| T O P I C R E V I E W |
| Dalibor Grůza |
Posted - 04/05/2009 : 12:51:34
Podle mne lze rozlišit
1.) rozměr časoprostorových bodů, tj. částic o nulové hmotnosti, zřejmě fotonů
1.1.) o rychlosti nižší než rychlost světla a
1.2.) o rychlosti světla (tj. Svět světla),
dohromady jde o Božský svět.
2.) Dále rozměr hmoty, tj. částic o hmotnosti jimiž se vyznačuje pro živého člověka jeho smysly vnímatelná hmota (tj. Můj, resp. Náš svět).
3.) A přechodný rozměr částic, které nemají nulovou hmotnost, nejde o body časoprostoru, avšak mají nižší hmotnost než Náš svět, tedy nejsou vnímatelné pro živého člověka jeho smysly (jde o Svět mrtvých).
Tyto světy nejsou oddělené nýbrž jsou soustředěny v jediném našem Vesmíru.
ad.1.)
ad.1.1.)
Bůh pak dle mého názoru představuje veškerý pohyb částic o nulové hmotnosti, všechny body časoprostoru, veškerou energii, kterou pouze lidská mysl vnímá jako hmotný svět, ve skutečnosti však jde o energii, pohyb neboli vlnění, který je souvislý a nikoliv nesouvislý jako jsou zdánlivě skutečnosti v hmotném světě. Toto pojetí Boha odpovídá biblickému obrazu hořícího keře, nezobrazitelného Boha a Boha zástupů. Bůh se však nevyčerpává hmotným světem, neboť existují zřejmě i světy jiných rozměrů. Mám na mysli zejména pohyb částic o rychlosti světla, která dle filosofii rovnováhy fyziky představuje v případě pohybu o rychlosti světla, svět, který je svými vlastnostmi zcela odlišným protipólem našeho světa, svět kde světlo znamená nesvítící hmotu a nesvítící hmota znamená světlo.
ad.1.2.)
Pozorovatel nacházející se v jedné dvou vztažných soustav vzdalujících se rychlostí světla bude vnímat vlastní vztažnou soustavu jako prostorný a hmotný svět a druhou vztažnou soustavu vzdalující se rychlostí světla jako elektromagnetické vlnění, např. světlo. Proto absolutní vakuum, které je nehybné, z hlediska klidové soustavy představuje elektromagnetické vlnění (dále též světlo) z hlediska světla. Fotony o rychlosti světla z hlediska klidové soustavy představují absolutní vakuum, které je nehybné, z hlediska světla. Hmota z hlediska klidové soustavy představuje vlnění o rychlosti nižší než světlo z hlediska světla a vlnění o rychlosti nižší než světlo z hlediska klidové soustavy představuje hmotu z hlediska světla. V podobě syntetických (tj. skladebných) dějů (např. vzniku života na Zemi) a v podobě všech analytických (tj. rozkladných dějů) dochází ke koloběhu, energie mezi Vesmírem světla a naším Vesmírem, ma filosofie omezuje koloběh energie živé hmoty mezi těmito oběma soustavami.
Svět světla by mohl navazovat na starodávné představy Boha jako slunce (viz. bohové starověkého Egypta Re a Achnaton, aztécký bůh slunce apod.), židovskou představu nezobrazitelného Boha a představu Andělů, kteří dle Starého zákona nic nejedli ani nepili (např. Rafael), a představu Nového zákona o Ježíši Kristu jako světlu, který vystoupil na nebesa po svém vzkříšení, apod.
(viz. http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1109 )
ad. 3.)
Lze uvažovat o tom, že po smrti se člověk v rámci přírody stane součástí přírody buď v podobě spíše vlnění např. zvukového, elektromagnetického, např. světla, což je podle mne rovněž částečně podoba myšlení, duše člověka za jeho života (částečně jde o elektromagnetické impulsy mezi neurony), kdy se mu zpomalí čas a zmenší prostor v důsledku dilatace času a kontrakce délek při zvětšení rychlosti pohybu tělesa dle speciální teorie relativity A. Einsteina, a nebo se stane součástí spíše hmotné, tělesné přírody, kdy se mu zrychlí čas a zvětší prostor v důsledku zpomalení pohybu dle speciální teorie relativity A. Einsteina. V obojím případě tak po smrti podle mne dojde ke zkreslení smyslového vnímání. Také tělo, tedy výše uvedené neurony a jiné živé buňky jsou rovněž vlněním, protože podle fyzikální teorie de Broglieho vln má rovněž hmota charakterisitku vlnění.
ad.2.)
Člověk před smrtí se neustále střetává s okolní skutečností, tj. živými tvory před a po smrti a jejich myšlenkami a další hmotou, přičemž člověk před smrtí se má přiklonit k některému světonázoru či utvořit si vlastní světonázor, který přijmou všichni a sjednotí svět, protože nastolí svět bez konfliktů, svět smíření a obecného bratrství, mesiánského míru, o kterém mluvil již Izaiáš: „Kráva se bude popásat s medvědicí, kojenec si bude hrát nad děrou zmije.“ (Iz 11,7nn).
Mozek, resp. duše jedince před smrtí je tvořený mozkovými buňkami-neurony, kde každá z nich zastupuje určitý počet mikročástic, v konečném důsledku bodů časoprostoru a je tedy schopný ztvárnit skutečný svět jako zobecněný celek nebo část (člověka či jiného živého tvora či neživou skutečnost) zřejmě vlnovým napojením na daný předmět prostřednictvím smyslů, jde o obecný model skutečnosti. V případě mozku jde o mikrokosmos (možná napojený)obraz makrokosmu, skutečného Vesmíru, který se utvořil v průběhu evoluce. Pevné vazby mezi neurony představují pevné vazby mezi mikročásticemi, hmotu, volné vazby mezi neurony představují volné vazby mezi mikročásticemi, vlnění.
(viz. též www.filosofierovnovahy.sweb.cz ) |
| 2 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| Dalibor Grůza |
Posted - 15/06/2009 : 11:57:43
Doplňuji bod 3. k výše uvedenému příspěvku:
3.) jinou možností oproti vzkříšení je, že člověku po smrti se díky spravedlivému životu podaří v jediné filosofii rovnováhy, která vznikne jako výsledek výše uvedeného průsečíku všech živých organismů po smrti, tedy člověka před smrtí, zejména jeho vědomí, a která bude slučitelná se světonázory všech výše uvedených společných bytostí živých organismů po smrti, smířit, tedy spřátelit všechny tyto společné bytosti živých organismů po smrti a propojit je do jediné společné Bytosti totožné s výše uvedený všudypřítomným Bohem, tedy nastolit nebe po smrti.
Jak zastavit další zbytečné umírání živých tvorů a možná s pokrokem vědy i oživit nebo smířit všechny mrtvé živé tvory, kteří všichni mají být přátelé na života a na smrt v biblickém ráji nebo nebi. Podle mne prvořadá jsou strava a plnění mých tří pravidel v kapitole I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd, v nichž jsem rozvedl myšlenku, která je již dříve obsažena v Bibli: Jděte a učte se, co to je: "Milosrdenství chci, a ne oběť." Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Matouš 9,13, či na jiném místě: Kdybyste věděli, co znamená ‚"milosrdenství chci, a ne oběť", neodsuzovali byste nevinné. Matouš 12,7.
(viz. též www.sweb.cz/filosofierovnovahy ) |
| Dalibor Grůza |
Posted - 14/06/2009 : 18:43:59
Posmrtný život
Lze uvažovat o tom, že po smrti se člověk, resp. jiný živý organismus v rámci přírody stane součástí přírody buď v podobě více nebo méně energicky hustého vlnění. Nejvíce energeticky hustým vlnění je elektromagnetické vlnění, např. světlo, což je podle mne rovněž částečně podoba myšlení, duše člověka za jeho života (částečně jde o elektromagnetické impulsy mezi neurony), kdy se zpomalí čas a zmenší prostor v důsledku dilatace času a kontrakce délek při zvětšení rychlosti pohybu tělesa dle speciální teorie relativity A. Einsteina. Dále v pořadí jsou různá hmotná vlnění, resp. hmota (podle fyzikální teorie de Broglieho vln má rovněž hmota charakteristiku vlnění.). Dále v pořadí je nehybné absolutní vakuum, kdy se živému organismu zrychlí čas a zvětší prostor v důsledku zpomalení pohybu dle speciální teorie relativity A. Einsteina. Živý organismus tak po smrti splyne s živou či neživou přírodou a možná přitom neztratí své vědomí.
Bůh dle filosofie rovnováhy společenských věd znamená veškerý děj, dle filosofie rovnováhy exaktních věd znamená veškerý pohyb a nehybnost, který pak ztělesňuje mimo jiné veškerou skutečnost.
Člověk a jiný živý tvor před smrtí ve svém vědomí a vědomém prožívání světa tak vnímá svět jako diskontinuum vlnění, hmoty a prázdnoty. Vnímá svět jaksi povrchově, nedohlédne ve svém vědomí k podstatě světa tedy světa jako jediného kontinua-spojitosti částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, jediné duše, Bytosti, všudypřítomného Boha v mém pojetí. Tento povrchový prožitek světa, kdy vnímá jeho jednotlivé části a sebe sama jako oddělené soustavy nazývá člověk, resp. jiný živý tvor před smrtí jako život. Tento život je přerušován bezesným spánkem, kdy se člověk a jiní živí tvorové ponořují zpět do světa v jeho pravé podstatě, tedy do světa částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru.
Tento Bůh tvořených všemi body časoprostoru, zřejmě fotony v klidu či o vyšší rychlosti až rychlosti světla, v konečném až nekonečném množství je všudypřítomný, přítomný jak v elektromagnetickém vlnění, např. světlu, tak i ve hmotě či absolutním vakuu (viz. bod 12.4. kapitola. VII.) Fyzikální teorie relativistické energie ) Lze říci, že jako všudypřítomný Bůh je přítomný ve všech živých organismech i v neživé hmotě, je tedy přítelem všech živých i neživých organismů a nastoluje rovnováhu mezi nimi při vzájemném usmrcování živých organismů za účelem vzájemného pojídání organické hmoty.
Všudypřítomný Bůh je zároveň přítomný ve dvou složkách našeho Vesmíru, a to v absolutním vakuu, které je v našem Vesmíru příčinou všech ničivých, analytických dějů představujících návrat k nulové energetické hustotě, tedy nicotě, a rovněž tak v elektromagnetickém vlnění , např. světle, které jsou v našem Vesmíru příčinou všech tvořivých, syntetických dějů představující návrat k vysoké energetické hustotě elektromagnetického vlnění, a rovněž tak je přítomný v jejich směsi v podobě hmoty. Světlo, resp. elektromagnetické vlnění tak představuje Krista a absolutní vakuum Ďábla, kteří se možná vyznačují vědomím jako Bytosti podléhající všudypřítomnému Bohu, který nastoluje rovnováhu mezi jejich ději, je jejich společným přítelem, který je spojuje.
Člověk před smrtí je sám tvořený jak hmotou, tak i elektromagnetickým vlněním a absolutním vakuem. Má tedy možnost být podobně jako Bůh přítelem všech živých i neživých, Krista i Ďábla a ostatních lidí a živých organismů (zvířat, hmyzu, rostlin, hub, živých buněk, bakterií, virů apod.). Po smrti se živý organismus stane součástí více či méně společné bytosti, v ideálním případě stejně jako Bůh přítelem všech, tím že s nimi splyne. Tyto společné bytosti nejde-li o všudypřítomného Boha mohou být o rychlostí pohybu je tvořících bodů časoprostoru, zřejmě fotonů, buď blíže elektromagnetickému vlnění, např. světlu dosahujíce rychlostí blížící se rychlosti světla, hmotě, nebo absolutnímu vakuu dosahujíce rychlostí blížící se nule, tedy nehybnosti. Tyto společné bytosti jdou napříč neživou a živou přírodou a slučují všechny spřátelené živé organismy, např. katolíky, muslimy, židy, ateisty, dravce, býložravce apod., jinými slovy potlačují jinakost. Společným průsečíkem těchto společných Bytostí je pak člověk před smrtí.
Příkladem podobného pojetí je ortodoxní systém indické filosofie Sánkja a jóga založený na dualistickém principu, kterými jsou na jedné straně prakrti, původní příroda, princip materiální aktivní, který je v ustavičném pohybu, avšak chybí mu vědomí sebe sama, a na druhé straně puruša, princip čistě duchovní, který není aktivní, avšak je oduševněný a nadaný vědomím. V individuálním životě stejně jako ve velkém dění světa záleží tedy na tom, aby puruša prozřel. Prakrti-ženský princip, a to nikoliv bez hlubšího důvodu, neboť ke svému spasení potřebuje něco jiného, co je mimo něj- se musí tak dlouho rozvíjet před očima puruši (jako se tanečnice předvádí divákům) dokud si puruša neuvědomí svou jinakost a neodvrátí se od ní a tak sebe i prakrti nespasí.
V mém shora uvedeném pojetí to znamená možnost, že člověk před smrtí se neustále střetává s okolní skutečností, tj. živými tvory po smrti, kteří po smrti výše uvedeným způsobem splynuli s přírodou ať již živou či neživou, kteří jako dílčí společné bytosti jsou vtěleni v okolních živých organismech, lidech a jiných živých tvorech a okolní neživé přírodě, jejich myšlenkami, přičemž člověk před smrtí se má přiklonit k některému světonázoru, resp. společné bytosti či před smrtí si utvořit vlastní světonázor, který přijmou všichni, tedy vymyslit způsob, jak docílit světa bez konfliktů, světa smíření a obecného bratrství, mesiánského míru, o kterém mluvil již Izaiáš: „Kráva se bude popásat s medvědicí, kojenec si bude hrát nad děrou zmije.“ (Iz 11,7nn), tedy jak:
1.) zastavit další umírání živých tvorů, popř. objevením způsobu, jak jíst nerostné, anorganické látky, podobně jako rostliny při fotosyntéze.
2.) vzkřísit (např. z genetického kódu) všechny mrtvé tvory k novému životu, tedy navrácení veškeré existující hmotě povahu dřívějších živých v současnosti mrtvých tvorů, protože šťastného života pro všechny živé tvory (ráje) je možné dosáhnout pouze jejich vzkříšením k životu, resp. jejich věčným životem na tomto světě (ráji na Zemi), nikoliv až po smrti např. v nebi, nedokonale rozptýlení výše uvedeným způsobem ve všudypřítomném Bohu (jinými slovy člověk ani jiný živý tvor není zřejmě svou povahou určen k tomu, aby dokonale splynul s Bohem, Kristem či Ďáblem, ale aby žili v souladu jako přátelé jako za života v biblickém ráji.
Jak zastavit další zbytečné umírání živých tvorů a možná s pokrokem vědy i oživit mrtvé živé tvory, kteří všichni mají být přátelé na života a na smrt v biblickém ráji. Podle mne prvořadá jsou strava a plnění mých tří pravidel v kapitole I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd , v nichž jsem rozvedl myšlenku, která je již dříve obsažena v Bibli: Jděte a učte se, co to je: "Milosrdenství chci, a ne oběť." Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Matouš 9,13, či na jiném místě: Kdybyste věděli, co znamená ‚"milosrdenství chci, a ne oběť", neodsuzovali byste nevinné. Matouš 12,7.
Literatura
1.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s. 57 a násl.
2.) http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1095 , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1098, http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1119
3.) http://www.biblenet.cz/ |
|
|
