| T O P I C R E V I E W |
| m.s. |
Posted - 08/02/2009 : 19:33:15
Z dielne Slovenského občianskeho združenia pre posilňovanie mravov a ľudskosti vyšiel prednedávnom text, pojednávajúci o negatívnych duchovných dôsledkoch transplantácie. Hoci bol mienený ako pomoc a dobrá rada, u mnohých ľudí sa stretol s odporom a nepochopením.
Prečo asi? Lebo ľudia dneška vidia v možnosti darovania orgánov a tým neraz výrazného predĺženia života človeka, na to odkázaného, celkom výnimočný akt humanizmu a lásky človeka k človeku, či prípadne chladný prakticizmus, spočívajúci vo využití orgánov, ktoré sú jednému už „nanič“ ale druhému môžu ešte pomôcť.
Tieto názory a postoje môžeme súhrnne nazvať akýmsi „materialistickým humanizmom“, opierajúcim sa iba o čisto materiálny pohľad na realitu.
Avšak skutočná realita, v celej svojej komplexnosti má okrem všeobecne uznávaného materiálneho aj duchovný, alebo lepšie povedané, predovšetkým duchovný rozmer. Ten ale žiaľ, už vo svojich názoroch a hodnoteniach málokto akceptuje, hoci by pre človeka, ako pre duchovnú bytosť, mal byť prvoradým.
Človek je teda predovšetkým bytosťou duchovnou. Jeho poslaním na zemi je duchovne rásť a dozrievať. Ak nás postretne nejaká choroba, ide vlastne o vonkajší signál toho, že vnútorne niečo nechápeme, alebo nevnímame správne a tento náš nesprávny vnútorný postoj sa nakoniec postupne prejaví aj navonok a to určitým špecifickým ochoreným fyzického tela.
Samozrejme, že by z tohto dôvodu určite nebolo na mieste odmietať liečbu fyzického tela, avšak mali by sme vedieť, že táto nemôže byť nikdy plne úspešnou, ak sa zároveň správnym spôsobom nevysporiadame aj s vnútornými, duševnými príčinami, na základe ktorých mnohé choroby vznikajú.
Súčasná medecína dospela až tak ďaleko, že je schopná vymeniť zničené vnútorné orgány, avšak tým sú odstránené iba vonkajšie dôsledky, ale nie hlavná príčina. Z duchovného hľadiska sa pritom človeku zobrala možnosť spoznávať svoje chyby a naprávať ich, čím sa mu v podstate zamedzila možnosť duchovného rastu a dozrievania.
Takýto človek, ktorý dostane od darcu nové orgány ich potom časom spravidla opäť zničí, pretože vnútorne stále zotrváva v tých istých chybách a teda duchovne nijako nepokročil.
Ak túto myšlienku dovedieme až do dôsledkov, keby podobný človek, bez pomoci súčasnej medecíny zomrel, bolo by to pre neho duchovne lepšie, ako keď sa mu prostredníctvom nových orgánov daruje isté časové obdobie, v ktorom však bude bez porozumenia toho, čo mu chcela jeho choroba povedať, ďalej konať stále tie isté chyby. Tým sa však duchovne omnoho viacej zaťaží a po svojej smrti bude musieť klesnúť omnoho hlbšie, akoby by klesol vtedy, keby zomrel skôr.
Áno, zdanlivo veľmi tvrdé slová, ale už Kristus kedysi povedal, že pre človeka je omnoho lepšie, keď hoci aj bez ruky, alebo bez nohy vojde do života, ako s oboma rukami a nohami do zatratenia.
Takéto niečo však môže pochopiť iba človek, vnútorne plne akceptujúci duchovný rozmer bytia. U všetkých ostatných to naopak musí vzbudiť iba nevôľu a odpor, pretože sa na všetko okolo seba dívajú jedine z hmotného a materiálneho hľadiska.
Ale položme si otázku: Spočíva hodnota ľudského života iba v jeho dĺžke? V snahe o prežitie čo najväčšieho počtu rokov na tejto zemi a to za akúkoľvek cenu?
Hodnota života je z duchovného hľadiska jedine v tom, nakoľko sa v ňom dokážeme priblížiť k poznaniu Pravdy, alebo inými slovami, k umeniu žiť správne vo stvorení.
Ak teda niekto trpí určitou chorobou a trebárs aj zomrie mladý, avšak prostredníctvom prežitého utrpenia sa priblíži k Pravde a duchovne dozrie, bude na tom určite lepšie, ako keď niekto prežije celý život v relatívne dobrom zdraví, ale v duchovnej plytkosti a povrchnosti.
Nemá tým byť samozrejme povedané, že utrpenie a choroba sú lepšie, ako zdravie. To určite nie! Ale keď už prídu, teba ich správne chápať a prostredníctvom nich sa posunúť duchovne nahor.
Lebo žiaľ, na tejto zemi to už raz tak chodí, že hlbšími súvislosťami bytia a zmyslom života sme ochotní zaoberať sa až vtedy, keď na nás doľahne nejaký zdravotný, či iný problém. Ak sme relatívne zdraví, vtedy nás to ani len nenapadne a žijeme si svojvoľne tak, ako my sami chceme, na základe čoho potom skôr, alebo neskôr, prichádzajú choroby, aby nám hmotne, fyzicky a hmatateľne ukázali mieru nášho odklonu od správneho života vo stvorení.
Tí, čo sa nazývajú veriacimi budú určite poznať vetu: „Buď Vôľa Tvoja, ako v nebi, tak i na zemi“, čo znamená, že by sme sa mali snažiť o objektívne poznanie a realizovanie vôle Stvoriteľa vo svojom každodennom živote, lebo iba toto jediné nám môže zaručiť pokoj, šťastie a zdravie. V tejto skutočnosti v podstate spočíva i náš vlastný, duchovný vzostup.
Oproti tomu však stojí osobná ľudská vôľa, tvrdohlavo a za každú cenu sa snažiaca presadzovať iba to, čo chcem „ja“, to, čo je práve pre „mňa“, podľa „môjho“ osobného názoru tým najlepším. Ja, len ja a znova iba ja. Nič ostatného ma nezaujíma. Žiaľ, takí sú dnešní ľudia.
V súvislosti s vierou v Stvoriteľa je taktiež často hovorené o jeho Láske, ktorú si ľudia opäť predstavujú úplne inak – iba podľa seba. Božia Láska však platí hlavne nášmu duchu, nášmu najvnútornejšiemu jadru, čiže vlastnej podstate našej bytosti, pre ktorú je pozemské telo len nástrojom a prostriedkom života v hmotnosti.
Tým samozrejme nemá byť povedané, že k telu máme byť ľahostajní, že ho môžeme zanedbávať a nemusíme si ho vážiť. Práve naopak, pozemské telo a život v hmotnosti je pre každého z nás nesmiernym darom, ktorým sa dostáva nášmu duchu ďalšej možnosti vývoja a dozrievania. Možnosti duchovného vývoja a duchovného dozrievania! To teda znamená, že len to, čo je dobré pre ducha, jeho rast a jeho vývoj, len to je aj v skutočnosti správne.
Ľudia dneška sú však tvrdými materialistami. Telo a hmota, v ktorej momentálne žijú, sú pre nich tou jedinou a najvyššou hodnotou. Nijaké ostatné hodnoty neuznávajú. Takto tvrdo materialistickou je i súčasná medecína. Táto medecína prostredníctvom čisto rozumových poznatkov dospela v dnešnej dobe k možnostiam, o akých sa ľuďom v minulých dobách ani len nesnívalo. Avšak bez zohľadnenia duchovného rozmeru bytia sa mnohé z týchto možností dostali do priamej kolízie s vôľou Tvorcu univerza a tým sa stavajú i proti človeku samotnému, pretože na jednej strane môžu síce krátkodobo pomáhať jeho telu, ale na druhej strane škodia jeho duchu, ktorého prospech by predsa mal byť vždy prvoradý.
Ľudské možnosti v medicíne, postavené na čistom rozume a skutočný prospech ducha sú teda v dnešnej materialistickej dobe mnohokrát úplne dve diametrálne odlišné veci. Konkrétne ide napríklad o problematiku transplantácie, eutanázie, interrupcie, o genetické manipulácie, umelé oplodnenie, atď.
Samozrejme, ak je človek životom postavený pred nutnosť riešenia nejakého z vyššie spomínaných problémov, zostáva len a len na ňom, ako sa so všetkým on osobne vysporiada. Právo slobodného rozhodnutia každého človeka musí byť plne rešpektované a nikomu nemá byť diktované, čo má vo svojej konkrétnej situácii urobiť. Rozhodnúť sa musí jedine on sám!
Každopádne je však nevyhnutné prezentovať aj iný názor na problematiku transplantácie, ako ten, ktorý je všeobecne rozšírený. Je nevyhnutné hovoriť o tom, že nijaká choroba nebýva náhodná a že je to vždy v podstate určitá lekcia, ktorá nás má niečomu naučiť a prostredníctvom ktorej máme niečo pochopiť. Niečo, čo sme zanedbali a robili nesprávne. V dnešnej dobe materializmu a všeobecne rozšírených názorov, týmto materializmom ovplyvnených, je totiž treba zvlášť poukazovať na duchovný rozmer bytia, ktorého zohľadňovanie by pre každého z nás malo byť vždy tým najpodstatnejším. Každý jednotlivec by sa mal naučiť omnoho vnímavejšie hľadieť okolo seba a začať vo svojom živote naozaj reálne a prakticky zohľadňovať i spomínaný, duchovný rozmer bytia, čo sa následne musí zákonite pozitívne odzrkadliť nielen na jeho duchovno – osobnostnom vzostupe, ale aj v oblasti jeho zdravotného stavu.
M.Š.
Slovenské občianske združenie pre posilňovanie mravov a ľudskosti
www.pre-ludskost.sk
|
| 15 L A T E S T R E P L I E S (Newest First) |
| Miloslav Bažant |
Posted - 29/07/2009 : 07:25:22
ADC.
S toho co jsi napsal vyplývá, že se bůh ve své vševědoucnosti nehorázně nudí.Napadlo by tebe někomu počítat vlasy nebo sledovat natrávenou potravu? Kdybych přijal myšlenku, že bůh existuje a že má vlastnosti, které mu lidé připisují,pak bych jej skutečně litoval. V myšlenkách by musel mít chaos musel by se cítit naprosto opuštěný a znechucený lidmi. Představ si,že bys naslouchal modlibám lidí, kteří žádají pro sebe to nejlepší, hřeší, ale chtějí odpuštění hříchů a podobně, ale nikdo se nemodlí tak,že by bohu nabídnul své schopnosti. Já myslím, že bůh je lidmi špatně vymyšlený ve své podobě i vlastnostech.Pro mne je bůh pouze berličkou pro lidi slabé, kteří potřebují alespoň náznak vedení. Je tomu podobně jako u malých dětí, které potřebují alespoň jeden prst aby měli jistotu s chůzi. Zde je ten prst pomyslný ale těm slabým dává tu žádanou jistotu v chůzi životem.Pokud si člověk najde svou cestu životem a je dost silný,pak takové vedení nepotřebuje. Lepší než modlitby žádající lásku ostatních lidí, je lépe jim své schopnosti dávat a oni odpoví láskou.Kdyby bůh existoval, pak by se mu toto líbilo bez ohledu na to, zda tak činní věřící, nebo bezvěrec.Vše zač se věřící modlí je možno dosáhnout bez boha a s bohem je možno činit opak a nést důsledky i když věřící žádá o odpuštění hříchů. Já v existenci boha nevěřím, ale snažím se jednat tak, že by mne měl rád, kdyby existoval. Nedělám to však proto aby mne měl rád a eventuelně mne za to odměnil, ale proto, že je to výhodné pro můj život. Je lépe žít mezi lidmi, kteří mne mají rádi a z lásky využívají svých schopností vv můj prospěch , než mezi nepřáteli, kteří svých schopností znužívají ve svůj prospěch a na můj úkor.Prostě a krátce boha k ničemu nepotřebuji.Kdyby však byl, pak bychom byli kamarádi a docela bychom si rozuměli.
MB |
| ADC |
Posted - 28/07/2009 : 16:39:40
Bůh má spočítaný všechny vlasy na tvojí hlavě a vidí ti až do žaludku, tam si nevybereš, já měl na mysli lidi. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 28/07/2009 : 14:03:09
ADC.
S Bohem to zdílet nemám zájem i kdyby existoval,ale s lidmi to sdílím,protože se to odráží v mém jednání vzhledem k nim. Snažím se jim štěstí dávat a oni mně to většinou oplácí a to je také cesta ke štěstí.Dokonce bych řekl, že ta hlavní.
MB |
| ADC |
Posted - 28/07/2009 : 13:56:31
Možná ty těžkosti o tvém životě tu tedy píšeš jen proto, že tuto víru nemáš s kým sdílet. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 28/07/2009 : 13:48:00
ADC.
Znělo by to realisticky, kdybych vypsal konkrétní případy.Vlastně již jsem měl být dávno po smrti a již dvakrát lékař konstatoval smrt.Stala se řada věcí a mnohdy jsem se musel rozhodovat o tom, zda mám cosi přijmout, nebo odmítnout. Když jsem byl prvně na JIPce a zastavovalo se mně srdce navrhovali mně angioplatiku a já jsem ji odmítnul.Přijal jsem ji o půl roku později a když jsme o tom mluvili s primářem, řekl že jsem se rozhodoval naprosto správně. Když mně byl nabídnut vstup do mezinárodního výzkumného programu při skoušení nového léku na srdce, věděl jsem,že jde o velké riziko a přesto jsem tuto nabídku přijal. Výsledek je ten, že jsem vlastně zcela bez subjetivních potíží a cítím se naprosto zdráv a navíc jsem pod stálou kontrolou, což u ostatních pacientů není pravidlem a mnozí z nich jsou již po smrti. Není to štěstí? Prostě pro to musí vždy člověk nco udělat a ta troška šťastných náhod také není k zahození. Prostě u mne vždy to zlé zmizelo i když to někdy chvíli trvalo a tím se ve mně zakotvila důvěra v to, že vždy vš dobře dopadne, když pro to něco udělám. U mne to snad ani není naděje,ale jistota, možná klamná a jeddnou vše dopadne špatně, ale dokud ji mám,pak jsem vlastně šťastný člověk.
MB |
| ADC |
Posted - 28/07/2009 : 13:24:23
To zní dostatečně optimisticky, na to, abych s tím souhlasil. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 28/07/2009 : 13:15:22
ADC.
Tak tohle je otázka pod pás. Spočítat mohu pouze to, co jsem objevil a u počtu toho co jsem neobjevil bych musel namalovat ležatou osmičku. Když cosi poznáš,pak se před tebou objeví záplava otázek a poznáš, že vlastně neznáš vůbec nic.Čím víc poznáš, tím víc poznáváš, že neznáš nic.
Co mně chybí??? Toho je mnoho. Mládí a zdraví je tím hlavním. Kdybych toto měl,pak bych měl dostatek energie hledat to ostatní, co mně třeba chybí, ale tak nějak šeptem, aby to ostatní neslyšeli tě řeknu tajemství. Já jsem vlastně docela šťastný člověk a to i nyní protože jsem měl vždy dostatek cest ke štěstí a kde cesty nebyly, tam jsem si je vytvořil. Měl jsem štěstí i na neštěstí a bylo jich dost.Jenže díky jim jsem nacházel cesty ke štěstí s to jsem prožíval o to intenzivněji.Nenamaluješ světlo, když nedokážeš namalovat tmu. Forte nevyzní nesousedí li pianisimem. Nepoznáš štěstí nedokážeš li překonávat neštěstí.Nepoznáš krásu dne bez střídání s nocí.
Neštěstí je dar,ale nikoliv pro toho,kdo mu podlehne.
MB |
| ADC |
Posted - 28/07/2009 : 12:55:07
Tady byl blábol. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 28/07/2009 : 12:47:51
ADC.
Pokud je tomu tak jak říkáš,pak jsem tím cvokem já sám,protože se dokáži vnímat i zvějšku jako docela jiného jedince a sám sobě při tom smíchu říkám, že jsem správný cvok. Kdybys mne viděl při psaní knížek, pak bys v tomto se mnou zcela souhlasil. Žiji totiž se svými postavami a cítím jejich pocity, takže se třeba chvíli směji a když prožívají třeba nějaké dojemné štěstí,pak mám já mokré oči,že skoro nevidím na klávesnici. Proto píši vždy v uzavřené pracovně, aby mne nikdo neviděl.Jsem v tomto skrátka cvok,ale ono právě toto prožívání životů jiných, třeba i vymyšlených lidí a prožívání jejich emocí je na psaní to nejkrásnější. Bez toho bych to snad ani nedělal. Ono vlastně vůbec nezáleží na tom, zda ty příběhy vyjdou tiskem a bude je číst někdo jiný,ale jde o to, že sám spisovatel prožívá životy navíc k tomu svému a vlastně má vzpomínky těch postav. Život se skládá s toho co si člověk pamatuje,co za zapamatování stálo a spisovatel má navíc životy těch postav. Psát je krásné pro cvoky a dřina pro toho kdo píše pro peníze,nebo pro snahu se povýšit nad ostatní.A proto. "Jsem cvok, chci být cvok a dokud budu toho schopný budu cvokem. Až toho schopný nebudu, pak mně zbude jen ten jeden život, ten můj.
MB |
| ADC |
Posted - 28/07/2009 : 11:12:43
Tady byl blábol. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 15/07/2009 : 14:17:27
To dělám,ale nevím proč, ale vždycky se to zvrhne.Když jsem se věnoval tělu pak jsem vedl a překonával překážky.Věnuji li se duši, odstraňují ony ty překážky a vedou mne k tělu a já potom musím vynechávat prášky, hledat výmluvy, nebo dělat hluchého a slepého mrtvého brouka,čili být totélně nechápavý usmívat se úsměvem idiota a v duchu si nadávat,když se mně to podaří a ony odejdou.Jednou jsem skusil jinou metodu a prohlásil se za impotenta a že by se mnou měla zbytečnou práci bez zaručeného úspěchu. Milý zlatý, to jsem neměl dělat. Dělala se mnou takové kusy, že překonala i ty prášky. Týden mně pak bylo blbě a srdce nestíhalo a vzduch nestačil.Prostě jsem dědek a nic s tím nenadělám.
Co mladého posílí, starého oslabí.(vlastní citát)
Máš li ve stáří mladého ducha,odnese to tělo.(taktéž)
Jen pro ilustraci: Málokdy se vychechtám tolik, jako když tě odpovídám. Směji se od první řádky až po poslední a jsem rád, že mne nikdo nevidí,protože by mne nejspíš považoval za cvoka.
MB |
| ADC |
Posted - 15/07/2009 : 08:56:49
Tady byl blábol. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 15/07/2009 : 07:59:44
Nojo. To jsem skoumal celý život a docela se mně to líbilo. Jenže tě stačí projít infarkty, získat prášky které tě utlumí a ke spojení dvou těl do jednoho tě cosi chybí. Vysadíš prášky a jsi opět jura,ale zase můžeš zacukat bačkorama. Takže trénuji jinou disciplinu. Skoumám spůsoby jak se s toho vykecat bez ztráty květinky. Jenže to se vždycky nepodaří a tak občas dojde i na to vysazení prášků. Takže ta to chodí u těch šedesátníků. Sakra. Bez těch prášků ani viagru nepotřebuji,ale potřeboval bych nějaký prášek, který mne zbaví strachu,který mně to trochu kazí.Když mně nějaká ta květinka řekne, že jsem sladkej tak myslím na to jestli jsem si nezapomněl píchnout insulín. (hihihi) Neber nic vážně, dělám si srandu sám ze sebe.
MB |
| ADC |
Posted - 14/07/2009 : 16:11:59
Tady byl blábol. |
| Miloslav Bažant |
Posted - 14/07/2009 : 15:52:09
Jak to chodí po šedesátce? Různě,ale končí to stejně.Minulou sobotu jsem choval na klíně takřka každou přestávku krásnou žabku, studentku práv (první ročník) Hrál jsem téměř jen pro ni a dle jejích přání.Jako mladý bych neváhal. Jako šedesátník jsem myslel na to,že bych pouze přijímal a bylo by málo toho,co mohu dát.Že by to bylo sobecké a ještě by s toho mohl vzniknou malér. A tak jsem dělal mrtvého brouka,který nechápe její signály. Takto myslí šedesátník. Bohužel.Sobecký šedesátník však myslí docela jinak,ale to já neumím. Bohužel.
MB |
|
|
