělesňují všechny živé tvory v předmětném světě tohoto člověka. Člověk před smrtí, tedy já, pojídá organickou hmotu, tedy mrtvé živé tvory vnějšího světa, ztělesněné jeho mozkovými buňkami, tedy vlastně svůj mozek. Člověk před smrtí a jeho potrava tak ztělesňuje veškerou smrt ve vnějším světě a zároveň veškerou smrt nervových buněk jeho mozku-neuronů. Člověk před smrtí a jeho potrava, tedy já osobně, tak určuje svým chováním, tedy množstvím jím zabitých živých tvorů jeho vnějšího světa, především tedy svou potravou, mírovou nebo válečnou podobu tohoto jeho vnějšího světa. Člověk před smrtí, tedy já osobně, jako ztělesnění celého vnějšího světa, tak svou potravou zajišťuje potravu pro svůj mozek, tedy celý vnější svět. Zabíjení živí tvorové a jejich příbuzní, tedy mozkové buňky člověka před smrtí, se pak v jeho vnějším světě jeho mozkovou činností zobrazují v jeho bezprostředním okolí, buď jako jeho přátelé, pokud zemřeli po dlouhém, šťastném, důstojném životě, téměř bez duševní a tělesné bolesti (apoptóza), nebo jako jeho nepřátelé v opačném případě (nekróza), kteří způsobují duševní a tělesnou bolest člověka před smrtí, tedy mně osobně.
Mozkové buňky člověka před smrtí, tedy i jimi ztělesnění živí tvorové ve vnějším světě, pak mohou z hlediska biologie umírat dvěma základními způsoby: Nekrózou (z řecky ?????? = mrtvý) a Apoptózou (z řec. apoptosis — padání). John F. R. Kerr a jeho kolegové v roce 1972 poprvé použili termínu apoptóza. Samotné slovo apoptóza je totiž inspirováno skutečností, že při padání listů na podzim musí dojít k apoptotickému odumření vrstvy buněk v řapíku Není však bez zajímavosti, že termínu apoptóza již ve starověku používali Hippokratés či Galénos ve smyslu „plešatění“, „řídnutí kostí“ nebo „odpadávání strupů“. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Apopt%C3%B3za , http://cs.wikipedia.org/wiki/Nekr%C3%B3za )
Nekrózu je třeba chápat jako patologický proces. Je vyvolána různými vlivy na buňku, ať již mechanickými, chemickými či tepelnými. Nekrózu také může vyvolat virová infekce buňky, různé bakteriální toxiny nebo třeba i náhlé vyčerpání buněčných energetických zásob (například vlivem ischémie-obecně vzato se jedná o místní nedokrevnost určité tkáně nebo orgánů, to vede k jejímu poškození nebo odumření, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Ischemie ). Důležité je, že při nekróze dochází k narušení integrity cytoplazmatické membrány, což vede k narušení rovnováhy vnitřního prostředí buňky. To vede k objemovým změnám (edém) jak celé buňky, tak některých organel (mitochondrie, endoplazmatické retikulum). Celý proces nakonec vede k enzymatickému poškození buňky (náhodné štěpení jaderné DNA) a jejímu rozpadu. Celé vnitřní prostředí buňky se tak uvolní do okolí, přičemž enzymy takto uvolněné mohou indukovat nekrózu okolních buněk a způsobit tak "řetězovou reakci", kdy dojde k rozsáhlejšímu poškození tkáně a následnému zánětu. Různé patologické externí vlivy nemusí vyústit pouze v nekrózu, ale při určité konstelaci mohou spustit i apoptotický proces.
Apoptóza, neboli programovaná buněčná smrt je zcela fyziologický děj. Na rozdíl od nekrózy, která postihne víceméně náhodnou buňku, která měla zrovna smůlu a byla vystavena nepříznivým vlivům, je apoptóza vyvolávána naprosto cíleně a buňka je usmrcena a následně odstraněna takovým způsobem, že nedojde k poškození okolních buněk. Je to tedy organizovaný a přísně regulovaný děj. Apoptóza může být indukována signálem zvenčí i z buňky samotné. Podnětem zvenčí může být například akce cytotoxického (CD8+) T lymfocytu, kterému se buňka určitým způsobem znelíbila (nádorové a virem infikované buňky). Jiným signálem může být naopak absence jakéhokoli signálu. Buňka izolovaná od kontaktu s ostatními buňkami a bez stimulace určitými cytokiny tak může také podlehnout apoptotickému procesu. Buňka sama pak může apoptózu spustit například při neopravitelném poškození jaderné DNA. Vlastní průběh apoptózy využívá enzymatické regulační kaskády buňky. Uplatňují se zde tzv. kaspázy, které se nacházejí v buňce v neaktivním stavu a jejich aktivace proapoptotickým signálem vede k dějům, kterými se buňka připravuje na svou smrt. Dochází k fragmentaci jaderné DNA, na rozdíl od nekrózy je však fragmentace nenáhodná a fragmenty jsou stejně dlouhé. Buňka se také trochu smrští a změní se i charakter různých organel. Zdá se, že významnou úlohu v apoptóze hrají mitochondrie. Celý proces končí rozpadem buňky do apoptotických tělísek, což jsou membránou ohraničené buněčné fragmenty, které jsou následně fagocytovány bílými krvinkami (makrofágy). Důležité je, že nitrobuněčné enzymy nepoškodí okolní buňky. Apoptóza se nejvíce uplatňuje v prenatálním vývoji jedince, kdy celé skupiny buněk hynou apoptózou během vývoje tkání a orgánových soustav (například rozestup tkání během vývoje prstů). Za života potom dochází například k "probírání" dozrávajících T lymfoycytů v brzlíku, kdy autoreaktivní klony T lymfocytů (buňky, které by spouštěly imunitní reakci proti buňkám vlastního těla) hynou apoptózou, stejně jako klony, které naopak reakce s antigenem nejsou schopny vůbec. (viz. http://genetika.wz.cz/apoptoza_nekroza.htm )
Z hlediska vnějšího světa člověka před smrtí pak apoptózu, tedy přirozenou a pro ostatní neškodnou a zároveň prospěšnou smrt živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mých mozkových buněk jako člověka před smrtí představuje působení co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů člověkem před smrtí. Prospěšnost apoptózy spočívá ve využití zemřelého těla, resp. těl zemřelých živých tvorů ve vnějším světě, resp. jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí k nasycení ostatních živých tvorů, resp. ostatních jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí, kteří by jinak zemřeli hlady. Z hlediska vnějšího světa člověka před smrtí pak nekrózu, tedy násilnou, nepřirozenou a pro ostatní škodlivou smrt živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mých mozkových buněk jako člověka před smrtí představuje působení více jak co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů člověkem před smrtí.
Apoptóza tedy představuje smrt živých tvorů, se kterou tito živí tvorové souhlasí, jsou s ní zcela smířeni, protože prožili dlouhý, šťastný a důstojný život a umírají téměř bez duševní a tělesné bolesti. Apoptózou tak dochází k dobrovolné téměř bezbolestné oběti-smrti živých tvorů, kteří jsou nejméně potřební či nejvíce škodliví, tedy k dobrovolné oběti největších škůdců či nejméně potřebných živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí. V dokonalé společnosti umírají nakonec všichni živí tvorové i člověk před smrtí, tedy i já osobně, pouze apoptózou nikdy násilnou-smrtí nekrózou, čímž zároveň dochází k postupnému zušlechťování, tříbení živých tvorů, kteří se tak zbavují svých ničivých součástí.
Rozhodujícím prvkem apoptózy-přirozené smrti je teorie, co se děje po smrti s živým tvorem, resp. jím ztělesněnou mozkovou buňkou či buňkami člověka před smrtí, tedy mně osobně. Člověk před smrtí používá pouze malou část svého mozku, zbytek podle mne tvoří informace neboli duše zemřelých živých tvorů, které sem byly přesunuty po jejich smrti. Umírají tedy nejméně potřební či škodlivý živí tvorové, resp. jimi ztělesněné mozkové buňky člověka před smrtí, avšak jejich geneticky hodnotné (neničivé) myšlenky, duše jsou přesouvány na jiné nosiče těchto informací čili jiné mozkové buňky člověka před smrtí ve zjednodušené, stlačené podobě. Dochází tak k postupnému zušlechťování, tříbení živých tvorů, kteří se tak zbavují svých ničivých součástí. Tento přesun se děje v podobě příbuzného potomstva zemřelého člověka před smrtí, jehož nevyužité mozkové buňky obsahují rovněž zjednodušené, stlačené informace, duše všech jeho předků a příbuzných (lidí, zvířat aj. živých tvorů viz evoluce života na Zemi), kteří tak podle mne znovu ožívají. Narození nového živého tvora ve vnějším světě člověka před smrtí tak není nic jiného než oživení zemřelého živého tvora se zjednodušenou-potomkovou duší, informací. Toto se děje v době spánku člověka před smrtí, kdy se střídají v mozku tzv. fáze REM (tzv. rychlé pohyb očí), které odpovídají snění, a fáze NonREM, kdy je mozek celkově utlumen a elektroencelograficky se vyznačuje pomalými vlnami delta. Výrazně delší doby NonREM vzbuzují vzpomínky a zřejmě zesilují paměťové stopy. Během následné doby REM, velmi krátké se spouštějí geny k ukládání informací, během ní totiž mozek vytváří nová spojení, aniž by byl vyrušován vedlejšími vjemy, jak je tomu vždy při bdělém stavu. Mozek se ale během spánku zřejmě neomezuje jen na ukládání informací, které jsme přes den načerpali, z dočasného úložiště hippokampu do mozkových center trvalé paměti v zadní části čelního laloku mozkové kůry. Je zřejmé, že s těmito informacemi mozek ještě dále pracuje. Tato činnost podle amerických vědců spadá do krátkých „snových“ fází REM. (viz Petrželka Alexandr, článek Spát či nespat? To je otázka, Magazín práva, 20.3.2010) Ve spánku člověka před smrtí v dlouhé době NonREM tak podle mne dochází k obnovení duše, myšlenek, informace zemřelých a snězených živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí a ve snové době REM pak dochází ke zpracování, resp. zjednodušení či stlačení této zaniklé duše a jejímu přesunu uložením v živých mozkových buňkách člověka před smrtí, tedy k jakémusi vstání z mrtvých. Při apoptóze-přirozené smrti dochází k oživení jen dobrých myšlenek duše, při nekróze-násilné smrti i ničivých myšlenek duše živého tvora.
Chce-li člověk před smrtí zachránit jeho vnější svět totožný s jeho mozkem, tedy sám sebe před svými ničivými myšlenkami, totožnými s ničivými ději v jeho vnějším světě, musí se až do konce své života působit co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů, tedy především jíst pouze rostlinné plody a rostlinná semena a v krajní nouzi (zejména z vážných zdravotních důvodů) jíst postupně mléko, neoplodněná vajíčka, houby a rostliny jakéhokoliv druhu, maso z co nejméně evolučně dokonalých živočichů a výrobky výhradně z nich. Tím omezí smrt svých mozkových buněk a jimi ztělesněných živých tvorů pouze na apoptózu-přirozenou smrt a vyloučí jejich nekrózu-násilnou smrt. Tím dojde k postupnému úplnému zušlechtění člověka před smrtí, jeho mozkových buněk a jimi ztělesněného vnějšího světa, tj. i ostatních živých tvorů od ničivých myšlenek, resp. jimi ztělesněných ničivých dějů ve vnějším světě člověka před smrtí.
Žena člověka před smrtí ztělesňuje jím zabité živé tvory, resp. jimi ztělesněné zabité mozkové buňky pravé mozkové hemisféry a chová se k němu podle toho, zda tito živí tvorové zemřeli apoptózou-přirozenou smrtí nebo nekrózou-násilnou smrtí. Člověk před smrtí se tak celý život usmiřuje se svou ženou, která od něj očekává záchranu světa, tedy jeho osvobození od násilné smrti-nekrózy. Teprve až dojde ke spasení světa, tedy k jeho osvobození od násilné smrti-nekrózy, tedy přijetí apoptózy-přirozené smrti mozkovými buňkami levé hemisféry, resp. jimi ztělesněnými především samčími živými tvory, mohou být muži a jejich ženy šťastní. Teprve tehdy může mít člověk před smrtí a jeho žena dokonalé, tedy zcela zdravé a spravedlivé děti bez ničivých myšlenek jejich mozkových buněk a jimi ztělesněného ničivého světa. (viz kapitola Dodatky, oddíl Filosofie rovnováhy z pohledu mozkových hemisfér)
(viz též www.filosofierovnovahy.sweb.cz ) |
| 6 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| Miloslav Bažant |
Posted - 12/06/2010 : 10:21:39
Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.
Pan rostlin (biolog?)
Filosofie nepatří mezi pragmatické vědy u kterých je možné se dopátrat souvislostí mezi příčinami a následky. Filofofie navíc pracuje s největším množstvím dat navzájem souvisejících a navzájem se ovlivňujících,že není možné je jako celek myšlením obsáhnout.A tak se snaží a snažili folosofové najít tu logiku a ssouvislosti mezi příčinami a jejich následky.Každý z nich cosi nalezl a cosi opomněl, protože nevěděl že to souvislost má a tak si ve výsledku svět různě vykládali.Dokud se s filosofie nestane pragmatická věda, bude tomu vždy právě tak,jen se budou ty správné výsledky postupně spojovat a někdy i odpojovat,protože i filosofové jsou různí a různá jsou jejich poznání a schopnost myslet ve složitých algoritmech.
Svět není třeba měnit,protože se mění naprosto sám a to neustále a nepřetržitě. Měnit jej násilně se nevyplatilo nikdy a v ničem. Máš li toto jako své motto a cosi co uznáváš,pak je asi třeba revize.Svět je třeba poznávat a hlavně poznával logiku algoritmu života a učit se pracovat s velkým množstvím dat a to kladných i záporných,které často opomíjíme jako nedůležité. Jev který považujeme za negativní díky vzniklému nepříjemnu a díky jemuž máme snahu stav změnit, může a často má velmi důležité pozivní důsledky.Změníme li tento stav ztratí se to pozitivní a vznikne negativní stav mnohem horší.Vždy je nutné myslet v co nejkompletnějších algoritmech, než začneme myslet na změnu světa.
Jistě tě trošku zarazila myšlenka na filosofii jako pragmatickou vědu a máš dojem, že je to nemožné.Chyba. Je to možné, když si uvědomíš z čeho vše vychází jako s podstaty. Vše vychází s procesu myšlení a to u všeho života.Pokud vezmeš proces myšlení jako základ jemuž je vše podřízeno a z čeho vše vyplývá a poznáš zákonitosti, které tento proces podmiňují a určují, získáš informace nutné k pochopení logiky algoritmu života, čili právě ty chybějící informace. Za pomoci těchto znalostí pak můžeš provádět přesnou a dokazatelnou analýzu i syntezu všeho co s procesu myšlení svou podstatou vychází, tedy i algoritmu života. Pochopí li lidé tuto logiku algoritmu života zmnění se jejich pohled na svět a následkem toho se svět opět změní. Vše ostatní, co dělala filosofie doposud jsou důsledky pouhých náhledů do logiky a následně vytváření cílů logice algoritmu života neodpovídajících.Proto tvrdím, že nejsem filosof,ale PAM analytik,čili analyzuji algoritmy života a světa za pomoci poznání programové analýzy procesu myšlení,což ovšem není samostatný vědní obor, ale vlastně jen pomůcka měnící filosofii a příbuzné obory v pragmatickou vědu.Pracuji tedy díky poznání PAM s více informacemi umožňujícími správně pochopit logiku světa a to již přináleží k filosofii.Tato moje filosofie je však jiná než ta klasická, je totiž více pragmatickým vědním oborem. Otázkou je, zda to ještě filosofie je, protože to již neodpovídá definicím filosofii určujícím.
Měnit svět? Je li toto podepřeno kompletními znalostmi,pak ano, ale znalosti nikdy nejsou kompletní.POznávat svět? Stokrát ano.
MB |
| Pán rostlin |
Posted - 11/06/2010 : 20:46:17
quote:
Originally posted by Dalibor Grůza
Mozek člověka před smrtí, tedy můj mozek, ztělesňuje celý svět. Jeho jednotlivé mozkové buňky-neurony, pak ztělesňují všechny živé tvory v předmětném světě tohoto člověka. Člověk před smrtí, tedy já, pojídá organickou hmotu, tedy mrtvé živé tvory vnějšího světa, ztělesněné jeho mozkovými buňkami, tedy vlastně svůj mozek. Člověk před smrtí a jeho potrava tak ztělesňuje veškerou smrt ve vnějším světě a zároveň veškerou smrt nervových buněk jeho mozku-neuronů. Člověk před smrtí a jeho potrava, tedy já osobně, tak určuje svým chováním, tedy množstvím jím zabitých živých tvorů jeho vnějšího světa, především tedy svou potravou, mírovou nebo válečnou podobu tohoto jeho vnějšího světa. Člověk před smrtí, tedy já osobně, jako ztělesnění celého vnějšího světa, tak svou potravou zajišťuje potravu pro svůj mozek, tedy celý vnější svět. Zabíjení živí tvorové a jejich příbuzní, tedy mozkové buňky člověka před smrtí, se pak v jeho vnějším světě jeho mozkovou činností zobrazují v jeho bezprostředním okolí, buď jako jeho přátelé, pokud zemřeli po dlouhém, šťastném, důstojném životě, téměř bez duševní a tělesné bolesti (apoptóza), nebo jako jeho nepřátelé v opačném případě (nekróza), kteří způsobují duševní a tělesnou bolest člověka před smrtí, tedy mně osobně.
Mozkové buňky člověka před smrtí, tedy i jimi ztělesnění živí tvorové ve vnějším světě, pak mohou z hlediska biologie umírat dvěma základními způsoby: Nekrózou (z řecky ?????? = mrtvý) a Apoptózou (z řec. apoptosis — padání). John F. R. Kerr a jeho kolegové v roce 1972 poprvé použili termínu apoptóza. Samotné slovo apoptóza je totiž inspirováno skutečností, že při padání listů na podzim musí dojít k apoptotickému odumření vrstvy buněk v řapíku Není však bez zajímavosti, že termínu apoptóza již ve starověku používali Hippokratés či Galénos ve smyslu „plešatění“, „řídnutí kostí“ nebo „odpadávání strupů“. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Apopt%C3%B3za , http://cs.wikipedia.org/wiki/Nekr%C3%B3za )
Nekrózu je třeba chápat jako patologický proces. Je vyvolána různými vlivy na buňku, ať již mechanickými, chemickými či tepelnými. Nekrózu také může vyvolat virová infekce buňky, různé bakteriální toxiny nebo třeba i náhlé vyčerpání buněčných energetických zásob (například vlivem ischémie-obecně vzato se jedná o místní nedokrevnost určité tkáně nebo orgánů, to vede k jejímu poškození nebo odumření, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Ischemie ). Důležité je, že při nekróze dochází k narušení integrity cytoplazmatické membrány, což vede k narušení rovnováhy vnitřního prostředí buňky. To vede k objemovým změnám (edém) jak celé buňky, tak některých organel (mitochondrie, endoplazmatické retikulum). Celý proces nakonec vede k enzymatickému poškození buňky (náhodné štěpení jaderné DNA) a jejímu rozpadu. Celé vnitřní prostředí buňky se tak uvolní do okolí, přičemž enzymy takto uvolněné mohou indukovat nekrózu okolních buněk a způsobit tak "řetězovou reakci", kdy dojde k rozsáhlejšímu poškození tkáně a následnému zánětu. Různé patologické externí vlivy nemusí vyústit pouze v nekrózu, ale při určité konstelaci mohou spustit i apoptotický proces.
Apoptóza, neboli programovaná buněčná smrt je zcela fyziologický děj. Na rozdíl od nekrózy, která postihne víceméně náhodnou buňku, která měla zrovna smůlu a byla vystavena nepříznivým vlivům, je apoptóza vyvolávána naprosto cíleně a buňka je usmrcena a následně odstraněna takovým způsobem, že nedojde k poškození okolních buněk. Je to tedy organizovaný a přísně regulovaný děj. Apoptóza může být indukována signálem zvenčí i z buňky samotné. Podnětem zvenčí může být například akce cytotoxického (CD8+) T lymfocytu, kterému se buňka určitým způsobem znelíbila (nádorové a virem infikované buňky). Jiným signálem může být naopak absence jakéhokoli signálu. Buňka izolovaná od kontaktu s ostatními buňkami a bez stimulace určitými cytokiny tak může také podlehnout apoptotickému procesu. Buňka sama pak může apoptózu spustit například při neopravitelném poškození jaderné DNA. Vlastní průběh apoptózy využívá enzymatické regulační kaskády buňky. Uplatňují se zde tzv. kaspázy, které se nacházejí v buňce v neaktivním stavu a jejich aktivace proapoptotickým signálem vede k dějům, kterými se buňka připravuje na svou smrt. Dochází k fragmentaci jaderné DNA, na rozdíl od nekrózy je však fragmentace nenáhodná a fragmenty jsou stejně dlouhé. Buňka se také trochu smrští a změní se i charakter různých organel. Zdá se, že významnou úlohu v apoptóze hrají mitochondrie. Celý proces končí rozpadem buňky do apoptotických tělísek, což jsou membránou ohraničené buněčné fragmenty, které jsou následně fagocytovány bílými krvinkami (makrofágy). Důležité je, že nitrobuněčné enzymy nepoškodí okolní buňky. Apoptóza se nejvíce uplatňuje v prenatálním vývoji jedince, kdy celé skupiny buněk hynou apoptózou během vývoje tkání a orgánových soustav (například rozestup tkání během vývoje prstů). Za života potom dochází například k "probírání" dozrávajících T lymfoycytů v brzlíku, kdy autoreaktivní klony T lymfocytů (buňky, které by spouštěly imunitní reakci proti buňkám vlastního těla) hynou apoptózou, stejně jako klony, které naopak reakce s antigenem nejsou schopny vůbec. (viz. http://genetika.wz.cz/apoptoza_nekroza.htm )
Z hlediska vnějšího světa člověka před smrtí pak apoptózu, tedy přirozenou a pro ostatní neškodnou a zároveň prospěšnou smrt živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mých mozkových buněk jako člověka před smrtí představuje působení co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů člověkem před smrtí. Prospěšnost apoptózy spočívá ve využití zemřelého těla, resp. těl zemřelých živých tvorů ve vnějším světě, resp. jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí k nasycení ostatních živých tvorů, resp. ostatních jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí, kteří by jinak zemřeli hlady. Z hlediska vnějšího světa člověka před smrtí pak nekrózu, tedy násilnou, nepřirozenou a pro ostatní škodlivou smrt živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mých mozkových buněk jako člověka před smrtí představuje působení více jak co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů člověkem před smrtí.
Apoptóza tedy představuje smrt živých tvorů, se kterou tito živí tvorové souhlasí, jsou s ní zcela smířeni, protože prožili dlouhý, šťastný a důstojný život a umírají téměř bez duševní a tělesné bolesti. Apoptózou tak dochází k dobrovolné téměř bezbolestné oběti-smrti živých tvorů, kteří jsou nejméně potřební či nejvíce škodliví, tedy k dobrovolné oběti největších škůdců či nejméně potřebných živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí. V dokonalé společnosti umírají nakonec všichni živí tvorové i člověk před smrtí, tedy i já osobně, pouze apoptózou nikdy násilnou-smrtí nekrózou, čímž zároveň dochází k postupnému zušlechťování, tříbení živých tvorů, kteří se tak zbavují svých ničivých součástí.
Rozhodujícím prvkem apoptózy-přirozené smrti je teorie, co se děje po smrti s živým tvorem, resp. jím ztělesněnou mozkovou buňkou či buňkami člověka před smrtí, tedy mně osobně. Člověk před smrtí používá pouze malou část svého mozku, zbytek podle mne tvoří informace neboli duše zemřelých živých tvorů, které sem byly přesunuty po jejich smrti. Umírají tedy nejméně potřební či škodlivý živí tvorové, resp. jimi ztělesněné mozkové buňky člověka před smrtí, avšak jejich geneticky hodnotné (neničivé) myšlenky, duše jsou přesouvány na jiné nosiče těchto informací čili jiné mozkové buňky člověka před smrtí ve zjednodušené, stlačené podobě. Dochází tak k postupnému zušlechťování, tříbení živých tvorů, kteří se tak zbavují svých ničivých součástí. Tento přesun se děje v podobě příbuzného potomstva zemřelého člověka před smrtí, jehož nevyužité mozkové buňky obsahují rovněž zjednodušené, stlačené informace, duše všech jeho předků a příbuzných (lidí, zvířat aj. živých tvorů viz evoluce života na Zemi), kteří tak podle mne znovu ožívají. Narození nového živého tvora ve vnějším světě člověka před smrtí tak není nic jiného než oživení zemřelého živého tvora se zjednodušenou-potomkovou duší, informací. Toto se děje v době spánku člověka před smrtí, kdy se střídají v mozku tzv. fáze REM (tzv. rychlé pohyb očí), které odpovídají snění, a fáze NonREM, kdy je mozek celkově utlumen a elektroencelograficky se vyznačuje pomalými vlnami delta. Výrazně delší doby NonREM vzbuzují vzpomínky a zřejmě zesilují paměťové stopy. Během následné doby REM, velmi krátké se spouštějí geny k ukládání informací, během ní totiž mozek vytváří nová spojení, aniž by byl vyrušován vedlejšími vjemy, jak je tomu vždy při bdělém stavu. Mozek se ale během spánku zřejmě neomezuje jen na ukládání informací, které jsme přes den načerpali, z dočasného úložiště hippokampu do mozkových center trvalé paměti v zadní části čelního laloku mozkové kůry. Je zřejmé, že s těmito informacemi mozek ještě dále pracuje. Tato činnost podle amerických vědců spadá do krátkých „snových“ fází REM. (viz Petrželka Alexandr, článek Spát či nespat? To je otázka, Magazín práva, 20.3.2010) Ve spánku člověka před smrtí v dlouhé době NonREM tak podle mne dochází k obnovení duše, myšlenek, informace zemřelých a snězených živých tvorů, resp. jimi ztělesněných mozkových buněk člověka před smrtí a ve snové době REM pak dochází ke zpracování, resp. zjednodušení či stlačení této zaniklé duše a jejímu přesunu uložením v živých mozkových buňkách člověka před smrtí, tedy k jakémusi vstání z mrtvých. Při apoptóze-přirozené smrti dochází k oživení jen dobrých myšlenek duše, při nekróze-násilné smrti i ničivých myšlenek duše živého tvora.
Chce-li člověk před smrtí zachránit jeho vnější svět totožný s jeho mozkem, tedy sám sebe před svými ničivými myšlenkami, totožnými s ničivými ději v jeho vnějším světě, musí se až do konce své života působit co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů, tedy především jíst pouze rostlinné plody a rostlinná semena a v krajní nouzi (zejména z vážných zdravotních důvodů) jíst postupně mléko, neoplodněná vajíčka, houby a rostliny jakéhokoliv druhu, maso z co nejméně evolučně dokonalých živočichů a výrobky výhradně z nich. Tím omezí smrt svých mozkových buněk a jimi ztělesněných živých tvorů pouze na apoptózu-přirozenou smrt a vyloučí jejich nekrózu-násilnou smrt. Tím dojde k postupnému úplnému zušlechtění člověka před smrtí, jeho mozkových buněk a jimi ztělesněného vnějšího světa, tj. i ostatních živých tvorů od ničivých myšlenek, resp. jimi ztělesněných ničivých dějů ve vnějším světě člověka před smrtí.
Žena člověka před smrtí ztělesňuje jím zabité živé tvory, resp. jimi ztělesněné zabité mozkové buňky pravé mozkové hemisféry a chová se k němu podle toho, zda tito živí tvorové zemřeli apoptózou-přirozenou smrtí nebo nekrózou-násilnou smrtí. Člověk před smrtí se tak celý život usmiřuje se svou ženou, která od něj očekává záchranu světa, tedy jeho osvobození od násilné smrti-nekrózy. Teprve až dojde ke spasení světa, tedy k jeho osvobození od násilné smrti-nekrózy, tedy přijetí apoptózy-přirozené smrti mozkovými buňkami levé hemisféry, resp. jimi ztělesněnými především samčími živými tvory, mohou být muži a jejich ženy šťastní. Teprve tehdy může mít člověk před smrtí a jeho žena dokonalé, tedy zcela zdravé a spravedlivé děti bez ničivých myšlenek jejich mozkových buněk a jimi ztělesněného ničivého světa. (viz kapitola Dodatky, oddíl Filosofie rovnováhy z pohledu mozkových hemisfér)
(viz též www.filosofierovnovahy.sweb.cz )
Absurdní je pomyšlení, že umírající souloží. Myslel jste na DMT?
Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. |
| Pán rostlin |
Posted - 11/06/2010 : 20:37:32
quote:
Originally posted by jrf
Takže aby se na mě žena nezlobila a abych měl normální děti, stačí mi nejíst svůj mozek. To snad zvládnu ...
Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 27/03/2010 : 09:39:23
Jrf.
Mno.Mozeček není špatné jídlo, pěkně s vajíčkem usmažený,ale ten vlastní se špatně jí,ale můžeme jej nejíst a přesto ničit, třeba alkoholem, nebo nikotinem a drogami.Kdysi jsem četl od nějakého vědátora,že jeden panák dokáže zabít několik tisíc mozkových buněk. Ale je zde možnost, že se k tomu ten vědátor prochlastal a vymyslel to zbytekme mozku.Důsledkem potom je že člověk blbne, zapomíná, je agresivní a žena se zlobí. Takže nějaká logická spojitost zde je a nejsi tak daleko od pravdy i když jsou tvoje slova ironií a děláš si srandu s Dalibora. Nu což. Já si jí dělám též.On si to těmi nesmysly zavinil sám.
MB |
| jrf |
Posted - 26/03/2010 : 23:10:11
Takže aby se na mě žena nezlobila a abych měl normální děti, stačí mi nejíst svůj mozek. To snad zvládnu ... |
| Miloslav Bažant |
Posted - 23/03/2010 : 09:41:20
Dalibore.
Pěkně dlouhé a propracované. Chválím. Máš v tom však jednu základní chybu. Asi bude těžké tě ji ukázat,ale pokusím se o to.Představ si, že se díváš do zrcadla a vidíš v něm svého psa. Pes je tedy v zrcadle? Je tam jeho duše? Nikoliv. Je tam pouze jeho obraz. Rozbiješ li zrcadlo, již v něm psa neuvidíš,ale to neznamená, že bys zabil toho psa v zrcadle,ale pouze zrcalo. Ten svět ve tvé mysli je takový obraz a je li zničena buňka,není tím zničena duše tšch zvířat.
Celý život ukládáš do paměti informace o světě kolem i živých tvorech a dojde li k smyslovému vjemu dochází k ozvěně mezi shodnými informacemi a to je tvoje vědomí. Tytéž informace můžeš aktivovat i funkcí slova,ale stále jsou to jen obrazy a nikoliv svět. Faktem je, že je to vše celým tvým světem a co v paměti uloženo není, to není součástí tvého světa. Ale ten svět je pouze tvůj. Já mám svůj svět sice podobný, ale jiný a tak je tomu u všech živých tvorů.Zabiješ li pro potravu zvíře,pak toto zvíře přestane vnímat ten svůj svět,ale ve tvém světě se nic nezmění.Prostě zde není souvislost.
Takže ber informace ve svém mozku jen jako obraz v zrcadle.Rozbiješ li zrcadlo zmizí ty obrazy,ale v okolním světě se nic nezmění,pouze lidé a zvířata ve tvém okolí nebudou moci smysly aktivovat informace tebe.Lidé je však mohou aktivovat slovy, čili vzpomínáním. V jejich vnitřním světě tedy budeš dokud na tebe budou vzpomínat. Ty toto však vnímat nebudeš a i když tě v mysli uvidí živého.To oni se pak dívají do zrcadla a v tom zrcadle mají tvůj obraz, nikoliv duši.
Zarazila mne tvoje slova " člověk těsně před smrtí,čili já samotný."
Ty máš dojem, že jsi těsně před smrtí? Máš k tomu nějaký důvod? Nebo jak to vlastně bylo myšleno?
Bolest před smrtí je pominutelným stavem,protože smrtí skončí veškeré vědomí a na tu bolest si nikdo nepamatuje ani žádnou necítí.Tím neříkám, že by to bylo něco příjemného a že bych s umírání neměl strach.Uvědomuji si jen, že si na to potom nebudu pamatovat.Navíc ta bolest před smrtí nemusí bezpodmínečně být a to bez ohledu na to jím li maso, či semínka. Z vlastní skušenosti vím, že člověk před smrtí nevnímá ani bolest spůsobenou úrazem. Při autonehodě jsem necítil vůbec žádnou bolest i když jsem hrudníkem rozdrtil palubní desku a hlavou přední okno.Lékař u mne konstatoval smrt,ale já jsem se po pěti minutách "nahodil" sám a vylezl jsem s vraku po svých.Teprve když jsem se do života vracel, provázela to bolest. Kdybych se nenahodil a neprobral s klinické smrti, měl bych vlastně zcela bezbolestnou smrt a to jím masíčko.Soused s vedlejší ulice jedl pouze zdravou stravu a vybízel k tomu i okolí.Dostal raka a zemřel v krutých bolestech. Tak kde je ta spravedlnost,kterou tak vehementně prosazuješ? Prostě to spolu nesouvisí a chybí zde spojitost.Nedávno jsem poslouchal nějakou zpěvačku,jak hovořila o tom, že nesnáší zdravou stravu a to doslova, že je jí po ní strašně zle a to co je nezdravé, to klidně může a nemá problémy. A v tom to je. Každý má svůj organismus určitým spůsobem nastavený a je to dáno genetikou a evolucí.Zdravá strava je taková, která odpovídá tomu nastavení.Pokud máš organismus nastavený spíše na živočišnou stravu,pak je pro tebe nezdravou strava rostliná a naopak. Pes se dokáže nacpat brambory, voní li po mase,ale žádné živiny tím nezíská,pouze jej to zaplní. To tě řekne každý kynolog,či veterinář. A u lidí je tomu podobně jen s tím, že předci někoho byli lovci a jiných zemědělci. Toto prý se odráží i v krevních skupinách a celkovém nastavení organismu.Jsi li potomek lovců a dojdeš díky nějaké teorii k pojídání rostlinné stravy, dopadneš špatě, protože je tato strava pro tebe nezdravá a nezískáš z ní látky potřebné pro organismus. A tak si můžeš díky své teorii ublížit na zdraví,ale stejně tak při opačém nastavení pro tebe může být tato strava tou správnou a zdravou. Nabízet ji však lidem s opačným nastavením organismu je mírně řečeno hloupé a stojící proti jejich životu.
Aby byl člověk schopný určit jaká potrava je pro něj zdravá, musel by projít specializovaným vyšetřením,ale že by se toto provádělo, či bylo nějak teoreticky zvládnuté nemám ponětí.
To co jsi vyhledal s lékařských informací je sice zajímavé,ale není to o tom, co by podporovalo tvoje teorie,protože to vzájemně nesouvisí.
MB |
|
|
